Další nominace na fotografa roku Czech Grand Design jde do New Yorku za Marií Tomanovou

Březen 12, 2021 | autor: Jan Gerych | Foto: Marie Tomanová

Podruhé v řadě je ve hře o titul fotografa roku CGD Newyorčanka Marie Tomanová. Poslala nám ukázku ze sedmi nominovaných editorialů, fotky behind the scenes s Kim Gordon a vysvětlila, jak je důležité kontrolovat spam. 

 

Praha/New York - Marie Tomanová krásně ukazuje, jak doma není nikdo prorokem. Vystudovala malbu na dvou uměleckých školách, přesto v našem rigidním uměleckém provozu jako „holka z Mikulova“ moc vzrušující perspektivu neměla. Než čekat na zázrak, sbalila se a odjela na zkušenou do Ameriky. Začala fotit, ostříhala si vlasy, netrvalo dlouho a svět jí leží u nohou. V roce 2019 vydala dnes už globálně úspěšnou knihu Young American a prvně se dostala do hledáčku Czech Grand Design. V kategorii fotograf roku se dostala do finále.   

Letošní nominaci na CGD ji vynesly editorialy obuvi Margiela pro Vogue, cover story s Kim Gordon pro Suited, fotografie pro kampaň Gucci Grip, fotografie pro časopisy VMAN, V, Lampoon a Dazed. Zeptali jsme se jí na podrobnosti. 

Lampoon

Editorial pro Lampoon mi připomíná tvoji ranou americkou tvorbu. Jak jsi to vnímala v novém kontextu – už to nebyla volná tvorba, ale zakázka, s haute couture a šperky?

Focení pro Lampoon přišlo v době kdy byl v NYC pořád lockdown, vše bylo zavřené a měla jsem spoustu času se tomu plně věnovat. Fotila jsem několik dní jak doma v East Village, za rohem v Tompkins parku, tak u East River kde to mám moc ráda. Je to takový návrat k mým prvotním experimentům s fotografií a autoportrétem a bylo zajímavé se k tomu po dlouhé době vrátit.

Proč jsi se ostříhala? 

Poprvé jsem si oholila hlavu přesně v ten den kdy moje máma přistála v Americe a viděly jsme se poprvé po 4 letech. Jela jsem ji vyzvednout na letiště, byl to její první let letadlem a já jsem se na ni děsně těšila. Vůbec mi nedošlo jak ji můj nový "look" vyděsí. Měla pocit, že se mi něco strašného stalo, když jsem si oholila vlasy. Ale já to tak neviděla. Pro mě v tom byla svoboda. Krása toho, že můžu dělat to co chci. Počáteční impuls byl asi trochu vzdor a rebelie, ale pak mi došlo, že to jsem nejvíc "já" a naprosto mi to vyhovuje.

Kim Gordon

Poslouchala jsi Sonic Youth? Co pro tebe Kim představuje? Jak se ti na ni podařilo při focení napojit? 

Já jsem během studentských let poslouchala hlavně českou scénu protože jsem milovala chodit na živé koncerty a zahraniční kapely nebyly tak dostupné. Takže jsem mládí prožila převážně s J.A.R. a pak to, co ke mě připlulo skrze kamarády, kteří byli fanatici do hudby. Sonic Youth se na mém radaru objevilo, ale Kim jsem pořádně neznala až do té doby, kdy přišla nabídka na její focení. Před odletem do LA jsem si poslechla audio-knihu Girl In a Band a s obřím respektem vyrazila na setkání s Kim. Byl to jedinečný zážitek a jsem ráda, že nás osud propojil.

Říká se o tobě, že dokážeš vyfotit pravou tvář člověka, je to o zachycení konkrétního okamžiku nebo o postupném odkrývání? Jak se dostáváš lidem pod kůži?

Pro mě je to o procesu poznávání toho člověka, o sdílení životních příběhů a vykládání o čemkoliv, na co přijde řeč. Je to hodně intuitivní a pokaždé dost improvizuji podle situace. Během jednoho focení nejde sdělit celý životní příběh, ale střípky se vždycky odhalí a je to pro mě inspirativní proces. S Kim jsme si vykládaly o tom, jaký byl NY za jejího mládí, jaká byla tenkrát Lower East Side a jak moc se to tu změnilo. Myslím, že pro nás pro obě je NY velmi důležitým bodem v životě a zafungovalo to jako propojovací bod.

