Její obrazy se nedají vyfotit, zato mají meditativní účinky, Kristína Kandriková uvádí poslední letošní výstavu

BRATISLAVA – Obrazy Kristíny Kandrikové mají na první pohled skryté vlastnosti. Nejsou pouhou abstraktní malbou, jejich barvy se rozlévají do okolí, mění se s osvětlením, mohou být oboustranné nebo částečně transparentní, některé vyznívají jen spolu s dalšími díly, jiné fungují z konkrétního úhlu pohledu. Pozorným sledováním a hledáním svého přístupu v prostoru může divák jejich nečekané vlastnosti odhalit a dospět k nevšednímu uměleckému zážitku.   

Vystudovala malířství na Vysoké škole výtvarných umení v Bratislavě, tradiční formát obrazu je jí ale malý. Zkoumá jej a probádává až na dřeň, mimo rám, vně plátno, vynalézá vlastní tajné techniky. Tvůrčímu procesu předchází zevrubná inspirační příprava, Kandriková podniká rituální vycházky do lesa, na kopec, medituje a vyhledává prchavý okamžik flow, vytržení, čisté mysli, který se pak snaží vyvolat i ve svých dílech. 

Ve vaší práci nejde ani tak o samotné obrazy, ale o kouzlo, které vytváří v prostoru ve spojení se světlem, barvami a fyzikálními vlastnostmi, ohybem světla, zářením. Co tím vyjadřujete? 

Světlem, barvou a jistým uchopením se v umění snažím zprostředkovat atmosféru, kterou prožívám nejen v krajině ale i v samotném mém bytí. A práce s tím mě fascinuje, co se stále vynořuje, nové vlastnosti, elementy, které se dají zase jinak ohýbat. Často se vracím k dílům, s nimiž jsem pracovala už dříve, protože nacházím stále nové aspekty, nebo záblesky, ale stále na jemnější úrovni. Mám pocit, že když se podívám zpětně na předešlé výstavy, tak se ty efekty zjemňují. 

Snažíte se vytvořit to, co zároveň hledáte v životě jako způsob vnímání? 

Je to v každodenním bytí a prožívání. Jak ze sebe nahlížet na svět, být pozorovatel a sledovat, co se mi děje, co zažívám, zůstat v středu a spíš to pozorovat, nenechat se strhnout emocemi, což se vždy nedá, snažit se mít odstup. Moji tvorbu dost ovlivňují nejen procházky v krajině ale i meditace.

Připomíná mi to účinky některých drog.

Fascinující je, že se podobné stavy dají dosáhnout i uměním. Trvá to déle, ale pak je to o to konstantnější. Droga to vyvolá na čas. Změnou vlastního vnímání, která nastává postupně, umím vnímat okolí, atmosféru, barvy hlouběji, intenzivněji. Dokážu to vnímat s čistou hlavou. Není to vždy snadné, ale o to je to krásnější.

Kde to nacházíte?

Momentálně bydlím kousek od lesa, ke kterému jsem vždy inklinovala, a tam to vnímám nejvíc. Velkolepost prostředí, krajiny, stále mi to přijde neuvěřitelné. Když se procházím lesem, jak se mění během roku, teď jsem šla na podzim v mlze a ty stromy, úplně jsem se cítila jako v nějakém chrámu. Přitom jsem tam skoro každý den, ale i tak mě to dokáže nadchnout.

Jeden ze zdrojů vaší práce je v každodennosti dokázat odhalit kouzlo, které tam je, ale už ho nevidíme, protože se ani nedíváme?

Někdy si to zbytečně komplikujeme. Někdy je těžké být v tom čistém momentě, ale zároveň si říkám, že je to vlastně tak jednoduché, že se divím, proč to tak není stále. Ale stále nás něco rozptyluje.

Na vaší výstavě mohou návštěvníci pozorným sledováním a hledáním v prostoru v různých úhlech pohledu objevovat nečekané efekty.

