Ikonické sanatorium Paimio: Vrcholné dílo navrhl Alvar Aalto v pouhých třiceti letech

Křeslo Paimio nebo legendární Stool 60 od manželů Aino a Alvara Aalta se vepsaly do historie designu mezi absolutní klasiky. Nevznikly primárně jako kusy estetického nábytku, spolu s dalšími byly vytvořeny pro finské sanatorium Paimio, kde měly pomoct pacientům s tuberkulózou k překonání jejich těžkého stavu. Letoškem uplyne 90 let od jejich návrhu, oba zmíněné kousky dnes většinou zdobí domácnosti designových nadšenců jako připomínka geniality autora.

Důmyslným řešením celé stavby včetně vnitřního vybavení se totiž Alvaru Aaltovi povedlo zapsat do dějin architektury i designu v pouhých třiceti letech. Ačkoliv s ním na téměř každém návrhu spolupracovala i manželka Aino, tehdejší poměry byly od dnešních rozdílné, proto se často zmiňovalo jen jeho jméno. Z dochovaných materiálů je více než jasné, že se na všem podílela naprosto rovnocenně, stejného uznání se jí ale nedostalo. V tomto článku hovoříme o Alvarovi jako o hlavním architektovi zodpovědném za celou stavbu i celý tým, jehož byla Aino neodmyslitelnou součástí, spolu například s umělcem Einem Kuariou nebo stavbyvedoucím Kaarlem Kilpim.

Aaltovým se naskytla příležitost na pomezí několika proměnných. Světem architektury rezonoval funkcionalismus, jehož moderní charakter Alvara jako mladého architekta velmi zaujal, Finsku se navíc po téměř deseti letech svobody od únorové revoluce otevřel prostor k hledání nové vizuální identity. Tu Paimio Sanatorium rozhodně zvládlo více než naznačit. V souběhu s tím se Aaltovi povedlo ještě více artikulovat jeho charakteristický vizuální jazyk plný organicky tvarovaných křivek. Jak je například vidět ve vstupních prostorách sanatoria.

Nelehkému zadání plného speciálních potřeb navzdory

Samotné sanatorium vznikalo v letech 1930-33 v oblasti Paimio uprostřed borovicových lesů, tedy v oblasti splňující kritéria pro účely zdravotního zařízení tohoto charakteru. Kromě hlavních prostor zahrnoval areál také rezidenci vedoucího lékaře, řadové domky pro sestry a další lékaře, garáže a další nutné zázemí včetně přírodní čističky odpadních vod. Součástí návrhu byly také různě vinuté malebné cesty určené k procházkám nemocných. Ty dnes nejsou udržované. 

Hlavní a zároveň nejvyšší budova, která ale záměrně nepřevyšovala nejvzrostlejší stromy, se rozbíhá do pěti křídel, přičemž každé mělo funkci, podle níž bylo vystaveno světlu. Fakt, že komplex není součástí žádné zástavby, dost usnadňoval situaci a plánování. Všechny části se sbíhají do jedné centrální se schodišti a výtahy. Detaily jako prosklená výtahová šachta dokazuje Aaltovu fascinaci věkem strojů.

Pacienti trávili v sanatoriu větší část času na lůžku, čemuž se Aalto snažil dát prostor i v charakteru stavby. Jeho perspektiva bývá právem zahrnována pod pokrokový proud humanizujících architektů, jelikož se přirozeně vzhledem k účelu stavby celý návrh točil kolem lidských potřeb. Nejenže do pokojů pacientů pronikalo příjemné ranní světlo namísto intenzivnějšího západního pozdního slunce, také jednotlivé pokoje byly uspořádány různými směry s cílem co největší variability. V jakýkoliv daný moment přes den bylo aspoň v jednom pokoji světlo a v jednom stín.

