Při předávání jsem děkoval lidem za odvahu posadit se v šatně na rakev, říká designér Jiří Ďuriš

Jak se vede designu na Hané? Zeptali jsem se Jiřího Ďuriše, jenž stojí za značkou HogoFogo Design, k čemu slouží Vibrobed a nemohli jsme opomenout ani jeho ikonické optimistické rakve.
Při předávání jsem děkoval lidem za odvahu posadit se v šatně na rakev, říká designér Jiří Ďuriš

Jak se vede designu na Hané? Zeptali jsem se Jiřího Ďuriše, jenž stojí za značkou HogoFogo Design, k čemu slouží Vibrobed a nemohli jsme opomenout ani jeho ikonické optimistické rakve. 

 

OLOMOUC – Lotyšské architektonické studio NRJA nedávno překvapilo rakví pro architekty. U nás je přitom už několik let k dostání počin olomouckého designéra zvaný Optimistic Coffin. Designové rakve nejsou určeny jen pro milovníky designu až za hrob, jak praví motto značky. Jsou pro všechny, kteří nesouzní s kýčovitou funerální estetikou a chtějí se s blízkou osobou rozloučit trochu jinak, než jak velí zažitý stereotyp. 

V roce 2018 jste vzbudil ohlas s designem rakví Optimistic coffin, jak to s nimi vypadá dnes?

Ohlas jsme vzbudili již v roce 2015 díky výstavě na Prague Design Week. Strhla se docela mediální mela, kdy se ozvali zejména senzacechtiví novináři. Výroba se začala pomalu rozjíždět až v roce 2018. Přece jenom neprodáváme designové hodinky, a tak vše roste spolu s odvahou zákazníků.

Mám radost, že nám také přibylo více zahraničních zákazníků, zejména studia zabývající se funerálním designem např. z Německa, Rakouska, Švýcarska, zájem projevily také Italové, kteří až nyní řeší výstavbu nových krematorií. 

Mám z toho dobrý pocit, protože ta křivka je vzestupná. Každý si myslí, že v covidové době nám byznys radikálně vzkétá, to ale není úplně pravda. Tato smutná záležitost se většinou uděje narychlo a člověk pak už nepřemýšlí o jiném tvaru, či růžové barvě. Ozývají se nám také lidé, kteří si otevřeli kancelář na vyřizování „věcí posledních“, aby si nás přizvali, jelikož to chtějí dělat jinak než pohřební služby. Sice nejsme sériová výroba, ale naše výrobky jsou doslova originální a hlavně spojené s individuálními lidskými příběhy. 

Foto Tomáš Coufal

 

Jak jde ruční výroba dohromady s rozšířením na světový trh?

Všechno podražilo, dřevo nevyjímaje, takže jsme trochu v kleštích. Už na počátku jsme museli změnit technologii výroby, jelikož ohýbání překližky bylo časově i finančně hodně nákladné. Další problém také představuje čas, většinou musíme výrobek doručit do čtyř dnů. Nejsme schopni naskladnit 300-400 kusů s ohledem na to, že vyrábíme z materiálů, které musí podléhat zkáze. Pokud tedy prodáváme do zahraničí, musíme brát v potaz dostupnou vzdálenost a čas na dopravu.      

Kromě Optimistic coffin jste navrhnul produkt Vibrobed se zesilovačem?

Oslovili mě kolegové z Olomouce (Acoustic Brothers), přišli s nápadem vibračního lehátka, jsou technologové, kteří se zabývají zvukem. Neměli moc zkušeností s designem, tak to byla celkem makačka, protože zvuk je „potvora“, buď se materiál příliš rozvlní a nebo naopak zvuk utlumí, a pak to ztrácí požadovaný účinek. 

Z původní hranaté krabice, kterou si sami navrhli, jsme to dotáhli do takového pěkného stylizovaného listu. Lehátko teď rozšiřují do zdravotních a balneo center, má to prý léčivé účinky.

Foto Tomáš Coufal

 

Pak jsme vymysleli elektronickou část v podobě „retro“ zesilovače a na závěr grafické prostředí na obslužný tablet. Byla to rozsáhlá práce, což mě neskutečně bavilo, i když jsem narážel na problémy, o nichž jsem neměl ani tušení. 

