Fotografovat neznamená vidět a vidět neznamená cítit

Srpen 11, 2014 | autor: red

Etnoložka Eliška Veselovská se zamýšlí nad vnímáním prostoru a genia loci z pohledu turisty. “Neexistuje správný způsob, jak cestovat, nebo která místa navštěvovat a neexistuje ani univerzální doba, kterou by měl člověk na nových místech strávit, aby je poznal. Naučme se ale vnímat prostor: světlo, stín, vůni, barvu…” nabádá ve svém příspěvku.

V čase letních dovolených máme příležitost cestovat a osobně navštívit místa, která nás již dlouho fascinovala, nebo jsme je vždy toužili navštívit. S poznáváním vzdálených míst v časově předem vymezené době, je úzce spojen fenomén turistiky. Zřejmě bychom se shodli na tom, že z pozice zúčastněných pozorovatelů jsme schopni definovat prototyp českého turisty, jehož některé charakteristiky jsou typické také pro nás samotné.

Cílem opravdového turisty je vhodně investovat do dopravy, ubytování a vstupného v poměru, který povede k co nejširšímu spektru zážitků. Turista je člověk-cestovatel, který má potřebu za poměrně krátkou dobu dovolené stihnout vidět a navštívit co nejvíce známých míst. Cestuje ve společnosti jiných turistů, u památek hledá informační ceduli, vyhledává služby průvodce, odnáší si tištěné letáky a většinou je sběratel některého typu suvenýrů. Při výběru destinací turista většinou preferuje ty, které jsou opakovaně doporučovány turisticko-informačními servery. Profesionální turista používá k výběru destinací vlastní „výběrový klíč“.

image

Typický turista očekává konkrétní zážitek, trpí nedostatkem času a na každém místě pořizuje vlastnoruční fotografie. Klasický turista při prohlížení fotografií po návratu z cest zjistí, že se díky rychlému časovém sledu v jakém navštívil jednotlivá místa a jeho urputné snaze zachytit všechno co třeba jen z dálky viděl, nebo „prožil“, ztrácí jedinečnost místa, důvod, proč si jej k návštěvě vybral. Postupem let turistovy začnou vzpomínky splývat jedna s druhou. Nezbývalo času poznat „přidanou hodnotu“ toho všeho.

Je zajímavé, jak se u většiny z nás bude lišit náš názor na dobu nezbytnou k poznání a prožitku, když se bude jednat o místo, které již dobře známe a naopak, které teprve poznat chceme. V případě těch, která jsou nám dobře známá a o jejichž přidané hodnotě nepochybujeme, si daleko snáze uvědomujeme, že pro poznání jejich krásna, je potřeba čas. V případě architektury to platí dvojnásob. Prožitek z místa úzce souvisí s vnímáním prostoru. Výstižným termínem, který se používá pro pojmenování jedinečné atmosféry místa je Genius Loci (duch místa). Velmi poutavě o něm pojednává publikace Genius Loci. Krajina, místo, architektura, z pera Christiana Norberta Schulze. V českém překladu ji vydalo nakladatelství Dokořán, v roce 2010.

Aktivní odpočinek, kterým turismus a cestování bezesporu jsou, souvisí s prostorem víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Věci neexistují vytrženy z kontextu, stavby nejsou umístěny ve vzduchoprázdnu a místa nejsou tvořena jednou dominantou. Prostor vytváří rámec. Kulturní hodnotu věcí i jednotlivých lokalit nejlépe prověří čas. Lidé, kteří pobývají na jedinečných místech a opakovaně zde prožívají tentýž krásný pocit, mají potřebu zprostředkovávat své dojmy dál. Ten, kdo místo poznal, o něm může vyprávět příběh. Turista cestuje za příběhy. Často si bohužel neuvědomuje, že příběhy byly a jsou zasazeny v čase a prostoru. V čase, který turista nemá a v prostoru, který nezná.

Neexistuje správný způsob, jak cestovat, nebo která místa navštěvovat a neexistuje ani univerzální doba, kterou by měl člověk na nových místech strávit, aby je poznal. Naučme se ale vnímat prostor: světlo, stín, vůni, barvu… Naučme se pohybovat s uvědomením, že Genius Loci existuje a je jenom na nás, jestli jej poznáme, nebo se ztratí v záplavě něčeho, co vidět nechceme.

image

Vyhýbejte se věcem, které nemáte rádi a budete mít čas na poznávání toho, co neznáte a poznat chcete. Pravděpodobně se Vám pak duch místa vyjeví i tam, kde jste jej dodnes pouze míjeli. A jestli zastáváte názor, že svět je zajímavější poznávat přes hledáček objektivu, pokuste se zamýšlet nad záběry jako nad vlastními příběhy. Proč si při vzpomínce na Řím nevybavit vlající sukni německé turistky, chuť kávy nebo vrásky restauratiéra?

Eliška Veselovská
autorka je absolventkou Etnologie a Managementu v kultuře,
pracuje pro Nadační fond Tomáše Berdycha

Foto: KIVA, David Židlický 

Autor: red