Květomluvy: Květinový dítě je hipísácký projekt, péče o zahradu spojuje, říkají Mirka a Barbora Svorovy

BRNO – Milují divokost v květinách, ale královnami jejich městské zahrady jsou růže a jiřiny. Květinový dítě, to je floristický projekt zahradní architektky Mirky Svorové a její dcery Barbory. Pojďte se spolu s námi podívat do zeleného vnitrobloku uprostřed města, kde úspěšně provozují urban gardening. 

Sešly jsme se na vaší zahradě v centru Brna poblíž velké křižovatky na Nových sadech, je tu nečekaný klid, zeleň a slyšíme intenzivní zpěv ptáků. Popíšete mi místo, kde se nacházíme? 

Mirka: Pro někoho možná překvapivě na půdě zahrádkářského svazu. Slouží to tu menší skupině zahrádkářů, každý máme k dispozici určitou výměru, oproti komunitním zahradám celkem velkorysou. 

Jedná se o zelený uzavřený vnitroblok, takovou mikrokapsuli přírody. Kolem vidíte vzrostlou zeleň ve výjimečné kvalitě, celé to má to rozlohu parku. Žije tu spousta ptáků a dalších zvířat. V tomto je to unikátní. Máme tu i přístup k vodě díky vodovodu, to je velká výhoda. 

Jakým způsobem jste se k zahrádce dostaly? Mirka bydlí v přilehlém domě, bylo to snadné?

Barbora: Když jsem začala vázat květiny, s mamkou jsme si říkaly, jak úžasné by bylo mít vlastní zahradu pro pěstování květin. Hledala jsem všude po Brně, například na zahrádkářské kolonii na Kraví hoře, přihlásila jsem se dokonce do pořadníku do Českého svazu zahrádkářů. 

Tou dobou mamka začala zkrášlovat dvorek u nás za domem na Soukenické, přes plot se seznámila ze zahradnicí Aničkou, která tu má zahradu ve vnitrobloku. Jednou jsme se daly do řeči, já jsem jí říkala, že má nádhernou zahradu, že to je taky můj sen. Nabídla nám kus své zahrady, byla ráda, že ji může s někým sdílet a podělí se tak i o práci. 

Jak vnímáte městské květinové zahradničení? Zatím jsem se v rámci seriálu Květomluvy bavila se zemědělkyněmi, které mají svá políčka na periferii nebo na vesnici. 

Mirka: Tím to celé vzniklo. Když jsem se sem na Soukenickou přestěhovala, i ten malý dvorek, kterým dům disponuje, mi začal připadat jako drahocenný klenot, na kterém mohu něco stvořit, zlepšit oproti stávajícímu stavu. Vzalo to pak rychlý spád, teď tu vlastně obděláváme tři zahrady. 

Barbora: Obdivuju květinové farmy, ať už blízko za městem nebo na venkově, ale myslím si, že je to pro spoustu lidí nedostupná záležitost. Zrovna městské zahrádkářské kolonie jsou finančně dostupnější variantou, jak zahradničit. Vnímám jako pro město nesmírně důležité, aby tu byla zeleň zůstala, aby se nepřesouvala za město. Využití každého kousku půdy má své kouzlo.
Zároveň se díky zahrádkaření ve městě se stáváte součástí komunity, protože nejste na svém pozemku sami. Pravidelně se tu potkáváme s moc fajn lidmi - starším pánem, vášnivým zahrádkářem, který má svou zahradu pečlivě upravenou, paní s pejskem, která pěstuje krásné růže… A pak jsou tu další sousedi z okolních domů, kteří si užívají volný čas, sem tam si zapálí gril a posedí. A jsme tu i my se svými snahami pěstovat různou květenu. Díky tomu je pozemek hodně různorodý a jedinečný. 

Květinový dítě je váš společný projekt, vetkly jste mu nějaký koncept? Dá se uchopit?

