Mít neměřený časový fond je luxus, ve kterém se mi pracuje nejlépe, říká multimediální umělec Ondřej Homola

BRNO – Oslavuje prchavé okamžiky, zaznamenává efemérní jevy a přitom čerpá z punkové etiky. Když na něj přijde inspirace po cestě na kole, neváhá hned sesednout a nápad si zapsat do svého notesu. S Ondřejem Homolou jsme se setkali v jeho ateliéru na Rybářské ulici. 

Když jsme si domlouvali rozhovor, chvíli trvalo, než jsem vás uhnala, protože hodně cestujete. Co pro vás cestování znamená? 

Byla období, kdy jsem cestoval ještě víc, ale ne jako turista, který nutně musí obtlouct úplně všechny památky, spíš rád zažívám nové atmosféry, rád vidím nové věci. Jsem mlsný, mám rád vaření a rád ochutnávám nové vůně a chutě, stejně tak i pohostinnost lidí a kultur. 

Jak souvisí cestování s vaší tvorbou?

Netvořím úplně složitá díla, a tak nepotřebuji být na jednom místě. Obrazy a koláže můžu vymýšlet ve vlaku, někdy jsou to totiž úplně malinkaté věci. Kdybych seděl pouze tady v ateliéru, tak mi nápady do hlavy jen tak nepřijdou, vznikají v prchavých momentech, kdy se pohybuju, nebo když jsem nějakému prožitku vystavený.  

Na jaká témata se ve své tvorbě soustředíte?

Způsob života, umění žít. Všímání si malých věcí, zažívání, zaznamenávání věcí, které jsou prchavé, nemají žádnou stabilitu, efemérní jevy. Křehkost.

Témata vás napadají v pohybu, jak si můžu představit váš tvůrčí proces?  

Po Brně se často pohybuji na kole a vždycky mám s sebou malý sešitek, skicák. Pokud mi něco přijde na mysl, může to být slovo, slovní spojení, sesednu z kola, zaznamenám si to, jedu dál. Když pak přijdu do ateliéru, všechno si to napíšu na papír, začne se to spojovat. 

Načež si ujasním, v jakém médiu tu ideu prezentovat tak, aby to nejlépe komunikovalo s diváky. 

Jaká je to chvíle, kdy po celé přípravě, kterou jste popsal, dílo realizujete? 

To už může být pak kdykoli, kdy nemusím dělat něco jiného. Stačí mi, když mě u toho nikdo neruší. Mít neměřený časový fond je luxus, ve kterém se mi pracuje nejlépe. 

Zaujal mě obraz s černobílými dlaždicemi. Tam vás inspirovalo co?

To je konkrétní vzpomínka, seděl jsem v kavárně Flexaret, pil jsem kafe, četl knížku. Do kavárny přišly děti pro svou maminku a vypadl jim z kapsy stříbrný prášek, dopadl zrovna na jedinou odlišnou dlaždici podlahy kavárny a slunce tam vykouzlilo malý moment magie - zapsal jsem si to, nakreslil, za dva dny přišel do ateliéru a namaloval jsem ten obraz. 

Obraz s dlaždicí patří do celé série dlažeb, co je tu kromě dlažby tematickým pojítkem? 

Celá série obrazů má název Brief Stay a je to oslava malých prchavých momentů, ze kterých se skládají naše životy. Není to jen o dlažbách, ty tam reprezentují nějakou šachovnici na které se leckdy více či méně tyto jevy odehrávají. Chtěl jsem zkusit zpracovat širší škálu jevů a pocitů, o kterých si myslím, že jsou lidsky univerzální, jak v čase tak i mimo bublinu umění. Klíčem může být snaha vnímat tyto věci poeticky. 

Vycházíte ze skateové komunity, co mají společného umění a skate?

Celkem hodně, svého času jsem nepil alkohol, byl jsem vegetarián a oslovilo mě myšlení punkové etiky v rámci straight edge, kdy nechcete být na ničem závislí a toužíte žít naplno. To, co má za mě hardcore punková hudba a skate společné s uměním, bude v neposlední řadě pravděpodobně okolnost, že pracujete s tím, co máte právě po ruce. 

Také se snažím žít podle hesla: Když chceš něco změnit, musíš se pokusit o změnu ty a ne se jen vymlouvat, že to nikdo jiný neudělal. 

Pořád z punkové etiky čerpáte?

Neustále, poslouchám ale různorodé žánry, už nejsem vegetarián ale snažím se žít nějak v rovnováze, nicméně hudba je pro mě stále jeden z nejhlavnějších zdrojů. Hudba, film, móda. To jsou věci, co mám rád. 

Zajímáte se o duchovní témata? Žijete i spirituálním životem?

V době, kdy jsem byl pankáč, jsem měl velký problém s vírou, náboženstvím, hlavně s katolicismem. Četl jsem tehdy o čarodějnických procesech a hrozně mi tam vadila ta nespravedlnost. Ale pak jsem zažil pár nevysvětlitelných zkušeností duchovního rázu, které nešly vysvětlit fyzikálně nebo vůbec vědecky. 

