Kouknout se občas do kontejneru nebo na popelnice, doporučuje sběratel starožitných hodinek Miloš Svoboda

PRAHA – Jeho sběratelská vášeň začala s kreditovými kartami do telefonních budek. Rodiče byli rádi, že se kluk o něco zajímá a podporovali ho v tom, nasbíral jich celý kufr. S nástupem mobilních telefonů však přestaly sloužit, ztratily hodnotu a upadly v zapomnění. Něco takového v případě hodinek nehrozí, ty jsou naopak výhodná investice, kterou jednou zdědí děti. Tak nějak vysvětluje svůj koníček Miloš Svoboda manželce. S námi zavzpomínal na legendární burzu v Buštěhradu, roznášení inzerátů za stěrače aut a na další epické historky.

Jak jste se dostal ke sbírání hodinek?

Už jako malý kluk jsem se motal v dědečkově hodinářské dílně provoněné benzínem, kterou měl vybudovanou z jednoho pokoje v jeho malém pražském bytě. Když jsem za ním jezdil na víkend, nebo na prázdniny, vždy mě bavilo ho sledovat při opravě hodinek a pomáhat mu. Když si ho dnes vybavím, vidím jeho zvrásněný obličej lehce zdeformovaný od držení lupy, kterou měl velmi často nasazenou na oku.

Pamatuji si, jak jsme spolu hledali součástky, když mu nějaká z nich vypadla z pinzety. Dodnes vidím jeho radostné oči, když jsem zavolal: „mám“ a součástku našel. Bez ní by totiž hodinky už nikdy nesložil. U hodinářů existuje takové pořekadlo, že půlku života stráví hledáním součástek – dnešní optikou se svými zkušenostmi už tomu naprosto rozumím. To byly mé první námluvy s hodinkami.

Moje první sběratelské zážitky a zkušenosti však byly úplně z jiné sféry. Když mi bylo asi 10 let, začal jsem sbírat telefonní karty. Pamatuji si na ty drobné radosti, když jsem od někoho kartu získal. Chodíval jsem prohledávat telefonní budky, zda tam někdo starou, již vytelefonovanou kartu bez kreditu nenechal, a dost často jsem byl úspěšný. Dodnes jich někde mám plný kufr, tenkrát to byl velký hit a sbíralo je hodně lidí. Vydávaly se katalogy, jezdilo se na sběratelské burzy, ale čas to odvál a dnes tyto karty mají minimální hodnotu. Stalo se tak z prozaického důvodu. Zmizely telefonní budky, přišla éra mobilních telefonů a po telefonních kartách nezbylo ani památky. U hodinek je to naštěstí jinak! Nikdo totiž zatím nevymyslel nic lepšího, než měřit čas nádhernými přístroji kombinujícími technickou dokonalost a estetickou vytříbenost.

Blíže ke sbírání hodinek jsem se dostal díky tátovi, který sbíral staré kapesní hodinky a budíky francouzského typu prosklené ze všech stran. Bral mě s sebou na vyhlášené sběratelské burzy do Buštěhradu – nedaleko Kladna. Tyto burzy měly věhlas po celém světě a daly se tam najít opravdické poklady jak ze starožitností, umění, tak třeba veteránů. Bylo to pro mě jako 14–15letého kluka takové malé dobrodružství.

Vstávali jsme ještě za tmy kolem 4. hodiny a vyrazili z Prahy směr Buštěhrad. Takto brzo se vstávalo z jednoduchého důvodu, abychom byly první, kdo baterkou nahlédne do kufrů zaparkovaných aut prodejců. Ti se do Buštěhradu sjížděli kolem 5. hodiny raní a od 7.–8. hodiny byla výstavní plocha ohromného parkoviště již úplně zaplněna. Vzpomínám si, že například dnes sběratelsky velmi ceněné hodinky Prim Sport, nebo Diplomat se zde prodávaly po 50 korunách, nejdoucí za 20. To byly časy!

Na co se specializujete? Představíte nám svou sbírku?

Mám čtyři kategorie hodinek, které mě baví. Začínal jsem jako většina tuzemských sběratelů s hodinkami Prim a dnes už mám sbírku poměrně ucelenou. Ne ve smyslu množství, ale v důležitosti a vzácnosti jejich modelů. Zaměřuji se u nich především na stav, což je zrovna u Primek poměrně složité. V Novém městě nad Metují je vyráběli zejména z pochromované mosazi a pouzdra hodinek toho moc nevydržela. Díky častému nošení na ruce se chrom ošoupával a vytvářely se nevzhledné mosazné mapy. Pouze jeden model se vyrobil v ocelovém pouzdře a to legendární Prim Orlík. Důležité nebo esteticky zajímavé modely jsou například Prim Sport, Diplomat, Spartak, Orlík a modely ze 70. a 80. let s automatickým strojem tzv. Prim Televize s vzácným kalibrem 97, ten mi například ve sbírce ještě chybí.

