Obrazy vyšívané máminými vlasy před smrtí; Lenka Kamínková maluje tiché příběhy

BRNO – Narodila se v Ostravě, ale když jí bylo pět, přestěhovali se do Brna. Táta dělal grafiku a věnoval se jí hodně doma, takže Lenku odmalička směřoval k výtvarnu. Bavilo ji to, a tak měla o svém budoucím směřování jasno poměrně brzy. Umění chtěla studovat už na střední škole, tak šla na malbu na Husovu. Když přišla volba vysoké, všichni spolužáci se hlásili buď do Prahy, nebo Bratislavy. I mladá Lenka Kamínková se chtěla z Brna podívat dál, tak nastoupila na Vysoké škole výtvarného umění v Bratislavě. Slovenská metropole ji však k srdci příliš nepřirostla, takže se po dostudování vrátila k rodině a přátelům. Navštívili jsme ji v ateliéru v Káznici a vyzpovídali.

Co tvoříte?

Mám dvě polohy – jedna je malba. Dělám hodně velkoformátové věci. Mám vždy focus na něco, a to pak delší dobu zpracovávám v sériích. Mám to hodně spojené s přírodou a krajinou. Ne že bych malovala krajinky, ale je to určitý prostor, do kterého zasazuji příběh, třeba jako tady v sérii Slasti. I když je to abstraktní, tak v tom tu krajinu vnímám.

Je to pro mě stěžejní, utíkám trochu z města. Ateliér mám sice tady, ale odstěhovali jsme se k Dolním Kounicím. Potřebuji být hodně v krajině. Mám ještě jedno takové rodinné místo starou dřevěnici v Beskydech – moje top místo, kam jezdím nejraději. Je to na samotě, není tam elektřina ani voda a jezdím tam třeba na měsíc v kuse tvořit. Vzniká mi tam nejvíc věcí. Vždycky si tam začnu něco na celý rok. 

Nedávno jsem měla výstavu v synagoze v Žatci, to byla právě tvorba z Beskyd, i když zrovna nešlo o malbu. Umřela mi mamka a měla jsem její vlasy. Ostříhala si je, když šla na chemoterapii. Táta je měl schované a dal mi to. Vzala jsem je na chalupu, myslela jsem si, že je tam třeba pohřbím, pak mě ale napadlo s tím pracovat. Našla jsem tam staré papíry a začala do nich ty prameny vlasů všívat. Vytvořila jsem mapu Bečvy, která nedaleko pramení, jak se rozděluje s slívá cestou. Vzniklo tak pět obrazů.   

Druhá moje poloha je fenomén kamishibai – japonské papírové divadlo. Oslovila mě Eleonóra Hamar, která to objevila, když cestovala po Evropě v knihkupectvích. Je to taková dřevěná vyprávěcí skříňka, do které se vkládají ilustrace a vypráví se k nim text. Je to jiná forma knihy a hodně stará tradice z Japonska, kde už téměř zanikla, ale objevuje se v Evropě. Ona se to u nás rozhodla oživit a hledala ilustrátory.

Původně jsem si říkala, že vůbec, že mám obrazy takové abstraktní a k těm příběhům by byly potřeba spíš figurální věci. Ale zkusila jsem to a úplně mě to nadchlo. Je to úplně jiná poloha, ale zalíbilo se mi to. Zpracovala jsem pro ni pět příběhů, začali jsme vyrábět i ty kufříky a pěkně se mi to propojuje s prací s dětmi. Používám to v dětském ateliéru, kde je nechávám, aby si do toho vytvářely příběhy.

Jaké bylo studium v Bratislavě?

Byla jsem u Ivana Csudaie, učil volnou malbu abstraktnější polohy a vedl nás hodně k čistotě práce. Ať je plátno pořádně napnuté a vypadá hezky i zezadu 

Jak se vám dařilo po škole v Brně?