Fotila jsi hodně mladé lidi z hoodu, dokážu si představit, že s nimi můžeš mít hodně společného. Jak jsi se dostala k focení Kim? Jaká byla? Jak k tobě přistupovala? Znala tvou práci?

Nabídka na focení Kim přišla od nezávislého Brooklynského magazínu Suited, který vede Ash Owens a jedno odpoledne jsem úplnou náhodou zabrouzdala do spamu v inboxu a našla její email. Byla to náhoda jak blázen, že se ten email neztratil. Hned druhý den jsme se s Ash setkaly a začaly focení plánovat. Pár týdnů nato jsme odletěly do LA a celý tým byl plný očekávání. Kim dorazila na focení s manažerkou a byla strašně fajn. Vlastně to nebylo moc odlišné od mých focení s kamrády v NYC. Seděly jsme, vykládaly, fotily a pak zase vykládaly. Přivezla jsem jí moji knihu Young American a byla nadšená. O mojí práci pravděpodobně tenkrát ještě moc neslyšela, ale s Ryanem McGinleym, který psal předmluvu ke knize jsou dlouholetí přátelé. Tak to do sebe všechno pěkně zapadlo.  

Po focení jsem myslela, že už se s Kim nikdy neuvidíme, ale o pár hodin později mi došla sms (netuším, kde sehnala moje číslo) a já radostí nadskočila, neboť mě pozvala na koncert. Můj let zpátky do NY byl až další den ráno, tak to byla jasná volba. Byl to fantastický večer. Kim performovala s Lizzi Bougatsos a k tomu jela velkoplošná projekce od Penny Slinger. Byl to opravdu zážitek. Kim se s tím vůbec nepáře - míněno jak pracuje se zvukem. Je to ryzí, syrové, až nebezpečně divoké a třetina těch mladých lidí v publiku to neudýchala a v průběhu odešla. Já jsem z toho měla obří respekt. Kim si nesmírně vážím hlavně za to, s jakou lehkostí je sama sebou a dělá to, co chce. Je v tom obří svoboda a vzor. 

Slyšel jsem tu historku, jak jsi se o ni starala potom, co nabourala do skleněných dvěří. Jak se udržujete v kontaktu?  

To bylo právě po tom jejím koncertě. Musela být úplně vyčerpaná po našem focení (a denodenních focení před tím, neboť jí zrovna vycházela deska No Home Record). Vrazila v zákulisí do skleněné stěny a krvácela z rozbitého nosu a rtu. Byl to epický pohled - Kim napůl seděla a napůl ležela na záchodě, obložená papírovými ubrousky, které kolem ní přidržovali tři lidé z galerie a další pobíhali zmateně kolem. Naštěstí pak byla v pořádku, ale obě jsme se zasmály, když mi před rozloučením říkala - I bet you wanted to take a photo when you saw me there! Jsme od té doby ve spojení a fotky z našeho focení se objevily i v Kim nejnovější knize No Icon, která vyšla na konci minulého roku s nakladatelstvím Rizzoli. Je to archiv fotek zachycující život Kim, který se prolíná s její uměleckou tvorbou, psaním a malbou.

DAZED

O čem je editorial pro Dazed?

Editorial pro Dazed bylo moje poslední před-pandemické focení v LA. Je to portrét skvělého páru Devon Lee Carlson a Jesse Rutherforda. Devon je renesanční žena mnoha talentů - vlastní firmu na mobilní doplňky Wildflower Cases, po kterých teenageři šílí, je vloggerkou, influencerkou a módní ikonou. Její přítel Jesse je frontmanem kapely The Neighbourhood a kromě několika světových tour a desek má na kontě také alter-personu Chip Chrome. Celá story byla o nich, o jejich vztahu, o jejich hravém a nonšalantním přístupu jeden ke druhému. 

Moje oblíbená fotka vznikla na konci celodenního focení, kdy už bylo jedno, jak je na tom make-up a styling a řekla jsem jim, jestli by se mohli chvíli vášnivě líbat. Můj analogový foťák je docela pomalý, tak z toho byl líbací maratón. Když jsme to zabalili, tak se na mě oba nakonec podívali a byla v tom něha a neuvěřitelná blízkost. To byl pro mě nejlepší moment a jsou z toho krásné fotky. 

V rozhovoru pro Radio Prague International jsi uvedla, že tvůj manžel, historik umění Thomas Beachdel tě podporoval v začátcích fotografické kariéry. Jak spolupracujete v současnosti, když máš výstavy po celém světě? Musí být spokojený, že stál u zrodu hvězdy?