Potom mě hodně baví švýcarské hodinky ze 40. a 50. let jen s ukazatelem času tzv. Time only. Tyto hodinky zejména značek Omega, Longines nebo IWC Schaffhausen jsou velmi designově čisté. Jsou esencí vytříbeného designu v podobě číselníku, ve tvaru ručiček a ocelového pouzdra a v precizní švýcarské mechanice v jejich srdci – ve stroji.

Třetí kategorie jsou sportovní chronografy ze 60. a 70. let, zejména modely Autavia, Carrera a Monaco od značky Heuer, které byly ve své době spojeny s automobilovými závody Le Mans či Carrera Panamericana. Jsou pro mě symbolem nadčasového designu a špičkového švýcarského inženýrství. Kdykoliv je mám na ruce, cítím ve vzduchu vůni benzinu a mám chuť sešlápnout pedál až na podlahu. Jedny z mých oblíbených hodinek ve sbírce jsou i hodinky Heuer Carrera ref. 7753 SN, které ve filmu Le Mans '66 nosil Matt Damon.

Poslední kategorií a v současné době asi tou, která mě baví nejvíc, jsou kapesní hodinky ve stylu art-deco. Jednoplášťové ocelové kapesní hodinky s tzv. otevřeným číselníkem. Charismatický styl art deca, jehož jsem obdivovatelem, se naplno projevil nejen na jejich pouzdrech, ale také na fontu číslic, indexech, ručkách nebo prostřednictvím rozličných tvarů oblíků i korunek, které se tak nově stávaly výraznějším nositelem designu.

Dřív jste hodinky sháněli na burzách, jak to probíhá v internetové éře, je to stále tak dobrodružné?

No jo, to byly zlaté časy, všude bylo tolik zajímavých hodinek za pár korun a nikdo je nechtěl. Mít tak stroj času! Napadá mě taková analogie s dětmi. Jako malí kluci jsme pořád lítali po venku a domů se nám vůbec nechtělo. Dnes kluci často sedí u mobilu a u počítače, a tak tomu do jisté míry je i se sběratelstvím.

Tehdy lidé také moc nevěděli, co vlastní – dnes stačí zadat do Googlu značku hodinek a hned je každý expert. Tedy získání informací je prakticky na jeden dva kliky, dříve bylo zapotřebí mít znalosti, odborné knihy, aukční katalogy, sledovat světové aukce. To se dnes trošku stírá a odborníkem je kde kdo. Vytratilo se také kouzlo, procházení různých vetešnictví, bazarů a burz – tam už prakticky není možné sehnat zajímavé hodinky, respektive je, ale je to jak hledání jehly v kupce sena.

Když jsem před patnácti dvaceti lety sháněl hodinky Prim Orlík, po kterých jsem tenkrát opravdu toužil, vytiskl jsem si asi tisíc malých inzerátu i s obrázkem, že je koupím. V práci se pořád ptali, kam mizí papíry a proč ta tiskárna tak divně smrdí :) Stříhal jsem je ručně, a potom jsem je po večerech dával do schránek domů a za stěrače aut. Trochu jsem se za to styděl, nosil kapuci, aby mě nikdo nepoznal, ale ta touha byla silnější než já. Pak nastalo dlouhé čekání, jestli se někdo ozve, napíše nebo zavolá. A ano, ozval! Jako jedna z prvních odpovědí mi přišla krásná sms „ještě jednou mi nadzvedneš stěrač a urazím ti pracky“. No, nebylo to hezké čtení.

Pár lidí napsalo, ale většinou nešlo o nijak vzácné hodinky. Už jsem ztrácel naději a říkal si, co to bylo za blbost, když asi po měsíci zavolal pán, že našel můj lísteček někde u koše na nádraží (nevím, jak se tam dostal) a že má doma hodinky které jsou na obrázku. Dodnes si pamatuji, jak jsem chtěl radostí vykřiknout něco ve smyslu „to si děláš prdel?“ :) Místo toho, abych nedal najevo přílišnou radost, jsem se elegantně a s mírně znuděným tónem zeptal, odkud je a jestli je můžu vidět. Během 20 minut jsem seděl ve vlaku do Pardubic, kde jsem koupil své vysněné hodinky Prim Orlík. Ta zdánlivě marná snaha se stříháním a roznášením inzerátů se vyplatila a dalo mi to do života ponaučení, že když po něčem člověk opravdu touží, byť dělá zdánlivě naivní a možná i marné kroky, je za snahu životem nějakou formou odměněn.

Tak nějak to chodilo za starých časů, než se skoro vše přesunulo na internet.

