Líbání kober v Blansku. Intermediální autor Ondřej Kotrč nechává osmdesátkové medvědy bdít nad světem

BRNO – Dešťové kapky dopadají na okenní parapet, z ulice se ozývá skřípění tramvají. V ateliéru Ondřeje Kotrče na Starém Brně se ale odehrává úplně jiný duhový svět. Mezi svými obrazy a objekty autor právě dokončuje velkoformátový obraz pro nadcházející výstavu Líbání kober v Galerii města Blanska. 

Nacházíme se ve vašem ateliéru na Starém Brně, můžu si to představit tak, že sem denně chodíte jako do práce? Jak vlastně vypadá váš den? 

Snažím se udržovat standardní pracovní etiku, ráno sem zkrátka jdu “do práce”, naučil jsem se to už na škole od Petra Kvíčaly. Raději tvořím za denního světla, začínám kolem desáté. Nevyhovuje mi pracovat večer, protože k ideálnímu podání barev potřebuji denní světlo. Takže ráno přijdu, pustím si hudbu a rozjedu to. 

Zpravidla pokračuji v práci na tom, co mám rozdělané, ale stane se, že mě v procesu napadne něco jiného. Často pracuji takovou syntetickou metodou, dávám dohromady věci, které mám odložené už x let, a zrovna mě napadne, že se hodí k něčemu jinému. To mě vždycky potěší, že mám něco hotového. 

A pokud zrovna nic rozdělaného nemáte? Vaše nápady vznikají taky tady? 

V ateliéru vznikají spíše nápady toho typu, co spojit s čím, a podobně, ale jinak se dá říci, že pracuji neustále. V hlavě. Pozoruji věci kolem sebe, přemýšlím, když jdu po ulici, před spaním, ve vlaku, v kině…

V kině?

Tam ke mně chodí hodně nápadů. Ovšem spíš než by mě inspiroval film, tak na mě působí tma kolem, a začne mi to naskakovat v hlavě. Zkrátka se mi vize objeví před očima a je to hotové. Já pak jen jdu a udělám to. 

Přijde mi zajímavá ta Platónova myšlenka, že všechny věci existují ve světě idejí, odkud pak jen vyplavou, nebo je odtam pouze vezmu a realizuji je. 

Co se týká vašich témat, pracujete v tematických celcích nebo se to vyvíjí postupně v určité návaznosti? 

Mám za to, že se moje práce odvíjí v takových spirálách, někdy dělám určitou věc, pak zase něco jiného a pak zase pracuji na něčem, co se podobá dílu z dřívějška. Děje se to řekněme paralelně. 

Nejsem autor, který by pracoval na jednom konkrétním stylu, tak to necítím, obíral bych se tím o kreativní možnosti. Jde mi o to, abych mohl sdělovat to, co zrovna potřebuji. Doba se neustále proměňuje a pokud bych ulpíval na svém programu, už budu jen formalistní a vyprázdněný. Formální moment věcí je samozřejmě důležitý, ale musí mi to dávat smysl v rámci toho, v čem teď žiju. 

Když se podívám kolem sebe na vaše díla, vidím tam mnoho duhových dreamy obrazů i objektů. Duhové barvy jdou napříč vaší tvorbou nebo je to něco novějšího? 

Aktuálně se to asi víc vyhrotilo, ačkoli jsem v tom namočený už posledních pár let. Ale duhové barvy jsem vlastně řešil vždycky. Za studií jsem to bral více vědecky, byl jsem chladnější a uvažoval víc abstraktně. Táhlo mě to do fyziky, říkal jsem si, že vlastně maluji světlo, protože je duhové, pokud ho rozložíte přes skleněný hranol. 

Časem se to proměnilo a rozhodl jsem se, že ta fantasy tématika je něco, co mi fakt sedí. Chci to teď řešit. 

Fantasy totiž z mého úhlu pohledu souvisí právě i s otázkou, kde se berou ty platónské ideje, o kterých jsme se bavili. Jsem přesvědčen, že poslání umění by mělo být spíše zprostředkovávat fantazii, než upozorňovat na reálné problémy. Umění je totiž stejně nevyřeší.

Ve vašich duhových dílech figurují medvídci z osmdesátkového seriálu Care Bears, na druhou stranu, pokud se podívám na názvy vašich uplynulých výstav vidím tam témata jako ztráta, oběť a podobně. Jakým způsobem to spolu souvisí? 

Co se týká výstavy Too Loose To Lose it z roku 2024, na kterou zřejmě narážíte, pojal jsem to téma spíše než jako ztrátu, tak ve smyslu takového zevlu, určitého paradoxu. Nechat vše na chvíli být, věci se dějí tak jako tak. Nesnažit se na nic moc tlačit, nechat to být, probíhat. 

A co výstava Victim of destiny z roku 2022? 

V rámci této výstavy jsem řešil téma, nakolik dokážeme svůj život formovat my, a nakolik závisí na osudu nebo externích okolnostech. Kolikrát mi samotnému v průběhu života přišlo, že i kdybych se stavěl na hlavu, tak některé věci se stejně dějí určitým stylem a já nejsem s to to ovlivnit. Je to takový fatalistní přístup. 

