Děti tak strašně chráníme, že mají omezenou schopnost odhadu rizika, říká Magdalena Smetanová k Metodice dobrodružných hřišť

PRAHA — Dva druhy houpaček, klouzačku a pískoviště za ohrádkou v posledních letech bystře doplňují stínící plachty, takže se děti nespálí o plechové části. I tak je typické dětské hřiště stále jen zoufalým pokusem dodat našim potomkům stimulující prostředí, kde mohou rozvíjet své schopnosti. Daleko víc připomíná výběh v ZOO, kde chycené zvíře chodí neuroticky ze strany na stranu. Chceme-li vychovávat naše děti pro současný složitý svět, nemůžeme z nich dělat pasivní uživatele několika herních prvků. Musíme v nich naopak podporovat všechnu tu kreativitu, invenci, odvahu a tah na bránu, které v nich třímají odmalička. 

Ve světě si to uvědomili už ve 40. letech minulého století a přišli s formátem dobrodružného hřiště (psali jsme zde). Jde o flexibilní prostor, jehož podobu si určují i staví děti samy. Dospělí jim jen poskytují prostředky a asistenci. Většina odpovědnosti a s ní i rozvojový potenciál se tím přesouvají přímo na děti, které mají možnost činit svá vlastní rozhodnutí, přijmout úkol, zhodnotit rizika, provést projekt a nakonec si v něm i konečně pohrát. Získávají přitom zkušenosti, které by jinak nabyly snad až v dospělosti. 

Spolek Město přátelské k dětem po letech úsilí a několika úspěšných pilotních hřištích vydal Metodiku Adventure Playground (stahuj zde), jež má usnadnit dalším odvážným cestu k jejich vlastnímu dobrodružnému hřišti. Západní trend se totiž po 80 letech dostává konečně i k nám.   

Jakou pozici má krajinářská architektka ve spolku Město přátelské k dětem?

Současný přístup vidí krajinu všude. Veškerý prostor, ať už ve městě nebo mimo, je krajina. Mluví se o městské krajině, takže z toho pohledu má krajinářská architektura hodně co říct i k venkovnímu prostoru ve městech. Architekti se často soustředí hlavně na budovy a veřejný prostor mají tendenci pojímat druhořadě. Ne vždy, nerada bych někoho urazila. Ale občas prostě chybí uvažování o předprostoru budov v širším kontextu. 

Propojení architektury a krajinářské architektury dává smysl. V případě parků a náměstí bývá už spolupráce krajinářského architekta s architektem nebo urbanistou požadavek a je to jistě krok dobrým směrem.  

Z toho pohledu má krajinářská architektura k městu přátelskému k dětem hodně co říci. Co se týče adventure playground, byli to právě krajinářští architekti, kdo myšlenku přinesl. Úplně první zakladatel Carl Theodor Sørensen byl původem krajinářský architekt i pokračovatelka v Británii Lady Allen of Hurtwood. Vnímali ten prostor, měli potřebu přírodní složky, byli naladění na potřeby lidí – zejména dětí. Zdá se mi, že ve veřejném prostoru mají krajinářští architekti silnou motivaci připravit prostor, aby fungoval pro uživatele, nevypadla z něj přírodní složka a aby ten mikrosystém fungoval taky jako celek. 

Podařilo se vám v Praze zorganizovat pět dočasných dobrodružných hřišť, teď jste vydali metodickou příručku, čeho s ní chcete dosáhnout?

Chtěli jsme, aby to byla praktická kuchařka, aby člověk, který si ji vezme do ruky, porozuměl myšlence za tím a představil si, co je k tomu potřeba – kde začít, jak postupovat a co zvážit dopředu. Ten proces není úplně jednoduchý, takže potřebuje přípravu, to zdůrazňujeme. Šli jsme po důležitých tématech, na která se nás lidi na konferencích často ptali, třeba jak se řeší bezpečnost, to bývá největší otázka. Naším cílem je, aby se u nás ta myšlenka rozšířila tak, že se tohoto typu hřišť a volnočasových aktivit lidi nebudou bát. Aby věděli, že tento koncept není zdaleka tak nebezpečný, jak může ze začátku vypadat. 

