KAM: Chceme v Mikulově otevřít dialog o veřejném prostoru

Březen 31, 2022 | autor: red | Foto: Klub architektury Mikulov pokud není uvedeno jinak

Rozhovor Petra Šestáka se zakládajícími členy Klubu architektury Mikulov Petrou Korlaar, Ivem Hrdličkou a Františkem Zelinkou o architektonických procházkách, nutnosti dlouhodobé urbanistické vize, povedených stavbách a kultivaci veřejného prostoru.

 

MIKULOV – Přinášíme vhled do architektonické komunity jihomoravského města prostřednictvím rozhovoru fotografa a spisovatele Petra Šestáka s estetičkou Petrou Korlaar, architektem Ivem Hrdličkou a designérem Františkem Zelinkou. Klub architektury Mikulov (KAM) založili jako platformu pro podporu veřejné diskuze o dalším urbanistickém a architektonickém rozvoji historického, turisticky exponovaného města, kde samospráva za posledních 20 let nerealizovala jedinou kvalitní stavbu. 

Co je KAM a co vás vedlo k jeho založení?

Petra: KAM je zkratka pro Klub Architektury Mikulov, což je platforma pro zájemce o historii našeho města a současnou architekturu. Před dvěma lety jsme s Ivem a Františkem v Mikulově uspořádali první ročník festivalu Den Architektury a překvapil nás nejen zájem místních občanů, ale i množství silných témat, která se do programu nevešla. Vloni jsme pak uspořádali několik setkání na místech, která často dobře známe, ale ne vždy si uvědomujeme kontext jejich vzniku a návaznost na celý kulturně ekonomický rozvoj města. Současně se na každé procházce snažíme přinést i prvek neznámého a nahlédnout do objektů či prostor, které nejsou běžně přístupné. Každému setkání KAM předchází naše malá badatelská činnost, díky ní se i my sami spoustu věcí dovídáme. Je to dobrodružné. Vedlejším přínosem každé akce je pak přímá interakce s návštěvníky. Mnozí nás v roli pamětníků doplňují, přináší nová témata a navazují kontakt s těmi, kteří se do Mikulova přistěhovali nedávno a neznají místní reálie. Je to vzájemně obohacující ve více rovinách. 

Ivo: Pro mne je Klub architektury Mikulov hlavně prostředkem pro vzájemnou komunikaci lidí a architektury, možností pochopit a identifikovat se s kulturními hodnotami prostředí, ve kterém žijeme. S kolegy se snažíme o zprostředkování základních principů a myšlenek původních investorů, architektů, donátorů, které vedly a vedou ke vzniku kvalitní architektury a životního prostředí. Oblíbeným tématem v diskusi je společenská odpovědnost a služba společnosti se snahou o vytvoření co nejkvalitnějšího díla.

František: KAM jsou pro mne dvě věci. Za prvé je to o určité vizi. Zamyslet se nad tématem architektury, urbanismu, nové zástavby, památek v Mikulově jinak. Jak smysluplně rozvíjet již od renesance danou koncepci města, typicky Mikulovskou, a tu nadále ctít a prohlubovat. Za druhé jde o sdílení informací. Skrze správnou prezentaci různých témat můžeme u místních probudit pocit toho, že musíme uvažovat nad celkem, nejen nad jednotlivostmi. Samozřejmě nemůžeme prezentovat vše naráz, ale témata se prolínají a je v nich souvislost. Věřím, že ono vědění, které podáváme místním, je důležité.

Jak vlastně KAM funguje, co znamená slovo klub v názvu? Máte okruh stálých členů nebo jde spíš o volné sdružení?

Petra: Termín klub jsme si vybrali, protože označuje volné a nezávazné sdružení, svým významem však může hrát důležitou roli, a to jak na osobní úrovni, tak společenské a v některých případech i občanské. Do Mikulova se neustále stěhují noví lidé, ti často velmi rychle získávají k novému bydlišti silný vztah. S sebou pak přinášejí zkušenosti z jiných míst i nové úhly pohledu. Reprezentují silný lidský kapitál, ale ne vždy je pro ně snadné se více zapojit do dění ve městě. Právě pro ně může být náš klub takovou bránou, jak lépe poznat nejen své okolí, ale i lidi, kteří v něm žijí. Pro místní, kteří zde většinou strávili celý život, pak mají naše setkání emoční hodnotu vzpomínání, upřesňování si znalostí a snad i objevení něčeho nového, nečekaného. Společně si uvědomovat genia loci je naplňující pro oba typy našich návštěvníků i pro nás samotné. 