Nejdřív jsem měla takový odklon, byla jsem uměním přehlcená a po škole jsem potřebovala trochu pauzu. Nevystavovala jsem, nebyla jsem aktivní, otevřela jsem ten ateliér, protože jsem hledala cestu, jak se budu živit. Zkusila jsem si rok na ZUŠce, ale nesedělo mi to. Nebyla tam volnost, že bych s dětmi mohla dělat, co chci a vést je individuálně. Některé tam chodily, protože to chtěli rodiče, věci kolem vysvědčení a podobně mě nebavily.

Zkusila jsem výuku na sebe, založila Ateliér kroužek, a rychle jsem se chytla. Teď je všemožných kroužků dost, ale v roce 2009 ještě nebylo. Na počátku stalo založení ateliéru Malování kreslení, spolu s Hanou Linhartovou. V roce 2015 jsme se odpojily, já založila Ateliér kroužek a propojila jsem to s mladší sestrou. Má v Praze taky Ateliér kroužek, web máme dohromady. Sestra taky maluje, studovala v Ostravě u Balabána.

Dělám to formou, kdy si děti chodí do ateliéru tak jak já tady. Přijdou a tvoří. Snažím se z nich tahat jejich nápady, napomáhám jim k tomu technologicky a jak to mají zpracovat. Nedávám jim společná zadání, až na výjimku, kdy se potřebují připravit na zkoušky. Tvorbu jinak nechávám na nich a vedu je k experimentu, kombinacím materiálů a podobně.

Jakou věkovou skupinu učíte?

Od čtyř do patnácti. Máme docela smíšené skupiny. 

Co jim předáváte?

Jedna část jsou studie, aby uměli nakreslit realitu a pak aby měli svůj styl, nápady a fantazii, což je čím dál horší. Za těch 15 let vidím, že mají tendenci si všechno vyhledávat, a když mají něco vymyslet, tak si radši něco najdou a to kreslí. I s vlastními nápady chodí čím dál míň. Chtějí mít všechno rychle, trpělivost se v nich taky snažím budovat, protože na něčem je potřeba pracovat dýl. 

Co je důležité pro malíře? Co by měl umět a čím disponovat?

Měl by si taky stát za svým, neuhýbat od svého názoru a autenticity. Někdy to svádí, člověk třeba chce, aby se to prodalo nebo se to někam dostalo, ale to není úplně dobré. S obživou je to těžší. Mně asi chybí trochu širší záběr, práce s grafickými programy a podobně.

Abyste si udělala grafiku?

Nebo na nějaké kšefty. Málo malířů se skutečně uživí malbou. Kamishibai je pro mě něco příbuzného, a mám z toho taky příjmy. Děláme s tím představení v knihovnách, školách, školkách, které si to někdy i zakoupí. Líbí se mi na tom taky, že oproti obrazům, které mi tady leží, nebo je na výstavě vidí především lidi, kteří se o umění zajímají, toto jde mezi všechny lidi a používá se to. 

Odstěhovala jste se k Dolním Kounicím, takže jste na Brno navázaná přes práci a ateliér, i když nejlíp se vám tvoří na samotě v Beskydech, jakou roli tedy hraje Brno pro vaši tvorbu?

Jsou to kontakty. Když jsem přišla do ateliéru na Dukelskou, nebo později sem do Káznice, tak jsem po známosti začala mít výstavy. Dostala jsem se do komunity, chodila na vernisáže, a to je potřeba. 

Nebyla by Bratislava perspektivnější základna pro uměleckou kariéru?  

Možná ano, měla jsem tam pár výstav během studia, prodala jsem i nějaké obrazy. Tady mě lidi neznali a začínala jsem od znova. Ale nežila jsem tam naplno, jezdila jsem na víkendy do Brna. Neměla jsem tam až takové sociální zázemí. Teď už se mi zdá Brno trochu malé a uvažovala jsem o Praze, že bych tam měla co objevovat. Ale stejně potřebuji tu přírodu a jsem taková introvertka nebo spíš samotářka.

Na čem teď pracujete?

