„Vybraly si mě.“ Jak se z inženýra stal Lovec posedů

3. července 2025
Rozhovor
autor: Jiří Hloušek
Foto: Jiří Hloušek

Fotograf Jan Holkup vydal knihu Posedy, která shrnuje šestnáct let „lovu“ netradičních mysliveckých posedů.

„Vybraly si mě.“ Jak se z inženýra stal Lovec posedů

Pardubice – Když se po půl hodině focení vyškrábal na posed z kabiny tahače, byl stejně překvapený jako dva myslivci na čekané na jelena. „Vůbec jsme o sobě nevěděli,“ líčí Jan Holkup, co zažil při fotografickém lovu mysliveckých posedů. Jeho kniha Posedy shrnuje 16 let fotografování netradičních mysliveckých posedů v Česku a okolních zemích. „Česko bych označil za centrum fenoménu posedů, zvláště těch neobvyklých,“ míní fotograf. Jeho kniha přináší 134 fotografií nejzajímavějších posedů z jeho sbírky.

Myslivecké posedy spojují protikladné aktivity – lov s čekanou. Tedy adrenalin a moment zastavení. Jak vnímáte nemateriální stránku celé věci?
Pro mě jsou posedy dobrou příležitostí cestovat a dostat se na krásná místa, která jsou stranou jakéhokoli turistického zájmu. Člověk si v přírodě většinou vybírá atraktivní lokality, kde pak potká spoustu turistů a značek. Posedy mě nutí jezdit na anonymní, svým způsobem nezajímavá místa. Často se ale nacházejí v nesmírně hezkém prostředí, takže krajinu zažívám autentičtěji, než když jdu po vyznačené trase.

Myslíte, že je možné myslivce podezřívat z estetického cítění?
Věřím, že si posed raději postaví na hezkém místě. Podstatná je pro ně samozřejmě hlavně praktická stránka - jak snadno se posed postaví a jak dobře bude složit. Přesto lze vypozorovat občasné sklony k výtvarnému ztvárnění stavby. A to mě jako fotografa zajímá.

Posedy často působí tajemně a mohou v člověku budit respekt, ne-li hrůzu. Nebojíte se někdy při focení?
Je pravda, že někdy to černé okénko působí trochu hrozivě. Člověk nikdy neví, jestli je někdo uvnitř a nepozoruje ho. Ale nikdy na mě nikdo nemířil ani mi jinak nehrozil. To spíš jsem se bál při lezení na některé hodně subtilní konstrukce, že pode mnou nevydrží.

Člověk může fotit cokoliv. Proč fotíte právě posedy?
Já si je v podstatě nevybral – ony si spíš vybraly mě. Rád chodím přírodou, jezdím s kamarády na čundry, a tak jsem na ně občas narážel. Ty běžné všude možně, ale sem tam i na nějaký výjimečný. Začal jsem si je fotit, aniž bych přemýšlel nad tím, k čemu mi to bude. Postupem času jsem jim propadl…

V jaké chvíli vás napadlo, že by to vydalo na výstavu nebo knihu?
Když jich bylo asi deset, říkal jsem si, že to bude pěkná sbírečka, ale žádné ambice jsem s tím neměl. Bylo to spíš pro pobavení kamarádů. Postupem času jsem nacházel lepší a lepší kousky. Až později jsem si uvědomil, že by stálo za to se tomu věnovat víc do hloubky.

Jak takový „lov“ na posedy vypadá? Asi to nebude čekaná…
Začal jsem je hledat přes internet – na mysliveckých stránkách, fórech, v galeriích. Když jsem našel fotku zajímavého posedu, snažil jsem se kontaktovat fotografa a zjistit, kde to je. Lidi často fotí to, co jim přijde zajímavé, a diskutující se tím sami bavili. Dnes už fóra tolik nefungují, všechno se přesunulo na Facebook, do mysliveckých skupin. Tam jsem začal sdílet své fotky a vyzýval lidi, ať mi posílají tipy. Tak se o mně dozvěděla spousta lidí a z toho plynulo i hodně tipů.