František: KAM funguje jako volné sdružení. Nejsme spolek ani nějaká organizace. Děláme to ve svém volném čase a se zájmem o dění v architektuře. Jsme však otevřeni novým lidem a naše kolečko se může kdykoliv změnit. Na naše procházky chodí různí lidé a jejich sestava se mění. Nicméně se často objevují stejné tváře, které chtějí vědět víc.

Petra: Na dramaturgii našich procházek se může podílet kdokoliv a vlastně se tak často i děje. Snažíme se ke každému tématu přistoupit nově a největší radost máme, když se z našich procházek stane jakýsi otevřený dialog, ve kterém probíhá mnohem více než jen výměna faktů. Společná reflexe pak může mít i ten přesah občanský, kdy na procházku přijde i nějaký zastupitel z města, či zaměstnanec radnice a získá tak cennou zpětnou vazbu na svou práci. 

Uvedete prosím nějaké příklady toho, co už se v rámci KAMu podařilo? Co vás třeba mile překvapilo z vašich akcí, bylo i pro vás zajímavé?

Petra: Pro mě to asi byla jedna z prvních procházek, kdy se František věnoval dietrichsteinskému odkazu. Byť se jednalo o běžné téma a vlastně jsme jen obešli zámek, procházka návštěvníky uchvátila natolik, že ji chtěli opakovat, aby na ni mohli vzít své vnuky, přátele, partnery. Přitom jsme na začátku vůbec nedokázali odhadnout, jestli to bude zajímavé, jestli to náhodou nejsou informace, které všichni znají. Právě na této procházce jsme si uvědomili, že dávat i obecně známé věci do nových souvislostí, společně odkrývat dějinné vrstvy a nechávat se ohromit – to vše vytváří krásný společně sdílený zážitek, který obohatí každého. A to je vlastně i primární cíl KAMu. 

František: Někteří návštěvníci nám pak sami přinášejí nápady. Chtěli by něco vědět o tom či tom. A to nás povzbuzuje a pomáhá nám hledat témata, na která bychom sami třeba nepřišli. Tato zpětná vazba je pro nás hodně důležitá. A nezaujatě nám pomáhá zase v jiném pohledu na věc. Například téma Habáni. Pro Mikulov významná epizoda. Bohužel v rámci architektury je to horší, protože se habánských staveb v Mikulově zachovalo pramálo. Nebo si nejsme jisti, zda se skutečně o habánskou architekturu jedná. Historicky Mikulov procházel velkými stavebními změnami a některé setřely mnoho předchozího.

Kromě nápadů na témata, čím se zabývat, je možné se nějak zapojit do klubu? Kde vás zájemci o vaše akce mohou sledovat?

Petra: Do KAM se může přidat kdokoliv, ať už se svým tématem nebo se podílet na přípravě některé z akcí, které plánujeme. Na rok 2022 jich máme několik. Velmi se těším na plánovanou procházku s varhanicí Žanetou Bártovou a muzikologem Vladimírem Maňasem, která bude věnována všem třem unikátním varhanám, které v Mikulově máme, a hudbě, která zde pro ně byla složená. Nadále bychom chtěli rozpracovávat témata související s židovským odkazem. Tohle téma je tak bohaté a pro Mikulov zásadní, že se snad ani nedá vyčerpat. A detailněji bychom se chtěli věnovat i architektonickému a urbanistickému odkazu architekta Otakara Oplatka, kterému Mikulov vděčí za mnohé.

Ivo: Velmi rádi mezi sebe přijmeme nové kolegy, kteří by nám mohli pomoci s organizací nebo se zapojit jako průvodci. Naším cílem je otevření diskuse na téma architektury v Mikulově a aktivace občanské společnosti. Těší nás, že se nám daří zprostředkovat příjemná setkání a pomáhat místním navazovat nové kontakty. Pro mne osobně je každé setkání velmi obohacující a často překvapivé. Každý z nás se na dané téma připravuje samostatně s ohledem na svou specializaci, mnoho nových informací přichází od kolegů a také od našich hostů. Mnozí z nich přinášejí své vlastní vzpomínky a zkušenosti, rozvíjí se díky tomu živá diskuze, a to nás opravdu baví.