V české legislativě dobrodružnému hřišti nic nebrání. Čtenáři se dozví, že bezproblémový provoz hřiště vyžaduje třeba vnitřní směrnici. Vysvětlujeme, jak si stanovit priority, dlouhodobé vize, proč a jaká máme pravidla a proč to pro děti vlastně děláme. Ze směrnice pak vychází další podrobnější dokumenty jako provozní řád hřiště, pravidla pro jednotlivé prostory, co se tam smí a nesmí. 

V manuálu píšete o bezpečném místě, nepopírá to podstatu dobrodružného hřiště, které má poskytovat přiměřenou míru rizika?

Pojem bezpečí je třeba vnímat tak, že se člověk cítí bezpečně tam, kde prostoru rozumí. Ví, jaká jsou pravidla, co tam může dělat a kam se obrátit, když se případně něco stane. Z toho pohledu dobrodružné hřiště být bezpečné musí. Je to prostor s jasně danými pravidly, i když se mohou časem vyvíjet a měnit. Zdůrazňujeme, že je potřeba, aby s nimi byli jejich uživatelé seznámeni. Především se musí odpovídajícím způsobem předat dětem, aby věděly co mohou dělat a co už je za hranou. V tomto ohledu ten prostor musí být bezpečný a je to o nastavení pravidel, která se musí nastavit ideálně předtím, nebo v průběhu jeho vzniku hned na začátku, aby i dospělí věděli.

Každý si nastavujeme hranice jinde a je důležité si v týmu stanovit, kam až se dá zajít – jak vysoké stavby mohou děti stavět, jestli mohou používat všechny typy nářadí, nebo aku vrtačky už ne, jestli budou domečky k užívání už před dokončením, nebo bude nejdřív vyžadována kontrola. Je tam spousta kroků, které nastiňujeme, aby lidi chápali, co vše je třeba si ujasnit. V průběhu fungování hřiště se to mění, a člověk už přidává nebo ubírá podle toho, jak je potřeba. 

Jak se na dobrodružném hřišti řeší věkové rozdělení? Různě staré děti mají diametrálně jiné schopnosti a kompetence

Dobrodružná hřiště jsou volně přístupná pro děti od sedmi let, které už rozumí pravidlům, jsou o sebe schopné se postarat a být parťákem pro ty starší. Do šesti let mívají hřiště oddělené zóny, kam chodí děti s rodiči. Nebo to jsou zóny, které mají na starosti herní průvodci, a je tam třeba velká stavebnice nebo jednodušší nástroje, hra je tam adekvátně přizpůsobená věku.  

To rozpětí od sedmi do čtrnácti je i tak dost velké, ale ukazuje se přitom, co už učitelé vědí, že věkově rozrůzněná hra je přínosná pro všechny. Ti starší tak nějak automaticky vidí, že mladším mají pomoct a ti mladší se od nich neuvěřitelně učí a jsou rádi v takovém kolektivu, je to pro ně ještě zajímavější. Ti do šesti, sedmi let jsou ale trochu stranou, protože u nich ještě odhad vlastních schopností a pochopení pravidel nemusí být v tom věku tak vyvinuté. Zvlášť v dnešní době, kdy děti všichni strašně chráníme a s rizikem se setkávají málo, je schopnost odhadu rizika často značně snížená. 

Dobrodružná hřiště mají obsluhu?

Ano, figurují tam herní průvodci (play workeři). Na těch dočasných hřištích se nám osvědčili dva průvodci, ve vytíženějších situacích jsme měli tři. Úkolem herního průvodce ale není hlídat děti, mají být k dispozici, když je potřeba něco ukázat, dodat materiál nebo vyřešit konflikt. Herní průvodce je přítomen, děti vědí, kde ho najít a zároveň obchází prostor a kontroluje, aby se nedělo něco nebezpečného. 

