Jednou vás hejkal vyvede z lesa, podruhé vám skočí na záda, říká kurátorka výstavy Hluboká voda, nejhlubší les Alice Hradilová

NOVÉ MĚSTO NA MORAVĚ – Letní krajina Vysočiny láká k výletům. Pole, louky, ale i hluboké lesy a rybníky, ve kterých se mohou skrývat strašidelné bytosti. Zamíříte-li na Vysočinu, doporučujeme navštívit i Nové Město na Moravě, kde se od 17. června až do 18. září koná výstava Hluboká voda, nejhlubší les s podtitulem Strašidla podle zkušenosti a tradice. Doplníte si své znalosti o vodnících a hejkalech v české kultuře a možná vás i příjemně zamrazí. A speciální tip? Zkuste cestovat projednou vlakem a nechat se ukolébat pomalým tempem lokálky s nádhernými výhledy do letní přírody. 

Kde se zrodil nápad uspořádat výstavu o strašidlech? 
Myšlenka výstavy vznikla zhruba před dvěma lety. Celý nápad se odvíjel od odkazu malíře a grafika Karla Němce, jehož bestiář jsme vystavili spolu s bestiářem jeho současníka a přítele Josefa Váchala. Oba umělce spojovala dohromady i jejich oblíbená technika dřevorytu. Němec většinu života žil a tvořil zde v Novém Městě na Moravě. Jeho odkaz je stále patrný, vytvářel například sgrafita na domech i na kostele svaté Kunhuty. V Horáckém muzeu máme celou jeho pozůstalost i malou expozici. 
Pro mě osobně je Němec velké téma, mám moc ráda jeho cyklus dřevorytů Strašidla. S historičkou literatury Hanou Klínkovou, která se zaměřuje zejména na Váchala, jsme společně napsaly o Němcovi publikaci Strašidla, lyžaři, svatí. 
O tématu strašidel jsme se jednoho dne bavily u nás v kuchyni společně s malířkou Marií Butulou Cichou a napadlo nás, že bychom jej mohly rozšířit o současnou tvorbu. Dalším zásadním propojením stěžejním pro vznik výstavy bylo setkání se spolukurátorem naší výstavy Martinem Jirouškem v Litomyšlském Portmoneu, kdy jsme se bavili o vlkodlacích. Pro výstavu jednak teoreticky zpracoval téma vodníka a hejkala a jednak připravil z vlastních sbírek expozici filmových plakátů, začínající upoutávkou na legendární Jak utopit doktora Mráčka. 

Vy působíte v Horáckém muzeu, expozice je tak obsáhlá, že se nachází i v Horácké galerii. Jak se to podařilo? 
S celým nápadem jsem oslovila místní Horáckou galerii, která má teď nové vedení, a navrhla jim spolupráci muzea a galerie. Jejich kurátor Jakub Orel  téma vzal za své a spolu jsme pak výstavu tvořili. Je zároveň umělec, performer, takže výstavě dodal další rozměry. Nakonec vznikla na místní poměry nebývale velká výstava, mají ji ve všech prostorách galerie. U nás v Horáckém muzeu najdete také jeden z okruhů nazvaný Miláčkové, dílo Aloise Boháče. 

Jakým strašidlům je výstava věnována? 
Když jsme se v tématu začali orientovat, zjistili jsme, že nejvýraznější strašidelnou postavou české kultury je vodník. Vezměte si, že dosud s trochou nadsázky u každé louže stojí vyřezávaný vodník. Fenoménem vodníka se zabývá literární vědec Pavel Šidák ve své knize Mokře chodí v suše. Vodník je spojený s hlubokou vodou, jungiánským symbolem nevědomí, temnými vášněmi. Na Horácku máme spoustu pověstí o vodnících, které tu kolovaly až do šedesátých let, a někteří lidé ještě v polovině dvacátého století věřili, že vodníka potkali. 
Zjistila jsem, že většina pověstí tady na Horácku se týká vodníků, hejkalů, divoženek. Vodník byl frekventovaným tématem v českém výtvarném umění od sklonku devatenáctého století, takže v této části výstavy jsou zastoupeni starší autoři, například Pirner, Schweiger, Panuška, Aleš. Co se týče hejkala, našli jsme hlavně parafráze na to téma v umění současném. Například na obrazu zmiňované Marie Butuly Ciché sedí bubák u ohníčku a opéká si houbu. Marie pojala bubáka jako svoje divoké svobodné alter ego, které zůstává v lese a straní se civilizace. 
Ráda bych zmínila i Annu Hulačovou, jejího Velikonočního bojovníka můžete vidět i na plakátu k výstavě. Tento bojovník tvořený pomlázkami a třímající v ruce těsto ztvárňuje divokého tvora, lidové běsnění. 
Na závěr expozice o hejkalech v přízemí najdeme dvě podoby lesního muže, díla Evy Macekové, která tu vytvořila dvě bytosti, jednu pletenou, jednu malovanou. Jsou to postapokalyptičtí  tvorové.

Co jsou to vlastně vašima očima strašidla? 
Pro pohany to byly duše jejich zemřelých předků. Křesťanství přidávalo své výklady, například, že jsou to padlí andělé. Obecně myslím, že je v nich strach z temnoty, z něčeho neznámého. Jsou o konfrontaci se silou, která nás přesahuje, a její překonání dodává naději a posouvá nás dál. Také nám svojí neuchopitelností a nevyzpytatelností nějak podvědomě pomáhají vypořádat se s nepochopitelnými věcmi v životě. Četla jsem, že se jako téma znovu vynořují v dobách znejistění hodnot, společenských krizí. Nejspíš na tom něco bude. Ohledně dnešní doby mě napadá souvislost s environmentální krizí. Viz například Urbanův hastrman. Vodník jako ochránce živlu zahnaný na souš. 