Záblesky. Chci od diváka, aby byl přítomný v galerii, nebo kde je to nainstalované a vnímal díla. Nechal si otevřený pohled a objevoval hru se světlem, změny barevnosti, odrazy, které se vynořují až při záměrném pohybu a při pozorování díla. Nečekám od nich žádné vědomosti, stačí tam být a užít si to, co se tam děje a jak to na ně působí. 

Vaše díla se obtížně zaznamenávají na fotky, asi by se spíš měla natáčet na video, kde je větší šance zachytit to umění, protože je třeba si najít správný, nebo svůj vlastní pohled.

Je to o tom momentu nebo přístupu. Meditace není podle mě pro každého. Když má někdo moc energie, zažívá to asi jinak a medituje třeba adrenalinovým sportem, kde se zpřítomní. Je to jako u hlavního díla této výstavy, když se k němu přibližujete, funguje čím dál víc, ale jakmile se dostanete přímo k němu, zmizí. Když se to snažíte uchopit, zmizí to. A tak je to u meditace, nebo obecně kontemplace, hloubání. Když upnu pozornost na to, že medituji, tak to odejde. Je třeba to nechat jen tak procházet a naladit se na to, neuchopovat to všechno myšlenkami, jak jsme naučení a dát prostor čistému bytí. 

Špatně se to fotí, takže to funguje na místě, nejsou k tomu potřeba žádné vstupní informace, aby to člověk dokázal vnímat, není k tomu třeba vzdělání nebo vkus, ale stačí být u toho a zažít to. Dnes jsme zvyklí vnímat věci zprostředkovaně, prostřednictvím médií a je toho hrozně moc, takže se omezujeme na povrchní prožitky, které nás zahlcují. Tady na výstavě je to úplně naopak.

Někdy mám takové idealistické představy o světě, třeba že bychom si měli na určité věci vyhradit čas a nenechat se rušit okolím, telefony, jak to všichni děláme. Ale jak to dnes udělat, kde najít ten prostor a čas, moment na ticho a ponoření se do sebe? Kdybychom to dělali všichni (aspoň pár minut denně), tak myslím, že by na světě bylo jinak. Možná by se v nás postupně začaly měnit vnitřní pochody a byli bychom vědomější k sobě samým i jak se chováme k okolí.

Zároveň je to silný hlas v diskuzi o tom, co je umění. Jste malířka, ale malbu zkoumáte do nejzazší roviny, kdy už přestává být obrazem. To mi přijde proti trendu, netvoříte ikonická díla, která by se dala snadno reprodukovat a propagovat, jdete na samotnou dřeň uměleckého zážitku, který zprostředkováváte divákům, nebo hlavně návštěvníkům. 

Je to tak. 

Věnuji se i klasické malbě, někdy mám potřebu zachytit daný moment a prostor a prostředí, které jsem viděla a snažím se a jde to samo. Dávám tam spíš ten duchovní rozměr zážitku většinou z lesa z mlhavých podvečerních výprav. Ne vždy mi ale stačí plátno, ohraničené plátno. Na objektu, nebo transparentní fólii umím jinak pracovat se světlem a odrazem a potom to varíruji a hraji si se světelností. Stále se z toho vynořují nové věci a je to pro mě velký zážitek – samotná tvorba, hledání a objevování nových impulzů.

Jsme v galerii, ale vystavujete i v neobvyklých místech.

Vloni jsem vystavovala v Nové synagoze v Žilině (navržené Petrem Behrensem, pozn. red.). Přišlo to nečekaně díky rezidenci, kterou jsem tam trávila. Synagogu jsem zahalila do modré barvy tak, že jsem zakryla okna modrými malbami na fóliích. V modré atmosféře levitovaly další objekty a malby. To byl pro mě obrovský zážitek, vlastně dosažení mety, vždy jsem si přála mít výstavu v žilinské synagoze a ono to přišlo. Byla pocta mít k dispozici takový obrovský historický prostor.

