Matěj Hollan: Save the Masarykova čtvrt - Get angry na památkové zóny!

Březen 26, 2021 | autor: Matej Hollan | Foto: Matěj Hollan

Brno Úvaha brněnského aktivisty, ředitele Asociace nestátních organizací a bývalého radního pro oblast kultury Matěje Hollana o památkové ochraně Masarykovy čtvrti. 

 

Následující text píšu z pozice celoživotního obyvatele Masarykovy čtvrti, který po tři desetiletí pozoruje její trable, pokroky a proměny. Píšu to i z pozice člověka, který měl v magistrátní gesci čtyři roky památkovou péči, který inicioval soudní spor s Ministerstvem kultury, kdy nesouhlasil s tím, že Ministerstvo kultury tehdy vedené Danielem Hermannem odňalo památkovou ochranu pár brněnským památkám, ale de facto stovkám památek, či který před lety spolu s kolegy stál za záchranou Zelného trhu před devastujícími podzemními garážemi.

U Polikliniky Zahradníkova se odehrál souboj s Ministerstvem kultury, které ji připravilo o památkovou ochranu. U první instance Brno vyhrálo a zrušení památkové ochrany soud zrušil, bohužel to MKČR hnalo výš a Nejvyšší správní soud potom zrušil památkovou ochranu pro všechny podobné objekty. (Zdroj: Encyklopedie Brna)

Přesto z více důvodů, které záhy popíšu, jednoznačně odmítám, aby Ministerstvo kultury vyhlásilo Masarykovu čtvrt jako památkovou zónu v podobě, jako to připravuje. Důvody jsou tři. Z hlediska dopadu na život Masarykovy čtvrti a na potřeby nás, kteří tady žijeme, z hlediska samotného přístupu k památkové péče a z hlediska procesního a právního. Sepsal jsem to proto, že vyhlášení velkých památkových zón se dotýká života a majetku desítek tisíců lidí, kterým by zpamátnění jejich nemovitostí zasáhlo zásadním způsobem do života. Všichni obyvatele Masarykovy čtvrt, ale i zbytku Brna, kterého se návrh týká, mají právo být podrobně seznámeni s tím, co se chystá.

1. Nastavit ty procesy…

Tohle vás možná nebude bavit, protože se jedná o popis právních aspektů, koho to nezajímá, tak prosím rovnou přeskočte dál a nenechejte se tou právničinou odradit. Z hlediska toho, že mohou být významným způsobem porušována práva tisíců obyvatel, to ale bohužel popsat musí.

Památkové zóny vyhlašuje Ministerstvo kultury, a to od roku 2014 jako tzv. opatření obecné povahy (správní řád § 171 ad.). Děje se tak na základě stanoviska Legislativní rady vlády, Komise pro veřejné právo I (komise pro správní právo č. 1) ze dne 2. září 2013. Do té doby se to chybně vyhlašovalo jako vyhláška, ale protože daná věc má daleko více podobu správního řízení, podobně jako územní plán, který je také opatřením obecné povahy (OOP), musel se to změnit. Je to i logické, protože u vyhlášení památkové zóny by stejně jako o klasickém památkovém řízení měl probíhat řádný proces, ve kterém se může každý dotčený vlastník (či ideálně i veřejnost) vyjádřit.

Rozsah památkových zón, jak je nyní v Brně uvažováno, je velký podobně jako územně plánovací dokumentace (ÚPD), konkrétně tzv. regulační plány, což je o úroveň pod územním plánem. A vzhledem k tomu, že zasahují do vlastnického práva, tedy možnosti nakládání s (vlastním) majetkem v míře daleko větší než upravuje klasický územní plán, by mělo i ekvivalentním způsobem probíhat řízení. Tj. dát všem dotčeným možnost se důkladně seznámit s návrhem, učinit k tomu sérii veřejných projednání, kde by se každý mohl na cokoliv zeptat, vést individuální jednání s jednotlivými vlastníky, kteří o to projeví zájem (je to jejich majetek), a na závěr tohoto procesu by mělo být vydání opatření.

