Akce připravujeme i pro lidi s postižením, ale na pódiu s nimi nepočítáme, říká inkluzivní designérka Mariana Chytilová

ZLÍN – Vody konference o „designu, který pomáhá” zčeřila Mariana Chytilová a její příspěvek se zcela opačným apelem: „Chcete lidem pomáhat designem? Kašlete na to.” Na třech situacích z vlastní praxe doložila, jak se dobře míněná snaha pomáhat může nejen zcela minout účinkem, ale i obrátit proti jejím původcům. Marianin neotřelý pohled na věc nás natolik zaujal, že jsme ji po konferenci odchytli i se synem a vyzpovídali.     

Přijela jste s miminkem, což ukazuje, že je Zlin Design Week inkluzivní. Je zde přece jen něco, co vás vylučuje?

ZDW ukazuje, že má hezky inkluzivní tým, který dokáže reagovat na moje potřeby. Možná se přímo nezeptali, co jako přednášející a zároveň matka s miminkem potřebuji, ale když jsem se ozvala, tak reagovali velmi flexibilně a vyšli mi vstříc. V něčem jsem se ale přesto cítila vyčleněná. Část programu se odehrávala ve zlínském zámku. Ten zcela zpřístupnit nelze, ale bylo by fajn mít předem informace o tom, jak to tam vypadá. Podle toho bych se mohla rozhodnout, zda jet či nejet s kočárkem, nebo bych se rovnou domluvila s někým, jak se dostat vyšších pater a zpět. Nebo mohli program alespoň částečně zpřístupnit umístěním v přízemí.  

Částečně bariérové jsou na ZDW informace. Třeba web a Instagram, přes které teče hodně informací, nejsou dělané úplně přístupně. Ale nevím, jestli ZDW aspiruje na to mít účastníky, kteří třeba jinak vnímají nebo jinak slyší.

Zaujalo mě, že pódium bylo zpřístupněné schodištěm. Nevím, jestli to tak bylo i ze zákulisí?

Bylo to tak i zezadu. Připadá mi zajímavé, že se začínáme učit, že účastníky konference mohou být třeba lidi, kteří se jinak pohybují, lidé s postižením, nebo senioři, ale vůbec s nimi nepočítáme jako s experty, moderátory a hosty přímo na pódiu.

U starého zámku se to dá pochopit, ale v současné architektuře…

Jedna věc je architektura, druhá věc je, že to nedojde lidem, kteří akci pořádají. Říkám to z vlastní zkušenosti. Sama jsem stejnou chybu udělala. Organizovala jsem panelovou diskuzi o přístupnosti, na níž jsem pozvala expertku na vozíku a nedošlo mi, že musím zkontrolovat nejen přístupnost sálu, ale i přístupnost podia. Také mi to nedošlo..

Zmínila jste, že díky osobnímu přispění organizátorů ZDW vše proběhlo dobře. Je absolutně inkluzivní design možný? Nešlo by jej suplovat osobní empatií a podporou? 

U inkluzivního designu, narozdíl od univerzálního, nejde o jedno magické tlačítko, které všechno vyřeší a zpřístupní. Spíš jde o to nabídnout lidem různé cesty, jak se zapojit, vychutnat si program, dostat se na místo, pohybovat se v něm, brouzdat webovou stránkou – co nejvíc nezávisle. Pokud budou chtít, mají mít možnost zeptat se, mít k dispozici informace, které potřebují. Ta nezávislost, které lze dosáhnout různými cestami, možná je. A bezpochyby souvisí s naší empatií vůči ostatním.

Když mám výstavu s modelem nové stavby, musím myslet na to, že když je model z nějakého důvodu umístěn vysoko, je bariérový pro člověka na vozíku, dítě nebo člověka malého vzrůstu. Můžu přemýšlet nad tím, jak jinak ten model zpřístupním. Jestli bude někde níž, jestli bude k dispozici taktilní haptická verze, jestli budou někde fotky. Nemusím vytvářet jedno univerzální řešení, které bude vyhovovat všem, ale můžu nabízet různé cesty k cíli.

Všichni přednášející kladli mezi inkluzivní a univerzální design rovnítko, vy v tom ale vidíte jasný rozdíl?

Vidím mezi nimi rozdíl. Ale to rovnítko tam mnozí kladou proto, že se jako společnost někdy zbytečně zabýváme tím, jaký termín je správný a jak ho přesně definovat. Často nám pak uniká podstata, třeba jestli se ptáme ostatních, co potřebují a jak to funguje. Zda jde o inkluzivní nebo univerzální design je pak už trošku jedno. Ale teoreticky mezi těmito přístupy nějaké rozdíly jsou.

Jste freelancerka, staví vás status na volné noze do vhodnější pozice pro úkoly inkluzivního designu? Jste svým způsobem vně, než kdybyste byla přímo zaměstnaná.