Jaký je pocit, když završíte sbírku? Sběratel Bambul v příbězích Muminů v takové chvíli ztratil smysl života, hrozí vám něco podobného?

Ha ha – kéž by! Sbírka se nedá dokončit a myslím, že stejně odpoví každý sběratel z jakéhokoliv odvětví. Sbírání je opravdu proces nekonečný. Sbírka může být stále lepší a lepší. Když chcete to nejlepší, řekněme třeba u Primek, mohou to být hodinky, které jsou tzv. NOS (New Old Stock) – hodinky které jsou ještě v krabičce s původní cenovkou, paragonem, záručním listem a původním řemínkem. Teď si představte, jak by asi vypadala konečná sbírka hodinek Prim – všechny vyrobené modely v netknutém stavu? Nereálné. A takto to je s jakýmkoliv segmentem u vintage hodinek.

Já se teď nejvíc zaměřuji na ty art-decové kapesní jednoplášťové hodinky v oceli, u nichž je výhoda, že je zatím moc lidí nesbírá. Díky tomu se dají koupit za slušné peníze a dá se tvořit sbírka. To je vždy radost a zároveň nemáte pocit, že vás to úplně zruinuje.

Prodáváte, když potřebujete obměnit sbírku, podle jakého klíče vybíráte ty, které pošlete dál?

Pokud se mi povede sehnat hodinky, které jsou v lepší kvalitě než ty, které mám v autentickém provedení, pak pro mě ztrácí smysl mít víc stejných modelů. Nechám si vždy ty v lepší kvalitě, méně opotřebené, případně s hezčí patinou. Někdy je to ale těžké, teď jsem se třeba radil o prodeji nějakých hodinek s manželkou a ona mi řekla, že mám dvě děti – no a je problém :) Ty vždy chtějí to stejné, když jeden dostane zmrzlinu, druhý ji chce taky. Ale nejen zmrzlinu i počet kopečků a často musí mít stejnou příchuť, kornoutek… Možná by mělo smysl nechávat si hodinky po dvou (směje se).

Pamatujete si své první hodinky?  

Pamatuji, byly to hodinky s kalkulačkou. Myslím Casio. Bylo to ve třetí třídě a měl jsem ohromnou radost, že si na nich můžu něco spočítat a šulit matiku :) Hned následovaly druhé, a ty byly mluvící. Zmáčkly se, a řekly čas. Dnes se to nezdá, ale tehdy to byla hrozná frajeřina. Ostatní děti, hlavně holky, se mě pak pořád ptaly na čas – není problém, stačilo zmáčknout, a byl jsem frajer. Byly na baterku, žádná kvalita, neměly nic společného s tím, co teď sbírám, ale byly to ty první hodinky a mám na ně tuto vzpomínku.

Jaké nosíte dnes? Máte jedny, nebo to střídáte?  

Dost to střídám, někdy jedny nosím týden, jindy nemám na zápěstí žádné a mám v kapse ty art-deco na řetízku. Vždy mi chvilku něco dělá radost. Zajímavé je, že u hodinek málokdy nařizuji čas, vlastně se na ně ani moc nedívám za účelem zjištění času. Spíš ve mě vzbuzují nějakou emoci, připomínají zážitky a dobrodružství. Vlastně na hodinky nahlížím jako na malé umělecké dílo, které ze sebe něco vyzařuje. Hodinky ale musí jít, tikat, rád je poslouchám a v případě chronografů vždy zapínám stopky.

Které hodinky pro vás bylo nejsložitější získat?

Vedle těch vzpomínaných Orlíků a dobrodružství s roznášením letáčků to asi budou hodinky Omega Speedmaster z 60. let, které se mi podařilo sehnat asi před třemi lety. Jednalo se o jednu z prvních referencí modelu Speedmaster, konkrétně 2998-3 z roku 1961. Ozval se mi pán na inzerát, který jsem výjimečně podal jako za starých časů v tištěné Annonci, která už svůj lesk dávno ztratila, ale říkal jsem si, že si ji třeba někdo z nostalgie ještě čte. Požádal jsem pána po telefonu, jestli by mi mohl poslat fotografii. Přišla MMS s malou fotkou zjevně ze starého mobilního zařízení, ale rozpoznal jsem vzácný model.

Dle tvaru ruček, prasklého sklíčka a zašpinění se jednalo o hodinky, v kterých se pravděpodobně nikdo lidově řečeno nehrabal. Ono to je totiž důležité hledisko, byť to zní možná nelogicky, vždy mám největší radost z hodinek, které jsou špinavé a třeba právě s prasklým sklíčkem či jiným drobným poškozením. Mám tak většinou jistotu, že nebyly neodborně opravovány, čištěny a že nikdo neměnil součástky. Původní stav – toho si sběratelé ve všech oborech cení nejvíce.

