Architekti by se měli snažit demystifikovat svou profesi, říká Karel Kubza ze Čtyřstěn architekti

BRNO – Architektura jako podnikání: Diskuze o penězích, řízení lidí a vedení ateliéru proběhne 26. září pod vedením zakládajícího člena oceňovaného ateliéru Čtyřstěn, Karlem Kubzou. Navštívili jsme jej v ateliéru a zjistili víc.

Pro koho je diskuze Architektura jako podnikání určená?

Chtěli bychom hlavně mluvit o rozdílu mezi architekturou jako posláním a podnikáním. Diskuze je tedy určená především absolventům, kteří mají ambici založit vlastní ateliér, nebo se tomu v nějaké skupině věnovat na vlastní pěst. Dále taky lidem, kteří už v různé formě ateliér mají. Ať už jako živnostníci nebo mají založenou firmu. Chceme se bavit o tom, co podnikání v architektuře přináší, jaká jsou úskalí a jak to udělat, aby se člověk mohl architekturou živit a zároveň dělat kvalitní baráky.

Připravuje na to studenty škola?

Myslím si, že ne. Když jsem byl na škole já, nic takového tam nebylo. Doufal jsem, že už je to lepší, ale co jsem se bavil se studenty tady v Brně, tak není. 

Architektura je jedna z nejkomplexnějších profesí a člověk aby si k ní ještě podal přihlášku na podnikatelskou fakultu… Zaujalo mě rozlišení mezi architekturou jako posláním a povoláním, mohl byste to rozvinout?

V tom vidím trochu problém naší profese, který začíná už na škole. Hodně se akcentují vzory architektů jako určitých vizionářů, kteří jdou proti proudu, často jsou nepochopení společností, soustředí se jen na dílo. To je to poslání. Přitom se moc nemluví o tom, že aby člověk mohl dělat architekturu a dělat ji dobře, musí ho nějakým způsobem živit. 

Ten problém se neustále opakuje. Když člověk vyjde ze školy a nechce rovnou začít s vlastními projekty, protože neví jak a pro koho, tak se nechá zaměstnat, nebo spolupracuje s někým zkušenějším. V podstatě nemá žádné zkušenosti se skutečným trhem, takže přijme to, co v daném ateliéru nějak funguje. Jenomže ne vždy je ten model dobrý. Často tak pouze opakujeme předchozí chyby, protože se učíme jen od architektů, kteří o tom sami moc nevědí nebo byznysové zkušenosti nechtějí sdílet.

Většina architektů totiž dává veškerou energii do návrhů, ale žádnou do rozvoje podnikání. Po čase dojdou k závěru, že musí přestat s architekturou nebo umřou hlady. Jednoduše proto, že netuší, jak si vlastně dobrou architekturou vydělat. 

Poslání i podnikání musí být v nějaké rovnováze. Není možné architekturu dělat jen pro peníze, ale ani bez ohledu na ně. Je to pořád disciplína s přesahem, ovlivňuje jak a v čem jako společnost žijeme, takže tam vždycky bude určitá společenská odpovědnost, byť asi není tak velká, jak si někteří architekti myslí. :)   

Aktuálně jste šestičlenné studio, existuje ideální velikost studia, nebo platí čím víc, tím líp? 

Osobně to nemám vyzkoušené, ale ukazuje se, že v architektuře stejně jako v jiných oborech existuje „údolí smrti”, které začíná někde kolem 10-12 lidí. Do této velikosti se dokáže jakékoli kreativní studio rozumně řídit samo. Funguje jako skupina lidí, kde každý ví o všem a funguje to dobře. Nad 12 lidí začíná údolí smrti, kdy se firma musí dostat až na asi 30 lidí, vznikne tam střední management a teprve pak to zase začne fungovat. Je to období, kdy je firma příliš velká na to, aby byla malá a zároveň příliš malá, aby byla velká. 

Ve Čtyřstěnu jste všichni architekti, jaké další profese se přidávají s tím, jak studio roste? 

Nejčastěji člověk začne pracovat sám nebo založí studio s přáteli a spolužáky, takže jsou všichni architekti. Jenomže vedení studia a řízení projektů vůbec není o architektuře. Někdo musí dělat nabídky, vystavovat faktury a řídit lidi, měl by dělat marketing. Takže architekt ze začátku všechno dělá sám a zjišťuje, že nemá čas na architekturu, což je ale to jediné, co chtěl dělat a za co mu někdo platí. Takže potřebuje další spolupracovníky a od určité velikosti už se ty role musí dělit. Vedoucí architekti pak často přejímají byznysovou a provozní agendu a rozvrství se to jako v jakékoli jiné firmě. Až na to, že tahle firma je složená z architektů, kteří se diví, že dělají většinu času něco úplně jiného než architekturu. 