V létě jsem hodně vystavovala přímo v krajině, na festivalu Dom, to byla taky dobrá zkušenost, jestli ty věci vůbec odolají povětrnostním podmínkám. Většina mých děl vychází z krajiny a mých zážitků v ní, tak se najednou dostaly zpátky do krajiny a prolínalo se to. Malby na fóliích byly zavěšené v korunách stromů, v lesním prostředí, nebo městské zahradě, tak se malba zapouštěla zpátky do přírody, i když je na plastu. Ještě jsem nevymyslela ekologičtější způsob.

Na druhou stranu používáte i různé přírodní materiály a nalezené větvičky a kameny, takové trochu surrealistické prvky, ale kombinujete je s nejnovějšími materiály, které mají různé reflexní vlastnosti.

Je to mix. Přišlo to přirozeně, když jsem v lese našla nějaký krásný kámen, nebo větev, kterých tam by milion, ale ony mě mezi ostatními upoutaly. Začala jsem si je nosit domů, máma se vždycky divila, co to zase vleču. Byly se mnou v ateliéru a postupně přišlo, že jsem měla potřebu změnit charakter té přírodniny a najednou se dostala do malby. Upřela jsem pohled na jejich tvar, protože se v lese ztrácí, nevidíme je jako jednotlivce.

Připomíná mi to, když děti nosí domů kamínky a větvičky, je to možná tím, že ještě mají nezatížený pohled a dokážou objevovat něco fascinujícího tam, kde to dospělí už nevidí? 

Asi ano. Někdy mi to přijde vtipné, měla jsem výstavu v plzeňské galerii (DEPO2015) a vystavila jsem tam choroš. Měla jsem z toho radost, že ha: vystavím houbu. Proč ne, dívejte se na ni. Možná to je o tom, že všude je krása, jen ji přehlížíme. Jsou to abstraktní tvary, mnoho autorů s nimi pracuje v malbě a příroda je stále naše základna a útočiště. 

Teď otevíráte výstavu Slnko chcelo Mesiacom byť, co chystáte dál. Líbilo se mi, když jste před rokem v Banské Štiavnici vystavila terapeutické dílo, které děláte přilepováním reflexních pásek na podklad. Tam mělo asi metr čtvereční, tady se objevuje taky a už je mnohem rozměrnější, takže terapie očividně pokračuje. Místa ale na podložce zbývá stále dost. Budete pokračovat? 

Uvidím, zatím nemám, doufám, potřebu. Vypadá to, že už by to mohlo být v pořádku. I tak by mě zajímalo, jak by to vypadalo, kdyby narostlo třeba na těch pět metrů. To pak nabere jiný rozměr. 

Chtěla bych se zase trochu zasoustředit, letos jsem toho měla opravdu hodně, dost aktivit. Navrátit se k objevování a podívat se po nových možnostech v rámci mého spektra. Pracovat se světlem. A jak jste zmínil, že se to nedá fotit, ale spíš natáčet, tak i nad tím přemýšlím.

A vlastně chystám ještě jeden projekt s výbornou slovenskou hudebnicí Ivanou Mer. Dělá krásnou hudbu a výborně jsme si sedly lidsky i umělecky. Chystá nové album a oslovila mě ke kreativní spolupráci, možná bude živé malování, nebo práce s prostorem. Zatím je to v přípravné fázi.

Kristína Kandriková se narodila roku 1992, pochází z Kysuckého Nového Mesta a vystudovala ateliér mal+by Klaudie Kosziby na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Během studia absolvovala stáž na Akademii Sztuk Pięknych w Gdańsku. Finalistka Nadácie VUB Maľby 2023.  

Výstava Slnko chcelo Mesiacom byť probíhá ve Staromestské Galérii Zichy v Bratislavě od 14. listopadu do 14. prosincce 2023.