Když design unikne konvencím: křesla, která byste křesly nenazvali

Před pár lety mu bylo padesát, svým designovým radikalismem ale budí dojem revoltujícího teenagera. Křeslo Pratone je zvláštní křeslem vůbec nazývat. Protože pokud se designéři na přelomu 20. století a v jeho začátku snažili nastolit nějaká pravidla, tenhle okázalý velký sedací kus trávníku (což Pratone v překladu znamená) je zcela jistě otáčí vzhůru nohama. Pohrává si se zajetou ideou křesla i konceptu sezení. Giorgio Ceretti, Pietro Derossi a Ricardo Rosso věří, že umění a design slouží také jako platforma aktivismu, a taky to dokazují. Kromě manifestace nekonformismu se ale tenhle kus nábytku postaral také o dávku vizionářské inspirace ke změně perspektivy a k hravému zastavení se mezi dvaačtyřiceti pěnovými stébly. Trčí skoro metr nad úroveň země, jejíž porost imitují. Zmíněné kvality se postaraly o hlubokou stopu křesla Pratone v historii designu nábytku i teorie estetiky, která už roku 1971 předznamenala další vývoj. Tak schválně, věděli byste, jak se posadit?

Jako ohnuté listy papíru

Ani další kousek dnešního výběru úplně nevyzývá k usazení. Well Tempered Chair Rona Arada je především ukázkou surového materiálu a obdivuhodné zručnosti jejího tvůrce. Souhra teoretických vizí s praktickým uměním řemesla mu dovolila zbourat roku 1986 několik designových hranic najednou. Svými proporcemi křeslo připomíná to klasické klubové, liniemi zase model z papíru. U toho ostatně modelování začalo. A skončilo u plátů nerezové oceli, která skulpturálnímu kousku propůjčuje zajímavé vlastnosti. Tudíž i sezení v něm je svým způsobem zážitek. Autor senzaci popisuje jako usazení se na vodní postel: velkorysé oblé přehyby se postarají o dostatek opory sedícího, zatímco ocelové pláty o mírné pružení. 

I když tento kousek s na první pohled jasným a přiznaným designem budí dojem jednoduchosti, rozlousknout kombinaci správného postupu i materiálu pro sériovou výrobu trvalo zhruba rok. Emeritní ředitel Vitra Rolf Fehlbaum rozhodl, že by to vybaveni zkušenostmi firmy mohli zkusit, nejdéle ale zabralo hledání té správné oceli. Produkce křesel ale trvala pouze do roku 1993. Skončila spolu s ukončením výroby konkrétního typu specifického materiálu. Nyní je toto ironické pojetí tradičního křesla součástí několika předních muzeí designu a samozřejmě i rozsáhlé sbírky archivů Vitra.

Vesmírný design vystřelil křeslo až k jedné z nejvyšších aukčních hodnot v historii

Předchozí křeslo a jeho autor Ron Arad spolu například s Tomem Dixonem a jeho designem jsou ukázkami více punkové odnože vyvíjející se v osmdesátých letech minulého století. Jejich ideje, a především používání průmyslově zpracovaných materiálů inspirovaly také Australana Marca Newsona k propojení surového, pocitově studeného materiálu se smyslnými a provokativními křivkami. Elegantně futuristický kousek jako by roku 1986 připlul z jiné galaxie, nebo byl minimálně vyňat z aviatického interiéru: například společnosti, které jméno díky své podobě křeslo přejalo. Tvar Lockheed Lounge byl vytvořený postupem, jakým se vyrábí třeba prkna na surf. Poté z něj byla odlitá sklolaminátová forma, dle které Newson vytepal nespočet plátů hliníku a spojil pomocí nýtů. 

Křeslo fluidního tvaru působí jako plovoucí a tvarující se kus olova. Díky souhře materiálu a oblých linií si také pohrává s konceptem konvenčního sedacího nábytku, ostatně více než k sezení slouží vizuální funkci. Slouží jí natolik dobře, že se objevilo v hudebním klipu Madonny ke skladbě Rain. Jeden z velmi omezeného počtu kusů byl také vydražen za dva a půl milionu liber. Což z něj dělá zhruba třetí nejdráže vydražený kousek současného designu.

Když k dokreslení stačí obrys

Rok 1986 byl v designu nábytku něčím unikátní. Kromě dvou předchozích kousků z kovu vzniklo i křeslo s poetickým názvem How High the Moon navžené Shiro Kuramatou. Jako ostatně u více kusů v jeho portfoliu i zde se snaží dematerializovat objekt na úplnou podstatu. K tvorbě křesla využil i třeba sklo, v tomto případě se jedná o ocelovou síť. Ta je zároveň rámem i výplní, představuje obrys tradičního křesla, které jakoby jen naznačuje v prostoru. Kuramatovo dílo proto bývá právem označováno jako filozofická meditace na formu křesla, jehož tvar je v západní větvi designu poměrně běžný, tradiční japonské je ale naprosto cizí. 

Podobně jako v předešle zmíněných případech, ani zde surový materiál vyloženě nekřičí komfortem, což se ale k překvapení s dosednutím změní. Navzdory očekávání poskytuje ocelová síť umně zformovaná do čtyř základních částí křesla docela slušnou dávku pohodlí. Jediná nepohodlná tak u tohoto designu zůstává výroba. Je k ní zapotřebí cit a zručnost lidské ruky, ani jednoho stroj zatím nedosáhl. U přesného řezání a lisování plátů kovu potaženého mědí nebo niklem to rozhodně nekončí. Zapotřebí je také několik stovek jemně zhotovených svárů, které nenaruší celkovou lehkost objektu. Kuramatův přístup provokující dematerializací využívající akryl, sklo nebo ocel mají spolu s jeho filozofií velký vliv na jeho následovníky.

Na všechny designem dotčené měly ostatně čtyři zmíněné počiny podobný vliv. Konvencemi ukolíbané představy o tom, jaké podoby může určitý typ nábytku nabývat, úplně přepsaly. Jejich design proměnily k nepoznání, hmatatelná zůstává jen jedna nebo dvě esenciální vlastnosti pojící tyto kusy k ostatním v kategorii. Hrátkami s formou a dotýkání se okrajů funkčnosti jsou kousky jako Pratone inspirativními důkazy, kam až design může zajít. 

Zdroj: 1000 Design Classics, vitra.com, design-museum.de, metmuseum.org, moma.org, wikipedia.org, vam.ac.uk, ronarad.co.uk,