Pár skvělých stromů a lavic, altán, místo, kde se dá cvičit a kultivovaně pěstovat dělá zahradu, říká krajinář Ferdinand Leffler

PRAHA – Cenami ověnčený krajinářský architekt pracuje po celém světě a podepsal se pod výkvět realizací zámeckých parků, hotelových zahrad a nesčetně privátních projektů. Znát jej však budete pravděpodobně z některého online kurzu, knížek nebo úspěšných sérií pořadu Ferdinandovy zahrady na ČT. 

Nová brněnská rezidenční Čtvrť Pod Hády developerské skupiny Trikaya začíná budit zájem veřejnosti jako nebývale kvalitní plán. Trikaya si ke spolupráci zve znamenité partnery, ohlas měla nedávná revitalizace OC Futurum, o níž se postaralo mladé progresivní studio KOGAA. Pod Hády tento trend jen potvrzují, protože jejich architekti Kuba & Pilař jsou čerstvými Architekty roku 2022. Angažmá Ferdinanda Lefflera a jeho ateliéru Flera je dalším velkým příslibem. Stojí před nelehkým úkolem proměnit problematický brownfield po továrně Ergon v hodnotnou městskou zeleň a příhodné prostředí pro život budoucích obyvatel.   

Jaká je pozice zahradní architektury v Česku a jak se proměnila za dobu, co jste v branži?

Výrazně, zlepšila se výrazně. Zpočátku se respekt mezi stavebními architekty a námi hledal horko těžko. Zvlášť, když jste byl po škole, tak jste byl vedle elektrikářů a vodařů další profese, která tam musela být. Odtud pochází výraz „zelináři”, na který jsem alergický, a který občas nějaký developer vyhodí a myslí si, že je vtipný. Na druhou stranu developerské firmy, se kterými dnes spolupracujeme, si jsou velmi dobře vědomy toho, jaký přínos máme pro projekt. Hezký barák, ve kterém se dobře žije, je dnes jasný a není na tom co řešit. Ten game changer je zeleň, která může projekt změnit a udělat z něj něco jiného. Proto si taky každý developer všechno nazývá Zahrady, V parku, Na kopci, S výhledem a podobně, protože ví, že to je právě ten moment, který může udělat projekt výjimečným. 

Dnes mám s developery velmi dobré vztahy, protože od začátku obě strany ví, že se potřebují. Je to velmi vyvážený vztah, plný sebevědomí z obou stran, což je dobře. Opravdu to tak ale vždy nebylo. My jsme si taky naši pozici na trhu vyšlápli a možná 90 % jiných krajinářů řekne, že je to pořád špatné.  

Měl jsem to štěstí, že jsem se dostal k medializaci, která mi hodně pomohla i v těchto věcech. Máme převis projektů, které nejsme schopni udělat a vybíráme si, můžeme si proto dovolit být trochu trendsetteři i v tomto směru. Můžeme si dovolit být sebevědomější, než jsou zatím běžně krajináři a moc si přeji, aby to mělo dopad na celý obor.

Ve finále se o projekty jako Pod Hády pere 6 ateliérů v republice, které jsou schopné to zvládnout. Jinak si v oboru spousty lidí šudlá své zahrádečky a malé parčíky. Je těžké naskočit do takového projektu, když máte rozdělané svoje věci. Většinou jste i v rámci sezónnosti zavalen prací a pak někdo přijde a řekne, nechceš tady projekt Pod Hády? To je projekt tak pro tři lidi, kteří to budou dělat nonstop. Zatím v oboru není tolik financí, aby si mohl někdo dovolit držet tým 10 lidí, kteří by se mohli věnovat různým projektům. 

Udělal jsem rozhodnutí v době, kdy bylo hodně práce, že zkusím vyrůst kam až to půjde, takže tady máme 30 projektantů a děláme po celém světě spousty hezkých věcí. Díky tomu máme prostor, když se někdo ozve s velkým projektem. Dokážeme to pokrýt, protože je to pro nás samozřejmě zajímavé, jsme díky tomu vidět.

