Z ulice do porcelánu: Josef Kocman spojuje drsnost graffiti s křehkostí materiálu

ÚSTÍ NAD LABEM — S designérem a studentem ateliéru keramiky na FUD UJEP Josefem Kocmanem jsme si povídali o jeho cestě od produktového designu k porcelánu, o tom, proč ho fascinuje spojení drsnosti ulice v podobě graffiti s ušlechtilostí materiálu, a také o tom, jak může digitální svět oživit tradiční řemeslo.

Můžete se čtenářům krátce představit? Aktuálně studujete a působíte v Ústí nad Labem – jak vás toto místo formuje?

Jsem vystudovaný produktový designér a už čtyři roky se věnuji především keramice a porcelánu. Ve své tvorbě hledám nové způsoby, jak s materiálem pracovat, a snažím se o rovnováhu mezi estetikou, funkcí a vizuálním výrazem. Věřím, že design by měl nejen sloužit, ale i komunikovat, zpochybňovat a otevírat otázky. Tvořím objekty, které narušují stereotypy a odrážejí současné vizuální myšlení.

Pocházím z Prahy, konkrétně ze Žižkova, takového „Ústí v Praze“. Později jsme se s rodinou přestěhovali do Písku, kde jsem vystudoval obchodní akademii. Táta má rodinnou firmu s oblečením a vždycky si přál, abych ji převzal. Jenže já měl k byznysu od začátku spíš odpor a bylo mi jasné, že tohle dělat nechci. Po maturitě jsem se odstěhoval do Prahy a žil pár let tak trochu „na volné noze“. Střídal jsem různé práce. Jednu dobu jsem dokonce pracoval v Zaře na Příkopech, a to byla opravdu životní zkušenost. Když jsem doskládal oblečení na stolech, stačilo se otočit na dvě minuty a místo krásně vyskládaných džín tam stála horda žen, které se mezi sebou div nemlátily kabelkami a hrabaly se v té hromadě látky, jako by šlo o poslední kus na světě. Po třech měsících jsem to vzdal. Tehdy jsem si definitivně uvědomil, že nechci trávit dny v práci, která mě nenaplňuje, a rozhodl jsem se zkusit studium designu. 

Na ČVUT mě tehdy nevzali, a tak jsem nastoupil na Scholastiku, kde jsem studoval produktový design pod vedením Honzy Čapka. Tam jsem také poznal Antonína Tomáška a díky předmětu zaměřenému na práci s materiálem jsem objevil porcelán. Po škole jsem pokračoval v Ústí nad Labem na Fakultě umění a designu, právě v ateliéru keramiky, který Antonín vede. Do Ústí jsem se přestěhoval a žiju tu už čtyři roky. Musím říct, že město má zvláštní energii, trochu drsnou, ale upřímnou.

Proč jste si vybral právě keramiku a porcelán jako médium? Bylo to hlavně kvůli vedení Antonína Tomáška, nebo vás tento materiál přitahoval už dřív?

Nebyla to volba vyloženě kvůli Antonínovi, i když jeho vedení mě také ovlivnilo. Keramika mě chytla sama o sobě. Ten materiál je neuvěřitelně tvárný, můžeš z něj udělat v podstatě cokoliv. Vždycky mě bavilo něco modelovat a keramika mi v tom připomíná práci ve 3D programu. Jen s tím rozdílem, že tohle je ruční, fyzické a trochu i špinavé. Celé to má takový vtipný kontrast – stojíte ve školní dílně, pokrytí hlínou od hlavy až k patě, vypadáte jak zedník po směně a pak ten kus hmoty hodíte do pece a vyndáte z ní vznešený porcelán. To mě na tom hrozně baví. Keramika má navíc obrovský záběr, můžete tvořit funkční věci, sochy i čistě experimentální objekty. Ten materiál nijak nelimituje. A je to překvapivě dostupné médium – litr porcelánové hmoty stojí asi čtyřicet korun...