Prostě jsem se zasloužil o to, aby to nevypadalo jako nějaká šamanská věc s didgeridoo u ohně. Funguje to zejména dobře v kancelářích pro unavené manažery, kteří nemají čas vyběhnout někam do parku. Mají na to třeba speciální relaxační místnost, kde si lehnou a uvolní se. Špatně se to popisuje, dokud si to nevyzkoušíte doslova na vlastní kůži.  

V jednom rozhovoru jste uvedl, že pro vaši kariéru byl zásadní přechod z 2D designu do 3D designu. Myslel jste přechod od grafiky do produktového designu?

Přesně tak. Po revoluci se roztrhl pytel s restauracemi a kavárnami, chodili za mnou kamarádi, pak kamarádi kamarádů a nakonec i noví klienti. Začalo to nenápadně třeba logotypem, pak jsem začal kecat i do interiérů, navrhovat nábytek, někde jsem dokonce pomáhal sestavovat i jídelníček. Je to zvláštní, ale nějak to tam musí soužít, aby to zapůsobilo i na toho člověka, který do restaurace přijde. Proto vždy spolupracuji i s lidmi, kteří tam budou a nebo už pracují. Ne že tam „vecpu“ nějaký trendy interiér a jdu pryč. Ve většině těch hospod a kaváren se občas objevuji a mám z toho stále dobrý pocit. 

Vystudoval jste UTB ve Zlíně, asi jste tam nešel hned po střední škole?

Ne, moje cesta byla výrazně delší. Samozřejmě za komunistů to nebylo tak jednoduché. Mě děsila představa nějakého gymnázia, a jinou školu jsem studovat nemohl. Základka mi nedala, co bych potřeboval, tak jsem si ty cesty hledal sám. Paradoxně jsem začal od učňáku, pak jsem nemohl studovat jinou školu než elektroprůmyslovku, tak jsem si ji udělal a potom byl krásný zlom v roce 89, kdy to všechno spadlo. Šel jsem na volnou nohu a s kamarády začal podnikat. Dělal jsem grafika v módním časopise a pak dvacet let ve studiu BastArt. Byl jsem sice samouk, ale mnohému jsem se naučil, třeba tomu, že návrh logotypu je poctivé a náročné řemeslo. 

Design byl vlastně můj celoživotní sen, jako kluk jsem třeba četl Sedmičku pionýrů a dodnes si pamatuji, že jsem tam viděl fotku kanceláře designéra s velkým bílým stolem a prvním počítačem. Už jen to slovo „designér“, které jsem slyšel poprvé… Tak jsem si řekl, že to chci jednou taky být. A zaplať pánbůh, teď už bílý stůl mám, počítač taky a dělat designéra mě strašně baví. Ale po nějakých dvaceti letech v oboru 2D jsem se dostal kamsi do mrtvého bodu. Jednoho dne, jak většinou do života zasahují ženy, mi ta má žena řekla: tak si to běž dostudovat. A tak jsem prožil šest krásných let na studiích ve Zlíně v ateliéru u profesora Škarky. 

Byli jsme na dálkovém studiu většinou praktici, kteří si potřebovali dodělat vzdělání. Nesmírně mě to bavilo, naučil jsem se spousty věcí, „ochytal“ jsem si to všechno a v podstatě jsem na sebe hrdý, že v tak pozdním věku jsem si splnil jeden z velkých snů.     

Foto Tomáš Coufal

 

Učíte v Prostějově? Dočetl jsem se, že máte pověst pedagoga s neotřelým, spíše vysokoškolským přístupem, co vám ta práce dává?

Budu neskromný, všechno. Popravdě, kdybyste mi před 15 lety řekl, že budu učit, tak si budu ťukat na čelo. Je to něco mezi improvizací, exhibicí, divadelnictvím a schizofrenií :) 

Studenti mi vše vracejí svými pracemi, mladostí a elánem. S mnohými absolventy jsme doposud kamarádi a občas zajdem na pivo.

Jsem rád, že jsem neprošel tradiční výukou. Pajdák, nic proti tomu, ale prostě poznáte rozdíl mezi člověkem z praxe a teoretikem. Samozřejmě matematiku budete v praxi nastudovávat těžko, ale pokud se jedná o grafický design, webdesign a design jako takový, tak přece jen nemůžete jít přednášet pouze s teoretickou znalostí.   

