Je lepší se u ostatních inspirovat, než se s nimi porovnávat, říká módní návrhářka Ema Domanická

ÚSTÍ NAD LABEM – Fashion Show nazvaná Future Is A Spectrum patřila mezi highlighty letošního Zlin Design Weeku. Odehrála se 10. května pod širým nebem při západu slunce na platformě 14|15 Baťova institutu na mole o půdorysu ležaté osmičky. Hodinu a půl dlouhá přehlídka předvedla práce vybraných nadějných jmen fashion designu z Česka i zahraničí včetně studentky Fakulty umění a designu v Ústí nad Labem Emy Domanické. 

Jak jste se dostala na ZDW?

Oslovili mě, dost dopředu, což oceňuji, přímo emailem, nebo na Instagramu.

O čem je kolekce Aby ste sa neposrali?

Přišlo to jako moje emocionální reakce na některé lidi a situace, protože už mě štvali. V kolekcích se inspiruji hlavně mými pocity a pocity lidí kolem, tak jsem si řekla, proč do toho nevložit ten můj eskalující hněv. Všimla jsem si, že hodně lidí v mém okolí neříká věci na rovinu tak, jak by chtěli. U některých lidí a situací jsem si už říkala, aby se neposrali. Bylo mi jich až líto. Na jednu stranu máme svobodu slova, na druhou nemůžeme říct, co chceme. Tak jsem se rozhodla, proč bych to nemohla udělat já – vyjádřit jejich emoce větami, které jsem měla v té kolekci. Jsou to jen slova, věty a beru to opravdu s humorem.

Je to o upřímnosti, není nic zlého na tom, když člověk takhle nějak upustí páru. Není třeba se hrozit, že taková mladá slečna se takto vyjadřuje. Nikdo nejsme svatí, všichni máme nějaké emoce, tak proč s nimi nebýt upřímní aspoň k sobě samým?      

Kromě expresivních popisů mě zaujala kombinace tradiční techniky pletení s výraznými barvami a neotřelými střihy, takže vznikly hodně zábavné outfity

Do techniky pletení jsem se zamilovala díky oběma mým babičkám, po kterých jsem to zdědila. U pletení mi vypne hlava. Bývám docela cholerická a u pletení na nic nemyslím. Je to pro mě úplná arteterapie a způsob jak zvládat emoce a vydat je ze sebe. A když tam navíc vložím ta slova… Vtipné je, že ta technika je něžná a jemná, a když tam člověk vidí napsané ty věty, je to oxymoron. To jsem se do toho snažila vložit i barvami, které člověku evokují krásu, svěžest, něco pozitivního, ale když se to člověk snaží přečíst, aha, tak to zas až tak pozitivní nebude :) Snažila jsem se to tak spojit, aby nad tím pak člověk přemýšlel, proč jsem zvolila takové barvy a techniku. Na trhu je navíc docela těžké najít vlnu v takových barvách, takže použitý materiál je směs vlny a akrylu. Díky tomu s tím taky můžu pracovat, protože jsem na vlnu alergická. 

Co v módě hledáte? S čím ráda pracujete? 

Zamilovala jsem si to pletení a chci se mu věnovat dál a spojovat je s dalším textilem a látkami. Moje poslední přehlídka moji tvorbu hodně vystihuje. Mám ráda humor a jsem v práci upřímná. Zároveň se snažím hledat udržitelné zaměření, protože módní průmysl opravdu hodně znečišťuje svět a okolí a je potřeba nad tím uvažovat, protože kdo, když ne my? A když ne teď? Protože už je to na hraně. 

Zabývám se ve své práci svými pocity, které pak do tvorby reflektuji. Hodně se inspiruji u dalších lidí, velmi ráda pozoruji lidi a jejich emoce ať už pozitivní, nebo negativní. Někdy to už možná vypadá, že je stalkuji a že si řeknou, že jsem divná, ale hledám tak inspiraci. Každý člověk je pro mě múza, lidi v tramvaji, metru, na ulici. Vidím, jak se smějí, jak jsou smutní a to je, co chci vyjadřovat.   

Jaká byla odezva na přehlídku?