Co se týče Antonína, jeho vliv vnímám hlavně v přístupu k práci. Je to zástupce té poctivé „starší“ školy, která klade důraz na disciplínu, koncentraci a detail. A to mi na začátku hodně pomohlo. Když jsem přišel do ateliéru, byl jsem dost rozlítaný, on mě naučil zpomalit, soustředit se, vnímat materiál a proces. Keramika totiž nic neodpustí. Každý detail, který při práci podceníte, se v peci vrátí i s úroky. Díky tomu jsem zjistil, že práce s porcelánem je vlastně dost meditační. Je to klid, soustředění, rytmus.

Jak se podle vás doplňuje práce ve školním ateliéru s vlastní praxí a experimenty mimo školu?

Já jsem na školu šel s tím, že se chci vyprofilovat jako produktový designér. Po studiu bych chtěl mít vlastní praxi, ideálně svoje studio, nebo prostě něco rozjet díky kontaktům, které jsem při studiu získal. Už asi dva, tři roky spolupracuji s Markem Kounovským, který založil platformu Claygarden. Původně to měla být jen ateliérová výstava, ale nakonec se z toho stal víceročníkový projekt, kde mohou vystavovat právě studenti. To mi přijde skvělé, že mi škola dala příležitost poznat lidi, díky kterým se můžou takové věci dít.

Ale abych se vrátil k otázce – myslím, že právě studium a praxe se hezky doplňují. Škola mi dala prostor na experimentování, zázemí a hlavně podmínky, které bych mimo ní těžko hledal. Kdybych teď nebyl na škole a chtěl dělat keramiku sám, tak musím shánět výpaly, materiál, platit si ateliér… a to jsou obrovské náklady. Tady na fakultě máme fantastické dílny a k dispozici máme také ateliér v Dubí, kde se dá dělat prakticky cokoliv. To je velká výhoda.

Právě kvůli tomu zázemí, možnostem, kontaktům a výstavám jsem zůstal i na magistra. Na bakalářském studiu jsem se chtěl naučit základy, pochopit designový a umělecký kontext, naučit se s materiálem. A teď na magistru se chci spíš vyprofilovat, dokončit pár projektů, které pošlu do světa, a zaměřit se víc na tu byznysovou část a prostě zkusit sám sebe posunout dál jako designéra.

Vaší bakalářskou práci Wash My Words – umyvadlo inspirované graffiti – jsme mohli vidět letos na Design Weeku. Co vás přivedlo právě k propojení street-artu a designu? A jakou jste dostal zpětnou vazbu? 

Vyrůstal jsem v Praze, takže graffiti mě obklopovalo odmala a vždycky mě fascinovala jeho estetika. Ve třetím ročníku mě napadlo převést graffiti z plochy zdi do trojrozměrného prostoru, a protože jsem se věnoval porcelánu, vznikla myšlenka spojit tyhle dva zdánlivě opačné světy – drsnost ulice a křehkost porcelánu. Nejdřív jsem dělal malé porcelánové sošky, které vycházely z tvarů písmen. Každé mělo svůj význam, třeba „zlato“ bylo zlaté, „sen“ měl perleťový povrch, „dar“ měl tečkovaný vzor jako balicí papír. Postupně z toho vzniklo umyvadlo složené z písmen, které dohromady tvoří slovo „umyvadlo“. Baví mě, že jde o autoreferenční objekt, který je zároveň funkční, ale i trochu s nadsázkou. 

Na výstavě lidi reagovali skvěle, hodně se smáli, psali si po kachličkách svoje vzkazy, takže se z toho stala taková interaktivní věc. A pak samozřejmě přišly i vtipné poznámky, že umyvadlo vypadá trochu jako zubní protéza. (Což vlastně chápu – bílé, oblé tvary, no…). Odborná zpětná vazba mě potěšila. Petr Hájek z Chemistry Gallery v posudku napsal, že jde o první věc svého druhu a že by stálo za to ji chránit známkou. Líbilo se, jak se podařilo propojit něco „nechtěného“ jako je graffiti s ušlechtilým materiálem porcelánu. 

Do budoucna bych chtěl projekt rozvíjet a vytvořit limitovanou edici celé koupelnové kolekce. Hlavně chci, aby to nezůstalo jen jako výstavní objekt, ale aby se to fakt dostalo mezi lidi, aby si někdo doma mohl čistit zuby v umyvadle, které má svůj vlastní příběh. 

