Lektoři Moravské galerie: Jsme obvykle poslední, kteří se k výstavám dostanou. Teď jsme měli příležitost to otočit

Expozice Umění do kapsy vzešla z experimentu, během něhož se lektoři stali autory výstavy. Kromě naplnění edukačního záměru vznikla široce rozkročená expozice, která má co nabídnout snad komukoliv. Ať už pravidelným návštěvníkům, či nově příchozím, dětem i dospělým, lidem znalým umění i těm, kteří do něj teprve pronikají. Součástí výstavy je i sbírka umění pro slabozraké, která ostatním ukazuje svět z jejich perspektivy.

O tom všem jsme si povídali s autory Michaelou Gerichovou a Robertem Spurným. „Bylo pro nás důležité do expozice začlenit různé druhy umění. Proto zde potkáte fotografie, malby, záznamy performance, landart, nejrůznější prostorové objekty, ale také grafický design. Jednou z rarit výstavy jsou i daguerrotypie, které se obvykle dlouhodobě nevystavují. Téměř všechny exponáty jsou ze sbírek Moravské galerie, expozice má být udržitelná, protože tady bude minimálně pět let,“ říká Michaela Gerichová.

V minulém roce jste vytvořili výstavu Umění do kapsy, můžete nám ji představit?

Michaela Gerichová: Expozice Umění do kapsy získala svůj název po vzoru encyklopedie. Podobně jako kniha je členěna do kapitol. Stejně jako v encyklopedii se dozvíte něco o všem, ale spíš obecněji, a do hloubky už musíte chtít jít sami. Cílem bylo také ukázat lidem, kteří se zdráhají chodit do galerií a číst si zdlouhavé popisky, že tohle pro ně může být prvním krokem, jak se s tématy seznámit, a potom už pro ně bude mnohem jednodušší se ve světě umění orientovat. 
Robert Spurný: Nese podnázev edukační expozice, ale ne každý si pod tím umí něco představit. Každá výstava do jisté míry edukační je, ale prvotním úkolem této bylo vytvořit expozici, ve které se nám budou dobře učit témata, která jsou školami žádaná a hodí se do osnov. Pokud budeme citovat šéfkurátora Ondřeje Chrobáka, tak vzpomněl, že my jsme obvykle poslední, kteří se k výstavám dostanou, a potom hledáme způsob, jak ji zprostředkovat veřejnosti. Teď jsme měli příležitost to otočit.

V čem je tedy pro vás jako lektory ta největší odlišnost výstavy? 

M.G.: Nikdy se nám nestalo, že jsme mohli tvořit od začátku expozici a také program, obojí jsme stavěli na míru. K výstavě se častěji dostáváme už jako k celku a program tvoříme až následně. Naše expozice je specifická i skladbou okruhů – ty jsme vybírali podle kapitol z dějin umění, ale také oblíbenosti. Pokud budeme konkrétní, nádherně se to dá ukázat třeba na části s krajinou. Dopředu jsme věděli, s jakým prostorem pracujeme, jsme si vědomi, že jsme zdaleka neobsáhli vše, ale to stěžejní ano. K ilustraci důležitého stačí několik děl, nemusí toho být spousta, abyste se byli schopní o něčem takovém bavit. 
R.S.: Ta témata, která jsou obsažená v expozici, jsou zajímavá, atraktivní, dá se o nich povědět hodně a jsou nosná i z pohledu kunsthistorického. Na druhou stranu jsou to témata natolik srozumitelná, že se dají snadno komunikovat i mladším návštěvníkům. U jiných výstav hovoříme třeba o dílech, umělcích, různých -ismech a proudech, ale ta skutečná historická linka je často více pokročilá na vědomosti. Tady si myslím, že příběhy, které expozice zpracovává, ukazují linku dějin umění o něco přístupněji, i když nejdou tolik do hloubky. 

Která další témata kromě krajiny prošla výběrem a na výstavě jsou k vidění?

M.G.: Hned, jakmile vejdete, uvidíte dlouhou chodbu. Tam jsme počítali s největším zastoupením děl a zároveň s využitím lineárního charakteru místnosti pro prezentací. Věděli jsme, že bychom tam chtěli mít chronologii, proto název Člověk a čas. Nezačíná však nejstarším dílem, ale narozením člověka a končí smrtí. Krom témat jako narození a mládí do toho vstupujeme konceptuálním uměním, kde je čas znázorněný zase jiným způsobem.
R.S.: Najdete tam také třeba ohořelé torzo Krista, nebo Madonu s dítětem, která je viditelně poškozena kůrovcem. U uměleckých děl máme někdy pocit, že jsou to stálé, neměnné objekty a jsou tu navždy. Chtěli jsme ukázat, že i díla a jejich podoba se mění, často nevypadají stejně jako v době, kdy je autor vytvořil. Pak jsou tady různá konceptuální díla, která zaměřují téma na ubíhání či vnímání času. Příkladem je třeba Vladimír Ambroz, který celý den sedí před televizí, Milan Maur, který jde od úsvitu do soumraku za sluncem, nebo Jiří Valoch a jeho časově limitované kresby. 