Má to svá velká pozitiva i negativa. Díky tomu, že jsem vně, mám možnost si všímat a vidět věci, které tomu vnitřnímu týmu nedojdou a mám mandát říkat to trochu jinak, než kdybych byla součástí týmu. Zároveň je mnohem obtížnější „zapéct“ přístupnost a inkluzivní design do procesů a do samotného týmu, protože jsem prostě pořád někdo z venku. To je pro mě jedna z největších výzev: Jak do prostředí, kam zcela nepatřím, dostat myšlenku přístupnosti tak, aby ji vzali za svou. Jinak to nikdy nebude fungovat.

Přednášku jste uvedla výzvou, ať se nesnažíme inkluzivním designem pomáhat, chápu to jako legraci?

Ne, myslela jsem to vážně. Má smysl dělat dobrý design a dobré služby určené všem. Často se zabýváme tím, jak někomu pomoci. Nevím jak vy, ale já sama a plno mých kolegů si nepřeje být objektem pomoci. V Česku ale i jinde po světě se vůči marginalizovaným skupinám a často vůči lidem s postižením vzmáhá snaha zachránit je, pomoci těm „chudákům, kteří jsou na tom tak špatně”. Takový přístup je ale mylný. Lidé jsou mnohem víc než jen první věc, kterou na nich vidíme, ať už je to vozík, věk nebo to, že mají miminko. Nestojí o to, aby je někdo zachraňoval. Chtějí se cítit vítáni a chtějí mít možnost si o pomoc říct, pokud budou chtít, ne na ní bezpodmínečně spoléhat.   

Jaké tedy vidíte řešení?

Ideálně nabídnout informace lidem tak, aby nikdo o pomoc volat nemusel. A když už potřebuje asistenci, aby byla pro každého k dispozici. Dám příklad. Vezměte si help linku. Jakou má formu? Je to jen telefonní číslo? Je to taky email? Dá se tam zavolat nebo taky napsat zprávu? Bude mi odpovídat někdo, kdo mi bude rozumět? A bude odpovídat srozumitelně?

To jsou hrozně nenápadné věci. Ačkoli je používáme ve všech možných službách, málokdy fungují. Nutíme lidi, aby vyšli z komfortní zóny nebo používali nástroje, které nemají k dispozici. Nenabízíme žádnou jinou cestu, jen říkat si o pomoc. Snížení bariéry spočívá v tom, že dáme lidem různé možnosti, jak se zeptat, poskytneme jim informace dopředu a oni se pak mohou nezávisle rozhodnout, čeho využijí.

Vlastní praxi jste ilustrovala třemi fuck-upy, máte i zkušenost, kdy to dopadlo dobře?

Jeden velký pozitivní příklad je, jak dělá přístupnost a inkluzivní design festival Jeden svět. Je to i na mezinárodním poli nevídaná věc a třeba Sundance Festival se může jít zahrabat, co se týče jejich přístupných opatření. Za sedm let se přístupnost do týmu podařilo dostat tak, že už jí dělají sami. Já už jsem vně a je to dobře. Oni sami nesou myšlenku přístupnosti i citlivost a bdělost na to, co je potřeba udělat. Už si to říkají sami a dokážou to sami i dělat, a to je skvělé.

Dobrý příklad je i CAMP (Centrum architektury a městského plánování). Přestože jsme udělali pár chyb a asi ještě nějaké uděláme, je CAMP veřejná instituce, která se dokázala rozhoupat a brát přístupnost ne jako věc pomoci lidem s postižením, ale jako princip veřejné služby, způsob přemýšlení o programu, který vytváří. To je na úrovni veřejných institucí zřizovaných městem dost ojedinělé.

Je důležité přístupnost neřešit jen s týmem nějaké organizace, ale především s lidmi,  kterých se přístupná opatření týkají. Oni jsou na své potřeby sami největší experti. Často se lidí s postižením ptáme na názor, často s nimi i dílčí řešení testujeme, ale málokdy jsou plnohodnotnými členy týmu jako tvůrci opatření. Jsem hrdá, že se do týmu České televize, Jednoho světa a CAMPu dostávají lidé z komunit, na které ta opatření míří, a kteří jsou zároveň součástí řešení inkluzivního designu dané instituce a jejího programu. Bez této participace by neměla přístupnost a inkluzivní design smysl.

Mariana Chytilová se věnuje mapování přístupnosti prostor, služeb, lidí i informací. Je absolventkou Disability Studies na Syracuse University, doktorského studia na Masarykově univerzitě a Dramatické výchovy pro neslyšící na divadelní fakultě JAMU. Aktuálně spolupracuje s organizací Člověk v tísni, Centrem architektury a městského plánování IPR Praha a Českou televizí. Vyznává inkluzivní design a plavání za každého počasí. Má jednoho muže, dvě dcery a syna.

Zlin Design Week