Kov je pro sochaře ultimátní, neexistuje limit. Občas se přede mnou centimetr silný kov trhá jako papír, říká světově uznávaný sochař Jan Dostál

Po seznámení s tvorbou Jana Dostála se dost možná na kov nikdy nepodíváte stejně. Materiál, který bývá po většinou asociovaný se stavbou, se pod rukama uměleckého sochaře rozbíhá do všech směrů a nabývá snových, obdivuhodně subtilních podob. Přesto, že Dostál vyzkoušel vícero materiálů, až kov mu dovolil rozvinout schopnosti, imaginaci a uměleckou vizi do plného měřítka – zahrnujícího i desítky metrů a tun. Dostál se v poměrně mladém věku stal vyhledávaným sochařem vystavujícím po celém světě, našel nezaměnitelný rukopis a vytvořil vlastní vesmír plný fantaskních i zvířecích motivů, který ostatním připomíná, jak by svět mohl být rozmanitý, pokud by svou vizi zhmotnil každý z nás.

Co prvního jsi z kovu kdy udělal a kolik ti bylo?
Koupil jsem si tehdy čínskou svářečku, která vůbec nesvařovala, to bylo peklo, než se chytl ten oblouk – z třiceti pokusů se jednou povedlo. Tehdá mi bylo třeba 17 let, měl jsem hroznou radost, ale neměl jsem to železo, ze kterého svařovat. Tak jsem přijel ke známé, vzal jsem si tam pár hřebíků a nějaké roxory a svařil jsem z toho slepici. Tak byla taková stojatá slepice, první soška, kterou jsem udělal, vyzkoušel jsem si to za odpoledne. A doteď je, mamka ji má ráda, protože byla první, tak ji má doma. 

Co tě na začátku přivedlo ke kovu?
Šel jsem punkově po různých materiálech. Jako menší jsem chodil do keramiky, pak mě to přestalo bavit, začal jsem chodit do klubů a pařit. Pak mi to nedalo a vrátil jsem se k ní. Zlomový moment byl, když jsem navštívil první sochařský ateliér, kde jsem viděl, že z té stejné hlíny může být čtyřmetrová realistická socha. Postava. Tehdá mi Finger (Jiří Finger pozn. red.) popsal, jak se dá udělat slepá sádrová forma, to médium hlíny tam je, ale je to úplně jiný postup: nijak se to nevypaluje, ale hledá se tvar, což pro mě bylo průlomové. Pak jsem začal modelovat – v paneláku. Odlili jsme životní postavu z hlíny, ve vaně jsme vymývali formy. Všude brutální bordel, to bylo super. (smích) I sousedi zvonili, že je tam randál, co tam dělám. Říkám: já si modeluju z hlíny, co máte? To bylo hliněné období. 

Moc mě nebavilo formování, jedna půlka práce je udělat ten tvar, další to přelít, vybouchat z formy. Mě bavilo to udělat jednou, ne dělat to dvakrát. Odběhl jsem ke dřevu, kdy jsem udělal sochu anděla na Hejčíně jako maturitní práci. Našel jsem dva topoly, metr dvacet v průměru, přes kámoše jsem domluvil auto, někoho, kdo mi to naložil, nějak jsem na to našetřil… To byl bizár, že jsem neměl: kde to dělat, za co to koupit, kdo to odveze, čím to dělat… Během dvou týdnů jsem to poskládal. Tenkrát mě jedna paní doučovala kresbu, tvořil jsem u ní na zahradě, protože tam nežila. Tam jsem vysekal maturitní práci. Ale vadily mi u dřeva spoje, v Česku je špalek metr maximálně, pak už se to těžko hledá. Různě jsem to spojoval, šrouboval, ale ten spoj tam není tak dokonalý, jak v tom kovu. 