Máte profesní zkušenosti z Ameriky, kde jste oceňoval nezatíženost historií, jaká panuje v Evropě. Čím je historicky zatížená zahradní architektura u nás? 

Česká zahradní architektura je zatížená devadesátkami. Byly šílené bláznivé. Potom, co se všechno smělo, si chtěli lidi navzájem ukázat, že jsou podnikatelé a mají peníze, tak se začaly dít s veškerou architekturou nezřízená zvěrstva. Sádrový lev na vítacím sloupku do zahrady bylo ještě to nejmenší, co šlo potkat. Do toho móda neprodyšných tujových plotů,  hnojených trávníků, golf přišel… A všechno tohle dohromady se sem začalo jedno přes druhé cpát. 

Nebylo na co navazovat. Za socíku to byly skalčičky, sbírkové zahrádečky, kdy lidi chtěli být v zahradě a trochu si to poňahňat. Ale nemělo to nic společného s odpočinkem, lidi v zahradách neodpočívali. Buďto se pěstovalo a předhánělo se, kdo má větší cuketu, nebo byly skalčičky, kde si lidi hráli, ale taková obytná zahrada anglického typu, kam byste si šli sednout do altánku nebo k ohni, pokud to už nebyla chalupa, to neexistovalo. Pak přišly devadesátky a zahrady na obdiv: podívejte se, jakej jsem machr, mám prachy a velký auto a taky zahradu plnou sádrových lvů. 

A do toho jsem se vrátil z Ameriky, kde jsem byl paf z toho, že existují normální zahrady, kde je pár skvělých stromů, pár skvělých lavic, altán, místo, kde se dá cvičit a kde se dá kultivovaně pěstovat. Pořád to vypadá dobře a není to taková ta zahrada babičky, kde šlapete v kuřincích a vlastně se vám do ní moc nechce. Zároveň je to zahrada, kde si sednete k ohni, kde trávíte celý večer v pohodě pod nebem plným hvězd. 

Přišel jsem s tím, že to jsou zahrady, které budeme dělat. Přece nebudeme dělat dál ty tuje. A tenkrát jsem za to od profesorů dostal. Na jednom sympoziu ukazovali staří profesoři, kteří přijeli z cesty po Austrálii, právě ty zahrady, do kterých jsem se zamiloval a všichni z toho byli hotoví. Oni ale přednášku uzavřeli, že o to se tady ale vůbec nesnažme. Já jsem se zvedl: cože? jaktože se nesnažme? to přece právě musíme dělat. Oni mě tehdy úplně setřeli, že co mám za sebou a co jim tam vyprávím.

Pak mě tam vzal na panáka Zdeněk Sendler, výborný brněnský zahradní architekt a říká, ty seš ale vůl, ty sis tady proti sobě poštval naráz hned 5 profesorů zahradní architektury, ale mně se to líbí, říkal. A pak jsem se od Zdeňka dost učil a máme se do dneška rádi. Byl tenkrát jedním z mála, kdo to tady razil trochu jinak. Dnes se potkáváme v soutěžích, rádi se vídáme, ale oba soutěživci samozřejmě těžce neseme porážku :) 

Tahle historická stopa devadesátek je to, z čeho se rehabilitujeme. A snažíme se dostat zpátky někam, kde to bylo ještě před socíkem, což je těžké. Nebo si vizualizujeme, kde by to bylo, kdyby ten socík nebyl. Je to anglický venkov, který mám moc rád a francouzský venkov, který je bezvadný, kde kontinuita nebyla přerušena. Kultivovanost plotů, materiálů, zpevněných ploch, lokálních kamenů, cihly. Cihla je boží materiál, když vidím cihlu, je mi dobře, přitom mizí, protože s nimi neumí lidi pracovat.    

Proto strašně rád jezdím Anglii, Francii a představuji si, jak by ty zahrady vypadaly, kdyby se nestalo to, co se u nás stalo a nestalo od konce války po sametovou revoluci. Chtěl bych se vrátit zpět k tomuto venkovu. stejně tak to se týká městských zahrádek v Londýně, kde s nimi umí pracovat. Je to jedno pohodlné sezení a je to úplně v pořádku, úplně to stačí. To je pro nás inspirace.      