František: Do klubu je možné se zapojit kdykoliv. Každý nás může kontaktovat osobně nebo přes naši facebookovou stránku, kterou pravidelně aktualizujeme, přidáváme zajímavé články, program a pozvánky na naše procházky.

 

Mikulov potřebuje městského architekta

Na začátku rozhovoru František zmínil specifickou urbanistickou koncepci města. V čem vidíte z toho globálního architektonického pohledu největší potenciál města, a v čem naopak současný Mikulov pokulhává?

Ivo: Z urbanistického hlediska se největší potenciál města skrývá právě ve zmiňované historické koncepci města. Staletími ověřená struktura města a její začlenění do krajiny odrážejí přírodní, geopolitické, socioekonomické a kulturní podmínky, které měly na její vývoj vliv. Využití krajiny a její osídlení se zejména v období baroka nacházely v rovnováze, vztah k půdě a závislost na ní vedla k udržitelnému hospodaření, a samozřejmě také k udržitelné stavební činnosti. V průběhu několika málo posledních desetiletí však došlo k přetrhání vazby města a krajiny, a také ke zpochybnění historických hodnot sídla. Doba komunismu, polistopadové změny, ani posledních dvacet let nepřidalo obdivovanému klenotu ze strany správců města jedinou kvalitní novodobou realizaci. Mikulov potřebuje výrazně změnit myšlení, zahájit spolupráci s odborníky, veřejností, stanovit architektonickou koncepci, která by s citem navazovala na původní principy a vytvořit tak moderní plánovací nástroj s dlouhodobou vizí, s důrazem na udržitelnost výstavby, vazby na krajinu a aktuální potřeby obyvatel.

Jak by se konkrétně dalo na tu historickou koncepci města navázat? Napadají vás nějaké příklady, kde se ten nedostatek urbanistické vize nejvíc projevuje?

Petra: Mikulov je kulturně i historicky bohaté město a myslím, že všichni, kdo tu žijeme, vnímáme jistou odpovědnost za to, jak budeme tento odkaz spravovat. A nejde zdaleka jen o nějakou údržbu, ale především o návaznost v budování potenciálu pro budoucí generace mikulovských obyvatel a všech, kteří mají k našemu regionu vztah. Možností jak navázat na historickou koncepci města vidím několik – přála bych si, aby centrum sloužilo jak místním – podporou drobných podnikatelů, lokálních výrobců potravin a dalších, tak turistům. K tomu by měla sloužit dlouhodobá koncepce náměstí zahrnující jeho architektonickou úpravu, průhlednější a strategicky vedené spravování bytových i komerčních prostor, jasnou infrastrukturu. Tohle je jen jeden příklad za všechny, obecně za velmi nešťastné považuji příjezdové cesty do Mikulova. Chybějící bezpečné trasy pro cyklisty, od města odtržené G centrum a mnoho dalšího. V podstatě jde stále o to, že nedokážeme vždy využít potenciál, který nám město naší velikosti a krásy nabízí. Na druhou stranu to, že věci mohou být ještě lepší, než jsou, je v podstatě pozitivní zpráva pro všechny!

Ivo: Navázáním na historickou koncepci myslím především navázání na způsob myšlení. Zatímco historická struktura vznikala po staletí, byla ověřována průběžně a vedla k udržitelnému hospodaření, novodobé vrstvy za posledních několik málo desítek let jsou výsledkem převažujícího tlaku politických a soukromých zájmů, tlaku developerů, jejichž jediným kritériem je krátkodobé ekonomické hledisko. Nemluvím tedy o nedostatku urbanistické koncepce, mám na mysli její úplnou absenci! Chybí celková vize, uvažování o veřejném prostoru, o potřebách města a obyvatel, o možnostech zaměstnání, kvalitě školství, možnostech trávení volného času a tak dále. Jinými slovy, chybí zadání pro územní plánování, a tím je kvalitní Strategický plán rozvoje města, jehož příprava se neobejde bez odborníků a účasti veřejnosti.