Kolik posedů jste našel vy sám?
To bude tak 5 až 10 procent z celkového počtu. Přesně to nepočítám. Celkem jich budou možná už tisíce. Ale nikdy mi nešlo o kvantitu. Důležité jsou pro mě ty nejlepší, které můžou být publikované.

Nedávno jsem zhlédl dokument Soviet Bus Stops od Christophera Herwiga. Zmiňoval, že řada zastávek už vzala za své. Jak je to s „vašimi“ posedy?
To je trochu jiný příběh. Autobusové zastávky vyšly z módy, šlo o architekturu 70. a 80. let. U posedů zapracuje zub času a přírodní živly. Některý vydrží pět, jiný dvacet let, ale nakonec se rozpadnou. Mnohé posedy z mé sbírky už neexistují. Navíc jsou často přenosné nebo pojízdné – jeden den je nafotíte tady, a za měsíc může být už jinde. Takže když mi přijde tip na mobilní posed, nesmím otálet.

Stalo se vám, že jste na jednom místě vyfotil více zajímavých posedů?
Ano, přijel jsem na základě tipu a nedaleko jsem náhodně objevil jiný, ještě lepší.

Co to znamená „lepší“ posed?
Lépe zapadá do projektu – je zajímavější, fotogeničtější. Nejde jen o design, ale i o to, jak se dá nafotit. Někdy je posed skvělý, ale kvůli okolí nejde udělat dobrou fotku.

Jste spíše sběratel, nebo fotograf?
V případě posedů jsem lovec, fotograf a sběratel v jednom. V textu v knize to hezky rozebral Tomáš Pospěch. Já nejsem profesionální fotograf, je to moje volnočasová aktivita. Kromě posedů se věnuji i tématu dětství, ale to jsem zatím nepublikoval.

Uvažoval jste někdy o tom, že byste se focením živil?
Mám práci strojního inženýra, která mě živí, a nepotřebuji si focením přivydělávat. Mě zajímá především dokumentární fotografie a tou se ani uživit v podstatě nedá. A fotit na zakázku produkty, reportáže nebo svatby mě neláká. Já fotografii beru jako způsob sebevyjádření a tvořivosti.

Máte fotografické vzdělání?
Jsem autodidakt. Fotce se věnuji celý život, už od dětství. Před dvaceti lety jsem řešil typické amatérské otázky – jaký foťák, jaký objektiv, jaká clona. Dnes mě zajímá hlavně, co a proč fotím. To je nejdůležitější.

Kdy jste založil svůj populární FB profil Lovec posedů?
Bylo to v roce 2019, kdy se blížila moje první výstava, kterou jsem chtěl trochu zpropagovat. Tehdy jsem objevil řadu mysliveckých skupin na Facebooku, kde je třeba 30–40 tisíc členů. To byl průlom. Poslal jsem tam pár fotek s komentářem, že jsem trochu „střelenej“ sběratel, a lidé mi začali fandit a posílat tipy. Hodně mě to povzbudilo a pomohlo v mém “lovu”.

Byly i negativní reakce?
Našli se i lidé, kteří si mysleli, že dělám ostudu myslivosti, ale byli v naprosté menšině.

Moje seznámení s vaší sbírkou provázely záchvaty smíchu nad lidskou tvořivostí. Jaké další reakce jste zaznamenal?
Na Facebooku to úplně nepoznám, ale na výstavách jsem sledoval lidi – většinou se smáli a říkali: „Pojď se podívat, to je neuvěřitelný.“ Humor je obsažen v prvním plánu, ale věřím, že se dá nad fotkami i zamyslet a nacházet tam další vrstvy.

Kde všude jste posedy fotil?
Převážně ve střední Evropě – hlavně Česko, Slovensko, pár v Německu, Polsku, Rakousku, Belgii, Francii. Ve Švýcarsku jsem třeba žádný posed nenašel. V horách nejspíš jsou, ale v nížině je nepotkáte. V knize je i mapa s vyznačením lokalit. Česko, potažmo bývalé Rakousko-Uhersko, je středem tohoto fenoménu.