Thomas vlastně stojí i za důvodem proč jsem vůbec začala fotit. Na první rande mě vzal do Guggenheim muzea a tam jsem poprvé viděla díla Francescy Woodman a natolik mě to inspirovalo, že jsem se rozhodla zapsat na hodiny fotografie na School of Visual Arts. Začala jsem fotit a myslela jsem, že to bude takový koníček, nic zásadního. Ale zjistila jsem, že mě to baví a vyhovovalo mi to víc jak malba a tak jsem fotila víc a víc. 

Thomas mi na začátku pomáhal hlavně s feedbackem na fotky, radil mi, jak pracovat s výběrem fotek a celkově byl vlastně prvním člověkem, který byl extrémně pozitivní a podporující v rámci mé kreativní tvorby. Bylo to něco, na co jsem z Česka absolutně nebyla zvyklá a pomohlo mi to cítit se ve fotografii o to jistěji a experimentovat bez strachu. Thomas je skvělý historik umění, filozof a profesor na City University of New York. Pracujeme spolu od začátku, kurátoruje moje výstavy a také editoval knihu Young American. Často vedeme dlouhosáhlé diskuze o fotografii, tvorbě, a všem co to obnáší a nemohla jsem si přát lepšího partnera.

Jak se fotí tvé autoportréty? Máš asistenta? Jak se domlouváte?

Vlastně mě překvapilo o kolik víc práce je s autoportrétem než fotit druhé lidi. Dříve tomu bylo právě naopak. Bylo pro mě psychicky náročné oslovovat druhé lidi a fotografovat je. Cítila jsem k nim a jejich portrétování tak velkou zodpovědnost, že jsem často utíkala k autoportrétu protože tam jsem cítila méně tlaku a více svobody a absolutní kontrolu co se finální fotky týče. Po focení pro Lampoon jsem si ale uvědomila, jak moc se moje praxe změnila. Focení lidí, které potkávám poprvé, je pro mě zážitkem, který mě obohacuje, naplňuje a stal se přirozenějším než být sama před kamerou. Seznamování či oslovování lidí mi už nedělá potíže. Tak je vlastně fajn zjistit, že se člověk může spoustě věcem naučit a překonat vlastní limity díky opakované zkušenosti a nevzdávání se. 

Jak probíhá tvé ambasadorství u Leica?

Foto editorka z Leica Magazínu mě oslovila, když jsem měla výstavu v Českém centru v Berlíně a chtěla, ať si Leicu vyzkouším a zařadím se tak do jejich rodiny. Tak se teď postupně učím s novým foťákem.

Všiml jsem si, že pracuješ s fotkami z časů, když jsi ještě žila v Česku a malovala obrazy? O čem to je?

Série fotek Live for the Weather má zajímavý příběh. Zaprvé jsem to fotila před tím, než jsem si vůbec myslela, že budu někdy fotit. Haha. Jeden z mých šílených nápadů během studentských let bylo, že jsem se provdala v Indii. Myslím, že jsem už tenkrát prahla po dobrodružství a expandování za hranice domova a když přišla nabídka na cestu a svatbu do Indie, hned jsem do toho šla. Bylo to úžasný zážitek a zároveň jsem si pak mohla koupit můj první mobil s foťákem. Psal se rok 2006, ještě neexistoval Instagram, sociální sítě, ani pojem selfie. Nikdo z mých kamarádů v Mikulově mobil s foťákem neměl a tak jsem fotila všechno co se dělo. Párty, milence, rozchody, noční výlety, sama sebe. Poprvé jsem měla možnost dokumentovat cokoliv co mi přišlo do života. 

Je vtipné, jak dokážeš na telefonních fotkách dokumentovat ten společenský obrat od focení věcí kolem sebe ke kašírování dokonalostí na Instagram.

Tenkrát vůbec nešlo o postování na sociální média. Fotila jsem to jen pro sebe, jako osobní archiv vzpomínek, lásek a momentů. Nikdy jsem neplánovala fotky ukazovat a tenkrát bych o sobě rozhodně nesmýšlela jako o fotografce. Přitom když se teď na to zpětně dívám, bylo to úplně jasné. Fotila jsem téměř každý den až do odjezdu do USA na začátku 2011. Fotky jsem měla na harddrivu a na několik let jsem na ně úplně zapomněla. Vrátila jsem se k nim až v roce 2017 kdy jsme s Thomasem Beachdelem pracovali na výstavě pro České centrum New York a on z toho vytvořil edit, který existuje jako video a tisky s názvem Live for the Weather. Je to pro mě velmi osobní zpověď a samotnou mě zarazilo, jak upřímné a syrové ty fotky jsou, když jsem se do nich po těch letech zabořila. 