František: Navázat na historické jádro se dá několika způsoby. První velkou chybu vidím ve špatném propojení jednotlivých částí města, tedy v komunikacích – jak pro pěší, tak dopravních. Čistě pocitově to nejvíc vnímám v místě sídliště – svah – ulice 22. dubna – židovské město. Bariéra toho svahu a následná frekventovaná ulice 22. dubna. Je to prostě výrazný střih. Svah je tam vytvořen částečně uměle při budování této ulice, dříve zde byla židovská zahrada. Pozdější stavba níže položeného sídliště však s propojením nepočítala, a proto je zde tato bariéra dodnes. Řešení lze nalézt v úpravě těchto prostor, třeba prodloužením osy chodníku z nádraží, odkud je krásný pohled na zámek. Dále výsadba zeleně. Ulice 22. dubna také kousek dál (křižovatka Piaristů a 22. dubna) doslova ustřihla významnou část historického jádra. Mluvím o ulici Piaristů, piaristický areál a jeho okolí. Málokdo si uvědomí, že starý Mikulov končil v blízkosti zastávky U parku, kde stál dietrichsteinský statek Mayerhof (dům s erbem naproti zastávce). Kvůli tomuto odstřižení se tak oddělila významná část historického centra, a tak je k tomu i dnes bohužel přistupováno jako k periferii. Vedení cest je tedy jeden z důležitých aspektů v rámci urbanismu. Od toho se odvíjí zástavba, což je druhý bod. Třetím pak je funkce zástavby a její kvalita v návaznosti na okolní prostředí, tradice, vzhled, styl. To vše bych jako konkrétní příklad nedostatků položil do těchto míst. 

Je pravda, že ať se pohybuji po Mikulově pěšky, na kole nebo výjimečně autem, vždy narážím na bariéry: neprůchozí bloky, jednosměrky, které by alespoň pro bicykly mohly být průjezdné v obou směrech… Některá místa, která by přirozeně mohla sloužit jako náměstíčka, fungují spíš jako křižovatky. Co by se mohlo udělat pro to, aby urbanistické plánování i kvalita architektury zlepšovala život obyvatelům? Měl by podle vás Mikulov zřídit kancelář městského architekta? Nebo nějakou komisi? Díváte se třeba, jak to funguje v jiných podobných městech? Mohl by se Mikulov někde inspirovat?

František: Náměstíčka versus křižovatky… máš recht. Vlastně, kam si tady chceš sednout… Ale k těm otázkám. V rámci města by na milion procent měl fungovat městský architekt. Představuju si člověka, který má město prochozené, má zkušenosti, jezdí po světě a kouká. Zároveň člověk s názorem i otevřený diskuzi. K tomu by mohl být jakýsi hofštát lidí, se kterými by mohl diskutovat. Víc očí víc vidí. Důležitá je komunikace s památkáři, městem i místními.

Ivo: Pozitivních inspirací je v České republice mnoho, je jen třeba mít otevřenou mysl, dobrou vůli jednat v zájmu společnosti a být ochoten přijmout názory druhých. Pro Mikulov je naprosto zásadní podmínkou zřízení institutu městského architekta. Vytvoří předpoklad, aby politici nerozhodovali bez odborných informací. Městský architekt je schopen jim poskytnout oporu při řešení zděděných problémů a ochraně svěřených hodnot a účelného a udržitelného rozvoje. Poskytne jim také odborné argumenty pro odmítnutí záměrů s potenciálně negativními dopady na žádoucí rozvoj. Z uvedeného je zřejmé, že bez zřízení pozice městského architekta, bez jeho pečlivého výběru, bez možnosti zastupitelů dostávat odborné informace a konzultovat s ním svá rozhodnutí jsou kvalifikovaná a zodpovědná správa a rozvoj města či obce nemyslitelné.

Vrátím se k tomu, co říkal Ivoš: za posledních dvacet let nemá město žádnou kvalitní architektonickou realizaci. V posledních letech i v menších obcích vznikají zajímavé veřejné projekty, svědčí o tom třeba publikace Michaely Hečkové 20 000: O místech a lidech nebo Možnosti vesnice. Přitom Mikulov rozhodně nepůsobí na návštěvníka jako chudé město. V čem je problém?