Bohužel, takto to zatím neprobíhá a kvůli rigiditě státní památkové péče je možné, že se k tomu budeme muset prosoudit. Absence veřejného projednání u takto zásadního dokumentu, který trvale významným způsobem ovlivní nakládání s majetkem, možnost rozvoje daného území atd., nemůže řešit úřad na dálku, ale musí k tomu být veřejné projednání.

Podstatou každého takového úředního dokumentu (nařízení, opatření) je detailní argumentace, proč je vydáván, co je předmětem regulace, s podrobným vysvětlením všech aspektů. Text návrhu opatření z pera Ministerstva kultury, kterými se mají v Brně vyhlásit památkové zóny, ale takovýmto dokumentem absolutně není. Je to pár odstavců obecných památkářských proklamací, které však nepostihují mnohotvárnost Masarykovy čtvrti, protože se jí specificky vůbec nevěnují. Návrh znění opatření o vyhlášení památkových zón v Brně je obecně pro celé Brno, takže se dočteme, že “nelze akceptovat likvidaci vnitroblokových objektů, které jsou součástí charakteru území, např. pavlačových dvorních křídel, bývalých pasáží, ateliérů, kin, divadel, především je-li možná jejich potenciální konverze směrem k obecně prospěšné funkci”, což má s Masarykovou čtvrtí společného opravdu hodně málo…

Vnitrobloků či uličních čar v Masarykově čtvrti příliš nenajdete… (pohled na náš dům z ulice Neumannova)

Psát regulativy souborně pro mnoho diametrálně odlišných částí je mimo. Masarykova čtvrť není souborem řadových domů s uliční čárou jako třeba oblast Veveří, ale soubor staveb “každý pes jiná ves”, kdy každá malinká lokalita má cenného něco jiného, nebo nemá cenného vůbec nic, je to jen starý dům.

Jelikož stávající zóny se řeší z jednoho jediného důvodu, že MKČR se vědomě střelilo do nohy, když rozjelo absurdní útok na své vlastní památky, na jehož konci je bohužel judikát NSS, že na 1400 brněnských památek není památkami, tak je z tohoto pohledu zřejmé, že vyhlášením památkových zón se má tato rána “zacelit”. Vzhledem k tomu, že předmětem ochrany těchto dnes již nepamátek byly často jen fasády (i když to je v rozporu se současným pohledem na prohlašování objektů za památky jako celku), tak dává na první pohled logiku, aby se to překlenulo památkovými zónami, které mají podobný předmět ochrany. Ale toto vnímání je chybné, protože spolu s cennými domy se dovnitř památkové ochrany dostane i spousta domů v podstatě bezcenných, tuctových, nahraditelných. To návrh vůbec nezohledňuje, protože je dělán od stolu, bez detailní znalosti všech nemovitostí, na které se vztahuje.

Proč má být toto památkově chráněno? (domy na Lipové)

Zní to možná na první pohled šíleně, ale prizmatem ducha památkového zákona je to zřejmé. V případě prohlašování památkové zóny na natolik rozmanitou oblast, jako je Masarykova čtvrt, musí jít de facto o podrobnou regulaci pro každý dům, stejně jako kdyby šlo o individuální řízení o zpamátnění. Aby bylo všem zcela jasno, co přesně a proč je předmětem ochrany, a nebylo to řešeno až výkladem památkářů v rámci řízení, protože to by znamenalo dát soukromý majetek všanc úřední libovůli, s vytvořením nekonečného prostoru pro korupční jednání.

Rovinu, kterou nelze vynechat, protože je z právního pohledu možná vůbec nejdůležitejší, je způsob, jak se toto vyhlášení připravuje. Donedávna to běželo v úrovni přípravy materiálů jedinou legitimní cestou. Návrh připravovala státní správa, úředníci v oblasti státní památkové péče. Očekávané problémy s projednáváním tohoto návrhu s vlastníky a veřejností jsou až případnou pozdější fází procesu, právně čisté to musí být ale již ve stádiu přípravy návrhu. 