Takže jsem zkoušel materiály, co mě pustí nepustí, který mi sedí, chvíli jsem dělal i se sklem, jen se střepy, které jsem různě lepil… Pak jsem dostal zakázku do Velkého Týnce. Tam to všechno začlo a teď tam i žiju, takže to tam celé i končí a uzavírá se. Socha Klára byla ze železa. Když jsem se zanořil do kovu, tak jsem zjistil, že jsem tak na třech procentech toho, co lze, takže je tam největší svoboda, prostě se dá udělat všechno. Myslím, že je to jeden z nejdokonalejších materiálů. Dá se donekonečna deformovat, je super pevný… Fascinuje mě, jaké je to lepidlo. Jsou lepidla, co tuhnou den, pak jsou vteřinová, když člověk udělá svár, tak za dvě sekundy drží v plné hodnotě, jak má. 

Přijde mi fascinující, když se podívám na tvé sochy, že člověk má kov zafixovaný jako materiál, který je nepřístupný, těžký a neřekla bych, že by mohl někdy vypadat takhle elegantně a vzdušně. Ty jej dokážeš do prostoru rozvinout tak, že má úplně jiné kvality, jak ses k tomu propracoval?
Člověk hledá nějakou svou vizi. Hodně to iteruju, vytvořím jednu věc, vycházím z ní do další věci, a tak se to vlastně posouvá. Mě hrozně baví komplexní problémy, na které není řešení. Něco je tak složité, že to nejde vymyslet, tak se to začne dělat a v průběhu se ty dílčí problémy nějak řeší, až to najednou celé dopadne. 

Můžeme pro představu uvést nějaký příklad?
Hodně problematická věc byla u sochy, kterou za chvíli uvidíme (viz foto výše). Byl nápad udělat dvacetimetrovou sochu, tak jsem potřeboval stroj, co to zvládne ohnout. Koupili jsme stroj, čekali jsme rok na stroj, přijel a zjistili jsme, že potřebujeme kladky, tak se vyráběly kladky. Tak jsme měli profily, kladky, tak to navaříme k sobě, zvednem a bude to držet, jenže ono to prostě nedrželo. Musel jsem přizvat druhý jeřáb, který to držel, první tam přikládal dílky a trvalo třeba dva dny, než se to svařilo tak, aby ta socha nespadla. 

Takže i ten samotný materiál tě stále překvapuje.
Je zajímavý, že ten profil, ze kterého je ta socha, ve dvou metrech udrží auto nebo železobetonový strop. Když má dvacet čtyři metrů, a zvedne se za prostředek, tak se prohne o dva a půl metru na každé straně. To železo je pevné do určité délky, do určitého poměru toho profilu k délce. Já hledám míru, do které je ještě stabilní. Hodně mě baví subtilní sochy, které pracují v prostoru, nějak jím prolétávají a hrají si s energetickým tokem. Je to o hledání balancu, kdy to ještě je možné udělat a kdy už ne. A když už to není možné udělat, tak jak to prolomit, aby to šlo udělat.

Jak dlouho už s kovem pracuješ? 
Třeba patnáct let. 

Když bys chtěl někomu popsat svou tvorbu, jak ji vnímáš? Jak bych tě měla správně označit – kovář nebo umělec? 
Nejvíc bych asi řekl umělec, nějakou dobu jsem svařoval i užitné věci, to už vůbec nedělám. Snažím se dostat do módu, kdy věci vymýšlím a chlapi na dílně je dodělají. Jsem u kreativních věcí. Baví mě vymýšlet nové technologie nebo nakupovat stroje, které slouží k něčemu, ale já je používám úplně jinak. Občas se člověk trefí, občas ne. Někdy ten stroj tak dlouho vyrábí, že zjistím, že ho už nepotřebuji. 

