Každý minimálně jednu lampu ze 115 vystavených pozná, říká kurátorka výstavy Retro lampy Eva Slunečková

Dodnes fungují, snad všichni je známe, ale vlastně o nich nic nevíme. Retro lampičky svítí v českých domácnostech už desítky let, celá jedna éra designu ale téměř upadla v zapomnění, nebýt počinů, jako je výstava Retro lampy. K nebývale odvážným a materiálově rozmanitým kouskům naší designové historie připojuje jména autorů a důležitý historický kontext, který ale nebylo vůbec lehké získat, ani ověřit. O tom všem jsme mluvili s kurátorkou výstavy Evou Slunečkovou. Expozici 115 lampiček, která byla součástí Designbloku, lze navštívit v pražském Uměleckoprůmyslovém museu až do 17. listopadu.

Jak dlouho jste výstavu dávali dohromady? Pokud se podíváme na téma jako takové, tyhle lampy sice veřejnost zná a má stále ještě doma, ale co se informací týče, najít je se rovná skoro nadlidskému úkolu.

Všechno začalo publikací Eastern Lights (vydaná pařížskou galerií Initio Arts & Design pozn. red.), ke které jsem byla přizvána. Díky tomuto oslovení jsem se o téma začala zajímat, říkala jsem si, že jsem přece novinářka, že to nebude tak složité něco najít, ale jak říkáte sama, informace jsou hodně rozdrobené. Narazila jsem na to, že moc lidí se o to přede mnou nezajímalo, a také, že tvůrci nebyli ve své době rozpoznáváni jako autoři. Málokdo s nimi dělal rozhovory nebo se jinak věnoval jejich tvorbě, takže jsem musela začít od píky. Se svým týmem jsem pátrala v archivech, dobových publikacích a v časopisech, hledali jsme znalce mezi kurátory a kunsthistoriky. Například u Josefa Hůrky je zpracován archiv Napako v Národním technickém muzeu, takže tam jsme se měli čeho chytit, jindy se nám podařilo objevit stále žijící autory, jako například Ivana Jakeše, Jana Votavu nebo Stanislava Indru.

A co další osobnosti?

U dalších to bylo pátrání jméno od jména. Třeba Helena Frantová, tam nebylo k dohledání skoro nic, ale podařilo se mi vypátrat její neteř Lucii Frantovou a blízkou kamarádku, se kterými jsme se setkaly shodou okolností také zde (v kavárně v Uměleckoprůmyslovém museu). U Stanislava Indry jsem byla úplně zoufalá, dala jsem tehdy výzvu na sociální sítě, jestli k jeho osobě nemá někdo nějaké materiály, ani mě nenapadlo, že ten člověk stále žije. Zdraví mu už bohužel neumožnilo přijet na výstavu, ale setkala jsem se s ním osobně v Mikulově a vyzpovídala jsem jej s jeho rodinou jako vůbec první. Panu Indrovi se ze začátku nechtělo moc věřit, že by mě jeho čtyřicet let stará kolekce mohla zajímat, je to pro něj dávná kapitola. Nicméně je stále živá – dodnes si s rodinou posílají zprávu nebo rovnou fotku, když se některá z lampiček objeví v dobovém filmu nebo seriálu. Byl to opravdu bestseller, i když autor z té popularity příliš neměl. 

“Lampy jsou každodenními předměty, které moc nevnímáme jako objekty. Jsou funkční, ale víc pozornosti jim nevěnujeme, což mě trápilo.”

Zmínila jste, že výstava vznikala jako týmová práce, kdo další se na ní podílel?

Chtěla bych vyzdvihnout práci kolegyně kurátorky Kamily Valouškové z Muzea regionu Valašsko, protože se v rámci své práce kontinuálně věnuje jedné ze zastoupených firem – Osvětlovacímu podniku, který měl jednu z poboček právě ve Valašském Meziříčí. Pod hlavičkou Osvětlovacího podniku se vyráběly všechny ty celoskleněné lampičky od Štěpána Taberyho, Karla Volfa, Jaroslava Antonína Junka či Jana Votavy. S mnoha autory se dokonce osobně znala anebo přátelila.  Spojily jsme síly a byla z toho krásná spolupráce. Právě paní Valoušková se podílela velkou měrou i na tom, že muzeum díky její iniciativě vlastní také zákresové knihy produktů, takže mohla různé informace také ověřit.