Tu Ameriku dnes vidím mnohem divočejší, než jsem ji viděl tenkrát. Tam mají zahrady úplně  jiné rozměry. Bavíme-li se o klasickém východním pobřeží, New Hampshire, Vermont, tam to jsou krajiny, které můžete jedině zkazit tím, že si z nich budete dělat zahradu. Jinak je skvělé nechat to být.

Bavili jsme se o malých bytech a zahradě jako možnosti dostat se někam ven do dalšího prostoru. Zároveň se asi ani ty zahrady moc nezvětšují, zeleně spíš ubývá, týká se vás to, řešíte menší prostory a jak do nich vměstnat funkce?

Paradoxně čím menší zahrada, tím víc potřebuje architekta, nebo nápad. Dnes se dá udělat fantastický prostor už z něčeho, co bude terasa a nebude tam žádná další zahrada. Jen je nutné klást si otázku, co je to nové, co mi ten venkovní prostor může přinášet. Boříme klišé, kdy si lidi typicky dávají na své terasy znovu tento jídelní stůl, který mají asi o 3 m dál v obýváku. Jsou tam ta francouzská okna a pak ten další jídelní stůl. Je třeba se zamyslet nad tím, že je to jeden obytný prostor dohromady se zahradou a umět si splnit přání a možnosti, které nabízí zahrada a které byt naopak nikdy nenabídne. 

DNA zahrady venku je jiné a jsou tam ještě větší možnosti. Můžete si tam udělat velké sezení, oheň, vařit tam, prskat všude kolem, protože to tam nikomu nevadí, cokoli venku jde a nejde uvnitř. Jógu si tam můžete zacvičit, sauny dnes venku hrozně rádi rozjíždíme. Tam je úplně jiný potenciál než u vnitřních sauniček, kde jste tak trochu jak ve sprše, přitom proč? Venku máte prosklené sauny, koukáte v lepším případě na zasněženou, v horším zapršenou krajinu a je to fantastický. Tohle všechno zahrada umí udělat a my se lidem snažíme odkrývat možnosti, které zahradní architektura přináší. 

Udělal jsem před dvěma lety online kurz Žijte ve své zahradě a on má dnes 4500 studentů napříč Československem. Jen co mi přichází od nich ze zahrady, je pro mě obrovské překvapení, co všechno jsou lidi schopní udělat. Pro mě je to jedno z nejhezčích, co jsem udělal, protože ten zásah v tom, že lidi jsou v zahradách. Píšou mi babičky, že se konečně dostaly do zahrad, že tam žijí, že přemluvili dědečky a udělali si to tam hezký, že to není jen o tom něco kultivovat, ale užívají si žití venku. Vedle knížek je toto pro mě věc, která mi udělala velkou radost. 

Máte hodně komunikačních kanálů, online kurz, youtube kanál, knížky dvě série na ČT, zároveň se nebojíte lidem říct, že když si dají tu práci, zvládnou si zahradu udělat i bez zahradního architekta. Jak to souvisí?

Mě strašně baví učit. Musím říct, že s přednáškami a knížkami mi začalo dávat nesmírný smysl učit. Ve fázi, kdy děláte zahrady, že už si ani nedovedete představit, jak je dělat jinak, je to vše v pořádku a kladete si otázku: co dává smysl dělat dál, aby vás bavilo chodit do práce, aby to dávalo smysl. Mě momentálně těší dával lidem radost. Když se to povede, tak je to skvělý. Zároveň bych hrozně chtěl pomoct planetě. A přes ty malé zahrádky, které pořád tvoří gró naší práce, tak to je a tak to bude, protože mě tyhle soukromé zahrady strašně baví, tak přes ně máme možnost obrovského impactu na městskou zeleň. Nakonec máte ve městě pár parků, ale spoustu zahrad, které můžete ovlivnit tak, že lidem řeknete, ať sází velké stromy, šetří vodou a mají své zahrady rádi. Když je mají rádi, tak se pak o ně starají a ony jsou zelený, což potřebujeme. 