Super, byla jsem moc ráda, že to lidé brali s humorem a nadsázkou. Bála jsem se trochu, aby to nebrali moc tragicky a jestli se zasmějí. Asi mám trochu zvláštní smysl pro humor, ale nemělo to vyznít nějak extra vážně. Jsem moc ráda, že byly pozitivní ohlasy a že to lidé pochopili, jak jsem chtěla a možná se nad tím i trochu zamysleli. Vznikla jedna krásná fotka s vámi, kde je vidět vaše reakce na kolekci a jak se tomu smějete. Když jsem ji viděla, měla jsem radost. 

Jak na vás Zlin Design Week zapůsobil?

Super zorganizovaná akce, nejdřív jsem ani nevěděla, že to pořádají studenti. Byla jsem v němém úžase, když jsem to zjistila. Dali vědět dostatečně včas dopředu, takže jsem měla dost času na přípravu. Komunikace byla skvělá, co slíbili, to zařídili. Byli ochotní pomoct, zvládli to na jedničku. A to molo na přehlídce, bylo to vynikající.

Jste v magisterském ročníku, jak jste spokojená na módním designu v Ústí?

Jsem moc ráda, že jsem v Ústí, máme tam úžasné vedení. Náš vedoucí Jan C. Löbl a jeho asistentka Hana Coufalová jsou dva úžasní lidé, kteří nás vedou způsobem, jakým by studenti být vedení měli. Není to tak, že by nás vedli za ruku, ale umí nás nasměrovat, pomoct, navést jak přemýšlet. Jsem moc ráda, že jsem skončila tam, že je to moje alma mater. Vzali mě i na magisterské studium do Milána, bohužel mi to okolnosti překazily. Ale neměnila bych, protože studium s tímto vedením, ateliér a spolužáci mi dali skutečně hodně. Motivujeme se se spolužáky, umíme se posouvat dál, a to je super. 

Co se chystáte dělat po škole? Čeho se dá s tímto vzděláním dosáhnout v našem prostředí? Kde chystáte usadit?

To je velmi těžká otázka, příští rok mě čeká diplomová práce a už bych to mohla trochu vědět, ale je to těžké. A je těžké se usadit v tomto oboru. Trh je přesycený. Dřív jsem to brala špatně, když jsem viděla, kolik je nových mladých návrhářů a jaké dělají kolekce. Dnes už to tak neberu a došla jsem z závěru, že není třeba se porovnávat, ale spíš inspirovat. A spíš to podporovat, protože je skvělé, kolik nás je kreativních lidí, kteří se chtějí vyjadřovat módou. Móda je úžasná k sebevyjádření. Ale co konkrétně chci, pořád nevím. Už jsem si i říkala, že tak nazvu diplomovou práci. Že nevím.  

Je těžké se usadit tady v Česku, na Slovensku taky a všeobecně na světě to v módní branži není snadné. Člověk se musí zapojovat do nejrůznějších akcí, shánět kontakty, bez toho to nejde. Je to tak asi v každém takovém kreativním oboru. Ráda bych si otevřela vlastní studio, ale kdy a kde? Snad v Praze, tam je pro mě lepší budoucnost než na Slovensku i s tím, co se tam teď děje v umělecké sféře. Ráda bych se tam vrátila a je mi to líto, mám tam vazby, ale s ohledem na kariéru v módním průmyslu je Praha minimum. 

Jak moc se chtějí mladí Slováci vracet na Slovensko?

Čím víc se setkávám s názorem mladých lidí, jako jsem já, že na Slovensku nechtějí zůstávat. Na jedné straně se nedivím, protože platy, životní minimum jsou velmi nízké. Popravdě si nedokážu představit, že bych si založila firmu na Slovensku a jak by to pokračovalo. Hodně kamarádů Slováků, kteří studují venku, se nechtějí vracet. Stejně jako mám dvě starší sestry a obě žijí a pracují v Praze. Obě jsou v umělecké branži, ale netýká se to jen jí. V pracovním ohledu platí i v ostatních odvětví, že lidé v mém věku se na Slovensko vracet nechtějí.

Ema Domanická se narodila v roce 2000 v Žilině, studuje Fakultu umění a designu na UJEP a své návrhy prezentovala ve Švédsku nebo na titulkách českého Vogue.