Experiment z doby energetické krize – Jan Čihák dělá z odpadového skla designové objekty Dirtyglass

ÚSTÍ NAD LABEM — Projekt DIRTYGLASS vznikl v době energetické krize jako reakce na materiálovou i provozní náročnost práce se sklem. Jan Čihák v něm pracuje s odpadovým sklem, které sbírá, drtí a znovu taví, a skrze experiment a přijetí nedokonalosti mu dává nový význam. O vzniku projektu i jeho dalším směřování jsme si s ním povídali.

Mohl byste na začátek stručně představit, co je DIRTYGLASS a jak celý projekt vznikl?

Projekt DIRTYGLASS vznikl na začátku mého magisterského studia, v době energetické krize, kdy se práce se sklem stala extrémně náročnou a drahou. V ateliéru jsme tehdy hodně řešili udržitelnost a hledali cesty, jak se k materiálu chovat jinak. Právě tehdy jsem se dostal k odpadnímu sklu – k tomu, co běžně končí v kontejnerech. Začal jsem ho sbírat, drtit a zkoušet znovu tavit. První pokus překvapivě vyšel a stal se zlomovým momentem, který celý projekt nastartoval. Z experimentu se postupně stal proces, založený na opakovaném tavení, testování a přijímání nejistoty, kterou sklo přirozeně nese. DIRTYGLASS stojí na práci s nedokonalostí, napětím a nečekanými výsledky. Právě tyto vlastnosti, které jsou často vnímány jako problém, se staly hlavní kvalitou projektu a jeho charakteristickým znakem.

Původně jste se věnoval fashion designu a až později jste se dostal ke sklu. Co vás k téhle změně materiálu přivedlo a jak se tyto dvě oblasti ve vaší současné tvorbě ovlivňují?

Myslím si, že je pro každého tvůrce strašně důležité znát i jiné obory a materiály. Člověku to otevírá nové způsoby přemýšlení a dává mu jiný pohled na vlastní tvorbu. I když vás to někdy stojí čas a energii, to, co si z toho odnesete, je vždycky cennější. 

Původně jsem vyšel z fashion prostředí, konkrétně z technicky zaměřeného studia oděvu, kde jsem se naučil především to, jak věci opravdu vznikají a jak se materiál chová. Tahle zkušenost mě dodnes ovlivňuje – pro mě je vždy zásadní materiálu rozumět, jinak nemá smysl ho navrhovat. Ke sklu jsem se dostal spíše náhodou, když mi byla po neúspěšném přijímacím řízení nabídnuta možnost studia v ateliéru skla a šperku. Sklo mě tehdy začalo fascinovat právě tím, že jsem ho vůbec neznal, a o to víc mě zajímalo, co všechno dokáže. Obě oblasti se dnes v mé tvorbě přirozeně doplňují. Z oděvu si nesu smysl pro konstrukci a práci s detailem, zatímco sklo mi umožnilo větší volnost, práci s objektem a abstrakcí. 

Proč jste se rozhodl pracovat právě s odpadovým sklem? Co vás na něm nejvíc zaujalo nebo překvapilo? 

Práce s odpadovým sklem pro mě přirozeně souvisí s tématem udržitelnosti. Vždy jsem ho vnímal jako materiál, který má obrovský potenciál, ale často zůstává nevyužitý. Ne všechno sklo se skutečně zrecykluje a velká část z něj nakonec končí jako odpad, přestože jde stále o plnohodnotný materiál. Zaujalo mě právě tohle napětí – na jedné straně energeticky i finančně náročná výroba nového skla, na druhé straně množství materiálu, který máme doslova pod nohama. Odpadové sklo je dostupné, ale vyžaduje jiný přístup a větší míru práce a péče. Překvapilo mě, jak velké množství skla je možné takto znovu využít. Najednou pracujete s desítkami kilogramů materiálu, který by jinak skončil jako odpad, a dáváte mu nový význam i hodnotu. Právě to je pro mě na práci s odpadovým sklem zásadní. 

Můžete popsat, jak odpadové sklo zpracováváte? Jak se tato práce liší od práce s klasickým sklem? Kde sklo drtíte a co se děje ve chvíli, kdy k vám dorazí materiál, který měl skončit jako odpad?