Mě toto totálně dává smysl a je tam úplně jiný dosah. Baví mě obklopovat se lidmi, kteří něco umí, já si vůbec nehraju na někoho, kdo umí všechno. Teď budeme před Vánocemi zveřejňovat další kurz Jedlá zahrada, kde jsem si přizval ovocnáře, bylinkáře, zelináře a dělám totální extrakci pro laika, jako jsem já v pěstování. Ne, že se ztratíte v informacích jako všude na webu. Krásně si projdete jedenáctihodinovým kurzem, kde si vyberete veškerou zeleninu, bylinky, ovoce a ještě dostanete konkrétní osazovací plány, jak mají vypadat záhony. Jak se mají střídat, aby fungovaly. A ještě vám pošleme semínka až domů. Dotáhneme to k tomu, že je to sice marketing, který skvěle funguje, ale zároveň to dává smysl, protože je za tím, že lidi budou víc pěstovat zeleniny a ovoce. Za mě dobrý. 

Jak se díváte na trend obestavit si zahradu co nejvyšší betonovou zdí, uzavřít ji hermeticky a zároveň izolovat od případné okolní přírody?

Dostat do zahrady jakákoliv zvířata je skvělé, i krtky, oni do zahrady patří a potom, co přijdou, zase zmizí. Nevím, jestli bych si dělal domečky pro užovky, hady nemusím, ale někdo to dělá. Co opravdu přiláká život do zahrady, je biotopická voda. Je voňavá, není chemizovaná, takže do ní chodí pít ptáci, k tomu vážky a veškerý létavý hmyz. Určitě to tam patří. Na druhou stranu je spousta lidí, kteří se přírody bojí. V zahradě si hledáte tu míru, do jaké má být propustná i pro okolí. Pokud si koupíte chalupu na Šumavě, tak musíte počítat s tím, že přijde občas nějaké zvíře, to k tomu patří. Rozhodně tomu fandím a mám hrozně rád ptactvo. Tomu se právě dá výborně pomoct výběrem druhů na zahradě.

Jak velký problém jsou invazní rostliny? Mění se klima a naše pásmo začíná být přijatelné i pro nové rostliny jako fíky, olivy, rozmarýn?

V městském prostředí to takový problém není. Ve městě jste ohraničený, a když jsem mluvil o akátech, ve městech jsem jich i pár vysadil. Problém nastává, když máte krásný pozemek na kraji volné krajiny. Tam je velké riziko, že se tam rozjede třeba kvetoucí lupina, která snadno zasemeňuje a je ochotná zaplevelit okolí. Krásně kvete a lidi to mají rádi, ale ono to má odspodu tak velké úponky, že to vymýtí původní luční společenstva. Tento problém je teď zrovna kolem Třeboňska. 

Je zbytečné sem tahat druhy, které sem nepatří, protože tady všechno máme. Měl jsem dlouhé diskuze s ovocnáři, co se sem tahá za kultivary a říkali, že tu máme bezvadné nejen původní kultivary od broskvoní přes meruňky po jabloně. Že sem není nutné tahat nové holandské a italské odrůdy, u nichž nevíme, jak se tu budou chovat, jak dlouho se ten genofond udrží. Protože tady je z čeho brát. Spíš si myslím, že se kolikrát nekoukáme nejdřív domů a díváme se hned někam dál. To je takové české, přitom tady je spousta věcí bezvadně funkčních.

Broskve často na jaře zmrznou?

Broskve mají jiný problém. Mrznou proto, že se sází do špatné lokality. To není špatným kultivarem. Broskve milují teplo, potřebují se nahřát od nějaké stěny za sebou. Musíte se koukat k sousedům, jestli mají nějaké broskve, které jim dobře prosperují a pak se jich jít ideálně zeptat, co je to za druh. To je obecně nejlepší lakmusový papírek, co se má pěstovat.   