Jak by se na dobrodružném hřišti reagovalo na šikanu?   

Podobné případy už se v mírnější formě staly. Je to stejné jako v jakémkoli jiném řízeném dětském kolektivu. Musí se na to reagovat, to je právě jedna z těch věcí za hranou. Nejdřív se to řeší domluvou, facilitovanou rozmluvou průvodce s danými dětmi, a pokud to nezabere, poslední možnost je vyloučení z hřiště. Měli jsme spor o herní domeček. Děti si ho vytuní, dají ceduli neupravovat, pak ale někdo přijde a upravuje. Takové situace se dějí a děti potřebují pomoct nastolit prostředí, kde si to mohou vyříkat, aby se to vyřešilo spravedlivě. 

Jsou dětská hřiště doména krajinářské architektury?

Dá se říci že je to doména  krajinářské architektury, za řadou hřišť ale stojí také architekti nebo uměleci. Ideální je, pokud spolupracují. U běžných hřišť to nebývá zvykem. Největší nešvar je, když není přítomen ani architekt ani krajinářský architekt. Pak jsou ta hřiště pouze sériově vyráběné prvky, které někdo rozmístil do prostoru. Často je poznáte na první pohled, herní prvky jsou nesourodé, nelogicky umístěné a chybí tam zeleň i celková koncepce pro pohyb a jiné využití, než že vylezete na prvek. 

Jaký proběhl vývoj ve vnímání dětských hřišť ve vašem oboru? 

Stále víc se vnímá potřeba zahrnovat dětská hřiště do širšího veřejného prostoru, nevytvářet jen buňky pro děti, ale začleňovat herní prvky a zařízení do veřejných prostranství ať už je to park, náměstí nebo i ulice s širším pruhem pobytového prostoru či zeleně. Nevytvářet lokalizovaná oplocená místa, která jsou určená dětem, protože všechno ostatní je jakoby nebezpečné – mimo vyhrazené prostředí.  

V Kodani mají náměstí pojaté jako hřiště od Cobe + Sweco Architects    

Osobně jsem tam nebyla, znám to jen z fotografií. Vyšlo to z participativního procesu, který zahrnoval i děti, cílem bylo začlenit potřeby místních uživatel. Podle všeho to náměstí žije. Na můj vkus je tam málo zeleně, v létě se to musí přehřívat, ale sestavením aktivit tam vytvořili místo snad pro každého, a k tomu je potřeba veřejné prostory směřovat. Aby to bylo opravdu pro všechny, nejen pro děti, nebo pejskaře, ale i pro starší nebo byznyspeople, kteří si tam sednou s notebookem. 

Právě z Dánska roku 1943 myšlenka dobrodružného hřiště pochází. Jak to, že se k nám dostala až po 80 letech?

Je to zajímavé, nemám na to jasnou odpověď. Do Británie se to dostalo po druhé světové válce, když byla řada měst rozbombardovaná. Tamní krajinářská architektka Lady Allen of Hurtwood si všimla, že si děti hrají radši v rozbombardovaných místech, než na tehdejších dětských hřištích. Tehdy byla dětská hřiště takové opičí dráhy, hodně směřovaly k posilování, z dnešního pohledu to byly docela nebezpečné konstrukce. Stejně děti trávily čas radši na jim neurčených místech.  

Možná, že to u nás po válce nebylo tak rozbombardované. Možná je to tím, že u nás byl vždy tradiční skauting, pobyt venku, chataření a zálesáctví. Spojení s přírodou, vytváření přístřešků a hra venku byly přirozené. V západních státech byla civilizace dál, rozvoj měst byl napřed, hustota obyvatel byla vyšší. Možná tam dětem prostor začal ubývat dřív než u nás. A když jsme se dostali na jejich úroveň v 90. letech, začaly fungovat normy pro dětská hřiště. Kdyby to nenastalo, dobrodružná hřiště k nám doputovala, protože města se zahustila a děti už si nechodí přirozeně hrát do lesa. 