Třeba ten lis, co je za námi, hodně zámečnických firem by o něm snilo: čtyřistatunový ohraňovací lis. Tam se dá ohnout čtyřmetrový plech v centimetru na jakýkoliv úhel. Prostě šílenou silou zatlačí a je to – jako origami z plechu. Pustí mě až tam, kdy mi říkali, že to na těchto strojích ani nejde. Několikrát hýbu s těžkými břemeny, zdvižkami, zasukuje se to do toho stroje a není to jak zvednout… Pro některé firmy by to tady končilo, protože se bojí, že by to na ně spadlo. V ten moment to je fajn mít stroj svůj, protože můžu zkoušet, co zvládne. 

Kromě kreativního hlediska vlastně musíš mít i širokou znalost technickou. K tomu ses propracovával sám?
Něco jsem zkoumal na youtube, ale myslím, že pocit, co materiál dokáže a jak ho mám vést, aby dělal, co já chci, ten mám docela vysoký. I lidi, co jsou dvacet let v železné branži, řeknou, že tohle (viz galerie níže) nejde udělat, protože se roztrhne, ale ona se neroztrhne. Začínalo se na malé verzi – metr a půl, myslel jsem, že to bude držet, zatáhl jsem a proletělo to kolem mě. Šestkrát se to rozervalo z těch svárů, šestkrát jsem podcenil tu sílu. Občas člověk něco dělá a vidí centimetr silný plech, co se před ním trhá jako papír.

46834684468546864687

Není to tedy jen o tvé zručnosti a znalostech, ale potřebuješ i správné vybavení…
Mám jednu z nejvybavenějších dílen, co se zámečnické výroby týče. A snažím se ji mít hodně hi-tech. Vlastně jsem vždycky dokázal vycítit tyhle speciální stroje, které dokážou pracovat jinak, než od nich člověk chce. Technologicky je to hodně daleko.

Dá se tvoje práce popsat i z hlediska využitých technik?
Mám asi tři cesty bych řekl. První je ta, co už dlouho funguje – nařežu si dílky a z toho svařím nějakou strukturu – zvíře nebo něco abstraktního. Na škole mě bavila i deformace, zajímalo mne, co materiál vydrží. Svařil jsem šestimetrový jehlan a ten zvedl do padesáti metrů na jeřábu. Půltunový jehlan letěl a rozmlátil se o zem. Bavilo mě ho sochařsky upravovat tím pádem. Letěl třikrát, potom jsem si řekl: teď je parádní. To byla jedna z nejúspěšnějších prací, co jsem měl na škole, přišla jim nejvíc progresivní. Pak v určitém momentu deformace mě začalo bavit, že by mohla být řízená. Začal jsem tvořit tyhle stély, co jsou za mnou (na úvodní fotce). Svařím kvádr a hroznou silou ho točím kolem osy. On se pomačká. Vpodstatě to funguje jako velká plechovka. To, co je za mnou, bylo asi nejsložitější, co jsme dělali. 

Z jakých motivů ve své tvorbě čerpáš, co do soch promítáš?
Poslední dobou nejvíc čerpám z vesmíru, z různých jevů, gravitačních, prostorových. Hodně se zajímám o těžiště sochy. Kov je úžasný, protože je fakt těžký, kubík má osm tun. Měl jsem sérii soch s názvem Asymetrická rovnováha, které působily, že padají, ale protože tam někde byla masa nerezu, tak byly stabilní. 

Pět let zpět jsem začal dělat tuto rotovanou technologii, která je všude kolem. Jedna firma se mnou chtěla spolupracovat, měli pálící stroje, napadlo mě tohle, pro ně to ale bylo neuchopitelné, že to prý nejde. Osvítila mě tahle myšlenka, to odpoledne jsem si to rukou vypálil, aniž bych musel mít CNC stroj, povedlo se to, vyfotil jsem to a poslal jsem jim to. Řekli, že to stejně nebudou dělat. Pak jsem obvolal pár dalších a našel jsem firmu jinou.