Co se dnes sází ve veřejném prostoru za stromy? Vidím odklon od ovocných stromů, protože z nich něco padá, co se musí uklízet a lidi si přitom ani nenapadne utrhnout jablko. Slyšel jsem o konceptu čtyřmetrových stromů, které nikdy nenarostou do velikosti, kdy by z nich větrem ulomené větve mohly způsobit žalovatelnou škodu? 

Podceňuje se jednoduchá edukace, přitom by stačil nápis je to pro všechny, utrhněte si. Fungují archetypy, že je to veřejné, tak by byla krádež si utrhnout jablko. 

Dělali jsme zelený urbanismus pro Harrachov. Je to tam hrozné, začíná to brutálním reklamním smogem a končí to chodníky, které nikam nevedou, auta jsou všude, kde být nemají a tak dále. Jeli jsme tam celý ateliér a měli tam týdenní workshop. Učili jsme je, co se s tím vším má dělat. Ve venkovním veřejném prostoru je na čem pracovat, ale je důležité, kdo nakonec dělá rozhodnutí. Když bude vedle starosty sedět někdo z údržby, tak mu řekne: hele, Jardo, tohle fakt nedělej, to tady pak budem pořád sbírat jabka, kdo se ti o to bude starat. Nebo tam bude krajinář, který jej bude přesvědčovat, ať to zkusí, že to za to stojí. 

Co si budeme povídat, když vysadíme jabloně, nebo jádroviny, ty potřebují nějakou kultivaci. Není to jen o tom, že někdo přijde a sesekne je, ale první čtyři roky je tam výchovný řez. Takže jako starosta, nebo správce zeleně máte další problém, na který musíte myslet, a to je bohužel ten moment, kvůli kterému se takové vtipné věci nedělají. Protože to nakonec někdo zmrší. Je to hrozná škoda. 

Dělali jsme tam i veřejnou participaci, ta je dnes docela dost oblíbená a přitom nedostatečně využívaná. Spousta architektů ji nesnáší, což je škoda, protože se tak může dozvědět hodně důležitých věcí, když je to dobře zorganizované. Pokud to uděláte ve 3 odpoledne, tak tam dorazí jen důchodci, nic proti nim, ale chodí rádi a není to jediná skupina lidí, které se to týká. Dnes je doba, kdy společnost má odvahu rozhodovat o věcech, je připravena říct, co jí chybí, co je špatně, a to architekt není schopný sám načerpat. Obzvlášť když není z daného města. 

Ve městech se dělají rekultivace, výměny potrubí a kácí se vzrostlé stromy s tím, že o nic nejde, protože se místo nich vysadí nové. Je to adekvátní náhrada? Vyrostou stromy dnes do stejných rozměrů, jako narostly ty původní?

Moje zkušenost je taková, že na rozhodujících místech už jsou relativně kompetentní lidé. Stromy nechce nikdo kácet, veřejnost se vždy proti kácení razantně ohradí, takže když už dnes někdo kácí, musí k tomu mít důvody. Buď tam musí vést nějaká inženýrská síť, nebo je ten strom bohužel v tak žalostném stavu, že musí jít dolů. Pokud pominu agresivního developera, který si jde za svým a vůbec ho nezajímá, co je tam za stromy, tak si myslím, že už se dnes jen tak nějaký strom nevykácí. Samozřejmě náhrada typu malý stromeček s obvodem kmenu 14 až 16 centimetrů v žádném případě nepřinese to, co ten velký strom, ani po stránce prostorotvorné estetiky. 

Možná teď půjdu do vlastních řad, ale někdy se zbytečně chodí kolem některých stromů příliš po špičkách. Místo nich by se měly založit nové pořádné parky, které budou pro lidi fungovat a budou plné stromů. Občas se setkávám s příliš rigidním prostředím, kde se nesmí nic kácet. Ale nakonec to mohou být parky do kterých nikdo nechodí. Rozhodně je potřeba sázet hodně stromů a dvakrát si rozmyslet, než něco pokácím.

