Interiéry dolaďujeme do takových detailů, že si jich všimnete, až když si dáte druhé kafe, říká Josef Řehák ze studia Postrop

BRNO – Když nám přišla do mailu tiskovka o dvojici bytových interiérů, zaujal nás jejich ladící design, poloha v 15. patře a ze všeho nejvíc místní příslušnost v Ponávka Tower, jíž jsme se historicky pověnovali více (zde). Přestože zmíněná výšková budova nepatří mezi naše brněnské favority, úroveň bytů navržených studiem Postrop nás přesvědčila do té míry, že jsme si o celé věci s autory chtěli popovídat. Z původně úzce vymezeného tématu se nám rozhovor rozšířil i na jejich ostatní aktivity, takže přinášíme poměrně rozsáhlý portrét mladého interiérového studia v podání jeho zakladatele Josefa Řeháka. 

Nacházíte se v pátém roce vlastní existence, které vaše projekty došly realizace?

Většina je bytová, je tam i pár domů. Zásadnější realizace je rodinný dům v Živanicích u Pardubic s výrazným barevným akcentem. Dál to byl interiér restaurace Mây House v Brně na Veselé, dopravního podniku v Ostravě, v němž jsme realizovali hlavní jízdenkárnu a vstupní sál a teď ještě dokončujeme soustavu fitness center jiného charakteru na Ostravsku, jež se rozšiřuje do Prahy. Ještě brněnská pobočka pražské smash burgerové franšízy Fat Fuck a nově otevřený showroom šperkařky Anny Kubicové, to byl příjemný projekt. 

Kromě bytů, jako třeba aktuálně dvou v nejvyšším patře brněnské Ponávka Tower, se zabýváme architektonickým řešením výstav. Zapojili jsme se do Ceny profesora Jindřicha Halabaly (2022) v Káznici a poslední tři ročníky studentské sekce Grand Prix Mobitexu na Brněnském výstavišti, kterou jsme se snažili pozachránit. Minulý rok jsme si udělali vlastní formát výstavy Vitrína v KUMSTu, kde jsme měli na jednom stole vyskládaný výběr 10 českých produktových designérů do 30 let. Pochytali jsme tam jména, která pár měsíců nato posbírala ceny na Designbloku, selekce nám vyšla skutečně dobře. To jsou tedy ještě naše přesahy přes interiér.

Mây House byl první projekt, na němž se dalo studio Postrop dohromady, jak to probíhalo?

Je to vietnamská restaurace na Veselé, kde je velký ratanový mrak od Josefa Rozehnala ze studia Nahaku. Název Mây nese ve vietnamštině dva významy – mrak a ratan. Napadlo nás to spojit. 

Dřív jsem působil ve studiu KOGAA, s nimiž jsem realizoval bistra Cà Phê Cổ v Brně i Praze, a tam jsme aplikovali ratan. Viděl jsem, že mi to k tomu patří, že to dává smysl s designem, který děláme a s vietnamskou kuchyní. Zároveň jsem se chtěl u tohoto projektu výrazněji vymezit od klišé vietnamských restaurací s tmavým nábytkem a lampiony.

Klienti chtěli původně takový podivný skandinávský styl, který nám nedával smysl, ale vytáhli jsme si z toho světlost. Důležitá mi přišla vazba mezi Vietnamem a českou klasikou. Chtěl jsem tam dostat kvalitní českou židli Ton, a tam se to potkalo v materialitě – máme židli 811 od Tonu, která se vyrábí strašně dlouho, dělal ji ještě Hoffmann, a je s ratanovým výpletem, který nám to propojil.