Probrali jsme Člověk a čas, Člověk a krajina, ještě nějaké další kapitoly dějin umění výstava tematizuje?

R.S.: Člověk a technologie, což je takový vhled do problematiky, jakou má technologie roli v umění. Prostřednictvím technologií se umělci někdy do určité míry vzdávají úplné kontroly nad výslednou podobou uměleckého díla. Začínáme fotografií, což samozřejmě není první moment technologie v umění, poté jdeme přes computer art až po generativní umění. Je to trošku protipól krajině, kde je přímo zastoupena hmatatelná příroda, z níž vejdete do místnosti, kde se ozývají futuristické zvuky a jsou tam abstraktní počítačové kresby a paneláž z polykarbonátu. Místnost také sleduje určitou chronologii, ale představuje jinou oblast umění, než místnost člověk a krajina. Dějinně se v něčem překrývají, ale sledují úplně jiný příběh. 
M.G.: Také to otevírá zajímavé téma autorství – kdy je autorem ještě člověk a kdy se jím stává stroj. 

R.S.: Další kapitola  je postavena kolem obrazu Hlava medúzy a nese název Člověk a ošklivost. Jedná se o ikonické dílo Petra Paula Rubense, které je kromě jiného zajímavé krásným zobrazením ošklivosti, což je v dějinách umění jedním z velkých témat. Cílem bylo upozornit na to, jak nám často nevadí se na plátně podívat na věci, na které bychom se ve skutečnosti dívat nechtěli. Inspirovali jsme se historií obrazu, kdy se Hlava medúzy vystavovala za závěsem – určitě také pro zesílení dramatického efektu. My jsme tento efekt jednak chtěli replikovat, ale také poukázat na určitou paralelu, kterou vidíme na sociálních sítích, kde se člověk setkává s různými typy citlivého obsahu skrytého za clonou rozmazaného filtru. Další díla jsme proto vystavili prostřednictvím aplikace, kde jsou skryté za filtrem, a teprve když odsouhlasíte, že jste si vědomi “rizika”, které dílo obsahuje, ho můžete shlédnout.  
M.G.: Snažíme se diváka přimět k zamyšlení, že zkoumat Hlavu medúzy dopodrobna a zblízka je svým způsobem zvláštní, protože ve skutečnosti bychom se asi na nic podobného dívat nechtěli. Umění má trochu jiná pravidla – něco, co je v běžném životě odporné, vnímáme často na obrazech jako krásné a zajímavé.

Část expozice Umění do kapsy zahrnuje sbírku pro nevidomé

Součástí výstavy je také haptická část Člověk a člověk, proč nese právě toto pojmenování?

M.G.: My jsme se rozhodli, že po asi 20 letech vystavíme sbírku pro nevidomé, která byla vystavena jen v době svého vzniku. Tuhle část nyní otevíráme všem lidem a snažíme se, aby si vyzkoušeli zapojit i jiné smysly než zrak v prostředí galerijní expozice, které je obvykle především vizuální. Dával nám smysl tento název, protože člověk, který tam vchází, se stává bytostí, která má zrak, hmat, chuť... Vztahuje se to pak i k oboru estetiky, která nebyla jenom vizuální, ale spíš naukou o smyslové zkušenosti jako takové. 
R.S.: Má to určitě za cíl také posílit určitou formu empatie, člověk tam má možnost vnímat svět jako někdo, kdo denně zakouší realitu celkem jinak. Je to takový neobvyklý moment, kdy se ty divácké role obrací. Někdo, kdo je zvyklý se na díla dívat, je tady vlastně v nevýhodě, a to mi přijde jako zajímavá situace. 
M.G.: Jsme si vědomi toho, že otevíráme sbírku, která je určená především nevidomým a slabozrakým, všem. Stále je ale potřeba myslet na to, že chceme co nejvíce zamezit degradaci těchto děl, a proto je většina z nich za vitrínou, pokud pracujeme se skupinou nevidomých, tak pro ně je samozřejmě otevíráme a vytahujeme ven. I některá další díla expozice se po domluvě stávají haptickými, což běžně návštěvníkům nedovolujeme.

Vzpomněli jste, že se tato díla dlouho nevystavovala, vy jste je ale vystavit chtěli, co primárně vás k tomu vedlo? 

M.G.: Sbírku sestavila kurátorka a lektorka Ivana Ferencová. V roce 2001 byla část sbírky vystavena na výstavě s názvem Možná sdělení a poté už se se sbírkou pracovalo jen při programech pro nevidomé a slabozraké a většinu času byly díla uloženy v depozitáři. My jsme se po konzultacích domluvili na jejich vystavení, třeba zase na omezený čas. Chceme sbírku ukázat veřejnosti a podnítit tím i další instituce. Sbírku jsme také vezli na konferenci o Braillově písmu v brněnském technickém muzeu a byli jsme překvapení, jaký měla kladný ohlas. Hodně lidí ani nevědělo, že tady je možnost takto zaměřeného programu, které Moravská galerie pravidelně dělá. 

