Klub kolektivního snění otevírá debatu o budoucnosti po vzoru řecké polis. K rovnosti napomáhají fikce, imaginace i umělecká tvorba

BRNO — Zadní trakt areálu Staré radnice, národní kulturní památky ČR v historickém středu městské části Brno-střed, v němž se dnes nacházejí reprezentativní prostory Klubu zastupitelů, byl původně vystavěn jako městská věznice. Od března letošního roku se pravidelně proměňuje v dějiště akcí Terénu, scény Centra experimentálního divadla, která zde rozšiřuje formy diváctví současného živého umění a mění tento prostor v občanskou akci.

V nově opravených prostorách, kde se konají oficiální politická a stranická setkání, a v kouzelném atriu s fontánou probíhají i diskuse, workshopy, performance, přednášky a setkání, jež dávají prostor společné debatě nad alternativními možnostmi směřování naší společnosti – nezatížené institucionální logikou politického, akademického či vzdělávacího systému. Terén, resp. Centrum experimentálního divadla, tak projektem nazvaným Klub kolektivního snění rozvíjí specifickým způsobem svou roli příspěvkové kulturní instituce zřizované městem Brnem.

Hannah Arendt, politická filozofka, kritizuje ve své knize The Human Condition moderní posun, v němž se politické (veřejné) redukuje na zaopatřování našich potřeb a na ekonomickou stabilitu státu, kraje, města, domácnosti, rodiny i jednotlivce. Tento posun staví do kontrastu s historickým etalonem veřejné debaty v antické polis, kde se aktéři setkávali a diskutovali o společném (veřejném) – svobodně a v rovnosti, oproštěni od bezprostředních existenčních a ekonomických starostí. Mohli tak mluvit o budoucnosti, nikoli o uspokojování vlastních potřeb. Arendt upozorňuje, že se tento typ veřejného fóra v moderní politice vytrácí. Zajímavou roli zde může hrát právě umění.

V Klubu kolektivního snění rovnost a participaci hostů i umělců podporují formy snění, fikce a imaginace. Ty stavějí všechny zúčastněné do rovnocenné pozice – nezatížené „uspokojováním potřeb“ svých, rodinných, městských, krajských, státních, … – a přenášejí je do světa, kde je možné mluvit o budoucnosti společnosti jako celku. Tato představa podporuje i myšlenku péče o trvání lidského světa (pozemskou „nesmrtelnost“), nikoli primárně o blaho jednotlivých smrtelníků a naplňování jejich konkrétních potřeb spojených s konzumerismem a hromaděním kapitálu.

Každý z Klubů kolektivního snění je zaměřen na specifické téma a v rozmanitých formátech přináší poznání různých uměleckých, vědeckých a teoretických praxí přizvaných hostů. Kolektivní čtení, workshopy a performativní přednášky doprovází diskuse, knihovna textů a promítání filmů. Diváctvo tak střídá roli posluchačskou a čtenářskou a má prostor přejít i k jednání – zde v arendtovském smyslu individuálního – odvážného jednání (action) – a podílet se na společném tvoření kolektivní vize.

V centru Brna se tak skrze živé umění otevřel prostor k diskusi o klimatické změně nebo třeba o světě z pohledu jiného než antropocentrického. Na začátku série například literární vědkyně Tereza Dědinová nabídla svůj pohled na cli-fi (climate fiction) literaturu prostřednictvím kolektivního čtení vybraných pasáží z utopických vizí (např. Fantasy and Myth in the Anthropocene), jimiž se autorka zabývá i v článku Klimatická fikce jako otázka i odpověď – Analýza současné cli-fi. V dalším díle vizuální umělec a kurátor Robo Švarc rozpoutal diskusi o tom, co je právo a jak se právo vztahuje na více než lidské entity. Krásným případem je umělecký projekt terra0, kde si les může sám určovat co potřebuje, a dokonce prostřednictvím algoritmu zapojit do trhu a tím se na něj začne vztahovat právo jako na subjekt. V jiném díle zase participantstvo na workshopu Máji Vusilovič, rozvíjelo myšlenky z 19. století francouzské spisovatelky Floray Tristan o kolektivním soužití. 

Do konce roku 2025 se v klubu odehrají ještě další tři setkání: 22. 10.  Klub fiktivní architektury, 19. 11.  Klub jezinek, vodnictva a upírstva a 17. 12. Klub (tekutosti) kolektivního snění (a bdění).

Klub kolektivního snění připravuje kurátorská dvojice Jana Mikuš Hanzelová a Amálie Bulandrová. Kromě celkové dramaturgie série přinášejí do každého dílu i doplňující inspirativní zdroje, mezi něž patří například Zůstat s nesnázemi (Staying with the Trouble) Donny J. Haraway, Mousse 90 – The Fiction Issue, Acid komunismus Marka Fishera, cyklus deníku Alarm Sny o utopii.

Formát svobodné diskuse založený na podnětech uměleckých a vědeckých praxí hoststva není jedinou novinkou realizovanou v Klubu zastupitelů. Terén prostor proměňuje také na místo vzájemnému porozumění, společnému prožívání strastí a vyjadřování názorů k politickým tématům – od války po státní svátky.

Setkání Ať kvete sad nadějí / Хай квітне сад надій, pořádané ve spolupráci s Resistence Support Club, bylo místem setkání lidí, kteří souzní s odporem proti narůstajícímu autoritářství a nerovnostem ve světě, i těch, kteří do Brna přišli hledat útočiště před imperiální invazí Ruské federace na Ukrajinu. Na základě tohoto setkání vznikla publikace Kdyby moje slzy měly sílu, která vyjde i online i reportáž Kristýny Motyčákové pro český rozhlas.

V příštím roce bude v prostorách probíhat série STÁTKY – program cílí na promýšlení společenského významu státních svátků a otevírá prostor k jejich aktivní, radikální i kritické reinterpretaci. Veřejnosti nabídne možnost prožít jedinečný rok státků: hybridních událostí, „zmutovaných“ oslav i podvratných šťouchanců. Koncepce jednotlivých událostí budou vybrány na základě probíhajícího open callu.

Klub zastupitelů získává novou roli v městské struktuře a nabízí participativní civilní zapojení. Terén dlouhodobě pracuje s prostorem jako důležitou součástí divadla. V minulosti Terén soustředil své aktivity do dnes již neexistujícího obchodního domu Prior, který několik let sloužil jako nízkoprahové útočiště kulturní scény. Prostor tak neplní jen roli kulisy pro inscenace, ale je i jejich aktérem a uzlem, který propojuje diváctvo. Jak by řekla Hannah Arendtová: je to (mikro)svět, lidský artefakt, který spojuje i odděluje – stůl pro setkávání a nahlížení reality různými očima.

Terén