Ivo: Architektura zrcadlí stav společnosti, její kulturní, ekonomický a politický stav. V publikaci Michaely Hečkové a Matěje Chabery z roku 2019 jsou uvedeny kvalitní realizace veřejných staveb v malých českých městech a obcích o velikosti do 20 000 obyvatel. Obsahuje vyjádření architektů i zástupců obcí ke vzájemné spolupráci a je důkazem, že existují obce a města, kde vyspělé kulturní, ekonomické a politické prostředí vede k úspěšným realizacím veřejných staveb. Mimochodem tuto knihu jsem v roce 2019 zakoupil a s věnováním daroval panu starostovi Mikulova.

Město ale několik nerealizovaných projektů má, například plán na rekonstrukci náměstí, přestavbu bývalého Národního domu, na nové využití hasičské stanice. Jak, Ivoši, tyto projekty coby architekt vnímáš?

Ivo: Na úspěšnost projektu má zásadní vliv motivace jeho iniciátora, základní myšlenka a odůvodnění záměru, jeho smysl, prospěšnost, cíl, kterého chce dosáhnout. Dalšími důležitými aspekty jsou rozvaha o projektu a jeho přesná definice, stanovení konečného cíle, jehož chce investor dosáhnout, ujasnění si základních ekonomických aspektů záměru a také způsob, jakým cíle dosáhnout. U projektů, jejichž investorem je obec, je velmi důležitým procesem komunikace s veřejností. Žádný z těchto kroků nelze podcenit ani obejít. Bez správného nastavení tohoto procesu nebude možné tyto projekty dotáhnout do úspěšného konce. rocházka KAM po současné architektuře v historickém centru Mikulova – Zámecká ulice

Kvalitní architektura se neobejde bez osvícených zadavatelů

Odhlédněme trochu od toho globálního pohledu na město a od toho, co by mohlo nebo mělo být. Starší architektonické skvosty Mikulova mají asi obyvatelé v povědomí. KAM ale často upozorňuje na současné realizace nebo zajímavé moderní rekonstrukce. Můžete vypíchnout nějaké stavby, které se vám zdají obzvlášť povedené a které třeba dobře ukazují cestu, kam může současná architektura v historickém městě jít?

František: V rámci KAM máme výhodu, že každý z nás má větší přehled v něčem jiném, a to z nás dělá super trio. Proto je tohle více Ivošova parketa. Za mě, který miluje starou architekturu, jen mohu říct, že pokud si někdo chce opravit a využít objekt, který je památkově chráněn, je třeba mít zodpovědnost a pokoru k této stavbě a vědět, co si kupuje. Zachovat její organiku a vývoj ve své jedinečnosti, jinak nám zůstane jen Potěmkinova vesnice.

Ivo: Je přirozené, že lidé vnímají výslednou architekturu rozdílně. V KAM se snažíme u každé stavby popsat, jak důležitý je pro zdařilou realizaci celý proces projektu, jeho základní idea, motivace účastníků, jejich vzájemná komunikace a spolupráce. Uvedu tedy několik staveb, ke kterým se pravidelně vracím právě z důvodu výjimečnosti okolností jejich vzniku, díky kterým mohou být příkladem pro ostatní. Předně je to Galerie Závodný (Ing. arch Štěpán Děnge), první významná realizace v Mikulově a okolí, kde osvícení a přesvědčení soukromého investora, jeho snaha o co nejkvalitnější dílo a vytrvalost při jednání s úřady vedly ke vzniku stavby se společensko-kulturním mezinárodním přesahem. Dále bych zmínil Archeopark v Pavlově (atelier Radko Květ). Jde o kvalitně připravenou veřejnou stavbu, a ukázku dobré spolupráce všech účastníků projektu na komplexním řešení včetně interiéru stavby i samotné expozice. Výsledkem je veřejností hojně navštěvovaná stavba, která posbírala mnohá ocenění v Česku i zahraničí, obohacující kulturní prostředí okolí Mikulova. Skvělou inspirací pro revitalizaci historických domů v Mikulově je Štajnhaus (ateliér ORA). Jde o rekonstrukci domu s renesančním jádrem, kde se proces vzniku vyznačuje velkým úsilím o pochopení a zachování původních principů, je společným výsledkem investora a architektů. Na závěr bych vypíchnul revitalizaci Kozího hrádku (desk architekti s.r.o.). Iniciátorem a donátorem tohoto obdivuhodného projektu je soukromý investor Martin Vohánka a nadace BLÍŽKSOBĚ. Nadace podporuje projekty, organizace, či aktivity jednotlivců, které zvyšují kvalitu života ve společnosti a stmelují ji. Motto nadace zní: „Věříme, že jedině prostřednictvím respektu k druhým, přátelství, poctivosti, pracovitosti a solidaritě vede cesta k růstu obecného blahobytu.“

