Imerzivní muzeum perlorodky říční inspirovaly mušle, stojí v proudu vody a najdete ho hned za hranicemi
- 20. července 2026
- Realizace
- autor: Jan Gerych
- Foto: Albrecht Voss
ADORF, NĚMECKO — Největší muzejní expozice perlorodky říční v Německu ukazuje pozoruhodnou realitu tohoto zvláštního živočišného druhu a dokládá historii perlářství v regionu. Adorf leží hned za hranicemi u Aše, takže se nabízí udělat si tam výlet tím spíš, že má od loňska novou muzejní budovu, která umělecký zážitek z návštěvy povyšuje o architektonickou dimenzi.
Nové sídlo Erlebnismuzeum Perlmutter leží vedle Freiberské brány na místě, kde nikdy nic jiného nestálo, navrhli jej Schulz und Schulz Architekten z Lipska. Do té doby sídlila instituce spolu s místním vlastivědným muzeem přímo v bráně. Architekti řešili nejen nové sídlo, ale taky nový vstup z opačné strany historických hradeb. Výsledek je novostavba s tmavou, drsnou a přitom měňavou fasádou nezvyklého tvaru a bílý jemný interiér, který kromě expozice přiznává historické hradby ze sousedství.
Fasáda má tvar hyperbolického paraboloidu, zkráceně hyparu, jenž připomíná křivky koňského sedla. Po vzoru sousední brány, jež lehce hmotou přečnívá do ulice, i fasáda muzea trčí ven – tvoří přístřeší nad vchodem a přitahuje k němu pozornost z okolí. Při pohledu zblízka pak fasáda na povrchu lehce mění barvy. Způsobuje to tenká vrstva tekoucí vody, její interakce se světlem a olejový nátěr, jenž dokončuje fasádu. Když byli architekti navštívit místo, zrovna pršelo, což jim vnuklo tento neobvyklý nápad.
Architekti si chválí spolupráci se zadavatelem, tvrdí, že právě díky ní se jim povedlo doručit tak pozoruhodnou a neobvyklou práci. „Stavbu dnes určují bezpečnostní opatření, standardy a odpovědnost. Soustředí se na minimalizaci rizik a implementaci standardizovaných řešení. Tento projekt byl tedy velká výjimka. S klientem jsme měli okamžitě silný pocit sdíleného pochopení architektonického nápadu. Identifikovali se s projektem, podporovali jeho myšlenku, rozvažovali o ní a přidali jí další významy,” vzpomíná Ansgar Schulz.