Zábavné bylo, že při práci na tom projektu servery Muzea regionu Valašsko napadli hackeři, takže začínala znovu. Vůbec ji to ale neodradilo. U Štěpána Taberyho mi pomohl Ondřej Daňa z obchodu 1000zgarb, u Jaroslava Bejvla st. jeho syn Jaroslav Bejvl ml., se spoustou informací a zapůjčením časopisů Domov zase Adam Karásek z Nanovo. Jednotlivým autorům a autorkám se pak spolu se mnou věnovali Věra Colledani (Stanislav Kučera), Martina Freitag (Marie Rychlíková), Tereza Mléčková (Jaroslav Bejvl st.) a Ondřej Pokorný (Štěpán Tabery). Celý projekt mi připomíná sbírání drobečků, ze kterých se snažím složit co nejvěrnější obrázek.  Práce vyžadovala strukturování spousty dat, ověřování a dohledávání, i proto jsme doprovodnou publikaci k výstavě záměrně nevydali letos, protože očekáváme, že dat bude nadále přibývat.

Velkým zdrojem pro mě byla facebooková skupina Retro lampy a svítidla, kde se vyskytuje spousta lidí a ne vždy jsou jejich informace ověřené, ale sem tam se našel někdo velmi zapálený… Baví mě, že je to běžné téma, se kterým se člověk dokáže snadno identifikovat: každý mezi 20. a 80. rokem minimálně jednu lampu ze 115 vystavených pozná. Vždy to vzbudí nějakou emoci: tohle jsme měli doma, babička ji mívala v obýváku, tohle jsme vyhodili, to mám na půdě apod. Ale vlastně o těch lampách nic dalšího nevíme.

Pokud se na výstavu podíváme jako na celek, jak podle vás hovoří o tomto období designu?

Přijde mi, že ty lampičky jsou neskutečně nadčasové a tvary nesmírně odvážné. Zrovna jsme s kolegou řešili design Jaroslava Bejvla staršího – to je tak futuristická záležitost. Neuvěřitelná. Samotný Sputnik: ve své době byl akceptovaný, protože nebylo na výběr, nebylo to předmětem nějaké diskuse, ale ten design je přitom tak odvážný. Chtěla jsem na výstavě představit co nejvíce lampiček pohromadě, aby vyzněla i šíře technologií: foukání a lisování skla, kovotlačitelství, porcelánová či bakelitová výroba a další… Veškeré lampičky musely být navržené tak, aby se daly vyrobit v rámci Československa Nádherně to vypovídá o možnostech tehdejší doby. Zároveň často měli autoři výtvarné vzdělání a tohle byla jedna z mála příležitostí, jak se uplatnit v něčem, co nějak souvisí s výtvarnem, protože být na volné noze muselo být tehdy hodně složité.

Naproti tomu, když byste byla zaměstnaná v podniku, tak jste ty technologické možnosti mohla využít, třeba jako Štěpán Tabery – jeho kreativita, organické tvary, inspirace Bruselem, ta červená, to je tak nádherný objekt, funguje i nerozsvícený, myslelo se tudíž i na výrazovou kvalitu, aby fungoval v interiéru.

Dnešní designéři by mohli závidět. Nejstarší kus je od Heleny Frantové, což je kus z roku 1953. Sedmdesát let je na světě a přitom je ta věc stále aktuální, variabilní a funguje i v současném interiéru. Maximálně se zničí pergamenové stínítko, které se dá poměrně snadno nahradit… Zrovna tento kousek jsem dostala nedávno k narozeninám. Díky projektu se i ze mě stala sběratelka dobových lampiček.

Pokud se podíváme na dobu vzniku z jiného úhlu, myslíte, že nyní už uzrál čas natolik, aby se veřejnost na tyto lampy podívala pod jiným světlem? Jaké byly reakce? Zvládají tu estetiku lidé už oddělit od negativních sentimentů spojených s tehdejším režimem?

Tohle byl důležitý aspekt výstavy. Při její přípravě jsem se potýkala s různými negativními názory hlavně z akademické sféry, že to nebyli žádní designéři, ať se tímto nezabývám, že tady není ještě vytvořený dostatečný odstup, ale zároveň, když se vydala publikace Eastern Lights a měla jsem pár rozhovorů v médiích, tak mi pak říkali, jak jim vyletěla čísla čtenosti. Zájem o retro roste a lze to pozorovat i na počtu vintage obchodů, začíná to být trend, současná mladá generace se ke starým věcem opět se zájmem vrací. Myslím, že odstup je velmi potřeba a že je již vytvořený. Sama jsem se narodila těsně před revolucí, takže s těmito výrobky už negativní emoce spojené nemám. Byl to také jeden z důvodů, proč jsme chtěli architekturu výstavy pojmout současným způsobem, aby se nejednalo o příliš historizující výjev.

Architektura výstavy by mě taky zajímala. Můžete nám o ní pojetí povědět víc? Co stálo za konceptem?