Přibližte nám Vitrínu

Byl to výstavní projekt, který jsme řešili s KUMSTem (kreativní hub, pozn. red.). Poskytli nám prostor spodní galerie na 14 dní. Měl jsem předchozí zkušenosti, kdy jsme řešili, jak budou věci vystavené a jaká bude grafika, ale neměli jsme prst na tepu kurátorského výběru. Dohodl jsem se s Nikitou Nečasovou, která dělá s Václavem Kočím Open Studios, že si to zkusíme. Spolu jsme dali dohromady 30 pro nás výrazných jmen, pak jsme sestavili čtyřčlennou porotu z designérského prostředí, marketingu Tonu a dalších značek, aby udělali selekci deseti finalistů, a ty jsme vystavili. Doplnili jsme doprovodný program s krátkými pitchi, DJem, cateringem, teambuildingem. Byly tam projekty nejen z Brna, spousta přijela osobně z Prahy, Liberce, bylo to příjemně stmelující. 

Teď stojíme před rozhodnutím, jestli budeme v projektu pokračovat, nebo ne. Byl to první ročník bez externího financování, řešili jsme to za postropácké peníze a čas, a teď bych byl rád, kdyby do toho peníze nalil někdo jiný. Jednáme s městem, TIC BRNO, jestli poskytnou prostor, kde bychom mohli uspořádat menší výstavy, ukázat jednotlivé designéry. 

Jaký byl klíč výběru designérů?

Vybírali jsme z mladé generace designérů do 30 let takové, kteří ještě nejsou tolik známí. Já jsem předtím řešil studentské soutěže designu, kam chodily přihlášky z různých škol, nahlásilo se jich strašně moc. Často ani ne z vlastního rozhodnutí ale kvůli tlaku učitelů. Pár z nich bylo kvalitních, hodně bylo v šedé zóně průměru. Proto jsme u Vitríny nešli cestou open callu, ale širší výběr jsme oslovili napřímo. Možná to není úplně čisté a kromě kvality jejich práce to odráží i jejich schopnost sebeprezentace a mediální obraz. Přijde mi to ale fér. Způsob prezentace designérů je pořád slabý a když to někdo překoná, může hodně vyletět. Je tu přitom dost tvůrců, kteří mají kvalitu, ale vidět nejsou. Aktuálně řešíme, jak vytáhnout s příští Vitrínou na světlo i je.

Co vás jako interiérové studio vede k prezentaci designu?

My nejsme čistě interiérové studio, zakladatel a úvodní člen jsem já, mám za sebou design nábytku a interiérů, ne vyloženě architekturu. Během školy jsem měl přesah k produktu, už tehdy jsem se podílel na organizování Ceny profesora Jindřicha Halabaly a Mobitexu. Nelíbilo se mi, jak se to dělá a chtěl jsem do toho vstupovat. To se mi povedlo, i když jsem pochopil, že je to složitější, než se mi to z pohledu studenta zdálo. Ale pokusil jsem se s tím pohnout. 

Později jsem se skrz Brno Design Days (dále BDD, pozn. red.) dostal do KOGAA, a řešil jsem s nimi další tři ročníky, kde jsem měl na starosti studentskou sekci. Znám lidi, kteří tomu dokázali pomoci a takové je dobré propojovat. Udělat výstavu je jedna věc a dostat na ni relevantní lidi, je věc druhá. Často na to nejsou prostředky, a když projekt nemá ještě jméno, je těžké tam dostat někoho, kdo by si toho designu mohl všimnout, navázat dialog s designérem a implementovat jeho práci. Ten finální networking by se mi líbil ve stylu klasického příběhu Tonu a Alexandra Guflera a jejich Merana, nejprodávanější židle, jež vznikla v době, kdy byl ještě student. Našli si ho a vyšlo to. 

Není to o nějakém přímém přínosu, který by nám to dávalo. Ale vidím, že naši klienti díky tomu vidí, že máme širší záběr a že něco vracíme komunitě. Je to i o tom, že jsem v tom zainteresovaný deset let a baví mě to posouvat. Ale není určitě třeba dělat další Designblok. Je tu spousta organizací, které dělají dobré menší akce. Jenže spolu moc nekomunikují a spíš si lezou do zelí. Všichni to myslí dobře, ale vznikají projekty, které si kradou pozornost a peníze. My si proto dáváme pauzu a snažíme se posunout dál studio. 