Kdo to chce dělat správně, většinou dojde k tomu, že jsou časem potřeba nějaké nearchitektonické profese – exekutivní asistent nebo office manager a od určité velikosti i nějaká forma středního managementu. Prostě lidé, kteří tu nearchitektonickou část zvládají líp. Nebo se někteří z architektů do těch pozic vyprofilují a smíří se s tím, že jejich role není primárně v navrhování. To je zatím i naše cesta.

Zavedené podnikatelské modely prochází v architektuře poslední dobou zkouškou, kolegové z Peer Collectivu mluví o nehierarchické struktuře, Zaha Hadid Architects přešli na kolektivní vlastnictví firmy, mluví se o nerůstu. Jaké jsou dnes možnosti vedení architektonického studia?

Jsou stejné jako kdekoli jinde. Nehierarchická struktura je v každém studiu, které začíná. My třeba fungujeme přesně tak. Jako partneři máme samozřejmě trochu jiné role a úkoly než ostatní v týmu, ale není to hierarchická struktura ve smyslu vedoucí–podřízení, management, team lídři atd. Na to je nás málo a ani tak fungovat nechceme. Ta plochá struktura, ve které sdílíme práci na projektech i odpovědnost, je celkem standard.

Architektonické firmy by ale většinou benefitovaly z toho, kdyby nejdřív začaly s běžnou strukturou a inspirovaly se fungujícími firmami z jiných oborů, než se pouštět rovnou do kolektivního vlastnictví a nerůstu. Nemáme ale to byznysové vzdělání. Zato jsou architekti „early adopters” (osvojují si novinky mezi prvními, pozn. red.), a když něco takového vznikne, mladá generace po tom skočí. Nejsem proti, aspoň to vyzkouší, ale mezery máme v běžném řízení architektonických firem a třeba nerůst je krok dál, na nějž je podle mě ještě v oboru čas. Architekti mají mezery i v růstu.

Jak je důležité PR, architektonické ceny, nebo mezinárodní ceny? 

Pro to, co děláme my, ocenění moc důležitá nejsou. Je to spíš takové příjemné potvrzení, že to neděláme špatně. Nejsem si jistý, jestli klienty nějak ovlivnila naše nominace na Českou cenu za architekturu nebo vyhraná veřejná soutěž. Možná že ano, měl bych se jich zeptat. Specializujeme se na bydlení a veřejné stavby se sociálním přesahem, takže za námi chodí klienti, kterým se líbí styl, jakým k věcem přistupujeme. Sice říkám, že jde o byznys, který by měl fungovat jako kterýkoli další, ale zároveň je to velice osobní a dlouhodobá služba. Je důležité, aby si architekti a klienti sedli na lidské úrovni, aby klient oceňoval proces, se kterým architekt přichází. 

Velký úkol PR a mediální prezentace architektů je, abychom víc přibližovali, jakým způsobem pracujeme. Nejen co se nám povedlo, ale i jakým způsobem to děláme. Velkou rezervu máme v tom, abychom ten ne úplně dobře uchopitelný svět architektury, v tom se blíží třeba světu IT, otevřeli lidem. Vidím v tom velký potenciál, a pokud se nám to podaří, bude architekty využívat mnohem víc lidí. Sami to ve Čtyřstěnu neděláme úplně nejlépe a chceme se zlepšit. Proto teď chystáme nový brand a celý vizuální styl. Předěláváme i web a prezentaci na sociálních sítích a dostane to zase novou energii. V digitálním marketingu je velká příležitost pro všechny a jako architekti bychom se měli snažit, aby ta profese byla víc demystifikovaná a otevřená. Aby nepůsobila tak tajemně a nedosažitelně.  

Co taková Cena Evropské Unie za současnou architekturu EU Mies Award? Vyhrávají ji v podstatě revitalizované paneláky, které jsou nahony vzdálené krásným luxusním realizacím z architektonických magazínů. Je tohle budoucnost architektury?  

Nikdy to nebude mainstream, někdy je to až postapokalyptické, ale v tom je tato cena speciální – oceňuje vizionářské přístupy, které hledají nové cesty. Myslím, že není otočená ani tak k veřejnosti, jako spíš k architektům a odborné veřejnosti. Mezi architekty je nesmírně prestižní už jen se dostat do užšího výběru. Zvláštní je v tom, že primárně neřeší běžné projekty, byť sebelepší. Nominace musí obsahovat to vizionářství, nový směr. Tohle je hrozně důležité, jde o ověření nějakého konceptu, který se pak v zředěné formě promítne do mainstreamu.  

