Neurčitost a abstrakce jako kontrast k životu, KAMKAB!NET vyhrál soutěž na smuteční síň v Novém Městě na Moravě

BRNO – Nové Město je branou do tajemných lesů a skal Vysočiny. Právě v nich se brněnský KAMKAB!NET inspiroval při jednom ze svých prvních větších projektů. Jejich vítězný návrh v soutěži o smuteční síň v Novém Městě na Moravě na sepětí s přírodou staví. Les, kmeny, skály v dálce, louka Vysočiny a perničky – tajemné tůňky na vrcholcích skalních sloupů se všechny otiskly do plánované architektury.  

Prostor určený k umístění smuteční síně se nachází na pomezí zástavby rodinných domů na ulici Malá, současného hřbitova NMNM a Cihelského rybníku s městským parkem. V návrhu se budova Smuteční síně a její předprostory stávají součástí veřejného prostoru města a zároveň vstupem do nové části hřbitova. Svým uspořádáním vytváří i klidné polouzavřené atrium pro účastníky smutečních obřadů. Snahou návrhu je zlepšení celého okolí řešeného místa a přínos nejen pro rozloučení se s odcházejícím, ale i pro běžný život v okolí, procházky kolem rybníka a podobně.

Vnitřní uspořádání Smuteční síně je racionální a jednoduché. Jedná se o jednopodlažní objekt s plochou střechou. Zázemí je oddělené a skryté, přístup do něj je přes servisní dvůr, kde je místo jak pro odpad, tak pro potřebné venkovní technické jednotky a pro zaparkování pohřebních vozů. Část dvora je přestřešena a tvoří krytý vstup do samotného zázemí.

Máte nějaké vzory této typologie staveb, je to specifické a skutečně jedinečné téma? Chápu inspirační zdroj místních skal a lesů, na druhou stranu mi to připomíná aztécké pyramidy.

Konkrétní vzory mne asi nenapadají, nicméně například Wiesnera na brněnském ústředním hřbitově mám v sobě určitě zažitého – úžasná stavba, ať už použitými materiály, prací se světlem, nebo celým konceptem. Je to funkční dům, a zároveň dominantní sochařské dílo.

Stavba smuteční síně by za mne měla být určitě důstojná, to se týká nejen celého prostoru a jeho působení na nás, ale i volby použitých materiálů. Měla by umožňovat naše vlastní rozloučení se zemřelou osobou, zamyšlení se nad ní, zavzpomínání na společně prožité chvíle... Takže je určitě důležité, aby prostor podmiňoval zachování duchovního rozměru posledního rozloučení. Nicméně, já sám mám zažité, že je dobré mít v prostoru i zajímavé detaily, třeba i jen v kresbách použitých materiálů. Když už člověk nemůže, může dát na nich svým očím, a tím i myšlenkám, odpočinout.

Takže když se vrátím k Vaší otázce ohledně vzorů v typologii, konkrétní stavby asi neuvedu, jde ale hlavně o nakládání s prostorem, světlem a celkovou atmosférou.

Určitě jsme tam chtěli nějak dostat tu lokální linku, aztécké pyramidy nás nenapadly. Navíc si myslím, že to ani podobné není, zmiňované indiánské pyramidy měly na svůj vrchol vybudované schodiště, na vrcholu byla svatyně pro pořádání obřadů. U nás jsou to místní skály, které vystupují z lesa Vysočiny, s tůňkami (perničkami) na svých vrcholech. Společné by mohlo být, že jsou vrcholky blíže nebi, a tedy blíže jakési nekonečnosti vesmíru a světa kolem nás.

A ještě závěrem, obecně v našich podmínkách stále převažuje koncept loučení známý z kostela, tedy křesťanský přístup – řečnický pult jako ambon, místo zdobeného oltáře bývá často nějaké umění (to je krásně vidět u staveb ze socialismu).

Funkce smuteční síně zahrnuje i určitý dramatický rozměr, implementovali jste moderní možnost promítnutí videa, objevuje se tam místnost režie, odkud jste čerpali inspiraci?

Jistě je celý obřad určitou formou představení. Přicházíme se rozloučit se zemřelou osobou, která je středobodem tohoto rozloučení. Před hlavní síní se potkáváme se společnými známými, které jsme často dlouho neviděli. Společně pak vcházíme do hlavní síně, kde jsme všichni pohromadě. Na závěr obřadu se místo s katafalkem uzavře, dojde k definitivnímu odejití zemřelého, už je jinde, my všichni ostatní tu ještě zůstáváme. O tom všem pak máme nakonec prostor popřemýšlet v takzvané „zahradě života“, než se vydáme zpět do pokračování našeho žití.