Proces vždy začíná získáním materiálu. V novější fázi projektu DIRTYGLASS 2.0 jsem přešel od sběru skla z kontejnerů ke spolupráci se sklárnou Preciosa Ornella v Desné v Jizerských horách. Pracoval jsem s jejich výrobním odpadem – především se zbytky ze stlačování skleněných knoflíků, které se tam dodnes vyrábějí tradičním způsobem. Jde o kvalitní sklo, jen ve formě, která už pro výrobu nemá využití. Materiál jsem ručně třídil podle barev a následně drtil. To probíhalo průmyslově, pomocí drtičky na kámen, kterou jsem měl k dispozici. Po rozdrcení sklo ještě prosévám, aby vznikla co nejjemnější a rovnoměrná drť. Důležité je držet barvy i typy skla odděleně, jejich nekontrolované míchání by vedlo k praskání při tavení. 

Na rozdíl od práce s klasickým sklem je to proces méně předvídatelný a náročnější na kontrolu – barvy i typy skla musí zůstat oddělené, jinak by při tavení praskalo. Drť pak tavím do jednoduchých sádropískových forem, které se dají flexibilně přizpůsobit množství materiálu. Právě práce s jeho proměnlivostí je pro DIRTYGLASS zásadní. 

Jaké materiálové nebo technologické limity vás při práci nejvíce ovlivňují a které z nich jste dokázal obrátit ve výhodu – může to být např. charakteristická textura, kterou objekty z kolekce DIRTYGLASS mají?

Charakteristická textura vzniká přímo ze způsobu zpracování drceného skla a je v tomto ohledu vždy jedinečná. Samotná technika není revoluční, ale výsledná struktura se pokaždé chová jinak. Někdy sklo pění, jindy praská, a právě tato nepředvídatelnost dává každému objektu individuální charakter. Zatím jsem se nesetkal s tím, že by výsledek vypadal totožně jako jiný. 

Největším technologickým limitem je pro mě momentálně absence vlastní dílny a zázemí, tedy možnost sklo samostatně tavit a drtit. Práce v cizích pecích je finančně i energeticky náročná a omezuje prostor pro experiment. Naopak výhodou je velká materiálová diverzita, se kterou lze pracovat podobně jako s běžným sklem a neustále ji dál rozvíjet. Právě experimentální přístup a možnost zkoušení považuji za klíčový smysl práce se sklem na akademické půdě, kde je na podobné hledání ještě prostor. 

Co vás na odpadovém skle nejvíc baví – jeho příběh, vzhled, nebo možnost dát mu druhou šanci?

Vlastně všechno dohromady. Myslím si, že je důležité si k materiálu vytvořit vztah, pokud ho člověk nemá, je to na výsledku znát. Mě na odpadovém skle baví jeho nepředvídatelnost a práce s chybou, kterou nevnímám jako selhání, ale jako příležitost hledat nové cesty. Každé otevření pece je pro mě spíš radostí než stresem. 

Záměrně jdu proti představě dokonalosti, čistoty a absolutní kontroly, která je se sklem často spojovaná. Pracuji spíš punkově a nekonvenčně – žádný objekt není bez chyb, ale právě to mu dává charakter. Nedokonalost tu není problém, ale hodnota, která materiál i výsledné objekty oživuje. 

DIRTYGLASS jste prezentoval na výstavách jako Designblok nebo festival udržitelnosti na UJEPu. Změnilo to nějak váš pohled na projekt nebo vám to přineslo nové impulzy?

Největší impulzy nepřinesly samotné výstavy, ale lidé, kteří na ně přišli. Zpětná vazba od diváků často otevře nové interpretace nebo upozorní na místa, kde projekt nefunguje tak, jak jsem původně zamýšlel. Výstava zároveň ukáže, jak se objekty chovají v jiném prostředí, jak působí v instalaci, v prostoru a v kontextu. Právě opakované vystavování, instalace a rozhovory s lidmi postupně mění i samotný proces práce. Je to přirozený vývoj, který nikam netlačím. Projekt se formuje skrze zkušenost, čas a neustálé vracení se k hotovým věcem. I po několika letech se tak na DIRTYGLASS dívám pokaždé trochu jinak.