Návrh památkových zón od MKČR (zdroj: Národní památkový ústav)

A zde se stala obrovská, dle mého názoru nezhojitelná chyba, kdy na základě politického handrkování převzala vytváření materiálu z rukou státní správy samospráva, konkrétně Radě města Brna přímo podřízená příspěvková organizace Kancelář architekta města. Ta k tomu pořádá uzavřené kulaté stoly s developery a podobnými, kdy jakási bůhvíkým vyvolená společnost od stolu vymýšlí, jak by mohly památkové zóny vypadat. To je ale zcela mimo rámec zákona, který nic takového nepřipouští. Ten říká toto:

§ 6

Památkové zóny

(1) Území sídelního útvaru nebo jeho části s menším podílem kulturních památek, historické prostředí nebo část krajinného celku, které vykazují významné kulturní hodnoty, může Ministerstvo kultury po projednání krajským úřadem prohlásit za památkovou zónu a určit podmínky její ochrany

Nic o KAMu a že by o tom měli jednat primárně politikové města a řešit s MKČR nějaký politický kompromis, se tam nepíše. Je to pro ilustraci podobné, jako kdyby se na rozhodování státní správy ve věci stavebního či územního řízení podílel investor. Takový případ si dobře vybavuju s patáliemi kolem odsouvání nádraží a magistrát, který si na pomoc bral investora, se musel s touto praxí rychle rozloučit, protože to bylo zcela nezákonné. V případě památkových zón je to ne stejný, ale v lecčems podobný případ. 

Návrh památkových zón z dílny brněnské příspěvkové organizace Kancelář architekta města (Zdroj: Kancelář architekta města)

Politické zasahování do procesu pořizování památkových zón je asi nejvíc vidět na tom, že Žabovřesky památkovou zónu nechtějí, ale Brno-střed se s tím umí nějak rámcově smířit. Návrh památkové zóny z dílny KAMu tak přesně kopíruje hranici městské části, kdy křiklavé je to u náměstí Míru. Ke kostelu Sv. Augustina jsou to děsně cenné památkově chráněné objekty, ale za kostelem, v Žabinách, už bezcenné barabizny, které si může každý bořit a ničit, jak uzná za vhodné. Každé správní rozhodnutí, jakým je i vydání opatření obecné povahy se jménem brněnské památkové zóny, ale musí mít principy rovného přístupu a musí měřit stejně. Pokud už tedy někdo chce zpamátňovat nějakou lokalitu, musí se řídit jejími skutečnými hranicemi, ne hranicemi městských částí. 

Tady podle KAMu končí památková ochrana.

Absurdita tohoto nadřazování politiky nezávislému řízení státní správy vyniká právě v tomto místě, na rozhraní městské části Brno-Střed a Žabovřesky..Na ulici Tichého, která leží již v městské části Žabovřesky, stával krásný památkově chráněný dům. Jenže usilovnou prací ministerstva kultury o tuto ochranu přišel, majitel v nově nabyté “svobodě” začal dům okamžitě bořit, načež se proti tomu vzedmula vlna občanského i politického nesouhlasu a právě na základě tohoto domu se nyní akcelerují přípravy na vyhlášení památkové zóny. Ale domů na Tichého ulici a dalších na tom daném kopci, se to netýká, protože co? Protože pařez. Protože je to už v Žabinách, které to nechtějí, tak to Kancelář architekta města nenavrhla.

Tímto domem na Tichého v Žabovřeskách se často argumentuje pro vznik památkových zón. Podle malůvky z KAMu ale tato lokalita předmětem ochrany být nemá.

Na Lužické pod Hvězdárnou se taky čile staví, ale už je to v Žabinách...

Tímto způsobem konstituované opatření obecné povahy nemůže obstát u žádného soudu, protože porušuje všechny myslitelné zásady, na kterých je postaven správní řád.

Současná situace, kde se hádá Ministerstvo kultury s městem Brnem, viz článek Brněnského deníku, ilustruje, v jak katastrofickém vztahu po stránce procesní je příprava těchto zón, kdy ministerstvo zcela v rozporu s tím, že by mělo být jako státní správa zcela nezávislé, říká, že když se teda politikům v Brně nelíbí jejich návrh, tak ho přijímat nebudou: “Ministerstvo má možnost vyhlásit zóny v původně navrhované podobě, vzhledem k postoji města to ale neudělá. Zástupce ministerstva při konci jednání u kulatého stolu slíbil další jednání a že ministerstvo v brzké době nezahájí jednání o vyhlášení zón.” To je nepřípustné zpolitizování správního procesu, které odsuzuje tento celý cirkus k neúspěchu.

