Kvůli soše Pastýře jsme tu museli probourat strop, říká Josef Rossí z Ateliéru uměleckého lití kovu

Od naklíčených brambor až po tříapůl metrovou sochu. Ve Veverských Knínicích odlévají monumentální realizace a kovové plastiky už od roku 1979.
Kvůli soše Pastýře jsme tu museli probourat strop, říká Josef Rossí z Ateliéru uměleckého lití kovu

VEVERSKÉ KNÍNICE – Z vysokých bílých forem položených na zem se odpařuje voda, v rozžhaveném grafitovém kelímku se rozpouští bronz na oranžovou žhnoucí taveninu. Lití do forem představuje vrchol práce slévačů a předchází mu dlouhá příprava provázená napětím, jak odlitky dopadnou. Samotné odlévání je pak otázkou dvou tří minut. Při zasloužené pauze po odlévání jsme si povídali s Annou Wallerovou, Josefem Rossí a Dušanem Homoliakem. 

Ve vašem ateliéru odléváte sochy umělcům jako je Michal Gabriel, Jaroslav Róna nebo Marius Kotrba. Kolik času vyžaduje celý proces? Jak moc dopředu musí sochař se zadáním přijít? 

DH: Záleží na požadované velikosti. Když jsou to menší, cca metrové věci, tak říkáme, že nám to zabere zhruba tři měsíce. Velké sochy vezmou ale i půl roku, rok. 

Postupujete metodou lití na ztracený vosk, to znamená, že si na základě voskového modelu sochy vytváříte formy, do kterých odléváte žhavý bronz. Popíšete mi, prosím, co to obnáší?

JR: Tady ve spodním patře, kde se nacházíme, se odehrává jen část celého procesu. Vytváříme tu silikonové formy, voskové odlitky a pak z voskových odlitků formy ze žáruvzdorné směsi. Do těch se už odlévá samotný bronz. Vidíte tu sušící pece, kde se tyto formy týden takzvaně žíhají na 630°C. Vyžaduje to čas, protože forma, to je velká masa, teplota musí vše prostoupit. 

DH: V sušící peci jde o to, aby z formy vyhořel všechen vosk a vypařila se veškerá chemicky vázaná voda. Pokud by se neodpařila, začala by se odpařovat při samotném lití tak rychle, že by hrozilo, že forma praskne. 

Sádrové formy čekající na roztavený bronz

Jakmile získáte formu, přichází vrchol vaší práce, samotné odlévání. 

JR: Ano. Po odlití do bronzu se formy rozbijí, vytáhnou se odlitky, očistí se, okartáčují. Odvrtáme antuku, která je uvnitř v jádru. Vyťuká se ven, aby odlitek zůstal dutý. Výrobek pak putuje do rukou našich cizelérů. Ti odstraňují nedokonalosti které se mohou při odlévání stát, protože odlitek nevypadne hned dokonale krásný. Následuje opískování v pískovačce, pak jde výrobek do cizelerny, kde se brousí a dodělává se jeho struktura. Pokud je socha z více kusů, svařují se pak dohromady. Když je socha zacizelovaná a po kupě, přijde na řadu patinování.

DH: Na to se používají různé chemické sloučeniny, dusičnany a podobně. Sochy se všechny takto povrchově upravují, záleží na přání zadavatele. Někdo chce povrch vyleštěný, někdo zase hnědý, někdo černý… Podle toho přizpůsobujeme patinovací proces. Některé chemikálie se aplikují vlažné, socha se jimi polévá, jiné se nechávají shořet, podle toho, jaké barvy chceme dosáhnout. Paleta je zhruba od světle hnědé přes tmavě hnědou až po černou, ale umíme taky zelenou i do červena. 

Máte pro výrobu soch nějaké limity, třeba velikostní? 

DH: S velikostí není problém co se týká výšky, protože, když je dílo velké a samo se neunese, vytvoříme konstrukci, která sochu pomáhá nést. Komplikovanější jsou spíše menší předměty. Jednou jsme tu odlévali naklíčené brambory a bronz nám nedotekl ve formách až na konec klíčku. Nechtělo se tomu. Ale některé věci zase naopak překvapivě vyjdou, vzpomínám si například na nožičky od ptáka, které jsme odlévali.  

Ty brambory mě zaujaly. Za jakým účelem jste je odlévali?

JR: To jsme dělali pro Milana Housera. Sám nám i dodal naklíčené brambory. 

AW: Odlévali jsme jich hromady, dvě stě, tři sta brambor. Brambory se rovnou zaformovaly do žáruvzdorné směsi a v peci shořely. Odlévání přírodnin je specifické tím, že pro ně nevyrábíme voskový odlitek, formu děláme přímo z nich, tak jsou ty odlitky neopakovatelné.

DH: Je to rychlé, můžete takhle udělat formu na cokoliv, co beze zbytku shoří. Odlévali jsme houby, ananasy. Ale i plastové hračky nebo plastovou vrtačku. 

JR: Zdechlou kočku. 

AW: I potkana.

JR: Jsou to součásti instalací nebo i experimenty, při kterých zkoušíme technologické možnosti. 

Odlévali jste například i presbytář do brněnské Katedrály sv. Petra a Pavla. Ten musel mít vysokou hmotnost. Jak obtížné je manipulovat s tak těžkými předměty? 

