Odpověď na uspěchanou dobu i znečištění. Ručně tkaný design Johany Skálové obrací pozornost k řemeslu a životnosti látky

BRNO – S vlnou tráví Johana Skálová skoro veškerý volný čas. Umí ji spřádat, z příze trpělivě utkat látku a tu proměnit ve slušivý oděv. Ve své tvorbě se vrací k české textilní historii s myšlenkou tvořit oděvy, které díky vlastnostem vlny vydrží i několik desetiletí. Zároveň tradiční výrobou oblečení, polštářů nebo předložek neutrpí příroda, kterou mladá designérka miluje stejně jako ruční výrobu. A tak se stalo, že se v souladu s filozofií tvorby pod značkou nesoucí její jméno z mola Fashion Weeku naprosto spontánně přesunula za tkalcovský stav. Jak sama říká, tkaní úplně propadla. 

Studovala jsi oděvně zaměřenou střední školu, cestu ke tkaní jsi našla už tehdy? 

Ne tak docela. Na střední oděvní škole jsem získala spíš teoretické znalosti, naučili mě střihy a dali mi prostor, abych objevovala, čemu se chci věnovat. Prvotní impuls přišel až na konci studia, kdy jsem se v rámci maturitní kolekce rozhodla využít světově unikátní techniku Art protis. Jeden ze dvou strojů na celém světě je totiž právě v Brně. Ve zkratce to funguje tak, že pokládáš vlněnou přízi na plochu, která je prošita s podkladem stovkami jehel a silonem najednou. K tomu jsem už tehdy využívala deadstock (hůře zpracovatelné či vyřazené zbytky určené k likvidaci pozn. red.) vlněné látky ze školních skladů.

Takže to bylo spíše při navazujícím studiu?

Dá se to tak říct. Ze začátku to byly klauzurní kolekce, které mi pomohly dostat se do soutěže mladých návrhářů na Mercedes Benz Prague Fashion Weeku. Zlomový moment nastal při tvorbě bakalářské práce, kdy jsem přemýšlela, jakým směrem se ve své tvorbě vydám. Přišlo mi skvělé jednoho dne říct: tak já budu tkát. Vůbec nic jsem o tom nevěděla, znala jsem technologii jen teoreticky. Bylo to spontánní rozhodnutí. Na Ateliéru designu oděvu ve Zlíně se tkaní nevyučovalo, musela jsem si cestu hledat sama. Pak jsem se do toho ponořila úplně: přihlásila jsem se na kurz předení na kolovratu, který se konal shodou okolností na ekofarmě v blízké vesnici. Chtěla jsem poznat výrobu od základu. Vedoucí kurzu zároveň i tkala, takže jsme strávily hodiny a hodiny poutavými rozhovory. Napadlo mě, že budu tkát jen na rámu pomocí jehlice, ale to mi pak přišlo zbytečně časově náročné.

Začala jsem proto hledat na internetu tkalcovské stavy, před dvěma lety v prosinci jsem se štěstím našla inzerát a jeden si pořídila. Paní, která dělala kurz předení, za mnou ochotně přijela na chalupu u Moravské Třebové. Je to moje oblíbené místo, takže dávalo smysl, že mě to všechno učila právě tam. V rámci výzkumu při psaní práce jsem pak zjistila, že celá oblast byla kdysi tkalcovstvím až do 2. světové války proslulá.

Jsou tvoje odborné znalosti výhodou oproti ostatním, kteří tkají? 

Určitě ano. Většina lidí má tkaní jako hobby. Ne každý však dokáže propojit techniku tkaní se současným designem. Technika sama o sobě otevírá spoustu možností, co lze vytvořit, navíc základy tkaní není tak těžké pochopit. Má to ale své zásady, jako ostatní textilní techniky. 

Jak jsi říkala, tkaní skýtá spektrum možností, co ti pomohlo vybrat si tvůj aktuální směr?

Můj tkalcovský stav má dva listy, to znamená, že se tam může tkát jen jednoduchá plátnová vazba. Mně osobně to stačí, protože i tak si mohu vyhrát se zajímavou strukturou.

Mohla bys to rozvést? Tvou tvorbu, její vývoj a myšlenku?

Jsem ráda, že tkaní můžu využívat ve více směrech, že to nemusí být jen design oděvu, ale můžou to být i interiérové doplňky. Značka Johana Skálová je synonymem udržitelnosti, celkového zpomalení. Zamýšlím se nad původem materiálů, aby pocházely z lokální produkce. Ráda nakupuju například z Textil Mountain, kde skupují staré deadstock látky z českých textilek, takže se zase vracím i k recyklaci. 