4688468946904691

Myslím, že je to docela unikátní technika, protože tam je asi nulový zbytek materiálu. Když normálně se pálí sochy, tak se 70 % vyhodí. Ať to optimalizuju jak chci, tak pod 50 % se nedostanu. Tyto tvary se postupně učím naskládat tak, že jsou tam třeba 4 % odpadu i z něj se dá udělat nosná konstrukce, takže se to celé zpracuje. Lidé jsou experti na to dělat hodně bordelu. Nejde mi jen o šetření na materiálu, ale nemusí se to znovu přetavovat. Železo je cirkulační, když se nebude líbit, tak se rozřeže a udělá se z něj něco jiného. To mi přijde super.

Když se ještě vrátím k těm motivům, vidím kolem nás i spoustu zástupců zvířecí říše…
Ano, já jsem studoval figurativní tvorbu u Michala Gabriela, dva roky jsme modelovali co nejvíc realisticky, takže dokážu vymodelovat reálnou postavu i obličej. Pak jsem začal dělat zvířata, to byl první krok s kovem. V určitém momentu jsem se odklonil do abstrakce – vlastně mi přišlo, že je tam ještě větší svoboda. Nesnažím se znázornit něco, co už je. Zase je to pak těžší obhájit, proč to je tak a proč ne jinak.

Ale teď rok zpět jsem zase začal dělat zvířata. Přestalo mě to na nějakou dobu bavit, protože jsem to ručně pálil a pak brousil, bylo to náročné. Ten ručně pálený řez se mi někdy líbil pro svou drsnost, někdy naopak. Rok a půl zpátky mě napadlo, že si to můžu nakreslit jako dílky na laser, který mi to vypálí, já už pak můžu jen ty čisté dílky skládat na sebe. Tento technologický průlom, co mě napadl, mě opět přivedl ke zvířatům, teď je jich v plánu hodně. Nevím, jestli letos, protože mám plno zakázek, pracujeme například i se světlem, ale určitě příští rok bych měl zase pracovat s motivem z říše živočichů. 

Hodněkrát jsi zmínil svobodu, je pro tebe v tvorbě důležité, abys ji měl?
Baví mě, že mám svobodné povolání, můžu si dělat co chci, nemám pracovní dobu. I když většinou, když ji lidi nemají, tak pracují víc, než ti druzí. (smích) Nevím, jestli přímo svoboda, mně baví si hrát. Myslím, že když dospějeme, tak si lidé nehrají, dělají jen to, co se má. A já si jeden den vstanu, rozhodnu se, že si něco svařím, tak to prostě svařím. Můžu dva měsíce vytvářet něco, co se nepovede, ale může se to nakonec povést. Nebo mě baví – ono málo lidí dělá dvacetimetrovou sochu z kovu. Pokud ano, tak už je umělec hodně slavný, ale zadá to k výrobě nějaké firmě, co dělá například mosty. On udělá dvoumetrový model, někdo to naskenuje, jiný naprojektuje, pak se to vyrobí. Mě baví, že když já tvořím a přímo dohlížím na výrobu, tak to můžu kdykoliv měnit. Skoro nikdy nemám výkresy, pracuju intuitivně, baví mě, jak progresivně se dílo dá měnit. Když udělám pětimetrový model, pak se udělá dvacetimetrová socha. 

Tím, že já při tvoření z modelu reálnou velikost můžu kdykoliv měnit, většinou vznikne ještě o něco lepší výsledek. Aktuální změna při tvorbě jde ale jen tehdy, pokud to člověk tvoří sám, ne když sochu dělá někdo pro něj.

Ty vlastně, jak to popisuješ, jsi teoreticky schopný do určitého měřítka vše vyrobit sám? Máš tu znalost a rozumíš procesu
Já teda nepálím, kdysi jsem si chtěl kupovat laser na pálení, čím dál víc zjišťuju, že se to hodně kazí a stojí to dost peněz, taky by to chtělo další halu na plechy… Ale jinak ano.

