Myslel jsem, že budu dělat zbraně; hledání absolutního tvaru se sochařem Ondřejem Svobodou

ŽELEŠICE – V areálu bývalého JZD na konci vesnice pár kilometrů za Brnem se snažím dopátrat dílny Ondřeje Svobody. Nakonec zafunguje orientace podle žluté ohrady koňského výběhu. Nejprve nás přivítá hlava Astronauta a pak už i sám sochař. Po bližším přezkoumání Památníku neznámého astronauta se přesouváme dovnitř, kde je vedle pracovní části i menší showroom s vystavenými pracemi.    

Ondřej Svoboda momentálně pracuje nejvíce se svařovanými broušenými plechy, což zní trochu fádně, ale výsledek je více než přesvědčivý. „Plech se nařeže, vytepe, ohne podle potřeby, svaří a vybrousí. Líbí se mi tento způsob, kdy tam dokážu vytvořit hmotu,” říká. Zaměřuje se spíše na interiérovou tvorbu, která mu umožňuje propracovat sochy do nejmenšího detailu, ale nevyhýbá se ani exteriéru. Před pár měsíci skončila jeho výstava v areálu hradu Špilberk a stojí za pozoruhodnou realizací brány Strážců v domě na rohu náměstí Svobody a Rašínové. 

Narodil se v Brně, vyrostl u rodičů na Vysočině, aby se do Brna vrátil studovat na uměleckého kováře a zámečníka. „Myslel jsem, že budu dělat zbraně. Měl jsem takové středověké období, kdy jsem v 15 pletl drátěné košile a kovařina se mi líbila. Můj táta je ale malíř, takže se to tak spojilo, že jsem na konci třeťáku udělal sošku a pak už se to vezlo,” vzpomíná na začátky své umělecké kariéry.  

Na výstavě v showroomu prohlížíme hlavu Spícího horníka. „Proč horník, netuším. Většina věcí vzniká intuitivně, nemám témata, nebo koncept, kterého bych se držel. Dostanu chuť udělat nějakou věc a tím je to dané. Baví mě hrát si s intuicí,” vysvětluje Ondřej Svoboda. „Tady je loď, začal jsem používat barvu. Někdy mně ta přirozená šedá barva kovu přijde málo,” pokračuje.   

U Pádového pole se pozastavuji nad barevnými záblesky vybroušeného kovu, které vrhají všemožné neuvěřitelně živé odstíny. „Tohle barvené není, to je haluz, přirozená reakce nerezi na zahřátí. Ona při určité teplotě oxiduje a potom vznikne takový barevný efekt. Ty barvy jsou jako metaličtí brouci, vyloženě svítí, filová, modrá, zlatá, ale nedá se udržet jedna celoplošně,” vysvětluje. Beru do rukou dvoubarevného Pegase. Hlava, krk a křídla mají charakteristický kovový odlesk, ale tělo je černé s rastrem drobných vrypů. „Rád pracuji se dřevem, ale baví mě to zaonačovat tak, že není poznat, že jde o dřevo.”  

Hned vedle je objekt připomínající hřídel, z níž stékají čůrky oleje, které ji upevňují k podstavci. „Mám rád strojní součástky. Mám to tak přesně udělané, že si někteří lidé myslí, že je to konkrétní mechanická věc z nějakého stroje. Podstavce mi někdy přijdou skoro stejně těžké jak udělat tu samotnou věc, vymyslet i vyrobit. Tady ten je z jednoho kusu a je strašně křehký. Musí se s tím pak pracovat moc opatrně. Dobrá socha se dá podstavcem pokazit opravdu výrazně. Občas to vidám a divím se, že to nevidí ten výtvarník, přitom by to stačilo zaonačit a mělo to daleko větší efekt.” 

Odkud pochází estetika vašich soch?

Objevuje se v tom steam punk, někdy fantasy, sci-fi příběhy, kdy dorazí skupina pozemšťanů na cizí planetu a tam jsou jen zbytky čehosi. Je to vytržené, zvláštní. Baví mě ta stylizace, hledání určujícího prvku a hledání absolutního tvaru. Je to samozřejmě nedosažitelné, ale láká mě hledat nezpochybnitelný tvar, u něhož je jasné, že představuje právě to, co představuje. Jsem kvůli tomu schopný věci předělávat pořád dokola.

Pracuji s náhodou, improvizací, tak se to samo vyjeví. Nedokážu a vlastně to ani moc nechci popsat. Jsem rád, že mi to chodí a nechci se do toho plést, dokud to chodí. Je to trochu intuitivní práce, při níž hledám moji realitu. Několikrát mi bylo řečeno, že vzhled mých soch sedí k mému obličeji.

Jsme tady v bývalém JZD a baví mě reakce lidí odsud, jsou to zemědělci a najdou si k tomu cestu. Nedávno se tady zastavoval chlapík s traktorem, který jezdí kolem a líbilo se mu to. To je pro mě velká pochvala, že se archetypálně trefím do toho, co v sobě mají lidi. 