Jediná možnost pro právní čistotu procesu, je návrat k původní variantě státní správy, kdy se navrhuje zpamátnit “půl Brna”, tak tyto politické vlivy odpadnou. Ale stále zůstane vše výše uvedené, že se vzhledem k obřímu zásahu do vlastnických jiných práv, dokonce daleko silněji než v případě dopadů územně plánovací dokumentace, musí vést řádný proces včetně veřejných projednání. Pokud se mají památkové zóny úspěšně projednat, z mého pohledu má organizaci veřejných projednání (celkově cca 10 po jednotlivých lokalitách v rámci celého Brna) vzít na sebe město Brno, protože asi nikdo nečeká, že by toto dokázala zorganizovat státní správa.

Zkrátka, aby bylo vůbec možné městskou památkovou zónu takového rozsahu vyhlásit, je nutné mít k tomu transparentní, ideálně participativní proces, který bude řádně projednán se všemi vlastníky (ti musí mít tu možnost), podobně jako v případě pořizování územně plánovací dokumentace. Jak návrh KAMu (který je ale od základů nezákonný), tak návrh Ministerstva představují nepřiměřený návrh do práv třetích osob.

2. Památková ochrana a památkové hodnoty čtvrti

Památkové zóny zcela opomíjí to, že památková hodnota domu se často ukrývá hlavně vevnitř. Schodiště, různé vnitřní prvky, staré radiátory, někde i kompozice vč. nábytku. Někde to má smysl - městské domy okolo Veveří si zaslouží chránit i jen zvenku, protože zdobné fasády, kolem kterých denně prochází tisíce lidí, jsou prostě úžasné a i kdyby se všechny vnitřnosti domu rozebraly, tak stále zůstane ten stejný krásný pohled na fasády měšťanských domů. Ne tak v Masarykově čtvrti. Tudy se prochází lidé s kočárky, aby dítě hezky spalo, a toulaví psi. Nejsou a nebudou to davy turistů. Nebude to nikdy magnet. Chránit zde jen fasádu je pokrytectví a potěmkiáda. 

Sem se davy turistů nikdy nepohrnou. Proč by se to mělo úzkostlivě chránit? (ulice Květná)

Dobrá půlka domů uvnitř nejpřísněji chráněné památkové zóny nemá hodnotu žádnou. Nafotil jsem si to důkladně. Na Lipové se tak do nejcennějších brněnských domů dostala lichá strana ulice, která vznikla na přelomu 80./90. let, jsou to obligátní kostky bez duše a bez nápadu, kde se hezky bydlí, ale žádnou hodnotu nemají. Z jakého důvodu to ale mají být památkově nejcennější nemovitosti široko daleko, to ví asi jenom památkáři. 

Památková péče jako vtip. Soubor domků na liché straně Lipové nahoru na kopci. Hezky se v nich bydlí, protože jsou v pěkné lokalitě. A co dál?

Návrh na památkové zóny z dílny KAMu také důsledně vyřezává veškeré dědictví zlého komunismu, kdy i architektura je zpětně vinna za režim, ve kterém vznikala. Areál vysokoškolských kolejí a zejména doškolovacího ústavu (Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů), dominantního brutalismu v duchu estetiky Le Corbusiera z roku 1968 (arch. Vladimír Selcer), je z památkových zón v návrhu KAMu vykousnout, přestože se jedná z hlediska dějin architektury a jejich vnitřních kvalit o daleko důležitější objekt, než sto padesát stejných domů ve čtvrti.

Pryč s komunismem! Návrh KAMu tento dům, který si zaslouží mimořádnou pozornost a památkovou ochranu sám o sobě, z návrhu na zóny vyškrtává.

 V památkové zóně také absurdně končí nové “rezorty”, například honosně znějící Rezidence Martinů, což je dědictví jedné letité brněnské kauzy se směnou Jalty za asi stonásobek hodnoty. Tato nezajímavá architektura bude nyní bedlivě památkově střežena.