Co se týče technického vybavení, bylo součástí zadání. V hlavní síni je prostor pro projekci, ozvučení je navrženo i do předprostoru smuteční síně. Prostor režie je součástí zázemí.

Vycházeli jsme ze svých zkušeností, je fajn mít prostor dobře nazvučený, tak aby byly skladby (ať už živé či reprodukované) a stejně tak mluvené slovo, dobře slyšet. Obraz může být doplňkem, nabízí alternativu toulek do vzpomínek u pásma fotografií nebo videa.

Jaký má být pohřeb?

V prvé řadě by měl naplňovat potřeby pozůstalých (případně představu zemřelého). Naše smuteční síň nabízí „klasický“ obřad, kdy je rakev v čele. Nicméně je možné udělat i obřad centrální, kdy je rakev ve středu „pyramidy“, když použiji Vaši terminologii. Stejně tak je ale možné uspořádat i malý obřad v malé síni, a to buď přímo s přístupem ze zahrady života nebo přes foyer.

Před společným rozloučením je ještě možné se rozloučit se zemřelým osobně v místnosti pro vystavení rakve.

Závěr rozloučení je možný již zmiňovaným uzavřením katafalku nebo vynášením rakve do připraveného vozu nebo přímo na nedaleký hřbitov. Při velkém počtu účastníků lze k hlavní síni přidružit i foyer nebo nechat otevřené vstupní dveře až do venkovního předprostoru.

Do síně navrhujete podhled ze skla ze zaniklých skláren, jaký je za tím příběh? Máte to sklo? Budete je shánět?

Sklo nemáme, rádi bychom se propojili s někým v místě, pokud by to nevyšlo, pak se obrátíme dále. Máme představu uměleckého díla zavěšeného pod zasklením vrcholu. Mělo by být poloprůsvitné, křivé, deformující oblaka a letící ptáky, mělo by vytvářet iluzi pohledu zpod hladiny. Stěžejní ideou je závoj poskládaný ze skleněných šupin, křídlo anděla ze skleněných abstrahovaných per. Neurčitost a abstrakce jako kontrast k životu.

Možná by se dalo pracovat i s umělým světlem a nasvětlováním stěn, ale to uvidíme, chce to vyzkoušet. Rádi bychom udrželi maximální jednoduchost a přirozenost.

711712713714715716717718

Oceňuji novou občanskou vybavenost v podobě veřejných toalet s přebalovací místností, stejně jako pročištění a zpřístupnění rybníka. Tyto nápady jste do návrhu zařadili z vlastní iniciativy, nebo byly součástí zadání?

Částečně. Toalety byly samozřejmě v zadání, včetně zmínky o možnosti využití pro hřbitov v jeho otvíracích hodinách. Když jsme o tom ale uvažovali, přišlo nám, že celý blízký rybník a jeho okolí má potenciál být příjemným místem pro celé Nové Město. Potkali jsme tam několik rodičů s kočárky, lidí na kole a na procházce. Proč tedy nevyužít stavbu smuteční síně i pro zútulnění přilehlého veřejného prostoru, současně s možností zázemí? Za jedny peníze zde vidíme dvojnásobný přínos. Toalety jsme tedy navrhli přístupné přímo z exteriéru, s využitím pro širokou veřejnost. Přebalovací místnost je pak už zcela naše iniciativa, to v zadání nebylo, ale myslím, že si využití určitě najde.

V rámci úpravy okolí nám přišlo škoda nezapojit do celého prostoru i samotný rybník. Nyní má zarostlé břehy a nedá se k němu dostat. My navrhujeme pás přiléhající ke smuteční síni připojit k řešenému území, již jsme o tom i s městem jako zadavatelem jednali. Naše představa je nejen o krajinářském zásahu (úprava vegetace apod.), součástí by se měly stát  i pobytové schody a plovoucí molo.

Rádi bychom, aby se celé místo zkultivovalo tak, aby bylo funkční pro širší veřejnost po celý rok, nejen v době obřadů. Ale ano, stále se jedná v prvé řadě o smuteční síň a o její důstojné zasazení do okolí. To však nic nemění na tom, že blízké okolí může být příjemné i k relaxačnímu pobytu všech obyvatel Nového Města. Ideálem by bylo, kdyby současné ztvárnění dopomohlo k nazírání na smrt a umírání jako na přirozenou součást našeho žití. Uvidíme, jak se nám to vše povede, zatím vypadá komunikace s městem dobře, což je určitě základ úspěchu.

Radim Horák (na fotce druhý zleva) se narodil roku 1981 a FA VUT v Brně absolvoval v roce 2006. Během studia projel napříč USA a absolvoval stáž ve Španělsku na Universidad Politécnica de Valencia. Je spoluzakladatelem studia KAMKAB!NET.