Klidně se přesuňme ke konferenci, na kterou jsem se vás také chtěla zeptat, jelikož se této části sbírky týká. Pokud se nemýlím, jednalo se o událost ke stému výročí Braillova písma? S čím jste na ni jeli vy?

M.G.: Náš úkol byl představit Moravskou galerii a její programy pro nevidomé a slabozraké. Ostatní příspěvky na té konferenci byli i poučné, historické, náš příspěvek byl spíše informační - ukázat, že jsme tady a co děláme. Mluvili jsme také o expozici Umění do kapsy a haptické sbírce, úkolem bylo o sbírce a programech informovat a pozvat k nám instituce, které s nevidomými a slabozrakými lidmi pracují.

Jaké další takto zaměřené programy tedy Moravská galerie nabízí? 

M.G.: V současnosti máme dva konkrétní, s tím, že se snažíme pracovat hodně individuálně. Myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že každý program je něčím jiný, což se dá říct i o klasické edukaci, tam ale jedete podle určitých, i když volných, scénářů. V případě edukací pro nevidomé zjišťujeme předem jak staří jsou účastníci, kolik jich bude, co je více zajímá… Teď se nám osvědčil program Jak se dělá židle, který je zaměřený na materiál. Vždy se musíme domluvit se správci sbírek, jestli budeme moct na díla sahat a pracovat s nimi, po prohlídce expozice skupinu vezmeme do prostoru, kde se seznamuje s materiály a poté tvoří židli. Máme i další program – Jak se dělá kniha, tam začleňujeme i exponáty z výstavy Umění do kapsy, a poté si návštěvníci vytváří vlastní haptickou knihu.
R.S.: V té sbírce je vícero děl, které jsou v knižním formátu a jsou různě umělecky, hapticky zpracované. 

Získáváte pak zpětnou vazbu od těchto skupin, která vám může pomoct lépe program přizpůsobit?

M.G.: Když jde o děti, umí to dát okamžitě najevo, to nadšení je tam vidět. Potom asi musí mluvit každý za sebe, každý z nás program zažívá jinak, ale více než u jiných skupin se neustále doptáváme. U běžné skupiny například dětí třeba hned vidíte, že se začnou nějak tvářit, takže je vám jasné, že to asi moc nepochopili, u jiných skupin je ještě důležitější se neustále ptát a zjišťovat. Často to ale také dávají hned najevo. Zpětná vazba je pro nás samozřejmě velmi důležitá. Možná nejlepším ukazatelem je, když se skupiny vracejí a navštěvují nás opakovaně, a třeba už na konci programu se ptají na to, co máme ještě v nabídce, a nebo co by ještě chtěli vidět. Programů pro skupiny se speciálními požadavky zase není tolik, a proto do nich můžeme dát více energie, dělat je na míru. Programy jsou navíc dotované, což je taky motivační pro tyto skupiny. 

Navštěvujete jako profesionálové určitě i další kulturní instituce. Kde se často inspirujete? 

M.G.: Když jezdím po českých nebo evropských galeriích, často si něčeho edukativního všímám, beru si různé edukační listy, doprovodné materiály a některými věcmi se potom inspiruji i v našich programech.  Ale konkrétně asi nedokážu říct. Třeba u Umění do kapsy mám pocit, že je vlastně seskládané z mých zkušeností, které sbírám po celou dobu, co pracuji jako galerijní lektorka. 
R.S.: Relativně nedávnou záležitostí jsou organizovaná setkání Brněnský lektor. To podle mě právě poukazuje na to, že ta komunita zatím není úplně propojená, že by se lektoři vzájemně znali a konzultovali své programy. Ty zkušenosti člověk zatím získává tím, že se náhodou pozná a nějak na sebe narazí. I v této oblasti se ale Brno začíná posouvat dál, třeba právě i díky dříve zmíněným setkáním.

Mohli byste nám na závěr povědět, čemu se v Moravské galerii přesně věnujete?

Michaela Gerichová: Jsem vedoucí lektorského oddělení a galerijní lektorka. Jako vedoucí lektorského oddělení v Moravské galerii mám na starosti koordinaci a rozvoj edukačních programů pro různé cílové skupiny (děti, mládež, školy, rodiny, dospělé, seniory). Plánuji a organizuji galerijní aktivity s celým týmem lektorů a zajišťuji spolupráci s dalšími odděleními galerie. Jako galerijní lektorka se podílím na tvorbě programů, které potom také sama edukuji.
Robert Spurný: Pracuji na pozici lektora, vymýšlím a koncipuji programy, které potom také učím. Mám na starost vedení samotných edukačních programů a komentovaných prohlídek, workshopů, příměstských táborů.
M.G.: Lektorské oddělení vytváří celý doprovodný  program Moravské galerie. Od edukací, přes komentované prohlídky až po speciální programy např. k Muzejní noci, a mnoho dalšího…