Za pánem jsem se vypravil do pražského Radotína a v jedné garáži u menší oprýskané vilky vytáhl z šuplíku dílenského ponku původní hodinky Speedmaster s netknutou luminiscencí. Oči mi zasvítily a po delším vyjednávání o ceně se mně je podařilo získat. Později jsem si nechal od firmy Omega zaslat Extract from the Archives – Výpis z archivu vyrobených hodinek podle sériového čísla na stroji, a zjistil jsem, že tyto hodinky byly v roce 1961 distribuované z výroby na Trinidad a Tobago v Karibiku.

Narazil jste na něco náhodou, aniž byste po tom musel pátrat?

Jasně, nedávno jsem našel na popelnici vyhozené stolní hodiny Prim Brusel Expo 58. Byly sice v mizerném stavu, ale radost mi udělaly velikou. Jsou to designově čisté stolní hodiny, které jsou díky představení na Expu 58 sběrateli velmi ceněné. Mám vzpomínku z dětství, že jsem s tátou prolézal kontejnery. Doma jsme dostali vždycky za vyučenou, že jsme jak bezdomovci, ale takto jsme našli třeba krásné pendlovky z počátku století. Občas mám i dnes takové nutkání, když jdu po ulici a vidím kontejner, nahlédnout dovnitř, jestli tam není nějaký poklad. Většinou mě to přemůže a nenápadně nakouknu – co kdyby tam byla krabička a v ní Orlíky.  Občas doporučuji kouknout se do kontejneru nebo na popelnice.  

Jednou mi na inzerát volal přímo popelář, že našel vyhozené hodinky Heuer. Znělo to až neuvěřitelně a myslel jsem si chvilku, že si ze mě někdo dělá legraci, ale vyrazil jsem za ním na nějaké sídliště. Ukázal mi krabičku a v ní hodinky Heuer chronograf ref. 73373 S z roku 1971. Chtěl za ně tisícovku, ale dal jsem mu samozřejmě víc. Říkal, že takové věci nachází na denní bázi. Spousta lidí neví, co má, takže spousta hodinek skončila v koši a sešrotovaná. Hodinky se tedy dají najít na internetu, aukcích, starožitnostech, blešácích v kontejnerech a v koších. 

Setkáváte se s falzy?

Ano a je jich poměrně hodně. Naštěstí v segmentu vintage hodinek to není tak časté jako u moderních. Nicméně pro člověka, který se v hodinkách neorientuje, to je opravdu těžké. Nejde ani tak o celkové falsum, které si hraje na nějaké konkrétní hodinky, ale u starých hodinek se jedná hlavně o přetištěné, nebo jinak zrestaurované číselníky. Číselník je nejcitlivější část hodinek a poškození rapidně snižuje jejich hodnotu. Proto je toto asi nejčastější neduh u starožitných hodinek a laik to nemá šanci rozeznat.

Další problematikou jsou nepůvodní části hodinek, například jejich otočné tachymetrické, nebo telemetrické lunety, ručky, korunky nebo jednotlivé díly ve stroji – to je pak složitá disciplína i pro vytříbené oko sběratele. Nicméně s nepůvodními díly ve stroji se dá ještě nějak pracovat, ale s číselníkem neuděláte nic. Je to, jako by vám třeba u automobilového veterána vyměnili motor. Na hodinkách je důležitý stroj a právě ciferník. Stroj je srdce hodinek a číselník je ten vizuál – obličej. Přetištěný ciferník je pro laika nemožné rozeznat a pro sběratele je to katastrofa. Hodinky s přetištěným ciferníkem bych nechtěl.

Máte vysněný sběratelský artikl?

Mám. Jsou to hodinky IWC Schaffhausen Portugieser s referencí 325. Jsou to nesmírně designově čisté hodinky vyrobené z oceli v roce 1939 a je až neuvěřitelné, jak nadčasový je jejich design – posuďte sami. Kromě designu je na nich zajímavá i velikost pouzdra o průměru 41,5 mm, což z nich dělá opravdu velké hodinky i s přihlédnutím k faktu, že klasická velikost pouzder hodinek v této době byla 33–35 mm. Jsou určité hodinky, které jsou nedostupné a v Československu nebyly dostupné nikdy, jako třeba určité reference hodinek Patek Phillipe, které bývají snem mnoha sběratelů, nicméně tyhle staré hodinky IWC se tady vyskytují. A já bych je strašně moc rád vypátral. Asi zase začnu tisknout a stříhat letáčky a dávat je za stěrače aut. Třeba se bude příběh s hodinkami Orlík po letech opakovat. Sběratelství nikdy nekončí a stává se vášní, která vás provází celým životem.

Miloš Svoboda se narodil roku 1984 v Pardubicích a starožitné hodinky sbírá 20 let.