Jeden den s výrobním ředitelem Tepláren Brno

Hodiny na vrátnici ukazují 7:53 minut. Tomáš Weigner, výrobní ředitel společnosti Teplárny Brno, si „píchne příchod“ a s úsměvem chvátá chodbami ředitelství Tepláren Brno. Sedmapadesátiletý absolvent Katedry energetiky Strojní fakulty Ostravské univerzity pracuje pro brněnské Teplárny od mládí. Pracovní den začíná schůzkou v kanceláři obchodního ředitele Pavla Slavíka.

Nacházíme se v centrále společnosti na Okružní ulici na Lesné. Teplárny Brno jsou obchodní společností, která vyrábí a prodává teplo, elektrickou energii, chlad nebo plyn, ale dodává také služby pro elektromobilitu.

Den výrobního ředitele začíná schůzkou, na které s kolegy řeší trasu teplovodního vedení a umístění výměníkových stanic pro stávající i vznikající čtvrti v Bohunicích a Starém Lískovci. Sídliště dnes mají vlastní kotelny, časem se napojí na páteřní teplovodní síť a horkovod z Dukovan, který zajistí energetickou nezávislost Brna.

Následuje kratší setkání s Tomášem Hadravou vedoucím oddělení prodeje Energií. Tématem je umístění nové záložní a špičkovací kotelny v Bohunicích. Vznikne v horizontu let 2027-2030 a počítá s napojením na Horkovod z Dukovan. Ten po svém dokončení v roce 2033 dodá polovinu brněnské spotřeby tepla, zbytek půjde z provozu SAKO a štěpkové kotelny. Závislost na zemním plynu tak klesne z dnešních 62 %  spotřeby na pouhých 7 %. 

 Z Lesné se přesouváme do nejstaršího provozu Špitálka, ve kterém má výrobní ředitel svoji kancelář. Špitálka zahájila provoz v roce 1930 z iniciativy profesora Vladimíra Lista jako první teplárna v Československu a od začátku vyráběla kromě páry pro průmysl také elektrickou energii. Dnes je s instalovaným tepelným výkonem 241 MWt nejvýkonnějším zdrojem tepláren. 

Ve služebním elektromobilu přijíždíme na Špitálku. Vozový park Tepláren Brno je již ze 70 % procent elektrifikován a po městě zbudovaly přes 150 dobíjecích bodů. Elektromobily navíc dobíjí elektřinou, kterou sami vyrobí, což přináší značnou úsporu.

Špitálka představuje živoucí muzeum energetiky. Když Tomáš Weinger v 19 letech do Tepláren nastoupil, původní parní napájecí čerpadlo a „turbínka“ značky Kolben-Daněk ještě byly v provozu. V zeleném „domečku“ v pozadí dnešní výrobní ředitel začínal.

Současnost. V rodném listu nejnovějších kotlů K2 a K3 je napsáno datum 2020, jde o nejlepší technologii, jakou si lze představit. V porovnání s dosluhujícími vysokotlakými kotly, které byly původně určeny ke spalování uhlí a později přestavěny na plyn, mají zhruba poloviční výkon, ale více než devadesátiprocentní účinnost.

Cestou do kanceláře – kolega slaví jubileum, na společném dárku nesmí chybět ani jeden podpis. Tomáš Weigner přidává ten svůj.

Krátká zastávka v kanceláři výrobního ředitele, která se nachází v budově provozu Špitálka. Rychle vyřídit hovory a přesouváme se do Králova Pole na provoz Červený mlýn.

Červený mlýn je moderní paroplynový zdroj. Využívá kombinovanou výrobu tepla a elektřiny a slouží jako klíčový propojovací uzel horkovodních napáječů. V jeho areálu sídlí prezentační a edukační centrum pro veřejnost a brzy bude otevřen HUB elektromobility.

Mozkem Červeného mlýna je dispečink, odkud dispečeři řídí výrobu a distribuci, akumulaci energie. V letním období provoz především poskytuje služby výkonové rovnováhy pro ČEPS.

Následuje prohlídková trasa útrobami Červeného mlýna. I tady procházíme mnohopatrovým bludištěm se stovkami metrů potrubí a bezpočtem technologií. Ta nejcennější je ukryta ve vlastním „domečku“.

Srdcem Červeného mlýna je spalovací turbína. Konstrukcí se podobá leteckému motoru a její lopatky musí zvládnout teplotu, která dosahuje až 1350 stupňů Celsia. Ne, tady se nesmí fotit s bleskem. Zábleskové senzory by turbínu za 800 milionů korun bezpečně zastavily.

Z Králova Pole směřujeme do Maloměřic na provoz Brno-Sever. Neomylně nás vede komín, který se svými 217,5 metry patří mezi nejvyšší podobné stavby u nás. A kvůli svému zakřivení je technickou kuriozitou.

Poslední investicí Tepláren je štěpková kotelna se skladem. Kromě ohromné haly přezdívané pracovníky „hotel pro štěpku“, stojí za pozornost akumulační nádrž, která pojme 3,5 tisíc kubických metrů horké vody. To by naplnilo šest plaveckých „pětadvacítek“. Když je přebytek tepelné energie, „nabije“ se do horké vody a když je potřeba, jde teplá voda do rozvodů.

Nový kotel na štěpku ročně spotřebuje 80 tisíc tun štěpky, což je přibližně 1 600 vagónů. To je opravdu dlouhý vlak. Kotelna topí pouze v zimě, celkem 5 tisíc hodin ročně.

V létě zeje sklad prázdnotou. Letní spotřebu elektrické energie a tepla totiž dokáže vykrýt provoz SAKO, který vyrábí energii spalováním komunálního odpadu. V zimě je primárním zdrojem Červený mlýn, nově se přidá štěpková kotelna a jako špičkovací zdroj zmíněná Špitálka. Letní spotřeba Brna je pětinou té zimní. 

Betonová hala je utěsněna proti prachu, aby provoz neobtěžoval svoje okolí. Štěpku dováží přímo ke skladu vlakové soupravy. Palivo se získává zejména jako odpadní materiál z těžby dřeva. Popel, kterého je po spálení štěpky mezi 2 a 10 procenty, je možné fortifikovat, využít jako hnojivo v zemědělství, případně pro zabezpečení skládek – na cesty a těsnicí vrstvy.

Z provozu spěcháme na další meeting, tentokráte věnovaný koordinaci intravilánu a extravilánu chystaného horkovodu z Dukovan. Tady se s výrobním ředitelem Tepláren Brno Tomášem Weignerem loučíme.