Byla ještě nějaká výstava, kde jste DIRTYGLASS představil a která vám obzvlášť utkvěla v hlavě? Čím byla výjimečná?

Výstav bylo překvapivě hodně, za zásadní ale považuji především prezentaci v Českém centru v rámci Paris Design Weeku. Šlo o mou první zahraniční výstavu a důležitý milník – možnost představit projekt mezinárodnímu publiku. Silnou zkušeností pro mě byla také letošní účast na Czech Design Weeku v sekci New Generation, která byla kurátorsky vybraná. Radost jsem měl nejen z atmosféry a reakcí publika, ale i z toho, že se s tímto typem sklářské tvorby mnozí setkali poprvé. Právě tyto reakce mě utvrzují v tom, že smysl mají i nekonvenční, experimentální přístupy k designu a že se zároveň proměňuje pohled na tvorbu studentů z Ústí. 

Kam byste chtěl projekt dál posouvat? Chystáte se rozšířit kolekci nebo třeba experimentovat s jinými tvary či barvami? 

V rámci diplomové práce se projekt výrazně posunul směrem k hutnímu zpracování skla, které vnímám jako přirozený další krok. Vznikla série hutně tvarovaných váz z tavených desek, a právě práce v huti mi otevřela nové možnosti, ale i limity materiálu. Ukázalo se například, že některé barvy nebo typy odpadového skla jsou pro hutní zpracování příliš tvrdé a nefungují tak, jak bych potřeboval. 

Do další fáze projektu chci tyto zkušenosti zúročit cíleněji – pracovat s materiálem, který se pro hutní techniky osvědčil, a dál rozvíjet tvarové i barevné varianty. Zásadní pro mě bylo zjištění, že i odpadové sklo se v huti chová jako plnohodnotný materiál, což projektu otevírá nové spektrum možností. Ty bych rád v příštím roce také veřejně prezentoval. 

Máte nějaký svůj oblíbený kus z DIRTYGLASS? A proč právě ten?

Nemám jeden vyloženě nejoblíbenější kus, spíš mám k jednotlivým objektům různě silný vztah, někdy kvůli barvě, jindy kvůli momentu, ve kterém vznikly. Každý objekt je pro mě záznamem určité fáze práce. 

Blízký je mi například objekt Anus, který vznikl nečekaně a bez úplné kontroly nad výsledkem. Právě tyto momenty náhody a překvapení jsou pro DIRTYGLASS typické a důležité. Obecně mám vztah ke všem objektům, které vznikly, jinak bych je ani nedělal. Některé mě baví vizuálně víc, jiné procesem, ale všechny jsou součástí jednoho kontinuálního vývoje projektu. 

A nakonec: co byste poradil designérům nebo studentům, kteří chtějí experimentovat s netradičními/materiálově náročnějšími materiály — na co si dát pozor a jak k tomu přistupovat? 

Asi bych poradil hlavně to, aby se toho nebáli a prostě do toho šli. Když vám někdo řekne, že to praskne, zkuste si to ověřit sami. Když to praskne, tak praskne, i to je součást procesu. Bez chyb se nikam neposunete. Myslím si, že dnes je experimentování hrozně důležité. Spousta lidí je unavená z klasických postupů a je dobře, že se hledají nové cesty. 

Jediné, na co bych si opravdu dával pozor, je technika. Experimenty jsou skvělé, ale je potřeba hlídat, aby vám nezničily pec, hlavně když není vaše (dodává se smíchem, pozn. red.). Když si myslíte, že je to dost zajištěné, raději přidejte ještě jednu ochranu. A dávejte pozor i na sebe, všechno je ostré a můžete se snadno pořezat. 

Jan Čihák je multidisciplinární umělec a designér specializující se na práci se sklem. Vystudoval ateliér Sklo na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem, kde se věnoval experimentálním technikám a zpracování odpadového skla, a absolvoval studijní pobyt na prestižní škole módy ESMOD v Paříži. Jeho tvorba se pohybuje na pomezí umění a designu a reflektuje estetický i ekologický potenciál skla. V roce 2022 byl nominován na Stanislav Libenský Award, prezentoval své práce na výstavách jako “GLASSLAY” či Paris Design Week 2025 a v roce 2024 vytvořil cenu z recyklovaného skla pro Evropský týden udržitelného rozvoje UJEP.