Mladí mají díky sociálním sítím zformulovaný názor a nebojí se za něj bojovat, říká fotografka Marie Tomanová

NEW YORK – Navštívili jsme Marii Tomanovou za oceánem, sedíme na Lower East Manhattanu v jejím oblíbeném Dimes Deli, kam chodí pravidelně. Chtěli jsme nahlédnout její americkou rutinu, takže nás nemohlo překvapit, že další den odlétá fotit. Povídali jsme si nejen o její práci, ale taky o městě, které nikdy nespí a které z Marie udělalo globální hvězdu. 

Na čem teď pracujete?

Letím do Austinu v Texasu fotit velkou kampaň pro Instagram, což je jeden z mých velmi oblíbených projektů. Meta tým je úžasný, budeme tam fotit deset dní.

Pracovně se mi daří výborně, teď mi budou vycházet věci nafocené minulý měsíc s New York Magazine a taky cover story pro Highsnobiety, pro které jsem dělala fotky a video se zpěvačkou Gracie Abrams. Je to dcera J.J. Abramse, který dělal Star Wars a Star Trek, a je výborná zpěvačka, mladá super inspirativní holka, která fakt hodně maká. A pro New York Magazine jsem fotila skvělou transgender herečku Hari Nef a taky dědičku Getty empire Ivy Getty. Je to teď taková generace “nepo babies” (nepotism babies - děti celebrit, jimž se taktéž podařilo dosáhnout úspěchu, pozn. red.). U focení je strašně fajn, že člověk potká spoustu zajímavých lidí. 

Jinak chystám další projekty. Plánuji velkou výstavu s podporou Instagramu, která otevře první týden v říjnu v Los Angeles a bude to mega velký projekt s imerzivní instalací fotek a videí, která diváka úplně pohltí. Strašně se na to těším. Bude to fakt velký!  

A další splněný sen je červencová obálka s Vogue CS, na které jsem se objevila já! Je to úplně surreální zážitek. Fotit sama sebe na obálku módní bible! Byla to super výzva - být opět před foťákem i za foťákem a jsem strašně ráda, že se mi povedlo být v posledním čísle šéfredaktorky Andrey Běhounkové, které si moc vážím. Vlastně jsem v červenci měla dvě obálky s Vogue CS - jednu se mnou a druhou s americkou herečkou Diannou Agron. Byl to nezapomenutelný zážitek být na skok v ČR a jít do místní trafiky v mém rodném Mikulově a koupit si Vogue na kterém jsem já. Haha. Prostě pecka.  

Jak se vám daří vyvažovat uměleckou kariéru s komerční?

Dobře! Chystám několik dost zásadních výstav, které proběhnou ještě před koncem roku. Jednou z nich je Paris Photo v listopadu v Paříži, kde budu vystavovat s belgickou galerií Stieglitz19. Taky chystám sólo výstavu s galerií Fotograf v Praze, která otevře týden poté v listopadu. A v září se na skok objevím v Ostravě, kde otvírám výstavu v galerii Dukla, kterou krátoruje Thomas Beachdel a Šimon Kříž. 

Od února mám studio v Chinatownu, je to moje první studio v New Yorku, tak jsem z něho nadšená a intenzivně pracuji na novém projektu. Fotím tam novou sérii portrétů a točím i krátké filmy. To studio je v takové staré budově, klasický Chinatown, je tam i přístup na rooftop a úžasný výhled na spodní Manhattan. Nová série bude k vidění právě na těch plánovaných výstavách tento podzim, tak přijďte!  

Dařilo se vašim knihám New York New York a It Was Once My Universe?

Skvěle! Tu poslední, It Was Once My Universe, jsme pokřtili všude po světě od New Yorku, po Paříž, Prahu a Tokio. Tak si teď dávám s knížkami trochu pauzu, protože dělat knížku každý rok je trochu náročné. Ale už mám vymyšlené, jaká bude ta další. Pravděpodobně to budou fotky z Česka z doby, než jsem odletěla do Ameriky. Chtěla bych zpracovat celý ten archív, jsou to vlastně moje nejranější fotografie. Videoinstalace s částí těchto fotek byla vystavená v Brně v galerii Off/Format minulé léto. Chtěla bych se do toho archivu víc zabořit spolu s Thomasem a udělat z něj knihu. Ráda bych to pojala i s textovou částí, možná trochu deníkovou koláží a kresbou, dát to dohromady s fotografickou, je to v procesu a budu si s tím ještě chvíli hrát. Tento rok budeme totiž hodně cestovat, tak to mám rozlítaný. 