Posun vpřed cítím určitě v tom, že se nesoustředím jen na oděv, ale i na interiér. Zajímá mě také výroba přírodní kosmetiky nebo parfémů, kterým bych se chtěla věnovat do budoucna. Ráda bych pod svým jménem vytvořila niche značku, která bude nabízet osobitý životní styl.

Co tě k tomu vedlo? Vidíš v lifestyle třeba větší volnost než v oděvu, nebo si tam chodíš odpočinout?

Odpočinout, určitě. Jinak to úplně nedokážu popsat. Je to vzájemně tak protkané, že se to k sobě prostě strašně hodí: oděv doplňuje prostředí, ve kterém žiješ a naopak. 

Tkaní je poměrně tradiční a řemeslná záležitost, což se ne vždy úplně potkává s moderní dobou a jejími nároky, neodradilo tě to v něčem?

Vždy jsem vycházela z tradice Česka jako textilní velmoci, dřív uměli tkát snad všichni a bylo to úplně normální. Postupem času textilek ubývalo, mně přišlo jako skvělý nápad se k tomu vrátit a čerpat z místních zdrojů. Neodradilo mě to, spíš to byla výzva dělat něco unikátního. Navíc ty návraty k tradicím jsou pro mě příjemné. Naše doba je hodně rozlítaná, já tkaním odpočívám. Od chvíle, co jsem si koupila tkalcovský stav, mi to přijde úplně přirozené. Našla jsem se v tom, co chci přesně dělat, jak se nad tvorbou zamýšlet… Ani netuším, co jsem vlastně dělala předtím. (smích)

Je v této době snadné jít cestou udržitelnosti a lokálnosti, kterou sis vybrala? Třeba i stran dohledávání informací o původu materiálu a podobně...

Přijde mi, že tato doba je tomu poměrně otevřená. Když člověk navíc narazí na zdroje jako Tkalcovna Strmilov a Linda Havrlíková, tak pak není těžké se tou cestou vydat, ale rozhodně to není pro každého. 

Snažíš se svou výrobou zvyšovat také povědomí o celém výrobním procesu a tvojí myšlence? 

Své zákazníky nevzdělávám napřímo, spíš bych ráda vybudovala důvěru v to, že cokoliv si ode mne koupí, bude udržitelné a lokální. V blízké budoucnosti plánuju předávat dál své vědomosti o tkaní formou krátkých kurzů. Ještě ladíme termíny, ale už to bude brzy aktuální. 

Nicméně určitě je potřeba šířit povědomí. Oděvní průmysl je jedním z nejšpinavějších. Tím, že mám hluboký vztah k přírodě, jsem se zařekla, že pokud chci tvořit, tak se nad tím musím pravidelně zamýšlet a neškodit. Určitě se snažím ostatní nabádat, že je potřeba přemýšlet komplexněji. Nenakupovat bezhlavě jen proto, že je něco trendy. Tomu se snažím obloukem vyhnout. Chtěla bych, aby se tkané oděvy dědily z generace na generaci. Myslím, že vlněné věci, a obzvlášť ručně tkané, mají tu výdrž. Že je možné je nosit dál a dál…

Je docela zajímavé v téhle době slyšet, že by někdo mohl dědit oděv. Jak tedy přistupuješ ke střihu a návrhu? Asi je těžké předvídat, co se bude nosit za desítky let, ale jak vidíme, spousta trendů se vrací…

Právě, chce to přemýšlet nadčasově. Jsou kabáty, které člověk může nosit dvacet, čtyřicet let… Snažím se být v návrhu umírněná až minimalistická a přemýšlet tak, aby byl design nadčasový. Neřídit se trendem, ale víc se zamyslet v dlouhodobém horizontu.

Zmínila jsi, že umíš zpracovávat vlnu od začátku až do konce, předeš si i svoje příze?

To ne, musela bych totiž dělat jen to. Je to časově i finančně náročné, ale kupuji si příze z ověřených zdrojů. Dokonce mám doma i příze od přítelova dědečka ze Slovenska, kde měl svoje ovečky. Našli je na půdě a dovezli mi je. Vlna opravdu vydrží hodně, takže i po těch čtyřiceti letech ji stačí jen vyprat. Zkoušela jsem tuhle starou vlnu sama nabarvit, ale barvení indigovou lázní bylo v takovém množství opravdu zdlouhavé. Dalo mi to však vhled do komplikovanosti procesu. Příště to už radši nechám na odbornících z Tkalcovny Kubák. 

Kam se tahle vlna už protkala, máš v plánu vytvořit něco památečního?

Přijde mi krásné něco utkat a poslat zpět do oběhu. Dát vlně nový život a poslat ji do světa. Každý kousek je tak trochu památeční, protože je to svým způsobem unikát. 

Existuje něco, co jsi zatím neutkala a chtěla bys?