Kolik času věnujete jednomu posedu? Čekáte na světlo?
Od začátku se snažím plánovat – podle světové strany, podle světla na zaslané fotce. Rozhoduji se, jestli bude lepší slunečný den nebo zataženo, ráno nebo večer, která roční doba. Když nejsem s fotkou spokojený a mám možnost, vrátím se. U výjimečných posedů i víckrát – klidně počkám půl dne nebo se vrátím jindy. Některé jsem fotil na jaře a pak znovu třeba v zimě.

Předpokládám, že si na posed i vylezete.
Ano, přímo to vybízí. Když je zajímavý, fotím i interiér. Mám i mini sérii sedaček, okýnek, petlic…

Jak na to reagují myslivci?
Zákaz lézt do posedů asi neexistuje. A pokud není zamčený, myslivec tak trochu počítá s tím, že do něj někdo občas vleze. Když člověk nic neponičí, většinou to myslivci nevadí. A když je posed pěkně vybavený, bývá obvykle zamčený. Párkrát jsem našel schovaný klíč, jen jsem se podíval a zase ho vrátil zpátky.

Máte nějakou „vtipnou“ historku z focení?
Nedávno jsem na Slovensku fotil posed z kabiny tahače. Vyškrábal jsem se k němu těsně před západem slunce. Rychle jsem ho vyfotil, vylezl nahoru – a tam seděli dva dědové, čekali na jelena. Byl jsem hodně překvapený, stejně jako oni. Nechápali, jak si mě mohli nevšimnout, když jsem tam kolem kroužil s foťákem. Jednoho jsem dokonce později našel na fotce – koukal z okénka dalekohledem. Nakonec jsme si dobře popovídali, zavzpomínali na vojnu v Pardubicích a zalitovali, že nemají kořalku, kterou bychom si připili. Bylo to milé.

Co všechno se dá na posed využít?
Jedna kapitola v knize se jmenuje Readymade – věnuje se objektům, které se přeměnily v posedy. Plastové jímky a septiky, kabiny tahačů, starý novinový stánek, karavan, IBC kontejner, kulometné hnízdo, silo, autobusová zastávka, trafostanice… Různorodost je ohromná.

Jakou techniku používáte?
Většinou fotím na digitální zrcadlovku Nikon D750 s objektivem 24–70 mm. Mám i pár starých manuálních objektivů s delším ohniskem, když potřebuji eliminovat rušivé pozadí. Jako záložní foťák nosím malý Ricoh GR.

Fotografie v knize vypadají skvěle. Jak probíhala spolupráce s tiskárnou Helbich?
Každý monitor zobrazuje jinak, takže i když jsem si fotky upravil pečlivě doma a převedl do CMYKu, výsledek na papíře byl jiný. Nechal jsem si udělat tiskovou zkoušku, podle ní jsem si doladil monitor a znovu přeupravil všechny fotky. Pak už jsem to risknul a tiskla se celá kniha – a vyšlo to. Na papíře barvy vypadají vždycky jinak než na monitoru. Doporučuji každému nechat si udělat ofsetem aspoň jeden zkušební arch a doladit pak fotky podle něj.

Jaké máte s knihou ambice, i vzhledem k anglickému překladu?
Náklad je tisíc kusů. Říkali jsme si, že by to mohlo zaujmout i v zahraničí. Není to vyloženě české téma – i v Německu, Polsku nebo Rakousku je spousta posedů a myslivců. A co jsem si tak všiml, mé posedy bavily na sítích i třeba americké lovce.

Víte o někom jiném, kdo také fotí posedy?
V Rakousku vyšla kniha Hochsitze od Björna Zedrossera. On spíše hledal hezké posedy v krajině. A i v USA existují podobné věci, třeba projekt Hide od Jasona Vaughna – artová kniha s fotkami velmi zajímavých posedů - nebo Blind od Jesseho Burkea.