Už delší dobu pozoruji věci pod mikroskopem, obzvlášť horniny, a pořád mě to nechce pustit. Vidím v tom abstraktní věci, já pro abstrakci potřebuji výchozí bod, vidím v tom krajinu nebo třeba žilní systém v těle. Většinu věcí mám teď vystavenou ve škole Labyrint. Jsou to kulaté formáty, podle toho pohledu do mikroskopu, struktury, do kterých vkládám to, co aktuálně prožívám – příběh, postavy. 

Kreslím další kamishibai příběh, oprostila jsem se od toho, že si mi o to musí někdo napsat a rozjela jsem svůj vlastní. Viděla jsem teď v knihkupectví Dlouhá punčocha, kde prodáváme kamishibai, sérii tichých knih pro děti, bez textu, a to je přesně ono. Nemusí tam být text, může vznikat až v komunikaci s dětmi. Teď tedy dělám právě takový tichý příběh – obrazy se spoustou věcí, kde si každý může najít svůj příběh a odvyprávět si ho podle sebe. 

Doma teď po strašně dlouhé době kreslím příběhy z prostředí, kde žiju, na papír tužkou, uhlem. Neměla jsem peníze na plátno, ale zároveň mi to přišlo příjemné. Prolínají se tím krajiny a zvířata, trochu téma smrti. O Vánocích mi umřel pes, to pro mě bylo strašně těžké. Zrovna jsem nebyla doma, když umřel, pak jsem ho pohřbívala. Tak se mi do toho dostalo téma pomíjivosti a odchodu. Mám rozpracovanou sérii, uvidím, jak se bude vyvíjet.

Jak se vám působí v Káznici?

Dobře, je tu výborná parta lidí a vzájemná podpora. Jednou měsíčně se scházíme na dvoře, někdy něco ugrilujeme. Naproti v Café in the Ghetto probíhají výstavy ve výlohách, loni jsem tam dělala kurátorku. Pořádá se tu festival Ghettofest a další kulturní akce.

Zmínila jste sestru malířku a že toho s dětmi moc nenamaluje. Umělecká kariéra asi nejde s výchovou dětí dohromady snadno?

Obzvlášť ty první roky s dětmi vyžadují plné nasazení a pak se k tomu asi i těžko vrací. Když jsem se hlásila do Prahy k Rittsteinovi, dostala jsem se do druhého kola, ale on mi u pohovoru řekl, že stejně budu mít děti a nebudu se malování věnovat, že dá přednost klukům. Byla jsem tam jediná holka a on mi to takhle narovinu řekl. Nevím, jestli by si to dnes dovolil. Byla jsem z toho úplně špatná, a když si dnes vezmu, že ty děti nakonec nemám…

Neuvažovala jste o jiné práci?

V těžkých dobách uvažovala. Vždycky jsem chvilku někde dělala – v kuchyňském studiu, v rámařství Davida Možného. Když jsem ale pracovala osm hodin v kuse, tak jsem pak už neměla na to tvořit. Kroužky s dětmi jsou pro mě ideální, mám je třikrát týdně odpoledne a naštěstí mě to uživí. Někdo by možná po práci po nocích ještě maloval, ale já jsem tak vždy vydržela jen půl roku a pak jsem to vzdala, protože jsem upadávala do deprese.

Čeho byste v umění chtěla dosáhnout?

Chtěla bych víc vystavovat, když to člověk vytvoří, chce, aby to i někdo viděl. Chtěla bych víc prodávat, aby mi to dalo větší svobodu se tomu věnovat, vydělat si na materiál. Netoužím po slávě, ale po možnosti to dělat. Je to můj život.

Chystáte výstavu?

Ano, v srpnu budu vystavovat v Ostravě v Galerii Dole a pak příští rok s Danielou Mikuláškovou v Hradci Králové.

Lenka Kamínková se narodila v roce 1982 v Ostravě, vystudovala VŠVU v Bratislavě, pracuje již 17 let jako lektorka výtvarných kurzů pro děti, vede brněnský Ateliér kroužek a v posledních letech se účastnila řady výstav.