Kvůli tomuto křeslu ve výloze bourala auta. Vize Vernera Pantona je i z dnešního pohledu fascinující

V dnešní uspěchané době plné superlativ se ze sousloví revoluční design stává nadužívaná nálepka, která pozbývá významu. Pokud bychom pátrali po někom, kdo se o revoluční design skutečně postaral, jako jeden z prvních by se jistě objevil Verner Panton. 

Ačkoliv následoval tradiční cestu všech velikánů skandinávského designu, která vedla přes Danish Royal Academy of Art, Verner Panton byl čímkoliv, jen ne následovatelem a vyznavačem tradic. Po škole nastoupil jako asistent k Arne Jacobsenovi, jednomu z nejuznávanějších architektů a designérů skandinávské moderny. Spolupracovali spolu mimo jiné třeba na designu židle Ant.

Záhy se ukázalo, že buřičský a nespoutaný Verner Panton nebude úplně tabulkový příklad designéra následujícího severskou větev spolu s úctou ke dřevu, umírněnou barevnou paletou a precizním řemeslem. Ne, že by se proti preciznímu řemeslu vymezoval, jen mu tato kritéria byla poměrně těsná. Jeho ideální představa o designu nabývala sytých barev a úderných, přesto velmi minimalistických tvarů. Brzy si vybudoval reputaci avantgardisty se skvělým porozuměním pro barvy. Po ukončení působení u Jacobsena začal Panton cestovat po Evropě a navazovat důležité kontakty. Usadil se ve Švýcarsku, kde si otevřel vlastní studio.

Zvučné jméno Vernera Pantona je od vrcholu jeho kariéry neodmyslitelně spojováno s monochromatickými interiéry, které se postaraly o opravdovou senzaci, což lze ilustrovat hned na jednom z prvních počinů: hotel Kom Igen Inn. O hotel, jehož název v dánštině znamená “přijďte znovu”, se staral Pantonův otec. Verner měl proto poměrně volnou ruku, těžko říct, zda by to uměl i jinak. Interiér hotelu zcela reinterpretoval, a co víc, barevnou paletu redukoval na pět odstínů červené a tvary volil pouze základní. 

„Hlavním smyslem mé práce je provokovat lidi, aby používali svou představivost. Většina z nich tráví svůj život v ponuré šedobéžové konformitě a smrtelně se bojí používat barvy,” Verner Panton.

Ubytovací zařízení Kom Igen se po otevření dostávalo na titulní strany novin a neustále praskalo ve švech. Bylo označováno slovy jako nejméně konvenční hotel, Panton kromě návrhu textilií nebo třeba menu a oblečení pro personál, vytvořil i nábytek, mezi nejvýznamnější zástupce patří Cone Chair. 

Spousta nábytkových ikon vznikla prvně jako kousek dedikovaný do konkrétního projektu, dříve bylo zvykem, že architekti navrhovali interiér i unikátní vybavení. Často při zjištění, jak moc jsou tyto kousky oblíbené, opustily zdi konkrétního projektu vstříc prémiovým prodejcům nebo i masové výrobě. S vědomím, o jaký ruch se postaral hotel, šlo docela dobře předpokládat, že na tom Cone Chair nebudou jinak. Skutečnost ale předčila očekávání.

Pokud se zaměříme na Cone Chair, následuje svůj název i tvarem, připomíná tedy kornout. Pantonův přítel Niels-Jørgen Kaiser křeslo připodobnil k baletce stojící na špičkách. Přestože silueta působí plynule a elegantně, v místě napojení podnože s kuželem je na základnu kladen enormní tlak. Vysoké technologické nároky, často přesahující tehdejší hranice možného, jsou také jedním z Pantonových známých kousků. Měl díky tomu mimo jiné jistotu unikátnosti, zkonstruovat podobný kousek by se asi tehdy odvážil málokdo.

Nesmělost a vskutku revolučnost designu zaujala také dánského podnikatele jménem Percy von Halling-Koch, který na Cone Chair v podstatě založil firmu Plus-linje. Cone Chair tak opustila malovýrobu na finském ostrově i měřítko hotelu Kom Igen. Podnikatelova intuice se vyplatila, kolekce Cone Chair doplněná o další provedení, například dnes ikonické Heart Cone, znamenala opravdu přelomový moment. Představili ji na veletrhu ve Fredericii, který byl pověstný velkým počtem mačkajících se lidí, kteří proto nevidí dál než na záda někoho dalšího. To by nebyl Verner Panton, aby něco nevymyslel – židle pro lepší výhled umístil na strop hlavou (opěradlem) dolů. Jak už bylo zvykem, tisk prohlásil Pantona za blázna a mnoho kolegů architektů a designérů vyjádřilo nepochopení pro jeho alternativní myšlení.

Největší rozruch ale Cone Chair vyvolala v New Yorku, kde byla umístěna za výlohou na rušné ulici. Projíždějící řidiči si chtěli tento futuristický kousek co nejlépe prohlédnout, proto prudce brzdili a vytvářeli dopravní chaos natolik velký, že křesla musela být z výloh na žádost policie stažena. Verner Panton se kromě designové senzace postaral o ukázkový příklad skvělého marketingu a mnohých dalších odvětví, z jejichž perspektiv jeho příběh a um nepřestává fascinovat ani v kontextu současných možností. Cone Chair byla tak v mnohém ještě více revoluční a buřičská, než její mladší a o něco známější sestra – Panton Chair.

Právě Panton Chair, kterou samostatný článek ještě čeká, se svou konstrukční náročností zapsala do dějin. Jediný, kdo se odvážil zkusit ji vyrobit byl Rolf Fehlbaum ze švýcarské značky Vitra. V šedesátých letech se Panton se svou ženou do Švýcarska přestěhoval už na stálo a mezi oběma muži zapálenými do oboru vzniklo dlouholeté přátelství. A tak není divu, že většina Pantonova díla spadá pod značku Vitra i dnes. Panton věděl, že jeho odkaz, na který dohlíží dcera Carin, bude v dobrých rukou.