Teď aktuálně jste na Designbloku uvedl svou kolekci Ceraflow. Můžete ji čtenářům blíže představit? 

Je to můj společný projekt s Jakubem Špačkem, který se věnuje vizuálnímu a motion designu. Společně jsme vytvořili řízenou simulaci, která bez jakýchkoliv omezení transformuje a popírá zákony reálného světa. V animaci je zobrazen proud tekoucí keramiky, který formuje vajíčko, což je něco, co by ve skutečnosti nebylo možné. Digitální prostředí nám tak umožnilo nahlédnout do skryté podstaty samotného výrobního procesu, do magického pohybu a dynamického tvarování. 

Projekt začal původně jako kolekce tří různých materiálů – keramiky, akrylu a kovu. Kuba v animacích pracoval se sklem, keramikou i metalickými strukturami. V další fázi vývoje se náš digitální koncept začal proměňovat ve fyzický objekt. Zrodily se tak keramické sošky, které zachycují jeden „statický okamžik“, moment, kdy se veškerý pohyb i energie digitální animace zastaví a zhmotní. Celý projekt Ceraflow je tak metaforou setkání dvou světů – digitálního a řemeslného. Výsledkem je ručně vyráběné keramické vajíčko, které je inspirované právě animací Ceraflow. 

Měla jsem pocit, že animace vznikla až po vytvoření porcelánového objektu, je to tak?

Ne, bylo to přesně naopak. Já jsem nejdřív viděl Kubův digitální projekt a napadlo mě, že by šel přenést do reality a že by se dal skutečně vyrobit v keramice. To byl ten moment, kdy jsme začali spolupracovat. A později jsme se domluvili, že animace bude součástí celého konceptu, jako jeho digitální zrcadlo. Měl jsem velké štěstí, taková animace by byla jinak extrémně nákladná, kdybych ji zadával komerčně. 

To muselo být zajímavé i tím, že se to celé otočilo – že jste navrhoval podle animace, ne naopak

Přesně tak. Bylo to jako práce na zakázku, měl jsem jasnou vizuální předlohu a mým úkolem bylo najít technologii výroby, která by dokázala ten efekt přenést do fyzické podoby. Bylo skvělý zjistit, že to, co Jakub vytvořil bez znalosti keramických procesů, se dá skutečně realizovat. 

Už dřív jsem experimentoval s marblingem – s efektem tekoucí, promíchávající se barevnosti. Věděl jsem, že technicky existuje, ale musel jsem přijít na to, jak dát té tekoucí hmotě konkrétní směr, aby výsledek vypadal, jako by proudil vzhůru. Celý projekt vyvíjím už zhruba tři roky. Začátky byly náročné, zkoušel jsem povrchové úpravy, ale vůbec to nevypadalo, jak jsem chtěl. Až po roce experimentování jsem objevil technologii, která začala fungovat. Pořád se snažím dostat tok hmoty víc pod kontrolu, aby výsledek nebyl tak náhodný. 

Jak hledáte rovnováhu mezi digitálním uměním, porcelánem a tradičním řemeslem? 

To je vlastně hlavní myšlenka celého našeho projektu. Digitální animace, konkrétně CGI (Computer Generated Imagery, pozn. red.), jsou dnes velmi aktuálním a rychle se rozvíjejícím oborem. Keramika nebo porcelán naopak prochází velkou krizí, zvlášť po covidu, a to především u nás v Česku. Mnoho porcelánek po pandemii zkrachovalo, hlavně kvůli enormním cenám energií. Podobně je na tom i sklářství. 

Celkově mám pocit, že ten obor trochu upadá a zůstává příliš svázaný s tradicí. Když se řekne „porcelán“, většina lidí si u nás hned vybaví cibulákové talíře nebo klasické míšeňské sošky. A právě tohle chci změnit, ukázat, že porcelán může být současný, živý a propojený s novými technologiemi. Myslím si, že takový přístup může tomu materiálu dodat nový život a svěží energii. 

Kde nejčastěji hledáte inspiraci?

Popravdě všude kolem sebe. Nejsem ten typ, co by musel někde honit múzu nebo jezdit na druhý konec světa, aby něco vymyslel. Spíš věřím tomu, že když vás něco napadne a dáte tomu čas, tak z toho vždy něco vzejde. 