Zatím nejkrásnější projekt, co jsem řešil, byl v Evropském hlavním městě kultury Kaunasu, kam byly vybrány čtyři brněnské projekty, které jely do Litvy prezentovat modernistickou architekturu. Vymysleli jsme si s kolegyní falešnou kampaň s deseti bytovými domy, kterým jsme naházeli do schránek inzerci, že je chceme koupit. Inzerovali jsme ty byty s tím, že jsme je vychvalovali skrze jejich architektonickou hodnotu. Ne každý, kdo v tom bydlí, si uvědomuje, jak je to hodnotné. Snažili jsme se to v nich probudit falešnými inzeráty. Po 14 dnech jsme se jim ozvali znovu s formulářem, kde jsme zjišťovali, jak se jim v tom žije. 

V další části projektu jsme rozmístili 10 zrcadel po městě s bločkem a tužkou a otázkou na dům, který se v zrcadle odrážel. Lidi nám psali názory na budovy jako Jalta pasáž. Psali třeba, že je to hnusná komunistická stavba. Ukázalo se, že mnohdy ani neví, jak stará architektura to je, představují si ji v úplně jiné době a na základě toho ji odsoudí. Vznikl z toho zajímavý výstup, který jsme prezentovali v Litvě. Zjistil jsem, že mě to baví jak z pohledu aktivního člena, který vymýšlí projekt, tak i z pozice toho, kdo dává prostor dalším. Uvidím, jestli se k tomu budeme vracet, ale řekl bych, že ano. 

Podílel jste se na BDD, chybí tu dnes taková akce?

Mrzí mě, že ta akce skončila. Bylo dobré, že se tam potkali lidi a líbila se mi forma workshopů. Bylo mi ale líto, že to probíhalo jen pár dní a pak bylo celý rok ticho po pěšině. Mluvil jsem o tom s Alex (organizátorka Alexandra Georgescu, KOGAA, pozn. red.), jestli by nebylo lepší ten projekt protáhnout a postavit na komunitě, která vznikla kolem, a vytvořit jí meet upy v průběhu roku. Mohly sloužit k networkingu, výměně informací a udržení platformy. Tento přesah mi tam chyběl a byl jednoduše dosažitelný. 

Přidanou hodnotu tomu dělaly exkluzivní lokace, ve kterých se to pořádalo. Jestli trvala přehlídka 10 minut nebo déle, nebylo důležité. Důležité bylo, že se tam potkali lidi a ukázalo se, že má na takovou akci Brno sílu. Protly se tam skupiny lidí, které to stmelovalo. Současné akce přitahují vždy jednu konkrétní cílovou skupinu, na BDD se jich potkávalo víc.

Obsah BDD tu nikdo jiný nepředkládá. Jsou tu jiné akce jako Window Pop Veroniky Rút, která se drží, i když to není jednoduché, ale BDD nenahrazuje. Bylo by dobré BDD vrátit i kdyby v menším stylu. Stálo to a padalo na Alex. Nebála se zvednout telefon a ozvat se kdekomu a lidi na to reagovali. Toto se já snažím naučit. Byla schopná tam dostat široké spektrum lidí, které bylo zajímavé poslouchat. Taky se obklopovala pestrým týmem – grafické studio Neon, Veronika Rút a mnozí další, kterým o něco šlo.

Jak jste se dostali k bytům v Ponávka Tower?

Upřímně ta cesta nebyla úplně přímočará – klientka původně oslovila úplně jiná studia, která ji postupně odkázala na mě. Na začátku to ale znamenalo, že jsme si museli získat její důvěru. Rozhodující byl moment, kdy jsme se sešli na kafe, kde jsem jí řekl, jak bych si to představoval, a upozornil jsem na technické věci, které nehrály už v projektové dokumentaci. Původně jsme pro ně byli malé studio, ale během procesu řešení, který trval skoro dva roky, jsme si je získali, a teď pro ně řešíme i jejich vlastní bydlení, konkrétně dětský pokojíček. 