Paralelně s učením dál funguji i prakticky, dělám zakázky a pak ty zkušenosti studentům předávám. Ukazuji jim, co dělám já, protože stejně nic jiného neumím. Mám obrovskou radost, když se mí studenti účastní soutěží, tak v 99% vyhráváme. Protože ten přístup, který jsem nastavil, je profesionální. Není to jen, že máte dobré nápady. Musíte je umět prezentovat, dobře vytisknout atd.

V roce 2018 vás zvolili živnostníkem roku, jak se to na vaší práci projevilo?

To byla nejčastější otázka, kterou se mě po výhře ptali. Čekali pravděpodobně, že se ze mě mezitím stal multimilionář. Sice mi to pomohlo se více zviditelnit, ale práce je to pořád stejně náročná a cesta k zákazníkovi stále trnitá.

Živnostník roku mi dal setkání se spousty zajímavými lidmi, protože součástí těch komisí byli odborníci ve svých oborech. Strhli jsme na sebe sice jistou pozornost, ale lidé se stále bojí o tomto tématu otevřeně bavit, nikdo si nepřipustí, že je smrtelný.

Veřejnost si mě tak spojila s těmi rakvemi, i když dělám spousty jiných věcí, takže to mám trochu jako doktor Cvach z jednoho legendárního seriálu. Ale vůbec mi to nevadí, protože každodenní osobní příběhy mě přesvědčují, že to co děláme smysl má. 

Jen pro pobavení – na předávání cen na Žofíně v Praze, jsme se pořádajících zeptali, jestli bychom naši rakev mohli přivézt. Nějak to prošlo, tak jsme ji zadním vchodem donesli dovnitř do šatny. V šatně byl červený koberec a na něj jsme tu „naši modelku“ položili. Vypadá jako designová lavička, takže jak přicházely ženy v róbách, přezouvaly si na ní kozačky. Při mé děkovné řeči jsem poděkoval i za odvahu těm, kteří si v šatně sedli na rakev. V ten moment to v sále zašumělo a lidi pochopili. To jsme ale ještě netušili, co se strhne. 

Po skončení předávání cen za mnou běhali lidi, jestli se můžou s naší rakví vyfotit. Když jsme přišli do šatny, rakev byla otevřená, všichni si tam lehali a fotili se. Ani si nemyslím, že to byla nějaká neúcta, je to vlastně důkaz toho, že i rakev může být hezká a pomáhá to odbourat ten letitý odpor a strach.

Foto Jiří Juráň

 

Na čem pracujete v současnosti?

Současně navrhuji logotyp a interiér advokátní kanceláře. Nedávno jsem dokončil spolupráci na architektonických úpravách husitské fary. Upravuji novou grafickou podobu jídelníčku jedné restaurace, navrhuji obálku knihy včetně sazby textu. Chystal jsem teď kamarádovi výstavu fotografií. Také nyní pomáhám naší škole s interiérem a vizuální podobou, která dlouhé roky pokulhávala za obsahem. A čerstvě chystáme čtyři coffiny na výstavu na radnici v Mnichově.

Jak se vám pracuje v Olomouci?

Vy v Brně víte, že jste tak 10-15 let napřed. To „ospalé Brno“, které mělo mrtvé centrum, už neplatí. V Olomouci to bylo naopak, zde bylo živé centrum. Všechno to ale někam odešlo. Mám ale dobrý pocit, že tu přibývá nových věcí, interiérů, designů. Mám radost, že tu jsou stále více zákazníci, kteří mají odvahu jít do odvážných počinů. Přichází sem lidi a zůstávají tu. Je čím dál méně důvodů odsud utéct a přibývá těch, proč tu žít. Pracuji a žiji v místě, které mám rád, mám kolem sebe lidi, které mám rád a ještě stále je tu dost věcí, které mi dělají svojí krásou radost.

Foto Jakub Vašíček

 

Jiří Ďuriš (narozen 8. 6. 1965 v Sokolově) vystudoval průmyslový design na UTB ve Zlíně, v roce 2013 založil značku HogoFogo Design a zaujal s projektem Optimistic coffin. Zabývá se grafickým a produktovým designem a přednáší o něm na Střední škole designu a módy v Prostějově. Živnostník roku Olomouckého kraje 2018 a v témže roce druhý Živnostník roku České Republiky. 

HogoFogo Design

Vibrobed

Další články

Načítáme další články…

Generální partner

Hlavní partner

Mediální partner