Nejen na zmiňované výstavě se objevuje kromě zmiňovaných Care Bears i další prvek, který očividně rád zpracováváte, a to je spící múza.  

Jedná se o hlavu spící múzy od Constantina Brancusiho. Nechal jsem si udělat její 3D print, načež jsem hlavu odléval z mýdla a prováděl s ní různé procesy. 

Hlavu jsem vnímal jako čistou myšlenku, která je ovšem v dnešní době zaměřená zejména na výkon, a nechal jsem ji procházet různými procesy a destruktivními momenty, napichoval jsem ji například na nůž, který mě hlavně bavil svojí vizualitou spíše než bych tím chtěl dokazovat nějakou brutalitu. 

Jaký máte vztah ke svým starším dílům? Nemáte pocit, že třeba nějaké dílo, které jste vytvořil na škole, už byste teď vytvořit nedokázal a nemrzí vás to? 

Snažím se svou tvorbu pushovat čím dál víc, tímto způsobem na ni nepohlížím. Ale je fakt, že na škole jsem měl více idealismu a více jsem do toho šel, přišlo mi tehdy důležité tvořit monumentální věci, protože jsem si představoval, že budu velký umělec a všechny budu moci jednou realizovat. Nakonec skončila škola, přesunul jsem se sem do ateliéru, a musel jsem přetransformovat svůj fokus na trochu jiné věci. 

Když mi bylo třeba pětadvacet a byl jsem ve škole, myslel jsem si, že vím všechno nejlíp. Ta radikalita se časem přesunula jinam a je ve mně více sofistikovanosti, už to nefunguje tak, že dostanu nápad, a musím ho hned realizovat. Co se týká nasazení, to si myslím, že se nezměnilo. 

Být neustále kreativní může být i vyčerpávající. Vyhoříte občas?

To se mi nestalo. Jsem v tomhle lucky. Pořád mi to, čemu se věnuji, dává smysl, mám z toho dobrý pocit a dělám to kvůli sobě, abych byl spokojený na světě. A samozřejmě i pro lidi, abych jim tu realitu trochu vylepšil. 

To, zda umělce práce baví, často souvisí jak s komerčním tlakem, tak s validací jeho tvorby z externí strany. V momentu, kdy nemáte odezvu, jste demotivovaní a nedává vám to smysl. Já jsem měl vždycky odezvu vcelku pozitivní, přijde mi, že v životě dělám, to, co bych měl dělat, jsem na svém místě. Vnitřně cítím, že to má smysl. A jsem rád, že to lidi zajímá. 

V ateliéru právě dokončujete velkoformátový obraz s obláčky, hlavou múzy a Care Bears. S čím jste se do něj pustil?

Obraz bude součástí připravované výstavy v Galerii města Blanska. Mám za to, že je důležité do výstavy zahrnout velký obraz. Pokud totiž máte před sebou velký obraz, je to až fyzický moment, kdy se dostanete do jeho prostředí. 

Zároveň mě baví střídat práci na hodně malých a naopak velkých dílech. U těch malých vás to jako diváka nutí přiblížit se k nim, naopak ty velké vás vtáhnou přímo do daného momentu. 

Konkrétně tento obraz vychází ze screenshotu ze seriálu, je to ready-made, který jsem následně digitálně zpracoval, implementoval jsem tam hlavu spící múzy do takové jeskyně. Teď to v postatě přemalovávám z počítače. 

Kladu si otázku, co ti medvědi na obraze dělají? 

Pozorují, co se děje dole, na zemi. Dostáváme se tu opět k onomu světu idejí, medvědi sledují, koho z pozemšťanů si zvolí, a komu svou ideu pošlou. Seriáloví Care Bears jsou charakterističtí tím, že zasahují do světa lidí, například pokud je někdo smutný nebo nemá náladu. 

Mohu vás na závěr poprosit o malou pozvánku na připravovanou výstavu v Galerii města Blanska?

Výstava začíná už 18. května a pojmenoval jsem ji Líbání kober. Hadi mě fascinují odjakživa, působí na mě jako z vesmíru, zejména právě kobry. Jsou to inteligentní tvorové, především kobra královská, extrémně nebezpeční a nadmíru zajímaví. 

A lidstvo hadi odjakživa přitahují, často se jedná o posvátná zvířata. Mě osobně na nich přitahuje ten element nebezpečí. 

Ondřej Kotrč (nar. 1982)

Intermediální autor, který se věnuje především malbě s přesahem do objektu. Tvorba Ondřeje Kotrče vychází především z fascinace barvou a světlem, jejich fyzikálními vlastnostmi a nemateriální povahou. 

Otázky relativnosti, proměnlivosti či tekutosti ve vztahu k tradiční malbě se tak propisují nejen do jeho náročných papírových obrazůobjektů, ale i do jeho objektů nafukovacích, ledových, světelných, zrcadlových či laminátových, v nichž se silná vizualita pojí s dráždivou křehkostí materiálu a se specifickým hravým humorem. A v těchto intencích Kotrč vytváří rovněž fantastické objekty z fragmentů dřevěných obrazových rámů, jež někdy oživuje i prostřednictvím krátkých videí.

Ondřej Kotrč absolvoval v malířském ateliéru Petra Kvíčaly na FaVU VUT v Brně.