Do té doby jsme dělali spíš rekonstrukce, nebo interiéry v rodinných domech, a toto byla pro nás poprvé příležitost vyzkoušet si komunikaci s developerem. Řešili jsme s ním klientské změny, co vyměnit jde a co nejde. Všechno jde, když se to dobře vysvětlí a když to někdo zaplatí. Byla to pro nás přínosná zkušenost, pochopili jsme, jaké si musíme při komunikaci s developery nastavit mantinely. Teď se pouštíme do nových bytů pro pár klientů na Nové Zbrojovce, kde je jiný developer, ale už víme, jak s ním komunikovat a co si pohlídat. Když jde o dům ve výstavbě, je to úplně o něčem jiném, než když si někdo rekonstruuje byt. Stavbu, podlahy dělal developer, na nás byl nábytek a dveře s našimi dodavateli. Byli jsme schopni vytvořit detaily a věci, které nejsou na první pohled úplně vidět, právě díky našim dodavatelům, se kterými umíme takové věci vymyslet.

Máme tam barevné linky, které to provazují. V malém bytě jsou zelené horní skříňky v kuchyni, což je na první pohled všechno, ale na druhý pohled objevíte, že skryté madlo mezi kuchyňskou deskou a dvířky je taky zelené. Probíhá přes skříně, pracovní místo i přes celou obytnou část. Je to jemná zelená linka, detail, který mám přesně rád. Je to tak skryté, že to vidíte, až když si dáte druhé kafe. 

Napříč oběma byty pracujeme s tonalitou osvětlení. V menším bytě jsou to baňkovitá kulatá světla. Pro mě je bílý kulatý lustr jako koule na tyčce nepřekonatelné světlo, které plní funkci a krásně rozptyluje. Jsou to takové houbičky zavěšené na stropě, které to taky sjednocují. Další provázanost je v úrovni textilu, který jsme dlouho odlaďovali v návaznosti na další použité textilie. Co se odehrává na sedačkách navazuje na další. A ještě je tam zajímavý obklad, který se nám podařilo najít pro koupelnu. Je od Porcelanosy – poprvé v životě jsem vzal falešný mramor na keramice. Přišel mi tak dobrý, že jsme ho použili. Má ohromně výraznou reliéfní funkci, vypadá to, jako byste postavili zdi z keramických tvárnic a nechali je přiznané. Mají na sobě vroubky, pro mě je to silný detail. Není to klasická mramorová koupelna, ale má to přesah textury. Taky si toho všimnete až po chvíli, není to na první dobrou. 

V obou bytech jsme spolupracovali ve větším měřítku s Duro Designem, s nimiž rádi pracujeme s kovem, vymýšlíme kde co opakovat a aplikovat. Použili jsme jejich typovou dlouhou bílou komodu s kovovými dvířky, a tu perforaci jsme použili na poličky v botníku, záslepku rekuperace, dvířka v koupelně. Pracovali jsme s texturou a materiálem na různých aplikacích, dokonce jsme si udělali svoje úchytky. Nechali jsme si udělat lakované kovové polotovary, aby seděly odstínem a máme je na chodbové skříni. 

A pak s oblibou oblíme. Oblíme vždy a ještě minimálně pár let určitě oblit budeme. V jednom bytě je zakulacený ostrůvek, v druhém roh kuchyně, pak jsou tam oblé detaily na televizním nábytku, na botníkové stěně. Přijde mi, že to zútulňuje prostory, nemusí to být všude a vždycky, ten roh taky něco stojí, ale dává to prostoru jinou dynamiku. 

Jsou to dva byty na stejném patře, jeden větší, druhý menší, jak vypadají jejich obyvatelé?

V tom menším bytě bych nejradši bydlel já, ten je mi hodně sympatický. Je to byt, kde může v pohodě bydlet mladší pár. Na základě cenové relace si v něm dokážu představit nějaký home office, a z něj vycházející relevantní příjem, takže je tam menší pracovní kout. Je to velký prostor, kde žijí dohromady, ale třeba závěsem se mohou oddělit a udělat si soukromí. Vidím v tom dva mladší lidi s pohodovým životním stylem, asi to nebudou úplně umělci, kreativci, na to je to možná příliš utažené. Vidím tam střední management, korporát, něco takového. Ale je tam prostor si to dotvořit. Na focení jsme tam nainstalovali obrazy Václava Kočího a barevné dekorace, o tom to přesně je. Ten byt má v sobě zelenou linku, ale kdokoli se tam nastěhuje a bude mít rád jakékoli barvy, dokáže si to ještě přebarvit. Je to nájemní byt, tak jsme tam dali jednu barvu, která to podtrhuje, ale půjde to.