JR: Pro představu například žraloci, které tu odléváme pro sochaře Michala Gabriela, váží kolem 120 kg, to zase až tak těžké není. Socha kněze Martina Středy váží ale už 600 kg.  

Se sochami manipuluje jeřáb, přijede sem a naloží je na auto. Pokud odsud potřebujeme dostat něco těžkého, přijede auto s rukou. To je případ větších soch, dělal se tady Svatý Kryštof od Maria Kotrby, potom od stejného autora socha pastýře, která stojí u Lipníku. Kvůli tomu Pastýři  jsme museli ve stropě probourat díru a postavit přístavek. Nevešel se sem. Socha samotná měří tři a půl metru a navíc má pod nohama úchytné prvky pro připevnění ke konstrukci. 

Sochy odléváte z bronzu, což je slitina mědi a cínu. V jaké formě se k vám materiál dostává?

DH: Bronz nakupujeme jako druhotnou surovinu, je to recyklát, šrot. 

JR: Většinou se jedná o ozubená kola, futra… Odléváme z bronzu osmičky. To znamená, že slitina obsahuje 8% cínu. Těch bronzů je spousta typů. Tento nám vyhovuje jednak barevně a jednak svými vlastnostmi, není tak tvrdý, je tažný, čím více je v bronzu cínu, tím je materiál tvrdší. 

Jak vypadá váš pracovní rytmus, pracovní týden? Dnes jste odlévali, to děláte jak často?

JR: S návštěvou jste se dobře trefila, odléváme dvakrát třikrát za měsíc. Když se lije, tak jsou to vždycky trochu nervy, pro nás odlévače je to vrchol výroby, pro cizelery začíná práce pak. 

AW: Ráno přijedeme, pracujeme většinou do půl páté, do pěti. Nemáme to rozdělené tak, že bychom například pondělky dělali konkrétní činnost, úterky zase jinou. Děláme, co je zrovna potřeba. 

Josef Rossí a Dušan Homoliak


Jak jste se k práci v ateliéru uměleckého lití kovu dostali? Vyučuje se běžně na škole nebo se traduje z člověka na člověka? 

JR: Já jsem k tomu přičichnul na brněnské slévárenské průmyslové střední škole. Byla to totiž jediná střední škola v Brně, na kterou brali i se čtyřkama. Táta ve mně neviděl studijní typ a v šestnácti mě sem do dílny odvezl ke svému spolužákovi Tomáši Wallerovi s tím, jestli bych tu nechtěl dělat. A nezbylo mi nic jiného, než říct ano. (smích) Pak jsem se tu zamiloval do Aničky, začal jsem s jejím tátou rybařit a bylo to upečené. Před sedmi lety zemřel Aniččin táta, tak jsme si tady já, Dušan a pan Matějíček, který se věnuje cizelování, řekli, že půjdeme dál. 

DH: My jsme sem chodili během školy přivydělávat si peníze. Musím doplnit, že Pepa nakonec začal být studijní typ, dostal se na Akademii výtvarných umění, já jsem chodil na sochařství v Brně. Chlapi tady v dílně potřebovali pomáhat, aby se ve svém věku už nemuseli tak dřít. A my jsme nakonec zůstali. Já jsem tady už asi dvacet let. 

JR: Já od šestnácti, takže asi taky tak. 

Veverské Knínice jsou zajímavé vysokou koncentrací umělců v obyvatelstvu. Bydlí tu malíř Vladimír Kokolia, rodina Armutidisových, sochař Martin Skalický nebo grafička Julie Kačerová.  Jak se tu žije? 

DH: Jednou se mě pro rozhovor do České televize ptali na výhody a nevýhody této obce. Má to tu jednu obrovskou výhodu i nevýhodu, obec je neprůjezdná. Auta neprojedou skrz. 

JR: Když jsme u té České televize, vzpomněl jsme si na jednoho kameramana, co tu ve slévárně byl, jak mu tady zmizely kalhoty. 

DH: To si nevzpomínám. 

JR: Tehdy jsem byl ještě v učení, odléval jsem s Tomášem Wallerem, kameramanovi normálně shořely kalhoty. Chtěl si natočit otevření pece. Já jsem ho varoval, že s těma tesilkama, co má na sobě, teda nevím. On, že už natáčel v Kladně v ČKD, že ho nic nepřekvapí. Načež otevřel pec, šel blíž a blíž, a najednou mu začaly takhle viset kalhoty. Zmizely. 

To mě pobavilo. Ale vraťme se ke Knínicím. Potkáváte se tu běžně s ostatními umělci?

DH: Jasně, běžně, na ulici. A třeba Nikos Armutidis se tu staví každý den ráno na kafe. 

JR: Potkáváme se, tak se to sešlo, je tu víc umělců nebo výtvarníků. A to jsou právě ty nevýhody té neprůjezdné vesnice. Pak se tady točíme jako rybičky v kulatém akváriu. (smích)
 

 

Ateliér uměleckého lití kovu

 

Další články

Načítáme další články…

Generální partner

Hlavní partner

Mediální partner

Nastavení ukládaní cookies

Používáme cookies k personalizaci obsahu a reklam, k umožnění funkcionalit sociálních sítí a k analýze provozu webových stránek. Informace o provozu a užívání webových stránek Vámi jsou sdíleny s našimi sociálními sítěmi, reklamními a analytickými partnery, kteří je mohou kombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které o Vás sesbírali při užívání jejich služeb.

Vlastní

Vlastní nastavení cookies