Většinou dělám interiérové věci a ty exteriérové dělám taky tak. Věnuji tomu až zbytečně moc detailní péče. Vyplatí se to při pohledu zblízka, ale tady je hlavní pohled ze vzdálenosti pěti metrů a dál.    

S čím a jak pracujete?

Momentálně je to hlavně nerez, sochy jdou ven, ale i pro interiér je pro mě nerez vhodnější. Dá se ale upravit i tak, že by člověk neřekl, že to je nerez. Většině lidí se vybaví leštěná bílá lesklá nerez, ale zrovna tím směrem se neubírám. Tyhle povrchy jako nerez nevypadají. Jindy jsou to ale i předkované věci, plný materiál, současně ale převažují tepané plechy. Pak taky dřevo, přidal jsem bronz a nejnověji barvy. 

Povrchovou úpravu, abych s ní byl opravdu spokojený, že se vyrovnají nepravidelnosti a slije se to, dělám touto malou frézou, což zabere hodně času. Barev docílím ohříváním. U nerezi je to ošemetné, protože když se kov zahřívá, rozpíná se a nerez ještě víc. Třeba sochy na bránu jsou taky ohřívané. Musel jsem je opatrně přivařit ke kovové koze, jinak by se mohly zkroutit. U některých věcí se musí dělat taková vnitřní síťovina, která plech drží, aby se při ohřívání nepromáčkl. Může tam něco nastat, někdy se ten plech prohne a vrátí se to, jindy ne. Je to neznámá, z níž jsem nervózní, protože nevím, co se může stát. Nahřívám to hořákem a propanbutanovou lahví. Trvá to taky docela dlouho, Astronauta jsem ohříval čtyři až pět hodin.  

Jak vznikla brána Strážci? Vždy, když jdu kolem, mě potěší, že si někdo objednal takovou bránu a nedal tam prostě sklo. 

Znám jednoho z majitelů a on viděl moje věci, některé nakoupil s manželkou a chtěl bránu. Udělal jsem mu návrh a potom jsem řekl, že to dělat nebudu, protože to bylo příliš složité. On řekl, že počká a že si myslí, že to stejně dělat budu. A měl pravdu. Počkal dva roky, a řekl jsem, že to udělám. Tenkrát jsem byl v jiné dílně, kde by to nešlo. Ta nejvyšší socha má asi 3,6 m. Šlo to, až když jsem se dostal sem. Jsem moc spokojený, ale ta složitost byla něco, co jsem nečekal. 

Vtipné je, že bránu dělá sudo-lichý počet postav. Vizuálně vypadá líp, když je jich sedm a je tam centrální postava. Celý den je to ale otevřené, tak by mi vadilo, kdyby v jednom křídle byly tři a ve druhém čtyři sochy. Přidal jsem tedy ještě osmou. Je za bránou u zdi a když je brána zavřená, není skoro vidět. Když se brána otevře, osmá socha se otočí a připojí ke křídlu, takže jsou obě otevřená křídla symetrická. 

Těch technických detailů je tam víc. Na místě, kam zajíždí pant, když se brána otevře, jsou zasouvací klapky. Když je zavřená, byly by tam díry, tak jsem tam kvůli mému perfekcionismu navrhl ty klapky. Mají vlastní závaží, při otevírání brány stáhne závaží klapku, je to vychytávka jak z Indiana Jonese. Ani to nebylo součástí smlouvy, ale nemohl jsem jinak. Asi čtyři dny jsem tam ladil závaží a jejich váhu.  

Lidi se u ní pořád zastavují a fotí si ji. Když se tam jednou za čas zastavím, tak mi vrátní říkají o reakcích.  

Jaké rozměry chcete tvořit?

Aktuálně dělám tuhle loď. Potom Mořský proud a ještě mám něco rozkresleného. Dělat do veřejného prostoru je obrovská zodpovědnost. Měl jsem výstavu na Špilberku a samozřejmě se některé věci lidem nelíbily. Mám obavu dát věci mezi lidi, aby to nevnímali jako schválnost. Kde je hranice mezi tím, jít lidem naproti a vzdělávat je novým přístupem. Víc než velké věci mě baví díla do interiéru. Můžu se na nich vyřádit a soustředit se na povrchu a detailech.  

Jsou věci, které vypadají dobře, když jsou malé, jiné vypadají dobře velké a ne naopak. Pořád mě to dokáže překvapit, někdy nemile, přestože to dělám přes 20 let a pořád to nepoznám. Musím být pořád ve střehu a to je to dobrodružství.

Zjistil jsem, že je nebezpečné se vracet ke starým věcem. Vrátil jsem se k práci, kterou jsem udělal před 10 lety. Chtěl jsem ji parafrázovat a překvapilo mě, že už to nejde. Vzniklo z toho něco jiného. Už nešlo držet se toho původního konceptu. Je to postupným vybrušováním pohledu.

Ondřej Svoboda se narodil v roce 1982 a žije i pracuje v Brně. Sledujte jej na Facebooku a Instagramu.