Foto Galerie Závodný

 

Petra: Já bych současné architektuře nějaké konkrétní směřování nekladla. Je to vždy velmi individuální, a pokud je počáteční myšlenka silná, může vzniknout kvalitní řešení i ve spojení starého s novým. V rámci KAM se snažíme poukazovat na to, co se na poli architektury povedlo, a je nám jedno jestli daná věc vznikla před třemi sty, padesáti nebo pěti lety. Velký zájem ze stran místních například vzbudila procházka, která se věnovala bytovkám na ulici 22. dubna. Byť je objekt svým pojetím poplatný tehdejšímu oficiálnímu směru socialistického realismu, jedná se o velmi funkční a kvalitní řešení. Brněnský architekt Otakar Oplatek a jeho tým vytvořil urbanistický koncept, který nejenže reagoval na potřeby válečnými odsuny zasaženého Mikulova, ale který přinesl novou infrastrukturu, propojil okolí zámku, historické židovské čtvrti s novou komplexní zástavbou. Učinil tak s respektem k okolí a vyšel vstříc i tehdejším požadavkům na kvalitní bydlení. Lokalita na Nové dodnes patří k vyhledávaným místům pro bydlení. Jiným příkladem může být často zmiňovaná Galerie Závodný, která je i odbornou kritikou hodnocená jako kladný příklad moderní architektury zasazené do historického jádra. Vedlejším efektem pak je to, že z nefunkčního náměstí vytvořila jakési druhé srdce Mikulova. Obecně problém není v tom, že by chyběli kvalitní architekti, ale spíše osvícení investoři a zadavatelé. Ti mají největší podíl na tom, co dnes v našem městě vzniká nebo nevzniká. 

Nedávno kamarád zveřejnil na Facebooku fotografii necitlivě zrekonstruovaného venkovského stavení obehnaného betonovým plotem v jinak malebné vesnici. Chtěl dát příklad, jak by se věci neměly dělat, ale ohlasy komentátorů mě úplně šokovaly. Byly v duchu: „A co je vám po tom? Je to jeho pozemek! Jsou to jeho peníze! Může si dělat co chce!“ Mám pocit, že porevoluční adorování „privátního“ nás přivedlo tak daleko, že jsme jako společnost ztratili ponětí, kde leží hranice mezi veřejným a soukromým a že o obojí je třeba pečovat. Měl by KAM a podobné iniciativy přispívat i ke změně tohoto myšlení? Městská architektura se přece netýká jen zámožných investorů a veřejných projektů, ale ve chvíli, kdy třeba jen potřebujeme vyměnit okna nebo vybrat barvu fasády, tak se stává záležitostí každého z nás.

František: Pokud se jedná o majetek fyzické osoby, nějakého soukromníka, moc tam nezmůžeme. Proto se KAM snaží ukázat lidem jinou cestu, jak se se stavbou nakládá nebo bylo naloženo v návazností na okolí. Vše se snažíme vysvětlit. Nejde jen o to, že je to hezký barák, protože jej dělal ten nebo ten. Stavbu je třeba chápat v širší souvislosti. Na druhou stranu, pokud jde o majetek města, tam už si můžeme dovolit něco říct. Tedy… měli bychom! Tím se vlastně vracíme k otázce o městském architektovi.