Ve zmíněném rozhovoru jsi mluvila o tom, jak jsi v začátcích v New Yorku musela překonávat české návyky, výchovu – stydět se, nežádat o nic, neotravovat lidi, být tichá a zdvořilá. Protože když si o nic neřekneš, nic nezískáš. Řekl bych, že jsou to vlastnosti vštěpované tradičně dívkám? 

To je opravdu těžké říct. Já jsem ráda za to, kde dnes jsem. Dělám to, co jsem si celý život přála a dokonce v jednom z nejúžasnějších měst světa. Sice jsem malbu vyměnila za fotku, ale pořád je mou životní náplní kreativní proces, mám skvělého partnera a miluju NYC. 

Na fakultě výtvarných umění jsi se setkala se sexismem vedoucích. Udělala bys tehdy v Česku něco jinak? Odjela do Ameriky dřív? 

To všechno předtím, ať už samotné studium na FaVU či celková snaha získat aspoň nějaký respekt jako umělkyně rozhodně nebylo jednoduché a poznamenalo mě to v mnoha směrech. Myslím, že kdybych tenkrát odjela hned po bakaláři na Masaryčce, tak bych udělala mnohem líp než studovat na FaVU, která mi vůbec nic nedala.

Byla malba krok vedle? Nebo ti ji v Česku znechutili? Netoužíš malovat?

Malování mi chybí. Je to proces, který je pro mě velmi odlišný od focení. Mám ráda barvy, texturu, vůni šepsu a hlavně ten téměř meditativní proces samotného tvoření. Malování je mnohem více "hands-on" než focení a ta tělesnost toho procesu mi chybí. Ale po škole jsem přestala a zatím jsem se k malování nevrátila.

Český původ ti často otevírá dveře při focení zvědavých mladých, kteří o Česku nikdy neslyšeli. Ptají se tě na to. Jaký je pro tebe pocit vracet se sem? Sama jsi už někde úplně jinde. Jak to tady na tebe působí s odstupem? 

Bylo to zvláštní vrátit se po 8 letech domů a konfrontace s tím, odkud pocházím, byla velmi silná. Mikulov se moc nezměnil a o to víc jsem cítila, jak jsem se změnila já. Po příjezdu domů jsem najednou obdivovala věci, které by mě dříve vůbec nezajímaly - židle, na kterých sedává moje máma a Will, koně na zahradě, naše vinohrady, západy slunce, které jsou v Mikulově v zimě šedivé a úplně jiné než ty v NYC. Je to pro mě takové znovuobjevování domova a moc ráda se tam vracím. 

Co bys udělala, kdyby ses dozvěděla, že jsi v CGD tentokrát zvítězila? 

Určitě bych měla velkou radost. Být oceněná jako umělkyně-fotografka v českém prostředí je pro mě ctí, obzvláště poté, co jsem to v Čechách vzdala a odešla do USA. Důležitější je pro mě ale ta práce samotná, to, že můžu fotit a že mě to baví. Ocenění odborné poroty a publika je třešničkou na dortu. Radost velká, oslavila bych to cheescakem a pak zpátky do práce.

Jaké máš nejvíc vzrušující plány?

Kniha! Bude druhá kniha a bude skvělá a s dvakrát více fotkami než ta první. Dělám na tom už několik měsíců. Bude se jmenovat NEW YORK NEW YORK a vyjde to u německého nakladatelství Hatje Cantz. Pokřtíme to v létě na ikonickém foto festivalu Recontres d'Arles ve Francii a pak v Praze, NY a Tokiu. 

Zároveň plánuji v Arles i výstavu neboť jsem nominovaná na cenu Loius Roederer Discovery Award 2021, kterou festival Recontres d'Arles každoročně pořádá. Letošní cenu kurátoruje Sonia Voss a já tam jedu za podpory pražské Pragovka Gallery.

Arles pro mě bude velký moment, nikdy jsem tam předtím nebyla, tak se moc těším. A zbytek léta budu trávit doma v Mikulově jako host letošního Mikulovského sympozia! 

 

Marie Tomanová 

Autor: Jan Gerych