Klientům nasloucháme, ale neznamená to, že budeme úplně zticha, říkají Holky rády architekturu

Šest holek, jedna HRA a koncept jako základ každého projektu. Brněnské studio Holky rády architekturu (HRA) ví, jak naslouchat klientům a zároveň je vyvést z omylu. Za dobu svého působení si studio pod vedením Barbory Císařové a Kristýny Sirové vypracovalo renomé i osobitý rukopis, pro který si je klienti přímo vybírají. Zeptali jsme se jich na současné projekty, neduhy v architektuře a probrali jsme i několik rolí, které architektstvo zastává, aniž by to bylo na první pohled zřejmé. 

Na čem momentálně pracujete?

Kristýna Sirová: Můžeme začít tím největším, což je Augustín, návrh nájemního domu v Jaselské ulici. Ten nás zaměstnává od ledna loňského roku a teď finišujeme, měl by být dokončen během prázdnin a v září by se mělo otvírat.
Barbora Císařová: Je to nájemní dům od architektů RAW. Sedm pater, sto padesát bytů. Neděláme teda každý zvlášť, je tam třeba 25 typů bytů, společenský prostor a coworková místa.
K.: A je to vlastně nájemní bydlení, takže to má být nachystané k nastěhování, že člověk přijde pouze s kufrem.

Viděla jsem mezi realizacemi i postupnou přeměnu radnice ve Valašském Meziříčí, můžete mi prozradit, jestli byl tento charakter projektu zamýšlen od začátku nebo to vyplynulo?

B.: Tam je městským architektem CHYBIK+KRISTOF, kteří nás tehdy doporučili, což od nich bylo moc hezké. Na radnici potřebovali udělat nějaké změny, takže nás oslovili…
K.: Oni chtěli svatební síň a kanceláře, protože už podle nich nebyla reprezentativní a nebylo, kde se brát, takže tu chtěli hlavně vyřešit.
B.: Takže my jsme začaly studií síně, poté kanceláří, ale postupně jsme zjistily, že záchody jsou v docela šíleném stavu, chodba byla tmavá…
K.: No a fasáda, protože se řešilo, že pokud se budou dělat kanceláře a pak měnit okna… Celé se to tak provázalo a navazovalo, myslím, že na to přicházeli oni, a tím, že my jsme tam byly, tak nás potom o to zase poprosili – museli tím pádem být spokojeni s naší prací. Je vtipné, že první fyzickou změnou byly ty záchody, protože byly nejjednodušší na zprocesování. Takže studie na svatební síň čeká, kanceláře jsou rozpracované do dokumentace, tam se čeká, až budou finance. Svatební síň bude možná až bonbónek na konec. Práce se udělalo hodně, jen ještě není vidět.
B.: Mezitím se dokončila fasáda, začalo to, jak říkala Kristýna, výměnou oken, ale nakonec se udělala celá fasáda…

4256425742584259426042614262

Zní to jako docela sympatické řešení pro menší obce v případě náročnějších oprav, je tohle třeba něco, co si z tohoto projektu odnášíte jako funkční podobu projektu v případě limitovaných financí?

K.: Na etapizaci často myslíme a často ji navrhujeme. Vždycky je fajn z pohledu financí, ale někdy dojdeme k tomu, že je dobré věci udělat všechny naráz a načisto. Záleží na projektu. Někde sice navrhneme etapy, například v bytě, lidé ale často zjistí, že je lepší to udělat celé, dokud jsou tam řemeslníci… U velkých budov to ta cesta může být. 
B.: I Dům umění města Brna, který děláme, se dostal do lehké etapizace. Udělal se většinový základ a teď je tam menší finanční prodleva, některé věci se tedy dodělají později, ale zároveň se dojde k tomu celistvému finálnímu výsledku. Že to neskončí předčasně, ale dodělají to časem.
K.: U tohoto projektu mi přijde, že je to ku prospěchu, protože jsme nechaly na závěr textilní věci jako závěsy, akustické panely, koberce. My je sice máme zahrnuté v návrhu, ale nikdy není na škodu, když máme možnost tam přijít do hotového prostoru a navnímat jej. Vidíme, jak to doopravdy dopadlo. Zrovna Dům umění je další zajímavá realizace, na které pracujeme a na kterou se těšíme. 

A kdy bude hotovo?