Ivo: Mluvíš o důsledcích privatismu, tedy bezohlednému oslavování soukromého vlastnictví, stahování se občanů z veřejného prostoru do svého domova a ztrátě zájmu o společnou věc, o obec a stát. To je jev, který souvisí se snahou dosáhnout úspěchu, snahou o co nejlepší společenské postavení na úkor svého okolí. Bohužel veřejný sektor je v tomto ohledu ještě větším „škůdcem“. Nepromyšlená privatizace obecního majetku, nezájem o životní prostředí, ignorace občanské společnosti, utrácení veřejných prostředků za nekvalitní projekty i absence strategického plánování mají zásadní vliv na kvalitu života v obcích a přinášejí negativní, často nevratné vstupy do veřejného prostoru. Prostřednictvím KAM informujeme o výjimečných projektech a realizacích, kterým se podařilo toto společenské nastavení překonat, a mohou tak být vzorem pro ostatní.

Petra: Demokracie je o komunikaci. Dialogu, který skrze výměnu myšlenek a faktů vede ke konsensu. Ke shodě na tom, co je nejlepší řešení pro dané téma. My se teprve učíme, jak tento veřejný dialog kvalitně vést. Tak aby naše společné rozhodnutí bylo lepší než jednotlivé rozhodnutí každého zvlášť. Ráda v této souvislosti dávám příklad Nizozemí. Země s poloviční rozlohou jako Česko, ale s populací téměř dvojnásobnou a s velkým počtem migrantů. A přesto, když přijedete do historického centra Amsterdamu či rapidně se rozvíjejícího Rotterdamu, všimnete si hned několika věcí. Jasné značení ulic i památek, vizuální čistota, nové vedle starého. Efektivita společně sdíleného prostoru i jeho estetická stránka dosahují vysoké kvality. To se v Nizozemí děje ve velkém i malém měřítku. Město odkud pochází můj muž je velikosti Mikulova. Když řešili pronájem městských garáží, dohodli se na následujícím postupu: každý občan si může zažádat o dlouhodobý pronájem městské garáže za regulované nájemné. Systém rozdělování je takový, že garáž získává ten, kdo k ní má nejblíže, nikoliv ten, kdo zaplatí víc nebo žádal dřív. Je to fér? Pro někoho ano, pro někoho méně. Ale shoda panovala na tom, že ideálně chtějí mít všichni garáž co nejblíž, a tak upřednostnili dlouhodobou vizi, protože ta bude časem nejvýhodnější pro největší počet lidí. Za mě tedy pojďme kultivovat náš veřejný dialog a ono se to odrazí i na našem veřejném prostoru. To je pro nás hlavní ambicí KAM.

Petra Korlaar působí jako pedagog na mikulovském gymnáziu, věnuje se organizování kulturních akcí a je předsedkyní spolku Národy Podyjí, který se od roku 1999 věnuje zlepšování soužití mezi českými občany a těmi z odlišných kultur. Vystudovala estetiku a romanistiku na FF MU v Brně.

Ivo Hrdlička vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze u profesora Jana Bočana. Od roku 2001 pracuje jako architekt v japonské společnosti Takenaka.   

František Zelinka vystudoval interiérový design na UMPRUM v Praze a v současnosti studuje obor restaurování malby v Brně u Jana Knorra. Živí se prolnutím těchto dvou oborů.

Fotograf a spisovatel Petr Šesták (* 1981) vystudoval Univerzitu Karlovu v Praze, dva roky žil v obytné dodávce a křižoval Evropu s pojízdnou výstavou fotografií. Zkušenosti z nomádského života zachytil v poeticko-filozofickém cestopisu Kočovná galerie (2014). Ze zahraničních pobytů čerpal také ve své povídkové knize Štvanice (2015). V současné době žije především v Praze, provozuje analogové fotokabiny a organizuje kulturní akce v jednom malém příhraničním městě.

Rozhovor vznikl pro blog Čtení Mikulov, jenž podporuje živou literaturu a lokální literární a publicistickou tvorbu v Mikulově. 

Autor: red

Nastavení ukládaní cookies

Používáme cookies k personalizaci obsahu a reklam, k umožnění funkcionalit sociálních sítí a k analýze provozu webových stránek. Informace o provozu a užívání webových stránek Vámi jsou sdíleny s našimi sociálními sítěmi, reklamními a analytickými partnery, kteří je mohou kombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které o Vás sesbírali při užívání jejich služeb.

Vlastní

Vlastní nastavení cookies