Může i tohle otevírat jiné možnosti než u lidí, kteří to zadají a nechají si vyrobit?
Jasně, cenově se dostaneme úplně jinam. Jsem víc konkurenceschopný, zase na druhou stranu musím hodně investovat do vybavení, starat se o stroje, servisovat a lítám od jednoho problému k druhému. Ale dokážu asi udělat cokoliv, co si usmyslím. Myslím si, že není ani limit, co nejde udělat. Vždycky si říkám, že tohle už je moc, ale jak to začnu dělat a prokousávám se těmi problémy, tak to nějak dopadne. 

Vzhledem k osobitosti tvého vizuálního projevu by mě ještě zajímalo, jestli existují umělci, kteří tě nějak inspirovali, pokud existuje někdo, kdo vlastně dělá něco podobného…
Když jsem se hlásil na uměleckou, asi do čtyř ateliérů, chtěl jsem se nejvíc dostat ke Gabrielovi, kam jsem se jako jediný dostal. Takže už tam se možná projevila nějaká synchronicita, jak já vnímám 3D svět vůči tomu, jak jej vnímá on. Přitom on dělá figurativní zvířata z laminátu nebo bronzu, což je vlastně docela daleko od toho, co dělám já. Když jsem se dostal na školu, tak nesnášel železo. Prostě železo jsou kováři, kutilové a nemají sochařskou myšlenku, nebo si s tím jen bezmyšlenkovitě hrají a kazí estetiku věci. Takže jsme spolu měli hodně debat, jestli se dá v železu dělat něco kvalitního, nakonec se mu to pak i líbilo. Začal dokonce svařovat a dělá s nerezem, i když to zadává, tak taky pracuje s tímto materiálem.

Já si myslím, že kov je pro sochaře ultimátní. Není lepšího materiálu. Člověk najde obrovské bronzové věci, ale neumím si představit ty rozpočty. Co se týče zahraničí, inspirují mě třeba Anthony Gormley, Brenar Venet – dělá zajímavé kruhové věci. 

Je obdivuhodné, že ses tehdy nenechal odradit. 
Hodně lidí mi říkalo, že se tím nedá uživit. Hlásil jsem se na architekturu a sochařinu, z rodiny byl nátlak: sochařina ne. Myslím, že teď se živím daleko líp, než kdybych byl architekt. Což je zajímavé.

Určitě svobodněji…
V architektuře si člověk myslí, že si nadesignuje domy, a to je 90 % práce, ale je to hodně o tom, aby to fungovalo, je to strašně komplexní problém a strašně moc papírů, povolení, věcí… Já je u sebe nemám, což je boží. 

Když jsem začínal, lidi mě hodně formovali – chtěli kočku v určité velikosti, takhle bude stát… Teď většinou, třeba 70 % soch dělám tak, že se dokončí, a až pak si člověk vybere na zahradu, nebo třeba cítí můj rukopis v těchto sochách, řekne: udělej mi variantu tohoto. Už za mnou nechodí lidé s něčím konkrétním, ale chtějí sochu ode mě. Nebo mě vezmou na zahradu nebo na místo, kde by chtěli sochu, a řeknou mi, tady bychom chtěli věc od vás.

A to jsou tvoje nejčastější zakázky?
Myslím si, že ano. Plus architekti. Tam je dobré, že se socha dá integrovat už do návrhu. Je boží, s architekty se dobře spolupracuje, myslím, že rádi spolupracují i se mnou, protože dokážu dobře technicky prolínat sochu s budovou. Spousta lidí by řekla, že to dělat nechce, protože je s tím moc problémů. Mě baví tyhle integrace, třeba zavěšená socha, co váží šest tun v atriu není úplně typická věc. Nebo socha, co se prolíná zvenku domu dovnitř a řeší se teplotní mosty, aby to fungovalo, ale zase, aby působila, že jen tak plyne. 