Často zdůrazňujete význam půdy?

Je to docela jednoduché. Půda tu vznikala stovky tisíc let, aby vypadala tak, jak je. My si nemůžeme dovolit do ní jen tak hrábnout. To nahoře se vytvořilo, protože padalo listí a jehličí a umírali tvorové. To krásné živné, co tam potřebujeme mít místo toho promícháme s podorničím, které je pod tím úplně hluché. Tohle se běžně ve velkých projektech děje. Netřídí se ornice s podorničím, dřív nebo později se to smíchá a pak je to o ničem. 

Nejen, že se ornice shrne. Měli byste se o ni v průběhu výstavby starat. Ornice nemá být na jedné hromadě, má být ve výšce maximálně 120 cm, protože když je vyšší, umírají mikroorganismy, které v tom potřebujete. Mají se vytvářet dlouhé hromady, o které se staráte, občas je vyplejete a nakonec rozhrnete zpátky, protože to je zlato, které absolutně nikdy už nedostanete. Můžete pořídit cosi, co se tváří jako půda a obohatit to kompostem, ale to původní správné, co tam bylo, je naprosto zásadní a měli bychom to dokázat udržet. 

Stojí to peníze. To víte, že je levnější udělat to jako všichni. Shrábnout to a pak nějak rozhrnout. Jestli se to vyplatí? Po finanční stránce se to asi nevyplatí, ale to je tak třeba i se sbíráním vody do retenční jímky. Když se mě klient zeptá, jestli se to vyplatí, tak nevyplatí. Bude to stát kolem 80 tisíc, a to se mu na vodném nevrátí nikdy. Máme trochu problém, že měříme všechno na to, kolik to stojí, na finance. Což je špatně, planetu máme fakt jenom jednu, a jestli se o ni nezačneme strat, naše děti budou mít velké problémy. 

Politiky to nezajímá, ti se starají o vítězství ve volbách. Někde to začít musí, je to věc každého takového dílčího projektu. Tím musíme u lidí tyto otázky probouzet. Ne je strašit nebo vyprávět o krajinařině a remízkách, to nikoho nebaví a nezajímá. Ale říkat jim, že se má v zahradách toto dodržovat, je způsob. Bjarke Ingels z BIG z Kodaně tomu říká hedonistic sustainability, a já souhlasím, že je to ten způsob, kterým se dá normálnímu konzumnímu člověku podsunout sustainability, aniž by přišel o svůj komfort. To je jediný způsob, jak se to dá do společnosti dostat.

Máte za sebou dvě série…

Už je natočená třetí.

…tím už je otázka asi bezpředmětná, ale neměl jste chuť se stát celebritou jako třeba Zdeněk Pohlreich?

Ono už se to trochu stalo. Ne jak Zdeněk Pohlreich, protože gastronomie je blíž celému národu, ale fotí se se mnou lidé na ulici a povídají si se mnou o zahradách. Ale děje se to tak hezkým, udržitelným způsobem.

Dává mi to příležitost se s nimi bavit o půdě a vodě. Jinak bych tu možnost neměl. Když mě občas pozvou do rádia nebo televize, je to pro mě prostor, kde to můžu říkat. Taky to chvíli trvá. Když jste na začátku byznysu, nevíte, o čem tam budete mluvit a všichni se pořád ptají na byznys. Najednou si řeknete, mě už to nebaví, pojďme se bavit o té ekologii. Přijdete na to, že je skvělé otvírat téma, které vám předtím přišlo úplně okrajové.  

Ferdinand Leffler se narodil v Kadani roku 1978. Vystudoval krajinné plánování a zahradní inženýrství na ČZU v Praze a roku 2009 založil ateliér Flera. Za realizace v Česku i zahraničí získal s ateliérem mnohá ocenění a věnuje se popularizaci oboru. Vydal knihy Žijte ve své zahradě a Zelené pokoje, vede několik online kurzů a chystá se premiéra třetí série pořadu Ferdinandovy zahrady na České televizi.

Ateliér Flera