K.: Ono už to bude brzy, snad do měsíce. Jsou to edukační prostory v suterénu. Do jisté doby tam měli Vašulka kitchen takovou část, byl to jiný typ prostoru. Momentálně mají spoustu edukačních programů, ale nemají kam ty děti brát. 
B.: To jsme začaly řešit tak dva roky zpět. Kvůli stavebnímu povolení byl ten proces delší. Je fajn, že prostor je zamýšlen tak, že můžete do Domu umění přijít s dětmi si jen sednout. Pak tam bude oddělitelná část pro vedené programy. Ale ta část před tím je určená veřejnosti, je tam spousta poufů, které si můžete posunout, měl by tam být automat na umění přeměněný ze starého automatu na cigarety. Je to fakt zábavný prostor a myslím, že to bude super.
K.: Já vždycky zapomenu, co všechno zrovna řešíme. (smích)

Musí to být výzva, když vám spousta projektů běží, ale jsou to běhy na dlouhou trať, udržet si zápal pro věc…

B.: Projekty jsou velmi organické, často dojde k nějakému zádrhelu a nabírá to zpoždění, takže se to natáhne ne o týden, ale o měsíce. 
K.: Stane se to, myslím, že potom to musí být i naše role, znova projekt nakopnout. Nebo když cítíme, že je to už rozplizlé, tak se vrátit zpět k zadání a dokončit to. Může k tomu lehce sklouznout každý projekt a i my už v tom pak můžeme lehce ztrácet – ne motivaci, ale tu energii, protože ty konce jsou nejtěžší, ale mám pocit, že vůči klientovi je to to, co my  bychom měly iniciovat, dotáhnout, i když tu energii nemáme, tak ji tam přinést.
B.: Člověk celou dobu táhne vizi, se kterou musí pracovat, a v různou chvíli mu do toho ostatní vstupují. A je potřeba klienty podržet a vysvětlit jim, že ten návrh je komplexní a že to ve výsledku bude všechno dávat smysl. Architekti jsou takoví psychologové…

„Chceme, aby naše projekty uměly stárnout“

Jak byste popsaly svůj přístup k projektům a oboru?

B.: Já si myslím, že my s klienty hodně diskutujeme. Tvoříme pro ně, takže je pro nás důležité, aby se jim to líbilo a oni v tom byli spokojení. Oni přijdou s nějakým zadáním, které je pro ně důležité, a my jim to pak rozpracováváme. Takže diskuse je strašně důležitá. Lidi měli pocit, že architekti řeknou: takhle to bude. Ale to tak není.
K.: Hodně se snažíme naslouchat. Klienti v tom budou bydlet a klienti to platí, ale zároveň to neznamená, že budeme úplně zticha, kdo nás zná, ví, že nejsme. Pokud máme opačný názor, tak jej řekneme, ale snažíme se ty věci podložit a odargumentovat. Když to nemá argument, tak to plave na vodě. Když to dojde do fáze, že tu danou věc ten člověk takto chce, tak pak je to vždy k jeho spokojenosti, ale pořád si myslíme, že naše úloha je vyvést jej z omylu. 
B.: Zároveň my do toho mluvíme v té funkční stránce provozu. Když klient chce oranžovou, tak my mu ji tam dáme, ale pak se bavíme o tom, jaká ta oranžová bude, aby tam vydržel dlouho, aby jej to neomrzelo a tak dál… S tím souvisí i koncept – strašně moc interiérů opíráme o koncept: kde se to nachází, jaké je okolí, zadání klienta. Je to nějaký úvodní balíček, na kterém projekt stojí, což je důležité. Když se pak projekt natáhne, tak se máme k čemu vracet. 

Co jsou pro vás prioritní oblasti, které v realizacích řešíte?

B.: Povedlo se nám, že v žádném našem projektu není imitace materiálu, který bychom tam daly my. Někdy tam už byla, ale nikam jsme nedaly vinyl v dekoru dřeva, kachličky v dekoru dřeva. 
K.: O tom se bavíme často, s klienty si vyjasníme, že je ale netlačíme do drahých řešení. Dá se použít něco, co bude jednobarevné nebo to bude mít jinou strukturu, která nenahrazuje žádný dekor. A to dřevo dáme v menším prvku, třeba stolu. 
B.: A to je ta naše práce. Když klient nemá na dřevěnou podlahu, tak mu můžeme udělat dřevěný stůl, který umí vyvážit pocit tepla.
K.: Často nám říkají, že dneska už jsou ty imitace věrohodné, musíme proto vyargumentovat, že ten rozdíl tam je. Nedávno jsem si stoupla bosou nohou na laminátovou podlahu a ten rozdíl pozná člověk velmi rychle. Nohy nevidí, že tam je dekor dřeva, cítí plast. A taky dbáme na detail: jaká je úchytka, zásuvka, na jakém místě. Koncový uživatel si toho všimne hned, zachytne se trikem, nemá kam zapojit kabel… Myslet na to deset kroků předem je těžké, ale pořád je to ta naše mise. Jedna věc je vizuál, druhá ta funkčnost. 