Tuhle nádheru hned pod doškolovákem by ale naopak KAM (i MKČR…) potřebovali památkové chránit. (Vinařská ulice)

 Návrh památkařů je oproti návrhu KAMu z tohoto pohledu logičtější, protože na politické přání nevyjímá třeba celé Žabovřesky, ale při procházení se nedávno vzniklou ulicí Jeřabinova nebo Žlutý kopec opravdu netuším, proč by tyto pro obyvatele bezpochyby příjemné na bydlení, ale z hlediska architektonických hodnot nutných pro uchování pro příští generace zcela zaměnitelné stavby měly být jakkoliv chráněny. Stejným způsobem můžeme v takovém případě chránit libovolnou zástavbu kdekoliv. Tohle není památková ochrana, ale zvůle.

Co návrh památkové ochrany neřeší vůbec a co nabourává jeho vnitřní konzistenci je fakt, že ohromné množství domů již prošlo úpravami, které by ale při zpamátnění celé zóny nebyly možné. Jedná se zejména o výměnu oken, kdy bohužel mnoho domů zhoršilo svoje tepelné vlastnosti pod tlakem demagogií výrobců plastových oken, kdy si kvalitní kastlová okna, která stačilo utěsnit a vnější křídla předělat na dvojskla, nechali vyměnit za nekvalitní plastová. Když už to ale je, často na dvojdomech, kdy jeden je již “vytuněn” a druhý ne, jak se bude v řeči památkového zákona argumentovat, že ten druhý to nesmí udělat? To je velmi na pováženou, protože se dá těžko tvářit, že si památkových hodnot stovek nemovitostí všimli památkáři právě teď...

A pak se jedná o démonizované zateplení, kdy se absolutně ignoruje fakt tepelných vlastností budov a šmahem izolaci odmítá. Přitom pokud se nejedná o skutečně velmi cennou fasádu, jako je soubor historických secesních fasád plných štuků, tak odpor proti izolaci je ze všeho nejvíc projevem falešného estétství, které zapomíná, že domy mají prvořadě nějakou funkci a z té vychází stavební uspořádání. Pokud byla dřív energie “zadarmo”, nebo byli tehdejší majitelé tak bohatí, že jim nevadilo za zimu protopit vagón uhlí, tak dnes už to tak není. Jednak je energie drahá, jednak je z důvodů klimatické změny nemorální vůči příštím generacím energií mrhat, jednak prostě skladba obyvatel Masarykovy čtvrti již dávno není plná bohatých “úředníků”, ale normálních lidí, kteří nemohou dávat za energie majlant. 

 

Dvojdomy na Lerchově ulici. Proč má mít jeden právo šetřit energiemi a ten druhý ne? Co tak děsivé se stane, když se dům přizpůsobí na dnešní dobu?

Z praxe víme, že památkáři jsou až fanatičtí bojovníci proti zateplení, či v další řadě proti fasádní či střešní fotovoltaice, kterou NPÚ na webu věnovaném památkovým zónám přímo vylučuje!

 Citace z již zmizelé stránky na webu NPÚ:

Solárně-termické kolektory a fotovoltaické články

Solárně-termické kolektory a fotovoltaické články představují pro historické stavby a stavby v historickém prostředí nežádoucí rušivý prvek. Smyslem právní ochrany památkových rezervací a zón je udržet tradiční podobu střešní krajiny bez novodobých technických intervencí. Tento požadavek je plošný, protože z hlediska pohledu na celek historických střech je lhostejné, zda se rušivý prvek objevuje na hodnotném domě či utilitární stavbě. Výjimky přicházejí v úvahu v situacích, kdy k naznačenému konfliktu nedochází. Např u střech garáží ve dvoře nebo u plochých střech poválečných staveb. I zde je ale případnou instalaci kolektorů vhodné zvažovat individuálně a brát v úvahu mimo jiné pohledové uplatnění z významných pohledů z výšky.

Bylo to dostupné ještě před pár měsíci na http://previous.npu.cz/pro-vlastniky/stavebni-a-restauratorske-prace/dalsi-temata/moznosti-snizovani-energeticke-narocnosti-historickych-staveb-zateplovani/, tahle stránka již ale neexistuje, totožná citace se ale stále dá najít v článku Architektonické dědictví vyžaduje specifický přístup i v otázce energetických úspor od Miloše Solaře z NPU na webu Ihned.cz.