Normy dětských hřišť dělaly dojem, že je něco jako dobrodružné hřiště nereálné. Úvodní věta v předmluvě normy ale dobrodružná hřiště vyjímá. Autoři normy věděli, že se jí hra pro děti příliš sváže a ztratí tím rozvojový potenciál nemluvě o přitažlivosti. Koncept dobrodružného hřiště byl v té době dobře znám. Znali jeho přínosy a proto do normy dali, že se to na něj nevztahuje. Pro tzv. „hřiště plné dobrodužství" – jak ho v normě nazývají – stanovili dodržování jasného vymezení hřiště, jasných pravidel a dohledu. Je trochu problém, že je to pouze v předmluvě, ale nikde dál už se to v normách neopakuje, takže si myslím, že ten proces změny nakonec normy stejně zabrzdily nejen u nás, ale i v zemích dál na východ. 

Na druhou stranu takové hřiště na sídlišti své doby bylo dobrodružné až moc

Ano, to je pravda. Rozestavěná sídliště byla dobrodružná hřiště non plus ultra. Tady měly děti svobodu daleko déle než v západních státech. 

Co děti starší 14 let? 

Dobrodružná hřiště nemají horní věkovou hranici přístupnosti. 14 let jsem udala jako věk, kdy to ještě děti může zaujmout. Lhali bychom si do kapsy, kdybychom si mysleli, že 16leté, 17leté děti uklidíme na hřiště. Děje se ale, že se ze starších dětí stávají pomocníci, dobrovolníci, kteří pak pomáhají to hřiště spravovat. Zkušenost taky je, že si je komunita podrží podobně jako v turistickém oddíle. Chodíte tam do 14, ale ty kamarády neztratíte. Vypadnete na pár let, kdy vás to tolik nezajímá, ale ve 20 máte zase tendenci s nimi jet na čundr nebo se s nimi potkávat. Podobná komunita kolem dobrodružného hřiště vzniká. Děti, co se tam dennodenně potkávají, si vytvoří partu, která je schopná překlenout i ten věk. 

Jak vypadá aktuální situace, vznikne u nás trvalé dobrodružné hřiště?

Vypadá to, že Praha 6 i Praha 3, které mají za sebou pilotní dobrodružná hřiště, i Praha 7, kde byla hravá Tusarka, chtějí v konceptu pokračovat. Měly takovou odezvu, že jsou přesvědčeni, že do toho chtějí investovat. Nejvíc stojí personální zajištění herních průvodců.

Nejblíž je tomu Praha 6, kde už je na Vypichu zajištěný pozemek s dostatkem zeleně, a na jaře by tam skutečně mělo vzniknout první stálé dobrodružné hřiště. Praha 3 se to místo snaží najít. Praha 7 má prostor v Holešovicích u vlakového nádraží, kde by to šlo. Ozývají se i malá města – Písek, kde zkoušeli dobrodružné hřiště na festivalu Pískoviště. V Jindřichově Hradci vyhrálo dobrodružné hřiště v participativním rozpočtu, takže na tom pracují. V Českých Budějovicích, které budou v roce 2028 Evropské hlavní město kultury, si dali za cíl si ze soutěže nechat právě dobrodružné hřiště. Vypadá to, že se tu koncept chytil a je po něm poptávka.             

Magdalena Smetanová se narodila v roce 1982 v Praze, vystudovala Fakultu zahradní a krajinářské architektury na ČZU v Praze, v rámci studia pak semestr na University of Applied Sciences (HAMK) ve Finsku. Spoluzaložila ateliér krajinářské architektury in-site, ve kterém stále působí. Je aktivní členkou spolku Město přátelské dětem (MPD) a České asociace pro krajinářskou architekturu.