Jakým způsobem tedy pracuje Čtyřstěn? Zaujalo mě, že se profilujete jako studio, které se zabývá sociálně zaměřenou architekturou. 

Říkáme tomu veřejné stavby se sociálním přesahem. 

To je oblast, která může působit, jakože na nějaké studio spíš zbyla, vy se na ni naopak specializujete. 

Možná to na nás taky zbylo, ale vyzkoušeli jsme si to a našli se v tom. Ta kategorie je nám blízká, ale chápeme ji nejen jako sociální bydlení, jako naše sociální byty v Bílovicích, ale hlavně jako způsob, kterým přistupujeme i k soukromým projektům. U individuálních klientů stejně jako menších developerů, s nimiž spolupracujeme, je pro nás důležité nejen, aby to byl ideální dům podle požadavků klienta, ale jak projekt ovlivní své okolí a hlavně jaké skupiny lidí tam budou bydlet. Jakým způsobem budou lidé v domě fungovat, jak se vytvoří komunita nově nastěhovaných do bytového domu. 

V tom vidíme ten sociální přesah, že i v čistě komerčních projektech hledáme tuto polohu, jak projekt působí na své okolí, jakým způsobem je pozvedne a jestli dokáže svým obyvatelům přinést i tento sociální aspekt. Není to na úkor zisku klienta, je to přidaná hodnota. Bavíme se s klienty o tom, jak se pak dá ten dům nabízet, jak skládat strukturu bytů, co můžeme přinést do společných prostor nebo na pozemek, aby dům dobře fungoval. Když dům funguje dobře, dobře se pak i prodává a dobře se v něm bydlí. Pak je to win-win-win.

Pomůže současnou krizi bydlení vyřešit rozvoj družstevního a spolkového bydlení?

Takový projekt jsme ještě nedělali, ale řešil jsem založení Baugruppe, kde se víc lidí spojí, aby byli sami sobě developerem. To je neuvěřitelně zajímavý koncept, ale je tam spousta úskalí, když se lidi musí spojit za jednou  vizí. Je pak obtížné vyvarovat se zásadnějších třenic. Celá skupina rozhoduje o společných financích ve velkém měřítku, tak není jednoduché dát všechno lidsky dohromady. Myslím, že to bude pořád spíš okrajová záležitost a krizi bydlení vyřeší jen lepší stavební zákon a dobrý development.

Jak pokračuje Dům pro Julii?

Vypadá to dobře. Končit by se mělo někdy v květnu příštího roku, stavba zdárně pokračuje. Do projektu vstoupilo jako investor město Brno, takže se dům nakonec řeší v jedné fázi a vznikne vše najednou. V to jsme ani nedoufali. Přineslo to i jistá úskalí, původně projekt počítal s tím, že se bude dělat fundraisingem spoustu let, a když se to překlopilo do veřejné zakázky, nastal trochu konflikt s legislativou. Měli jsme tam spoustu věcí na bázi daru, ať už od dodavatelů technologií, nebo projektanty, kteří pracovali částečně zadarmo, což ale nejde dohromady s podmínkami normální veřejné zakázky. Naštěstí jsme tím dokázali nějak probruslit. 

Původním iniciátorem je zapsaný ústav Dům pro Julii a především jeho ředitelka Radka Vernerová, která s touto vizí přišla. Chtěla vybudovat dětský hospic, ale nic takového u nás ještě nebylo, ani typologie nebyla definovaná. Teď se staví dva najednou (dětský hospic na Cibulce v Praze), což je neuvěřitelné štěstí, ale my jsme začínali dřív, než se o tom druhém začalo vůbec přemýšlet. Radka proto tehdy s kolegou Tomášem Págem začala objíždět různé dětské i běžné hospicy po Evropě. Společně jsme pak vymýšleli typologii – jak by měl takový hospic vypadat, fungovat, co by měl obsahovat. 

Dětský hospic je velmi specifický, protože to není primárně běžný hospic na dožití. Má v sobě mnoho funkcí, včetně té na dožití, ale mnohem větší složka je pravidelné komunitní setkávání, podpora rodin, které tam jezdí na odlehčovací péči třeba na víkend, jsou tam rehabilitace, terénní pracovníci, zvlášť ubytování pro rodiče, zvlášť pro nemocné děti. Takový dům musí pojmout ohromnou spoustu různých funkcí a komunitní složka je hrozně důležitá, protože si lidé s podobnými osudy mohou hodně pomoci. Je to nanejvýš specifický dům pro hrozně těžkou životní situaci, která je navíc často dlouhodobá. Pomáhá nejen dětem, ale i jejich rodinám.