Jaký máte životní režim? Musí být náročné koordinovat takovou kariéru.

Jo a ne. S focením je to takové, že nikdy nevím, co přijde příští měsíc, týden, den. Věci přichází zničehonic a najednou řeším velký projekt jako třeba ten Instagram, o kterém jsem se dozvěděla před měsícem a už na něm celý měsíc pracuji. Přijde to znenadání a pak to dominuje celému kalendáři.  

Jinak mám rozvrhnuté cestování na celý rok. Budeme v Paříži, pak v Česku, chystáme výstavu do Prahy a Ostravy na podzim. Taky to vypadá, že poletím znovu do Tokia, protože tam mám velkou kolaboraci s luxusním módním domem Iseban. Chtějí udělat kolekci oblečení s mými fotkami, které chci nafotit v Šindžuku, kde mají sídlo a odkud pochází. Do Tokia se vždycky moc těším, je to jedno z mých nejoblíbenějších míst. 

Když jsme se bavili minule, zmiňovala jste, že pracujete i na video tvorbě, posunulo se to někam?

Ano, právě ve studiu dělám hodně videa. Je to skvělý, užívám si ten formát. Bude to poprvé k vidění právě na výstavě ve Fotografu, která otevře v listopadu. Moc mě baví jak moving image ukáže v rámci portrétu víc z osobnosti člověka, projeví se personalita ještě na trochu jiném levelu než u fotografie.

Vaše fotky jsou výsledkem vztahu, který se vám podaří s daným člověkem navázat. Jak se vám daří takové vztahy navazovat?      

Je to o tom se s nim potkat a strávit s nimi čas. Teď, když fotím ve studiu, fotím hodně lidi, které jsem měla v knihách Young American a New York New York, takže je znám už několik let. Ta kontinuita mě zajímá a baví.

Četla jsem moc hezký rozhovor s Jürgenem Tellerem, jehož práci mám hrozně ráda, kde mluví o tom budování vztahů. Fotí neustále ty stejné lidi a v tom je velká síla, když je znáš, oni ti věří, a tím pádem s nimi dokážeš vytvořit daleko intimnější práci než s lidmi, kteří tě neznají a neví co očekávat. Ten aspekt dlouhodobého vztahu v tvorbě je pro mě důležitý. 

Je zajímavé vidět, jak se ti lidé vyvíjí, jak rostou, jaké sny mají v New Yorku, co dělají. S některými jsme mluvili před pěti, šesti lety a povídali si o tom, jaké jsou jejich sny a teď později vidím, že se jim to třeba povedlo a dělají to, co chtěli dělat. Nebo se posunuli někam úplně jinam. Je zajímavé sledovat tu cestu životem.

Z knihy New York New York

13371338133913401341134213431344134513461355

Young American a New York New York byly knihy o mladých lidech, jak dlouho už tu vlastně jste?

Od 2011. Dvanáct let.

Dokážete za tu dobu vypozorovat nějaký vývoj, proměnu mladých? Jací jsou dnes, co řeší a co je pro ně důležité?

Myslím si, že je to pořád docela stejné. V základu je to o tom, aby tě New York nesemlel, aby si tu člověk našel své místo a našel si, co tu chce dělat a aby se mu to pak i povedlo. Je tu strašně moc kreativců. Většina mladých, se kterými jsem v kontaktu, chtějí dělat umění, fashion, chtějí být designéři, uspět v hudebním byznysu, u filmu… Toho je tady strašně moc. Z vlastní zkušenosti vím, jak těžké je tady prorazit, protože konkurence je tu opravdu obrovská. Vidět, že se jim to daří, je krásné. Vím, jak moc to znamená, že se člověk dokáže uživit kreativní prací. Když se někomu podaří v New Yorku uživit pouze kreativní prací, to já považuji za největší úspěch.

13471348134913501351135213531354

A na lidské úrovni? Hodně vašich modelů je post-genderových, jak se to vyvíjí?