Mirka: V podstatě si myslím, že ani moc ne. Je to živelné. Květinové dítě a jeho rodina.  Tvoří ho i naši nejbližší, kteří nás podporují, ale že bychom měly nějaký záměr od počátku, to se říct nedá. Prostě se to děje. 

Barbora: To je pravda, je to až takový hipísácký projekt, pojí nás láska ke květinám. Zároveň je to proces a myslím, že i Květinový dítě roste. Já kvítí umím uvázat, nafotit, propagovat a prodat. Ovšem mamka má díky backgroundu v zahradní architektuře znalost o rostlinách a zahradách, ví jak a co do kytic vypěstovat. Kdybych ji tu neměla, půlka rostlin umře. Zahradničíme společně obě, učím se to od začátku. 

Řekla bych, že zahradničení je pro velkou část lidí vlastně taková niterná potřeba, co myslíte?

Mirka: To, že mohu zahradničit, je pro mě velká věc. Práce zahradní architektky fyzickou práci nezahrnuje a díky Květinovýmu dítěti se to krásně celé propojuje. K zahradničení existuje celá řada přístupů, pro někoho může být zahradou kus pozemku, na kterém je divočina, nic se tam esteticky neděje, někdo naopak potřebuje mít zahradu perfektní, komponovanou. 

Já jsem si vlastně uvědomila, že tady poprvé pracuju na zahradě, která je z většiny produkční, slouží k pěstování. Je samozřejmě i krásná, jak je barevná, funkce a forma jsou tu v jednom. Ale nikdy předtím jsem nebyla svázaná tím výkonostním aspektem. 

Barbora: Nicméně zas tak moc na květinovou produkci netlačíme. Zasadily jsme si i hrášek, rukolu, budeme pěstovat rajčata, máme tu rybízy… Ne všechno chceme dávat do kytic. 

Mirka: Je to pro mě i taková vnitřní otázka, kolik toho by mělo být na jídlo a kolik toho necháme květům. Přišlo by mi zvláštní chodit kupovat rajčata na Zelňák, když si je můžu vypěstovat sama. 

Péče o zahradu je ovšem pouze část toho, čemu se věnujete, další část je vázání a prodávání květin. 

Barbora: Tato část aktivit je spíš na mně. Vázání a prodej kytic mě zkrátka baví, mám ráda, když se s lidmi, pro které vážu, setkám, popovídáme si. Ale je třeba zmínit, že pro mě je to takový láskyplný projekt, mám k tomu i jinou práci, jsem kulturní produkční v brněnském Vitaminu. Takže to není má primární obživa jako třeba pro květinové farmáře. Beru to i tak, že vztah ke květinám propojuje. Když nemám zrovna dostatečnou produkci květin, neváhám se obrátit na jiné lokální pěstitele. 

Co pro vás osobně květiny znamenají?

Mirka: Kytky jsou láska, patří k tomu úsměv, to, že nám lidé říkají, pro koho jsou, proč kytici někdo chce právě takovou… Je to hodně intenzivní, květiny jsou takový artefakt. 

Barbora: Každá květina je úplně jedinečná, já už bych si dnes svou nejoblíbenější kytku nevybrala. To se snažím promítnou i do svých kytic, uvázat je vždy originální, divoké a unikátní. 

Kde jsou vaše kytice k vidění a prodeji? 

Barbora: Květinový dítě můžete najít ve vázách ve Skogu, v Yoga Garden, občas i v kavárně Friedrich a nově také v Pikole. Toto je jedna část mého odbytu, kdy vážu květiny do kaváren. Vážu také kytice na objednávku prostřednictvím Instagramu. Lidé mi napíšou, že chtějí kytici k narozeninám nebo květiny pro sebe na stůl. Letos bych vazbám na objednávku chtěla věnovat pravidelně pátky. 

Na vaší zahradě teď kvetou hlavně tulipány, ale i narcisy nebo čemeřice. Co dalšího vám tu letos vyroste?