V jakém z měřítek, co jsi popisoval, když do toho zahrneme i šperky, se cítíš nejlíp?
Miluju obrovský měřítko. Co člověk dokáže udělat v té velikosti v ní pak i působí. Komerčně je to ale nejhorší měřítko. Kdysi jsem myslel, že si udělám na sklad deset velkých soch, ale ono to tak není. Musí se tvořit konkrétně pro dané místo a je s tím několikaletá práce, aby to fungovalo. Umím si představit, že pokud je padesátimetrová socha, tak to znamená pět let svařování. Když to bude dělat 20 lidí, je to ok, když to budu dělat sám… Každým zvětšením jednou tolik je tam osmkrát všeho navíc.

Z čeho potom vznikla potřeba dělat maličké věci? Zkoušel jsi to na nich a pak sis uvědomil, že to je fajn i nosit?
Jeden prsten jsem udělal pro sebe a lidem kolem se to líbilo. Šperky jsem ale dal bokem, protože s prstýnky je to přece jen trochu složité: někde to tlačí, někdo to chce takto, je trošku menší, chci ho zvětšit… Bylo to moc organizace, aby to vznikalo, stejně jako tetování. Pak jsem se potkal se svou ženou Larou, ona se sem nastěhovala, řešili jsme, abychom měli svobodu a mohli jet na vernisáž do Německa na tři dny, takže by bylo dobré, kdyby nemusela pracovat na full time a hádat se se šéfem. Tušili jsme, že šeprky budou mít potenciál, já jsem na to neměl kapacitu, tak jsme to začali dělat spolu. Teď je lepší šperkařka než já. Získala k tomu dobrý cit. V určitém momentě nás napadlo, že ta roztáčená technologie jde smrsknout do náhrdelníků nebo závěsů, což bylo docela průlomové. Ze začátku to byly spíš prsteny a náramky, teď je většina náhrdelníků.

Hrozně mě baví, jak ty šperky žijí s lidmi. Socha někde je a nějak působí na dané místo. Šperk ale chodí s člověkem. Žije, nějak funguje, to mi přijde super. Spousta lidí má rádo, co dělám, chodí na vernisáže, ale není pro ně představitelné, že budou mít doma dvoumetrovou sochu. Šperk je pro ně cesta, která je jednoduchá, zřetelná, pak vlastně dělá hroznou radost. Řekl bych, že šperky možná dělají větší radost než sochy, tím jak tráví s člověkem čas. 

Viděla jsem i jednu vaši kolekci, možná bych ji ani necharakterizovala jako šperk, ale spíš nositelné umění…
To nás začlo bavit. Měl jsem vernisáž asi dvanácti soch, paní organizátorka se mě ptala: O čem tak ještě sníš? Říkal jsem, že bych si někdy chtěl ze srandy zkusit módní přehlídku. A ona se zeptala, jestli to stihneme za 14 dní. Tak jsem říkal: když se seženou modelky, tak asi ano. A vzniklo to. Nás se ženou baví extravagantní móda. Vzhledem k tomu, že mám jakýsi dar – dokážu netradičně pracovat s kovem a věci, které jiní tisknou na 3D tiskárně, tak já dokážu ohnout v ruce, tak mi to dává možnost udělat docela šilené věci, co se dají nosit. Mělo to skvělý ohlas, už jsme dělali asi čtvrtou módní přehlídku a řešíme i se zahraničními DJ’s, že by chtěli hrát ve větších špercích. 

Myslel jsem, že ty větší šperky budou absolutně k ničemu, ale možná se to nakonec uplatní. Chtěli bychom se dostat třeba na Berlin Fashion Week, nebo se integrovat někam, kde tohle mají lidi rádi. Nevím, jestli úplně Olomouc je cílovka. Ale v Berlíně máme obchůdek, na Bali, v Amsterdamu, začínají se rozjíždět spolupráce. Nás baví nositelná socha, i když je to malé, tak k tomu přistupujeme sochařsky. Ta šperkařina je o detailu, my to máme spíš o objektu, co vytvoříme. V Německu je obrovská výstava, každý rok tam mám sochy, loni jsme tam zkusili dát dvacet kusů šperků a zmizely. Volali nám, jestli nemůžeme dovézt další.