Co říkáte na  ztvárnění strašidel v současnosti? 
V dnešní době jsou strašidla dehonestována, podívejte se na příklady pohádkových vesniček a podobně. Strašidelné postavy se transformovaly do konzumní zábavy, jsou zesměšněné. Naším přáním je vrátit strašidlům jejich důstojnost. Když vidíte dřevoryty Němce, je v tom síla vnitřního prožitku. Strašidla jsou hluboké téma. 
I z toho důvodu jsem zvědavá na reakce veřejnosti. Výstava má podtitul Strašidla podle zkušenosti a tradice. Věřím, že přijdou rodiny s dětmi a setkají se s pojetím, které naprosto neočekávaly. Naše výstava ale není pohádková vesnička, může působit až ponuře. 
Věnujeme se i pozadí vzniku děl. Proč se nějaký umělec rozhodne ztvárnit třeba vodníka? Vezměte si obrazy Aléna Diviše. Alén Diviš byl po začátku druhé světové války vězněn, nato internován ve sběrných táborech. Ocitl se na krajní mezi existence, zažíval pokoření. V reakci na tyto zážitky pak vytvořill cyklus Kytice. 
 

Takže strašidla nevnímáte jako dětské téma? 
Narozdíl od pohádek, které začínají bylo-nebylo a všechno dobře dopadne, strašidla hrají většinou vedlejší roli, jsou pověrečné pověsti o setkání dospělého člověka s nadpřirozenou silou. Věří se, že se to skutečně stalo, a někdy zkrátka stáhne dotyčného vodník do vody a utopí. Takže proč ne, dříve se ty příběhy vyprávěly u draní peří a děti byly při tom, ale poselství je pro děti i pro dospělé. 

Odkud jsou všechna díla zapůjčena? Z vašich sbírek? 
Filmové plakáty poskytl kurátor Martin Jiroušek, díla Karla Němce jsou, jak jsem již zmínila, z našeho Horáckého muzea. Ostatní máme v zápůjčce z velkých galerií, z Památníku národního písemnictví máme originál Váchalovy Ďáblovy zahrádky. Další díla jsou zapůjčena od soukromých sběratelů. 

Podle jakého klíče jste díla vybírali? 
Vybírali jsme z toho, na co jsme narazili. Co se týká současného výtvarného umění, na některé umělce jsem dostala tip od Juraje Horvátha z UMPRUMu, například na Lucii Lučanskou, s dalšími tipy přišla Marie Butula Cichá. Dvě umělkyně dokonce vytvořily díla přímo pro tuto výstavu, a to jednak Antonie Zichová se svými výšivkami a také Veronika Vlková, která se pro téma ihned vyloženě nadchla. 

Vystavujete zde něco unikátního, na co byste poukázala? 
Vystavujeme tu jednak vzácné originály, které není tak obvyklé v lokální galerii spatřit, a jednak tu máme řekla bych “špeky”. Zde bych upozornila na loutku vodníka, kterého měl v pracovně sám Tomáš Garrigue Masaryk. A již zmiňovanou Váchalovu Ďáblovu zahrádku. 
Já jsem si oblíbila obrovský obraz od Aloise Podlouckého, který visí v patře v chodbě, a vypadá jako oltář. Podloucký žil v Novém Městě, je vnímán spíše jako pedagog, učil kreslení na místní reálce, nicméně sám fotil a byl všestranný umělec. Dílo nám zapůjčili v Jihlavě, do té doby jsme neměli tušení, že podobný obraz existuje. 
A nesmím zapomenout na Velikonoční strašidlo od Anny Hulačové, to obletělo celou zeměkouli. Hulačová je v současnosti jednou z nejprestižnějších českých umělkyň. Strašidlo k nám přiletělo ve velké krabici z New Yorku, kde bylo předtím vystavené. Takhle český vrbový bubák lítá po světě. 

Co nabídne doprovodný a edukační program k výstavě?
Já se trochu paradoxně těším zejména na závěr výstavy, kdy přijede Bazmek Entertainment se svou performance Vodnik Open. Bazmek Entertainment hráli site specific představení o vodnících v Brně a Praze. Jejich hlavním motivem jsou vodníci, kteří v moderním městě živoří ve stokách na periferii. Divák chodí po městě a na různých místech se s nimi setkává. Na to se opravdu těším. 
Mimoto pořádáme dětský příměstský tábor na strašidelné téma, připravujeme tři komentované prohlídky. Chystáme i mini konferenci o hejkalovi, protože tato bytost není zdaleka tak teoreticky zpracovaná jako vodník. 
Hned za Novým Městem se nachází městský les Ochoza opředený  mnoha pověstmi o hejkalech, vodnících i vílách. Mám naplánovanou vycházku po místech, kde se pověsti odehrávají. 
Hejkalové tady k Novému Městu tak nějak neodmyslitelně patří. Karel Němec zpracovával hejkala, máme tu i stejnojmenný pivovar. A lidi z nedalekého Žďáru nad Sázavou Novému Městu posměšně nazývají Hejkalov. To téma je tu stále živé. 

Mgr. Alice Hradilová, studovala na MU v Brně dějiny umění a etnologii na Filozofické fakultě a environmentalistiku na Fakultě sociálních studií. 
V současnosti je kurátorkou Horáckého muzea v Novém Městě na Moravě. Pořádá zde výstavy, akce, programy pro školy, prohlídky a stará se i o sbírku historického skla, keramiky, hraček, textilu či obrazů. Ráda prochází krajinou, poslouchá příběhy, obnovuje tradice. Spolu s Hanou Klínkovou napsala knihu Strašidla, lyžaři, svatí - Karel Němec ve sbírkách Horáckého muzea.

Hluboká voda, nejhlubší les