Jaká je to práce? Je možné si vytvořit odstup?

Ono by to jinak moc nešlo. Ze začátku je to těžké, zvlášť když má člověk malé děti, pak je to strašně těžké. Ale časem člověk ten odstup musí získat, a jak na tom už pracujeme několik let a žijeme v tom delší dobu, tak se nám to podařilo. A když se setkáváme s lidmi z Domu pro Julii, máme společné teambuildingy, jezdíme na stavbu a podobně, tak víme, že tak fungují. Že si k tomu musí vytvořit odstup, ale ne ve formě nějaké letargie nebo flegmatismu, spíš že to berou jako součást života, která může nastat. Pokud nastane, náš úkol je lidem v tom co nejvíc pomoct. Bohužel, jedním z budoucích klientů toho hospice je i jeden náš dobrý kamarád. To je život. My máme tu obrovskou možnost s tím něco dělat, a proto je to náš nejdůležitější projekt.         

Na čem ještě pracujete?

Děláme spoustu věcí. Nejsme velké studio, ale zabýváme se docela velkým rozsahem zakázek od malých chat a rodinných domů po středně velké bytové domy a veřejné stavby. Našli jsme si takovou polohu, že zvládáme horní limit investiční akce kolem 200 milionů. Proto jsem zmiňoval menší developery, miliardové zakázky neděláme. Máme vždy větší stěžejní projekty jako právě hospic, nebo projekt městské knihovny do Rožnova, která se bude otevírat v září. Dál kolega jezdí třeba na stavbu školky ve Šlapanicích, která se dokončí taky letos. Tyhle projekty jsou právě ty stavby se sociálním přesahem, protože jsou hodně o komunitě lidí, která kolem nich bude fungovat a mají velký vliv na svoje okolí. Potom máme menší projekty jako rodinné domy a interiéry, které nás taky baví a tvoří naši běžnou pracovní náplň.

Zmínil jste, že se budete rozšiřovat, máte ambici překlenout údolí smrti, nebo se chcete držet pod ním?

To je na debatu, ale myslím si, že se budeme držet pod ním. Když chce člověk překonat údolí smrti, musí mít ambici nejen tvořit kvalitní projekty, ale především ambici vytvářet firmu. A to už je práce na plný úvazek a my všichni pořád chceme trochu navrhovat. Pokud se budeme rozšiřovat, tak maximálně na 8 až 10 lidí. Líbí se nám tady, kde jsme, a ty prostory jsou omezené. 

Dům, kde sídlíte (Husova 13), je plný architektů, nekonkurujete si? Jak tu společně fungujete?

Nevnímám, že by si ateliéry měly přímo konkurovat. V takové pozici být nechceme a architekti by v ní primárně ani být neměli. Jde o individuální službu, i když by měla mít společné standardy a cíl, ale každé studio má vlastní proces práce, a tím pádem inklinuje k určitému typu klientů. Díky tomu si tady nekonkurujeme, protože nenabízíme všichni tu stejnou službu, kdy by si člověk mohl vybrat totožné věci a řešit rozdíl v ceně. Pokud se architekt dostane do takové pozice, je to špatně, je to závod o nejnižší nabídku zaměnitelné komodity. A tak by architekti fungovat neměli. Naopak, když budeme víc mluvit o rozdílech v přístupu a představovat náš způsob práce potenciálním klientům, přitáhne nám to lidi, kterým je to blízké. S ostatními architekty pak můžeme klidně sdílet zkušenosti, co nám funguje a co ne.     

Na našem patře jsou ateliéry velice podobné velikostí a zaměřením, přesto se naše klientské skupiny nepřekrývají, protože je naše komunikace rozdílná. Chtěl bych, aby architekti takhle fungovali mezi sebou. Aby se nebáli o těch věcech mluvit a nedrželi si ta svá tajemství, která by vlastně tajná vůbec být neměla. Nemůžeme samozřejmě sdílet ekonomiku konkrétní zakázky, to je věc obchodního tajemství a důvěrného vztahu s klientem. Ale obecně bychom spolu o byznysu měli mluvit co nejvíc, abychom se jako profese posouvali dál.

Karel Kubza se narodil před 39 lety v Přerově, vystudoval Fakultu architektury VUT a získal praxi u brněnských DIMENSE architects a v Atelier Kempe Thill v Rotterdamu. V roce 2014 založil s Milanem Jojou studio ČTYŘSTĚN. Za největší úspěch považuje víc než stovku spokojených klientů a hlavně to, že stále ještě nezkrachovali.