Původně jsme uvažovali nad tím, že vytvoříme určité socialistické pokojíčky, ale já jsem chtěla ukázat ty předměty jako objekty se sochařskou kvalitou. A zároveň zdůraznit množství kvalitních návrhů. Když vidíte 115 exponátů, tak se snadněji necháte nadchnout. Naším cílem bylo, aby si řekli: wow, tady vzniklo tolik extrémně individuálních designů, zajímavých a z různých materiálů! Záměrem bylo vytvořit pohlcující pocit a zároveň se pozastavit nad tím, co všechno už tady existuje. Pojďme tomu trochu dát prostor a ocenit to.

Výstava není čistě vizuálná, přestože se to nabízí. Jak jste nad jejím pojetím uvažovala?

Oslovila jsem architektku Kateřinu Radakulan, jejíž předchozí práce se mi velmi líbila, je taková příjemně konceptuální a v rámci Designbloku nevídaná, ráda rozšiřuji jako členka programové rady Designbloku řady tvůrců mimo běžný rámec. Domluvily jsme se, že chceme upozornit na objektové kvality lampiček, ale že je důležité taky uchopit celek konceptuálně, nejen jako přehlídku modelů – Kateřina vymyslela geniální nápad – umístit lampy za zeď ze sklolaminátu, aby vystihla myšlenku projektu: my ty lampičky sice známe, ale jsou obestřené mnohým tajemstvím. 

Sklolaminát způsobí mlhavý efekt, takže máte rozostřené vidění obrysů – předměty působí povědomě, ale musíte pro to trošku něco udělat, abyste je objevili. Pro mě bylo také důležité zařadit do výstavy výrazný interaktivní moment: vznikla dokonce i vůně, která je inspirovaná světlem a rozžhavenou žárovkou. Moment zážehu tam byl ještě důležitější než dneska. Ta vůně je ve výstavě také cítit, můžete si ji i koupit ve formě svíčky.

Interaktivita se propsala také do mluvících klobouků. Vždy, když dělám výstavu, tak chci, aby nabízela něco dalšího, aby to nebyla plochá instalace, kde člověk musí přijít blíž a něco luštit a zkoumat, ale aby mu ten zážitek šel trošku naproti. Když si pod klobouk stoupnete, začne vám vyprávět příběh vytipovaných lampiček. 

Podtitulem výstavy jsou zapomenuté příběhy, utkvěl vám nějaký další konkrétní příběh, významný pro vás osobně?

Bylo pro mě důležité najít i ženské příběhy, které nebyly tak časté. Ono prosadit se jako žena v této době, v tomto oboru, který byl dominován muži, bylo složité, ale například Marie Rychlíková byla opravdu cílevědomá, velmi ambiciózní žena, přední autorka keramických instalací. Moc mě zaujala kolekce lamp, kterou v 70. letech vytvořila pro Elektroporcelán Louny. Je vytvořená z technického porcelánu, který se používal na výrobu izolátorů a jsou to tedy extrémně těžké lampy. 

Předtím než paní Rychlíková v požehnaném věku 101 let zemřela v roce 2024, byla stále velmi tvůrčí. Těsně před svou smrtí vytvořila spolu s firmou KeraVitral (obnovená firma Elektroporcelán Louny) nový prototyp lampy z technického porcelánu, který na výstavě také představujeme v jasně modré verzi.  

Vyrábějí se ještě některé další?

Zcela výjimečně. Několik modelů najdete na výstavě u pana Bejvla st., jeho syn pokračuje v limitovaných reedicích vybraných lamp, které na zakázku vyrábí. Další je firma Talampa, která vychází z historie družstva DRUPOL, které ještě existuje, už ale nedělá lampičky. Syn majitelů viděl velký potenciál v konkrétní lampě číslo 21616 od Josefa Hůrky (viz úvodní foto) s výrazně zatočenou podstavou z jednoho drátu, tato výroba dodnes pokračuje a dá se koupit pod značkou Talampa.

Máte některou z lampiček doma?

Mám jich vícero. Všechno začalo lampičkou Jána Šuchaně, kterou jsem si vzala z pozůstalosti mého dědy, protože mě bavil ten tvar, nadčasovost a kvalita. Až v rámci příprav výstavy jsem zjistila, že je to jeden z autorů. Najednou jsem seděla v obýváku a říkala si, jak je úžasné, že se dodnes dochovala v tak perfektním stavu. V tu chvíli v mých očích objekt stoupl na hodnotě, jako bych ho viděla jinýma očima. Pro mě to byla prostě funkční lampa, a to jsem kunsthistorička a zajímám se o design. (smích) Nějak mě to nenapadlo!

Co byste si přála, aby výstava v návštěvnících zanechala?

Mojí ambicí je, aby se na lampy podívali jinýma očima. Aby víc dbali na autorství. Aby si víc všímali věcí kolem sebe. Chtěla bych, aby se z poválečných lamp stalo téma, autorům a autorkám se konečně přiznal kredit a ocenila se jejich kreativita.

Výstava Retro lampy: Zapomenuté příběhy československého designu, Eva Slunečková