Zamýšlely jste se někdy nad tím, co stojí za vznikem imitací, proč někdo potřebuje nahrazovat materiály napodobeninami jejich dekoru?

B.: Cena, odolnost, a touha po dřevě… To samé jsou kachličky. My bychom asi rády přinesly do debaty, edukovaly, že často představa o tom, co je na trhu a co je hezké, vzniká v hobby marketech. A jsou to i trendy. Nadčasovost je těžší, stále podléhá trendům, ale nechceme to dělat trendovitě. Chceme, aby to umělo stárnout. A to se vracím zpět k tomu konceptu, on vytváří tu nadčasovost, on to podrží. Jestli se to zrovna trefí do něčeho, co frčí na sítích, tak jo, ale není to záměr.
K.: Napadají mě třeba Machoninovi, kteří stavby dotahovali do detailu, tak tam když člověk vstoupí, cítí sílu konceptu. Cítí, že to bylo z jiné doby, ale rozhodně si neřekne, že to je staré v tom špatném duchu. Oni tu věc dotáhli v jednotném duchu, a ta věc funguje přes šedesát let. Ano, pak je ta široká veřejnost, která to nedokáže docenit…
B.: Zároveň před padesáti lety měly kuchyně našich babiček malý formát kachliček. Byla to umakartová kuchyň, umělá hmota a bylo to barevné, takže každý materiál byl tím, kterým měl být. Pak se to asi, nevím, po roce devadesát, zrychlilo, trošku se to zvrhlo…  

A pokud se podíváme na dnešní domácnosti tady u nás, z hlediska interiéru, jak je hodnotíte? 

B.: Já myslím, že ty dekory jsou skoro všude.
K.: To je nemoc. (smích)
B.: Když se nad tím zamyslím, tak kombinace bílá antracit ovládla bytové a rodinné domy. Je to jednoduchá volba, domy často dopadají líp, ale už se z toho stal nevýrazný průměr. 
K.: Je na tom cítit, že to byl trend, ale právě už odchází.

Když se podíváme na vaše portfolio, tak se tam barvy objevují. Jak s barevností pracujete vy? 

B.: Vždy záleží na klientovi. Pokud ty interiéry my máme barevné, tak se v tom odráží klient. Máme i interiér, kde ta barva neměla být, takže je opravdu krémovo béžový. Klienti nám posílají reference, abychom viděly, kam míří. Když se tam objeví nějaká barva, tak ji tam zakomponujeme.
K.: Oni vlastně už teď přichází a říkají: nám se líbí, že tam máte barvy. Takže my už víme, že je taky chtějí. Pokud ale zmíním zpět projekt Augustín, tak tam jsme třeba stovku bytů záměrně rozdělily na barevné a nebarevné. Chápeme, že to nemusí být úplně pro každého. Umím si představit, že si tam pak člověk donese barvy ve svých malých detailech, takže dovedeme to i bez barev. (smích) Zároveň je to s nimi zábavnější.

B.: Pak je otázka barev, viz fasády, které se dělají. Vezmu si třeba příklad školky. Lidi si pořád myslí, že barvy udělají děti šťastné, ale ta paleta barev, která bývá na tu fasádu použitá, to jsou tak výrazné třeba zelené. 
K.: Mám pocit, že byla vlna v devadesátkách, kdy jsme potřebovali barvy, protože předtím byl šedý komunismus. Pak na to reagovaly nulté roky, potřebovali jsme to zklidnit, nastoupila bílá, antracit a dekor dřeva. A teď mám pocit, že chceme zase zpátky barvy, ale přihlížíme k tomu, co je to za barvu, jde o odstín, proporci… Hezký odstín může být příjemný…
B.: A dlouhodobě udržitelný, nadčasový, vydržíte v tom bydlet pět, deset let a nevadí vám to. 
K.: Ano, ty fasády v barvě mohou být hezké, ale může to být kultivovaná barva. Ve finále ty domy k tomu potom dojdou, po deseti letech, kdy pod návalem deště se barva zkultivuje, ale trvá to. Nikdo to nedělá se záměrem mít přehnaně křiklavou fasádu, třeba jen chybí zkušenosti a na centimetrovém vzorku je ten dojem jiný, než u celé plochy.  

Čeho dalšího je podle vás v architektuře moc a čeho naopak málo?