V tom větším bytě je to složitější. Tam už jsme nemohli moc zasahovat do dispozic, je tam relativně dost pokojů, takže je to pro rodinu se dvěma dětmi. Mají tam ještě pracovnu nebo pokoj pro hosty, když přijede babička. Když si odmyslíme zeleň, dokáže ten byt do určité míry fungováním simulovat dům, protože je obehnaný širokým balkonem ze tří stran. Jezdil jsem tam na kole. Je to ideální místo, kde můžete naučit dítě jezdit na kole. Terasa bytu dává obrovský benefit a ten výhled je k večeru dokonalý. Když si ho vezme rodina, měli by to být lidi, kteří docení večery se skleničkou vína potom, co dají děti spát. Ty výhledy jsou tam tak hezké, že jsme nechtěli dělat zásadně silný interiér. Má jemné momenty, kromě dominantního ostrůvku, který působí tvarem a barvou. Kolem stěn máme závěsy a světlé kusy nábytku a necháváme prostor, abychom okny dohlédli ven – po celém Brně.

Zmiňoval jste zálibu v barvách?

Když řešíme bytové projekty a někdo chce úplný minimalismus, šedou a bílou, většinou jim doporučíme jít za někým jiným, protože bychom se navzájem trápili. Míváme to většinou funny – ať už barvou nebo měkčími tvary, nejsme na tvrdé hranaté linie, máme rádi pastelové měkké věci. Táhne se nám to už několika interiéry. 

Omezil jsem si paletu materiálů v návaznosti na budget. Když má někdo na dřevo, dostane dřevo. Ale když chce někdo lamino (nejlevnější materiál, z nějž se dá dělat nábytek) s dekorem dřeva, tak to prostě neuděláme s hledáme radši lepší cesty, co si na nic nehrají. Buď jde dýha, nebo nic. Ale často se stane, že na dýhu peníze nejsou, tak pak přijde do hry barvička. To nás automaticky dostává k tomu, že jsou ty byty o barevných plochách, protože jsou v laminu – jediná schůdná varianta, jak s laminem pracovat.

Barvy mi dávají smysl. Ze začátku pro mě bylo složité, že se toho lidi báli, před pěti šesti lety se báli hodně. Teď se to proměňuje. Pro nás byli zásadní klienti v Živanicích. To byl barák, kde řekli, udělejte to barevné. My jsme začali barevně, a oni řekli: „Přidejte”. „Mohli jsme udělat zelené dveře, ale to už by bylo asi moc?” „Ne, udělejte zelené dveře.” Tak jsme udělali zelené dveře a pak ještě růžové schodiště. Když se to pak hezky nafotilo a publikovalo, začalo nám to přitahovat klienty. Přijdou, že viděli naši růžovou kuchyň a chtějí to taky. 

Mám rád barvy a mám rád struktury. Důležité pro mě je, aby barva nebyla koncept interiéru. Ten musí být v dispozici, hmotě. Jestli si klient vybere zelené nebo růžové, nesmí to zkazit koncept. Barva jako koncept by bylo fádní. Barva to dotvoří, ale fungovat to musí i bez ní, nebo v jiném tónu.

Jsou specifické provozy, kde to dává smysl, třeba v bistru Fat Fuck je čedarová žlutá, která vychází z jejich omáčky. Funguje to ve všech provozech a dává to smysl. Identita dopravního podniku je taky něco, co nepřebarvíme, ale ve standardních bytech se snažíme, aby měla barva svoji flexibilitu a neovlivňovala kvalitu interiéru.       

Co chystáte dál?