V závislosti na stavu pak mohli pacienti využívat buď blízkých balkonů nebo střešní terasy jakožto typického prvku modernistických staveb, například Le Corbusiera. Napříč celým areálem je vidět Aaltův cit pro detail. Při tvorbě sanatoria čerpal z dostupných výzkumů i vlastních zkušeností v nemocnicích. Přizpůsobil osvětlení, okna i třeba rozvody potrubí tak, aby co nejméně obtěžovaly nemocné. A právě zde se nejvíce projevuje architektův důraz na potřeby člověka, na které podle něj technicky vyspělý modernismus občas zapomíná. Je přirozené, že ho k tomu stavba sanatoria vedla, on se ale o stejný cit snažil i v pozdějších projektech. Často upozorňoval na další, nejen technické, ale především psychologicko-sociální dysfunkcionality modernismu. 

Pokoje pro pacienty, kteří mohli jen ležet, uzpůsobil jejich momentální perspektivě. Uvědomoval si, že strop se stane na dlouhou dobu jediným výhledem nemocného, čemuž přizpůsobil například výmalbu. Zdroje umělého světla musely být umístěny mimo zorné pole pacienta, který byl polohován tak, aby mu přímo do obličeje nesvítilo ani slunce, zároveň ani nebyl hlavou u zdi a nevnímal každý sebemenší ruch. Jak už bylo naznačeno, také umyvadla byla konstruována tak, aby voda dopadala pod co nejmenším úhlem a nevytvářela další hluk. To jsou podle Alvara Aalta přesně příklady, jak lze architekturu po zvládnutí technické stránky více zaměřit na potřeby jedince. A nejen architekturu, za více než zmínku jistě stojí také speciální volba barev, které se bude věnovat některý z budoucích článků.

Speciální design nábytku se stal ikonou

Kromě už předestřených humanizujících experimentů Aalta se stejné tendence projevily také v designu nábytku. Zatímco v celé Evropě byl na vzestupu nábytek z ohýbané trubkové oceli, která vyhovovala z technického a funkčního hlediska, nebyl to podle Aaltových vhodný materiál právě z hlediska psychologického. Paimio si žádalo nábytek z pružného materiálu, který bude příjemný na dotek, zároveň lehký váhou a bude se snadno čistit. Jelikož hlavní polohou pacientů s respiračními onemocněními je ta vzpřímená, Aaltovi tomu přizpůsobili také vzhled a funkcionalitu jednotlivých kusů. 

Právě křeslo Paimio bylo jedním z nich. K područkám byla sedací část křesla upevněna pouze ve čtyřech bodech, tudíž poskytovala docela velkorysou porci pružnosti. Úhel opěrky zad měl pacientům pomoci v co nejjednodušším dýchání. Ohýbané dřevo či překližka, ze které je křeslo vyrobeno, nebyly historii nábytku neznámé tolik, jako moderní kovové kousky, podle Aaltových bylo přirozeně třeba činit rozhodnutí se na základě více aspektů než jen toho technického. Dodnes je křeslo i pro svůj vzdušný charakter označováno jako veledílo Alvara a Aino Aalto. Mělo zásadní vliv třeba na design manželů Eamesových nebo Eera Saarinena. 

Dalším naprosto ikonickým kouskem je Stool 60, která rovněž vznikla experimentováním s ohýbáním dřeva i Aaltových přesvědčením, že by se žádný pacient sanatoria neměl dotknout studeného povrchu. Zahnutím nohou stoličky do tvaru písmena L bylo docíleno lepší stability, také nebylo třeba dalších spojů. Stohovatelná stolička bez opěrky je navíc velmi univerzálním kouskem, lze ji použít například také jako stolek. Natolik univerzálním, že se hned po uvedení na trh stala masově žádanou. Originální návrh manželského páru má ke kulatému sedadlu připojené tři nohy. Pokud stoličku poznáváte, je to ale možná teké proto, že jste někde zahlédli jednu z jejích kopií – ty mají ale zpravidla vždy nohy čtyři. 

Zdroj: artek, Paimio Sanatorium Conservation Management Plan, The Culture Trip, MoMA, Alvar Aalto Foundation