Máš nějaké další oblíbené momenty tvorby nebo díla?

Mám hodně rád Rounded, což byla moje bakalářka, to byl tehdy ultra punk. Neměl jsem zdvižku, dělal jsem to různě na paletách, pak jsem si svařil takovou židličku a jeřábem jsem se zvedal na té židličce a navařoval jsem těžké kusy. Pro mě to byla průlomová socha. Vedle jsem teď svařil menšího brášku, což už dnes bylo docela jednoduché. 

Nejvíc mi teď dělá radost dům. Je taky o svobodě. Když dělám někomu sochu na zahradu, tak přemýšlím, jestli nebude moc ostrá, jak kolem toho budou sekat trávu a podobně. Na domě nás baví dělat věci, co víme, že užitně nejsou dobré, ale vypadá to mega sick, takže prostě vzniknou. Pak kolikrát i zjistíme, že jsou docela ok. 

Kdokoliv tam přijde, vstoupí do jiného světa, což mě hrozně baví, je to hodně komplexní. Většinou se dělá první socha, testovačka s klientem, ten se naučí, pak se dodá šest věcí. Jakmile je těch šest věcí v prostoru, tak se navzájem podpoří a působí daleko silněji a přesvědčivěji. U domu je tento efekt ultimátní. 

K čemu v blízké době směřuješ, máš vizi, kterou sis ještě nesplnil? 
Snil jsem o dělání velkých věcí, toho jsem už nabažený. Člověk potřebuje fakt armádu lidí, co budou pracovat s ním. Není to utáhnutelné ve třech, čtyřech. Kdyby byla nějaká obr zakázka, tak nevím, jestli bych to ještě dělal já. Myslím, že tak 20 metrů a 40 tun je zhruba udržitelné, co já zvládnu udělat.

Několikrát jsem říkal, že žiju svůj sen. Tvořím dům – baví mě to, tvořím sochy – baví mě to. Kdybych byl malý a viděl moje povolání a viděl, co můžu dělat… Non-stop si hraju a vymýšlím a nějak to funguje, lidi to mají rádi a dá se to posouvat. Nějaká vize je dělat i velký dům. Řešíme se ženou, jestli je to ale potřeba… A pak možná spolupracovat s nějakým světovým architektem, někde se potkat, prolnout nebo udělat celou fasádu, něco v rozměru. 

Jsem zvědavý, co bude třeba za 15 let. Co se bude dělat za sochy. S tím, jak se celá doba akceleruje… Je jasné, že se bude víc tisknout, bude méně řemesla, ale jestli budu schopný tiskárnám konkurovat… Půjdou z toho ultra tvary, které bude iterovat AI a člověk si bude jen vybírat tím, že to napromptuje. 

Zkoušel jsi AI?
To mě nebaví, ani mě neláká, abych byl jen selektor a nebyl tvůrce. Ale třeba děláme složité věci v 3D, na škole jsem to nesnášel, Gabriel mi říkal, že to je budoucnost, teď třeba 90 % věcí dělám v 3D, všechny plány na řezání... Parametrické tvoření tedy ano, ale tvorba… Pak je člověk spíš ajťák. Zajímá mě ale ta konkurenceschopnost sochaře jako jsem já. Nevím, jestli bych chtěl být sochařem za 50 let, přitom ale každá doba je lepší a lepší. 

Přijde mi hezké, že na Šilingrově náměstí sa také kruh uzavřel, prvně tam byl Michal Gabriel, teď jsou tam sochy od tebe. 
Poptali mě, že by se tam dala moje socha. Pak říkali: to nepůjde, vy jste moc progresivní, musíte tam dát něco mírumilovného. (smích) 

Jan Dostál