Barbora: Já miluju divokost v květinách, mými favority jsou květiny, které rostou z přímého výsevu, chrpy, krásenky, černuchy, měsíčky, divoké mrkve… Ale královnami naší zahrady jsou růže a jiřiny. 

Mirka: Ta otázka také velmi souvisí s tím, co máme k dispozici, na jaké pěstujeme ploše. Dovedu si představit, že bychom využívaly i jiné rostliny, například různé keře, ovšem nemáme na ně místo. A jsme limitované i faktorem času. Abych to vysvětlila, zahrada potřebuje svůj čas k tomu, aby se vyvinula. To se dá realizovat na pozemku, kde máte jistotu, že ho budete moci využívat dalších pět, deset let let, kultivovat ho. My nemáme jistotu, že tu budeme moci být třeba za rok. 

Všimněte si rozmarýnů v sousední zahradě, ty tam rostou už léta. Například v kytkách nádherně voní, ale my je tu nemáme kam dát, vypěstovat do vzrostlých keřů. Jedeme na jednoleté kultuře, abych to shrnula. Mě by strašně bavilo mít zahradu v takovém trvalejším módu, více si hrát s rozmanitostí, nespoléhat pouze na letničky. Brát listí z různých rostlin, pěstovat traviny, kolikrát se dá experimentovat, zakomponovat do kytice něco úplně nového. 

Tím se dostáváme k další věci, na kterou jsem se chtěla zeptat. Jaká jsou vaše pěstitelská a květinářská přání do budoucna?

Mirka: Jak už jsem říkala, přivítala bych určitou jistotu času. Nejen sklidit pole, ale mít zahradu vzrostlou tak, že braním si do kytic nedecimujeme, jen neubíráme hmotu. Kolikrát se i dohadujeme, kdy tady ty kytky utrhneme. Víme, že ve váze bude pár dní, ale v zahradě by vydržela déle. I takové debaty tu vedeme. 

Barbora: Hodně přemýšlím nad tím, co do budoucna. Mám pocit, že lidem kolem mě chybí kontakt s půdou, přírodou a zahradou. Zatím je to hodně v plenkách, ale v budoucnu bych chtěla mít příležitost komunitní zahrady, která nabídne více lidem možnost zahradničit. Vidím to už na tomto malém kousku půdy, když k nám sem přijdou pomáhat s prací kamarádi, je to krásně prožitý čas. Chtěla bych, aby Květinový dítě v budoucnu nebylo jen Květinový dítě, ale Květinový děti. 

Mirka: Souhlasím, péče o zahradu propojuje a okamžiky, které jsme tu zažily, byly moc pěkné. A pro městský život je to výjimečný moment, potkat se s přírodou, naučit se s ní spolupracovat a být v pokoře. Městské děti mají málokdy příležitost dostat se k přírodě mimo to, že třeba jedou na výlet. A je to příjemné mít zkušenost s tím, co znamená něco vypěstovat. A nemyslím tím pouze uspokojení z produkce, já v tom vnímám velký přesah. 

Proces pěstování si díky městskému zahradničení mohou osahat i ti, kdo by se k němu jinak nedostali...

Barbora: Mám dojem, že v mojí generaci postupně upadá povědomí o tom, jak se co pěstuje, kdy co roste, co je možné vypěstovat v našem klimatu, kdy co sklidit. Ve městě máme k dispozici všechno okamžitě, a tak se může zdát, že už není důvod věnovat se pěstování. Avšak pozoruji, že zájem o lokální produkci postupně ožívá. Mám z toho radost a doufám, že je to budoucnost nejen pro zahradničení.

Mirka: Často čteme články o tom, jak je sucho, ale co to přináší v praxi, když neprší, vidíte fyzicky nejlépe třeba v lese nebo právě na zahradě. Tam vás to kopne do zadku. Fyzicky to prožijete, máte chuť pro to něco udělat. Když si koupíte rajče v supermarketu, tak vás to nenapadne. 

Květinový dítě