Často to začíná úplně obyčejně – sedíme s kamarády, bavíme se o úplných nesmyslech a z ničeho nic z toho vyleze nápad, který dává smysl. Mám kolem sebe malý okruh lidí, se kterými můžu mluvit o čemkoli, a právě z těchto rozhovorů vzniká spousta věcí. Myslím si, že člověk by se neměl bát přemýšlet i nad hloupostmi, protože někdy z nich vzejdou ty nejlepší nápady. 

Máte nějaký konkrétní postup nebo proces, kterého se držíte, když vzniká nový objekt?

Většinou ano. Jsem především produktový designér, takže se při tvorbě snažím myslet na to, aby výsledná věc byla opravdu realizovatelná a reprodukovatelná v porcelánu. Zjednodušeně řečeno, aby šla zaformovat, odlévat a případně vyrábět i v menších sériích. 

Rád pracuji s designem jako takovým, s tvarem, proporcí a významem objektu. Nejde mi jen o umělecký přesah, ale o to, aby ten tvar dával v materiálu smysl, aby s ním fungoval v harmonii. 

Momentálně pokračujete v magisterském studiu – máte už teď představu, kam byste se chtěl v práci dál posouvat?

Určitě ano. Chtěl bych se propojit s lidmi, se kterými teď spolupracuji, a vytvořit společně kolektiv, který by kombinoval různé přístupy a posílal naši tvorbu dál do světa. Představa je mít něco jako společný ateliér nebo firmu, kde by každý z nás přispíval svým dílem do širšího portfolia, ať už by šlo o objekty, instalace nebo celé interiérové koncepty. 

S Márou Novotným a Markem Kounovským, se kterými jsem se seznámil při studiu, jsme třeba už mluvili o tom, že by bylo skvělé dělat zakázky komplexně od architektury až po jednotlivé produkty. A zároveň bych rád měl vlastní ateliér s autorskými věcmi, které by nesly můj rukopis. Magisterský stupeň beru právě jako prostor, kde se chci zaměřit na tvorbu vlastního brandu a připravit se na to, abych to mohl po škole opravdu rozjet. 

Co vám dává největší smysl v práci s designem a keramikou? 

Asi především seberealizace. Baví mě, že se v tom, co dělám a studuji, můžu naplno projevit. Je to pro mě prostor, kde můžu tvořit, zkoušet nové věci a vyjadřovat se, ta kreativita a možnost osobního rozvoje mě na tom naplňuje nejvíc. 

Co byste poradil studentům nebo lidem, kteří také chtějí začít kariéru v designu?

Poradil bych jim, aby byli cílevědomí a šli za tím, co je opravdu baví. Aby to nedělali jen ze setrvačnosti, ale protože v tom vidí vlastní smysl. Studium by podle mě mělo pomoct člověku najít směr a vyprofilovat se v tom, co ho naplňuje. Je důležité nad tím přemýšlet, věnovat tomu čas a úsilí, protože žádný výsledek nepřijde sám od sebe. To, že tu teď sedíme a děláme rozhovor, není o tom, že bych udělal jednu hezkou věc za týden, ale o tom, že tomu dávám všechno. Myslím si, že je to hlavně o osobním přístupu a vnitřní motivaci, musí tě to prostě bavit a dávat ti to smysl. Jinak to nejde. 

Je nějaká kniha, výstava nebo umělec, který vás teď nejvíc inspiruje?

Hodně mě inspiruje Daniel Piršč, ale mám také moc rád keramika Steena Ipsena. Dělá nádherné organické tvary skulptur, přesně ten typ forem, které jsou mi blízké a které považuji za svůj vzor v keramice. A když to vezmu obecněji, největší inspirací je pro mě moje rodina, hlavně moje sestra... 

Ještě nám na závěr povězte, jestli máte nějaký sen, který byste si chtěl v designu splnit. 

Nechci, aby to vyznělo nějak velkolepě, ale mým snem je jednoduše živit se tím, co dělám, a být v tom úspěšný. Najít v tom hlubší pracovní smysl. A pokud bych měl jít ještě dál, moc bych si přál jednou vystavovat ve světě. 

Ceraflow