B.: Mám pocit, že poměr žen a mužů v architektuře se zlepšuje. 
K.: Taky se zlepšuje podíl edukovaných investorů, uvědomují si, že je potřeba někoho, kdo se tomu věnuje každý den, uvědomují si, že ta role má smysl a že chtějí toho člověka zaplatit.
B.: Zároveň je jich pořád málo. Architektů přizvaných k velkým developerským projektům je málo, alespoň v Brně, Praha je na tom možná líp. 
K.: Já jsem to myslela v rovině domácností, až mě to překvapuje, že třeba začínající rodina, která má omezený rozpočet, nás i tak přizve. Pořád ale ta převládající vrstva, která je spíš o generaci dál, tak tam vládne stavařina. Ta je samozřejmě důležitá, ale chybí tam ten třetí pilíř, kdy se bude hledět i na to, jak to vypadá a jak to funguje. Zatím se to bere, že je to doplňková věc. 
B.: Jenže ten uživatelský komfort, který tam je ten architekt schopný přinést, třeba že jsou správně rozmístěné zásuvky a člověku se tam dobře pohybuje, je tak důležitý. To ve výsledku uživatel prostoru vidí. Kolikrát přijedeme do hotelu, kde si nemám kde nabít telefon, zapnout fén… 

Máte nějaký vysněný projekt?

B.: Nám se každý rok podaří nějaké vysněné projekty. To je moc hezký, že se posouváme dál a dál a vždycky si odškrtneme, že se nám podařil zase jiný projekt, který nás něco naučil. 
K.: Napadají mě dvě věci, jedna je výstavnictví, stánek, teď jsem se o tom bavila s kamarádem, který stánek právě dělal. Vyžaduje to extrémní praktičnost, musí fungovat třeba pět let, dát se přenést, pak zase sbalit, předělat. Tohle by bylo zase něco, co by nás vytrhlo z těch bytů… A pak scénografie, tam člověk může dát symboliku, vlastně to taky musí být extrémně praktické, oni to tam musí dát během chvíle, nainstalovat, zároveň to musí fungovat během celé scény… 
B.: Zároveň ten koncept – člověk si vymyslí opravdu to, co chce, aby to bylo…
K.: Zároveň to musí osekat.
B.: Občas se nám podaří i takový byt, třeba jako teď jeden malý bytík, kde jsme si s tou klientkou sedly a rozjelo se to hodně koncepčně a byly tam různé symboliky. To jsou projekty za odměnu. Povedlo se nám udělat i jeden rodinný dům, který snad brzy bude hotový a prezentovatelný, to je rozhodně něco, co by nás bavilo.
K.: Je to tak. V bytových interiérech už vstupujeme do hotového objemu, jen sem tam si můžeme něco probourat, ale vytvářet si tu hmotu… Je úplně jinej leve tý hry. Ta svoboda je tam na začátku velká.
B.: Takže výtvarka a trochu hmoty, ideálka. (smích)

Jak to máte u vás doma? Mohly jste si to přizpůsobit?

B.: My obě bydlíme v bytech, já mám štěstí, že bydlíme ve vlastním, takže tam se to občas trošku posouvá, že člověk něco přetváří…
K.: Já jsem velký minimalista i v nábytku, tím, jak nebydlím ve svém, tak mám pocit, že nezařizuji nic finálního, takže se mi do toho nechce investovat. Ale baví mě si na sobě zkoušet věci, co mi vyhovuje, to asi děláme obě, tak to pak chceme přenést do těch projektů.
B.: My něco zkoušíme i vyrábět sami doma z překližky, zároveň nářadí nemáme žádný, takže je to na koleni, ale člověka to baví. Mám v tomhle hrozně negativní zkušenost – spoustu věcí, který jsem si vymyslela domů, tak bych udělala jinak. U klientů je to vždy na sto procent, ale u sebe doma… 

Zajímal by mě ještě příběh vašeho názvu… 

K.: Lidé často řeší, že jsme jen holky, ale pro nás to není téma. Samozřejmě na to někdy narazíme, ale my jsme prostě jen dva lidé, kteří udělali kancelář, teď je nás šest, a vlastně to, že jsme všechny holky, se tak nějak stalo. Někdy se ohlédnu a až pak si uvědomím, že jsme vlastně jen holky, že tady tvoříme tenhle prostor a je to fajn. A jasně, máme ten název, který pak trochu ovlivňuje, kdo se k nám hlásí, ale nebylo to myšleno jako manifest. Ani jsme to necílily genderově. 
B.: Nás hlavně bavilo spojení té hry – když jsme s Kristýnou vymýšlely, tak ty Holky rády architekturu – ta HRA. Jsme prostě holky, tak jsme holky… Ale zároveň třeba kdyby se k nám někdo z mužů přihlásil a měl e-mail jakub@holkyradyarchitekturu mi přijde úplně skvělý. 

Holky rády architekturu