Byty na Zbrojovce, pak byty v Praze, dokončujeme malý airbnb byt na Opuštěné a pak ještě byt na Dornychu – nejmenší, jaký jsme dělali, 19 m2. V původním projektu developera byla sklopná postel a kuchyň, nám se do toho podařilo kapslovou vestavbou vměstnat fixní postel, kuchyň i sedačku, všechno. Letos přibudou ještě dvě fitness centra a dnes se nám rozjíždí koncepční část velkého projektu – v industriálních prostorách budeme dělat vestavbu, která bude mít funkci pronajímatelného event space, dočasné galerie, bude tam kancelář klienta a coworkingové prostory k pronájmu. Bude tam i kavárna, která asi nebude pro veřejnost, ale klienty a jejich klienty. Je to pro nás jiná typologie, kde si zkusíme, jak může fungovat kancelářský prostor s kavárenským. 

Půjde o halu na různé typy akcí a výstav, tak u toho zužitkovávám zkušenosti z vlastního organizování eventů. Dokážu si lépe představit tu operativu. Když se stěhovala Industra, dělali jsme koncept přesunu. Udělalo se to nakonec sice jinak, ale vycházelo to z našeho konceptu. Teď máme opět možnost udělat si industriální halu, do níž vložíme různé funkce. Líbí se mi, že se tam ty funkce prolýnají – kultura, kafe, byznys. Bude to fázované, takže teď připravujeme, aby se tam mohla nastěhovat firma a pracovat tam, v další fázi přijdou kavárenské prostory a nakonec galerijní. Tento rok se zároveň otevře i další gastro podnik v Brně z naší dílny, kavárna na Orlí, na to se moc těšíme. 

Bavíme se ve vaší kanceláři, od koho tu máte obrazy? 

To je zase Václav Kočí. Celé je to o tom, že se známe a sedlo nám to. Říkal jsem si, že jednou od něj budu mít obrazy. Když jsem zjistil, kolik stojí, tak až „jednou”. Pak jsem jej oslovil, jestli by nám něco půjčil na focení bytu, a souhlasil. Chtěl jsem jej oslovit ještě na další, který chystáme teď – komplet růžový, kulatý byt. Přišel k nám do kanceláře a řekl, že tu nemáme žádné obrazy. Přijel pro mě autem, vzal mě do ateliéru a nechal mě si jich pár vybrat. K těm našim kulatým věcem se jeho geometrie hezky hodí. Ta jeho divoká barevnost taky nabourává představu, že když dáme do bytu zelenou, musí být pak zelené už všechno.    

A co ta extravagantní lampa?

Nastěhovali jsme se sem vloni, když už nás bylo víc, a potřebovali jsme větší prostor. Maloval jsem tady, neměli jsme stůl, ani židle, nic. Dovezli jsme sem věci z výstavy, když jsme dělali poslední Mobitex, a tam jsme používali tuhle folii. Stál jsem tu zoufale, smotal jsem zbytky té folie a pověsil to na žárovku jako první kus nábytku, nebo něčeho interiérového, abych měl pocit, že to tu začínáme obývat. Pod to po týdnu přibyl stůl, za 14 dní židle. Měl jsem strach z prázdného prostoru a věděl jsem, že to musí být něco velkého. 

Teď už tu tahle lampa svítí rok a protože se tu cítíme hezky s celým týmem i s klienty, víme, že tu zůstaneme a pouštíme se do větší rekonstrukční fáze. Plánujeme kuchyň, předěláme prostory a dojde jistě i na to světlo, ale toto je takový můj první parťák, vzpomínka.     

Josef Řehák je z Pardubic a do Brna ho přitáhlo studium Designu nábytku na MENDELu v Brně, které dokončil v roce 2020. Již během studia působil v KOGAA, kde se podílel na interiérech brněnského Cà Phê Cổ, kreativního hubu KUMST nebo Typiky ve Varšavě. V roce 2020 založil vlastní interiérové studio Postrop, aktuálně s 5 členy, kteří navrhují jak bytové, tak komerční prostory.  

Studio Postrop