Řešit to, že fotovoltaika jakkoliv kazí “památkové hodnoty”, lze možná v nejcennějších lokalitách střešních krajin a skutečně na plně štukové fasádě, ale řešit fotovoltaiku jako problém na obligátních starých vilách je naprosto mimo prostor, kam má památkařina právo zasahovat a je potřeba jim v tomto absurdním boji proti všemu novému zabránit, aby k této šikaně neměli podklad ve formě památkových zón.

Kdysi ten dům vypadal úplně jinak a místo těch pastelek mohly držet domy na začátku Barvičové jednotnou barevnost, ale čemu vadí, že dům využívá svých velkých ploch k výrobě elektřiny a proč má někdo potřebu to majitelům znemožnit? (zdroj: Google Maps)

Důležité je si proto uvědomit, co je z hlediska památkové péče na Masarykově čtvrti skutečně zajímavé. A to je urbanistická osnova, kdy jsou solitérní domy více či méně odskočené od chodníku umístěné uprostřed rozsáhlých zahrad. Krásné na Masarykově čtvrti je právě ta zeleň a sem tam dům, kdy není krom samotných památek mimořádných architektonických kvalit vůbec rozhodující, zda má dům podobu přesně takovou, jako to někdo přes 80 lety postavil a zda má o pár decimetrů větší objem. To u domů v Masarykově čtvrti, které samy o sobě nejsou kulturními památkami, nemá co kdo řešit.

Masarykova čtvrť není plná turistů, ti zde nikdy nebudou, není důvod dogmatickyschránit všechno po vzoru skanzenu. Je třeba řešit, aby domy nezabíraly příliš velkou část pozemků a nerostlo zde podnikatelské baroko, ale to, že domy se mají renovovat, mají být úsporné, mají mít nástavby (kromě těch echt chráněných), aby zde mohlo žít víc lidí, by mělo být společným cílem všech, kdo chtějí mít tuto čtvrť příjemnou pro život.

3. Co potřebuje Masarykova čtvrť doopravdy

To, co naše čtvrt potřebuje, opravdu není dogmatické chránění imaginární “střešní krajiny”, ale je to naopak modernizace domů, aby se v nich efektivně nakládalo s energiemi (vytopit solitérní obří vilu je o dost náročnější, než fungovat v činžáku), je to rozumná nástavba tak, aby v domech mohlo bydlet více lidí, a to zejména na těch domech, které nejsou nijak samy o sobě architektonicky unikátní. Jeden takový jsou hned naši sousedi a nástavba tomu domu jenom pomohla.

Dřív to býval fádní tuctový dům. Po přestavbě před pár lety tu může bydlet víc lidí ke spokojenosti všech. Proč by to měli řešit památkáři? K čemu vadí, že to má na střeše fotovoltaický panel?

Malá hustota lidí je velkým problém čtvrti, proti pánbůh zaplať za každý bytový dům jako je tento hned vedle vily Stiassny na Neumannce, který je navíc také zdařilou ukázkou architektury vzniklé během komunismu. 

Příklad domu, který v Masarykově čtvrti chybí, protože zvyšuje koncentraci obyvatel (Neumannova ulice v těsném sousedství vily Stiassni)

Masarykova čtvrť je určitě krásné místo k životu, je to krom Lipové a Tvrdého málo aut, plno zeleně, ale v celé kilometry čtvereční velké lokalitě je jeden jediný obchod s potravinami na náměstí Míru! Jen za můj život zkrachovaly minimálně 4 velké potraviny, a to jsem možná ještě na něco zapomněl. Horizont na Barvičce, na konečné trolejbusu na Preslově, v zatáčce na Lipové (tam jsme chodili do “dolní”) a nejdéle se držela stále více smutná Brněnka na Vaňkecu, ale ta to už taky před lety vzdala. Ostatně stejně jako potraviny na špici Králové a Eleonory Voračické na žabovřeském svahu. 

Jedna z mnoha bývalých samoobsluh. Nedostatek služeb je to, co Masarykovu čtvrť trápí.