Proč text v knize napsal právě vydavatel a historik umění Tomáš Pospěch?
Tomáš mě začal sledovat na Facebooku, pozval jsem ho na výstavu a postupně jsme si našli k sobě cestu. Před asi čtyřmi lety jsem ho oslovil, že bych s ním rád vydal knihu. Zařadil moji práci do kontextu světové fotografie, srovnával ji třeba s Becherovými a jejich typologiemi továren. Kromě textu z pohledu kunsthistoria je v knížce i text z pohledu myslivce - Davida Vaci.

Jak dlouho jste na knize pracoval?
Nad knihou jsem začal přemýšlet zhruba v době, když jsem měl první výstavu (2019). Intenzivní práce probíhala poslední asi půlrok. Knihu jsem tvořil s grafickým designérem Milanem Nedvědem, který má velký podíl na celkové podobě – velikost, typ obálky, fonty, grafické prvky, materiály…

Očekáváte, že se kniha objeví pod stromečkem u myslivců?
Bylo by to hezké. Líbí se mi, když se fotografická kniha dostane i mimo bublinu fotografů – mezi lidi, kteří by si jinak žádnou knihu nekoupili.

Jak přesná je mapa posedů v knize? Dá se podle ní putovat?
To by asi bylo zajímavé, ale myslím, že myslivci nestojí o to, aby k jejich posedům chodili lidé. V knize uvádíme jen jméno obce a i mapa (v knize nazvaná “Loviště”) je úmyslně jen přibližná. Najít posed podle toho není snadné – mám s tím vlastní zkušenosti. Ale když mi někdo napíše, že by nějaký posed chtěl vidět na vlastní oči, může mě zkontaktovat.

Při pohledu na vaše fotky mě napadá: jak v těch úkrytech myslivci vydrží? Musí jim být zima, nebo horko…
V létě používají otevřené posedy – třeba jen židli na stromě. V zimě zase více uzavřené kazatelny, často zateplené, s postelí, kamínky na dřevo nebo plyn. Existuje vybavení jako různé speciální lovecké spacáky, které čekanou zpříjemní.

Zaujal mě posed se solárními panely. O co šlo?
Byl na vrcholu kopce – myslím, že si tam udělali malou solární elektrárničku, která napájí internetový vysílač pro okolí. Takže kombinace posedu a vysílače.

Narazil jste na posed, který navrhl architekt? Třeba ten na muří nožce…
Ten navrhl místní zámečník. Bavil se tím, chtěl patrně pobavit i své okolí. Ten posed se pak stal bodem v krajině, kam lidé rádi chodí. Spíše než o promyšlenou architektonickou či designérskou práci jde o projev lidové tvořivosti.

Posed na „muří“ nožce. Autor: Jan Holkup — Fotograf: Jan Holkup

Máte nějaký nejoblíbenější posed?
Je těžké vybrat, ale mám rád jednu obyčejnou židličku na stromě. Jednoduchý posed, ale fotka funguje sama o sobě. Jiným musíte porozumět v rámci celé série. Třeba historický posed vytesaný do kamene – podle pověsti to byl trest pro pytláka.

Přemýšlel jste někdy o myslivosti? Máte ji v rodině?
Stát se myslivcem mě neláká. Rád bych ale někdy s nějakým zašel na čekanou – jen pozorovat a zažít to, sám střílet nechci.

Jak těžké bylo vybrat fotografie do knihy? Máte materiál na další díl?
Selekci jsem svěřil Tomáši Pospěchovi – měl potřebný odstup. Nabídl jsem mu asi 200 fotek, které považuji za nejlepší. Vybral 134 a rozdělil je do kategorií. Další díl zatím neplánuji – snažil jsem se, aby tato kniha byla co nejlepší a rád bych tím projekt uzavřel. Ale kdo ví – jestli mě ta sběratelská vášeň pustí.