O víře jsem začal více přemýšlet. Dnes bych řekl, že věřím v Boha, ten pro mne existuje. Nevím, jak vypadá, ale cítím jeho přítomnost . Taky si myslím, že člověk ve vztahu k Bohu nepotřebuje nějaké prostředníky. Být před sebou čistý, to je pro mě důležité.

Meditujete?

Ne, že bych si sedl do tureckého sedu a zavřel oči, ale medituji vlastně přitom, co prožívám, snažím se být přítomný v té chvíli a užívat si, když se to děje. 

Jak jste se k malování dostal?

Měl jsem štěstí, že jsem se narodil do tvůrčí rodiny, oba dva rodiče jsou skvělí a vždy mě i sestru podporovali v našich snech a tužbách. Mé dětství bylo plné knížek, hudby, a zážitků. Vyrůstal jsem v úplné svobodě, dělal jsem si v podstatě, co jsem chtěl, jen jsem chodil do výtvarky na ZUŠ, kreslil jsem si, jezdil na kole na skatu a přemýšlel si. 

Neměl jsem žádný plán a nevěděl, co chci dělat. Už na základce jsem ale cítil, že mě to táhne k výtvarnu, samozřejmě jsem měl strašně špatné známky z češtiny a matiky. Po základce jsem se vyučil uměleckým kovářem, načež jsem několik let pracoval v obchodě se skatovým vybavením. Bylo to dynamické, začal jsem dělat prodavače, velmi brzy jsem se posunul a pod sebou měl víc obchodů, bylo to stabilní zaměstnání, ale jednoho rána jsem se probudil a řekl jsem si, že to vlastně nechci dělat po celý zbytek života. 

Co následovalo? 

Ozvaly se touhy, co bych dělat chtěl. Ve čtyřiadvaceti jsem si dal přihlášku na FaVU, kde jsem nejprve studoval grafický design, moc jsem chtěl dělat grafiku. Ale asi po roce jsem přešel na multimédia, kde jsem se učil elektroniku a programování, bylo to taky trochu do hudby. Na FaVU se dá mezi ateliéry přecházet a já přešel podruhé, na ateliér malby 2. Tam nás vedl Petr Zubek, který žil v Německu. Se spolužáky jsme měli možnost navštívit jeho tamní ateliér, strávili jsme tam asi čtrnáct dní. Ateliér byl obrovský, s veškerou vybaveností. To pro nás všechny bylo formující, viděli jsme, jak tam ta kultura funguje, lidé chodí na výstavy, běžně rodiny s dětmi, všechno tam jelo. Věděl jsem, že jsem se rozhodl správně. 

 Aktuálně chystáte dvě výstavy a obě v Praze. Na co se můžeme těšit?

Tu první připravujeme společně s Ondřejem Mertou a Kryštofem Pátrou v rámci naší umělecké skupiny Pascal & Bourville. V galerii Volesky vytvoříme mizanscénu pro performance. Celé to bude spojené s hudbou, vizuálem, vůněmi, atmosférou, bude to v duchu prchavého zážitku, po kterém v prostoru zůstanou menší artefakty.

Začátkem prosince mě čeká sólová výstava v Galerii Jelení. Pracuju s tématem ranní hvězdy Jitřenky, s jejím popkulturním odkazem a významy, které s sebou nese. Bude to poetická pocta krásné inspiraci, radost z toho, že člověk vlastně je. 

Svými výstavami chci komunikovat přesvědčení, že život i přes to všechno, čím, jsme jako lidé zkoušení, může být pěkný. Chci lidem dát příležitost objevovat z jiné perspektivy. O tom je i moje umění, hledat drobné věci a chválit je. 

Do jaké míry řešíte otázku, jak se uměním uživit?

Živí mě více aktivit, abych si mohl dovolit to, co chci dělat. Na FaVU s kolegou Luďkem Rathouským vedeme ateliér Malby II. Je to smysluplná práce, kterou mám rád. Studentstvo je skvělé, je to inspirace. Také kurátoruji výstavy. Občas si ode mě koupí někdo nějaké dílo domů, nebo spolupracuji s architekty na všemožných projektech, což mě taky naplňuje.

Dokážu fungovat prakticky, postarat se, ale zároveň chci žít poetickej život. To se mi zatím daří. Člověk to musí pořád kombinovat. Občas je to nejistý a úplně chápu lidi, proč si cestu umělce na volné noze nakonec nezvolí. Umělcem nemůže být člověk jen proto, že hezky maluje nebo kreslí, musíte si troufnout na to vědět, že ten život bude občas složitej, protože jsou momenty, kdy je člověk chudý, jindy se mu daří a může si dovolit kdeco, a takhle se to neustále proměňuje. 

Mě to ale nepřekvapí, jsem na to připravený z rodiny, táta dělal volnou činnost a máma to jistila ze zálohy, není to pro mě nic nového, umím v tom žít. A protože jsem zkoušel i jiné životní perspektivy vím že i přes celou řadu specifik je tento způsob života neuvěřitelně pestrý. Žádný den není stejný, pokaždé mě to trochu překvapí. 

Ondřej Homola

Absolvent Fakulty Výtvarných umění VUT v Brně a umělec, který se nebojí užívat jakékoliv médium od klasické kresby, keramiky, dizajnu až po experimentální performance. Ve své aktuální práci tematizuje křehké a prchavé okamžiky, prožitky a efemérní jevy.