Při natáčení videí ve studiu se jich ptám, jaké jsou jejich sny a co si myslí, že jsou tři nejdůležitější věci v životě. Jsou to mladí lidé od 18 do 30 a spousta z nich má úžasné odpovědi. Je to sice taková banání klišé otázka, ale když je na to nepřipravíš a zeptáš se point blank, tak z toho, co odpoví, jsem hodně často dojatá. Rozdíl mezi mojí generací a mladšími lidmi je, že vyrůstali se sociálními médii. Měli platformu, kde si mohli zformulovat názor a dát ho ven do světa. Mnohem víc nad věcmi přemýšlí. Myslím, že to je dobré a důležité.

Já jsem nemusela mít žádný názor, když mi bylo dvacet, dvacet dva, nějakou agendu, za kterou si stojím, protože jsem to neměla kde komunikovat. Že to řeknu pěti kámošům v hospodě, nikoho nezajímalo. V dnešní době nad tím ale mladí lidé přemýšlí jinak. A je zajímavé, co jsou jejich priority.     

Hodně z nich mluví o connection – mít smysluplné vztahy. Chtějí dělat věci, které je naplňují. Já jsem nad takovými věcmi nepřemýšlela, když mi bylo dvacet. My jsme měli smysluplné vztahy s blízkými přáteli, protože jsme spolu všichni seděli někde na pivu nebo na Kofole a ty vztahy tam byly. V dnešní době je to mnohem víc roztříštěné a mají jiné priority. Je to hodně formované sociálními médii, celou tou sférou, ve které vyrůstají. Je dobré, že mají mladí lidé názor a věci, za kterými si stojí a hodnoty, za které chtějí bojovat. Když mně bylo dvacet, tak jsem nad něčím takovým vůbec nepřemýšlela. 

Jak se proměnil New York za dobu, co tu jste?  

To je hodně velká otázka. Nevím, jestli se proměnil, ale prošel si spoustou věcí, ať už to byl covid, ale to bylo všude, Black Lives Matter… Co já hodně vidím, je drogová krize. Spousta lidí na tom není dobře. Viděls nový dokument Nan Goldin All the Beauty and the Bloodshed? Hodně o tom tam mluví a vlastně i celá její současná tvorba se pohybuje kolem opioidové krize, která tu fakt je a je to vidět. Po pandemii je to ještě víc zřetelné. A nikdo s tím nic moc nedělá, což je škoda. Není tady dobrý sociální systém, to je stinná stránka. 

Jinak po pandemii se otevřela spousta nových komerčních i nekomerčních prostorů, asi za nízké nájmy, takže i plno pop upů, galerií, artist-run spaces, ale to zase v určitou dobu zmizí, protože ty nájmy pak jdou znovu nahoru. To město se pořád mění. Vlastně by asi bylo divné, kdyby se neměnilo. 

Jak změnil New York vás?

To nedokážu říct, ale vlastně asi dost... Přišla jsem do Ameriky a tenkrát ani nedoufala, že bych tu měla někdy výstavu, nebo že bych se jednou měla živit uměním. Měla jsem tenkrát pocit, že to nešlo v ČR, natož uspět v Americe! To bylo všechno tak daleko od reality, že jsem si o tom ani nedokázala sama snít. 

No, a teď to tak je. 

A vlastně o tom tak trochu bude i nadcházející dokument režisérky Marie Dvořákové, s názvem World Between Us. Bude to celovečerní dokument, který produkuje Evolution Films spolu s HBO. Marie mě točí už od roku 2018, kdy jsem otevřela moji první výstavu v New Yorku - Young American - spolu s kurátorem, kunsthistorikem a kreativním partnerem Thomasem Beachdelem. Vlastně se Marii povedlo zachytit úplný začátek a pak vše co následovalo. Dokument bude venku příští rok a objeví se jak v kinech, na dokumentárních festivalech tak na platformě HBO. 

Splnila jsem si své sny a i víc, než jsem si kdy uměla představit. Je to super, hrozně mě to baví a je to furt jenom začátek.

Marie Tomanová se narodila ve Valticích a vyrostla v Mikulově. Vystudovala Vizuální tvorbu na Pedagogické fakultě MUNI a Malbu na FaVU VUT v Brně. Od roku 2011 žije a tvoří v NYC. Vydala knihy Young American, New York New York a It Was Once My Universe.