S hospodami je to podobné. Po samoobsluze pod Lipkou zde přežívala (vždycky špatná) hospoda, která už to taky zabalila, Kalvodka (spolu s potravinami) umřela také (dělala se tam přestavba), nejlegendárnější hospoda v obyváku na Kalvodově je už delší roky se smrtí majitele též pryč, již vzpomínaný Horizont, kam jsme ještě chodili na gymplu za školu, jakybysmet, na “kopci” drží jen Rio pro ultras fanoušky pití piva, zájezdní hostinec Monte Bú (jmenuje se aktuálně jinak) a samozřejmě Draken. Veškerá občanská vybavenost je pod kopcem - na Hlinkách, kde pořád zaniká a vzniká něco, dole U Hrušky na Tvrdého jako stálice pro borce z Oltecu, a pak Žabiny, kde nejblíž Kraví hoře funguje Ambra. Oproti takyvilovým Černým polím je to co se týče služeb dokonalá poušť.

Jestli něco občansky v naší čtvrti naopak funguje, jsou to zahrádkářské kolonie, které jsou plné života, lokálního kulturního dění, jsou to oázy klidu, útočiště pro kolonie ptáků a dalších zvířat, ale kupodivu, o tom není v návrhu na opatření ani čárka. Asi proto, že “zahrádky v Brně nechceme”.

Zahrádkářské kolonie jsou co do biodiverzity pro faunu a flóru a rekreačního zázemí pro obyvatele Brna to nejlepší, co může město mít. Protože je to ale málo betonu, město to chce zastavět a tím tuto oázu pro ptáky, pozemská zvířata i lidi zničit. (zahrádky nad bývalým pivovarem, současnou chemičkou Starobrno)

Památková péče v případě ochrany obřích území nestojí mimo ostatní dění. Není to hodnota sama o sobě, je to věc kontextu. Lokalita Masarykovy čtvrti se stává v důsledku úbytku služeb stále více “vyloučenou lokalitou” a skanzenizace, jak ji aktuálně připravují úřednící státní správy nebo v absurdnějším případě zaměstnaci Kanceláře architekta města, je něco, co jí určitě nepomůže.

Co by pomohlo, je jednoduchých pár pravidel, které řeknou, že zde nemá vyrůst mrakodrap, že okna nemají být z plastu, že fosforeskující zeleň není nejkrásnější barva na fasádu, ale tím to končí. 

Pokud se má něco památkově chrání, ať se řeší barevnost domu, ať to nevypadá jako v prodejně pastelek. Tohle ještě není fosforeskující zeleň, ale větší střídmost b pomohla (ulice Lerchova)

Buzerace ohledně zateplování ničím nezajímavých fasád, šikana ohledně ochrany neexistující střešní krajiny a v důsledku toho nemožnost chovat se zodpovědně a instalovat na střechy či fasády fotovoltaiku či znemožňování nástaveb u ordniérních domů, tady nemá absolutně své místo. Výjimku lze udělat u těch opravdu mimořádně cenných budov, které mají být samy o sobě památkami.

Co jsou cenné budovy, popisuje například vynikající brněnský projekt BAM, Brněnský architektonický manuál, který čeká na své rozšíření i na poválečnou architekturu. MKČR ale udělalo za posledních 6 let všechno proto, aby se památek zbavilo (tu soudní při ohledně 1400 nepamátek vyhrálo ministerstvo nad Brnem, které se snažilo proti ministerstvu argumentovat, že to památky vždycky byly), a namísto toho, aby už dávno byl na stole legislativní návrh, jak tento velký soubor nejen brněnských nepamátek jedním šmahem znova zpamátnit, tak se nesmyslně vymýšlí, jak zpamátnit všechno všem, protože si tím zdánlivě ušetří na ministerstvu práci. 

Některé domy skutečně zateplit ani pokrýt fasádními kolektory bez zničení jejich výrazu nejde. Ty si zasluhují speciální ochranu. (ulice Jiříkovského, zdroj Google Maps)

To je ale velký omyl, protože je daleko jednodušší protáhnout parlamentem jednoduchý zákon, který napravuje 30 let starý omyl, než řešit stovky nebo tisíce námitek k tomuto zběsilému a odfláknutému procesu, který v případě vydání beztak skončí u soudu, s mizivou šancí na to soudní při ustát. 

Text nevyjadřuje názor redakce.

Autor: Jan Gerych