Líbilo by se mi tkát větší díla například koberce. Můj stav dovoluje tkát maximálně do šířky 70 centimetrů. Když tkám, musím se dopředu zamýšlet nad střihem, aby byl beze zbytků, nebo aby jich bylo opravdu minimum. Člověk do toho dá extrémně moc času a práce, takže kdyby šel metr vniveč, byla by to hrozná škoda. 

Není to docela výzva, být omezena šířkou sedmdesáti centimetrů?

Časem jsem zjistila, že vůbec ne. Při navrhování aktuální kolekce Bliss jsem si řekla, že by bylo fajn zkusit tkát i jiný materiál, do té doby jsem pracovala výhradně s vlnou. Tak jsem sáhla po bavlně. Je skvělé, jak úplně stejný tkalcovský stav dokáže utkat úplně jiný materiál. Každé plátno je originál.

Můžeš přiblížit, kolik konkrétně práce i času stojí za jedním tvým výrobkem? 

Popravdě je těžké to odhadnout. Ono samotné tkaní není až tak náročné, spíš příprava tkalcovského stavu je hodně na dlouho. Musím si odměřit, kolik metrů osnovy potřebuji, rozmyslet počet nití… Třeba do mého stavu jde 448 nití. Takže musím všechny nitě na válec nejdřív namotat, to se musí dělat ve dvou, protože je potřeba, aby byly rovnoměrně napnuté. Po každém metru se musí hned rozčesat. Takhle se jde kousek po kousku, až se dostanu do bodu, kdy to můžu střídavě navlékat do zmíněných listů. Takže to 448krát převlíknu přes malé dírky – nitěnky, pak vezmu takový malý háček a znovu to 448krát převlíknu přes část nazývanou paprsek. Ve výsledku to zabere spoustu času, samotné tkaní už je pohoda. Za odměnu. 

Takže se tedy dostáváme do řádu dní?

Samotné navíjení zabere dva až tři dny. Potom záleží na hrubosti příze a vzoru. Pokud tkám klasickou plátnovou vazbu, 50 centimetrů zabere odhadem dvě hodiny. Vytkávám i složitější vzory, ty zaberou třeba dvojnásob. Zní to náročně, já to ale miluji. 

Byla jsi vždycky takhle trpělivá?

Určitě ne. (smích) K ručním pracím jsem tíhla od mala. Na střední škole tomu bylo jinak, ale teď mi přijde, jako bych se zase vrátila do dětských tvořivých let.  

Ještě by mě zajímalo, kdo z české nebo světové scény tě na poli oděvů inspiruje?

Co se týče ručního tkaní, z českých designérů nevím o nikom, kdo by se tomu věnoval. Inspirativní osobou je pro mě návrhářka Linda Havrlíková. Byla oponentem mé bakalářské práce a zabývá se zpracováním vlny z českých oveček v projektu “Naše vlna”. Z lokální vlny se totiž v posledních desetiletích stal odpadní materiál, který se pálí, protože jeho využití je pro farmáře neekonomické. A to je velká škoda. 

Co se týče oděvu mám moc ráda věci od Jacquemus. Jsou mi hodně blízké, protože ráda tvořím pro ženy a taky se snažím ženskost promítat do své tvorby. Je to můj pohled na ženy, jak je vnímám a vidím.

Při vhledu do tvé tvorby a myšlenek, které ji opřádají, by mě zajímalo, jak ty sama přistupuješ ke svému odívání? Jak často například nakupuješ?

Téměř vůbec nenakupuji. Zbožňuji plisované sukně, tu si koupím třeba jednou za rok. No a pak si věci šiju, protože se v nich cítím dobře. Taky mám v oblibě sekáče. Většinou si oblíbím jednu věc, a tu pak nosím pořád. Přijde mi to v souladu s mou filozofií. Když si člověk koupí něco ode mě, byla bych nejradši, kdyby to nosil pořád dokola. Dokud se to nerozpadne. Anebo pokud ví, že už ten kousek nevynosí, ať udělá radost někomu jinému. Oděv je emoční věc, citová. Můžou se ti s ním spojovat vzpomínky, ale taky je v pořádku oděv poslat dál. 

Johana Skálová (24) se po studiu designu oděvu věnuje především své autorské tvorbě. Kolekce dámského oblečení pod značkou Johana Skálová byly k vidění třeba na pražském Fashion Weeku, Brno Design Days nebo na Malé noci módy. Oděvní tvorbě se věnuje od roku 2017, poslední dva roky se zaměřuje výhradně na ruční tkaní. Kromě šatstva tvoří také bytové doplňky. Ráda by pod vlastní značkou nabízela ucelené portfolio produktů korespondující s její filozofií, tedy s šetrným a klidným životním stylem. Dosavadní tvorbu prezentuje na Instagramu @johana_skalova nebo na webových stránkách www.johanaskalova.eu.

863832834856857858836839842840843844849850851853854