OFFICE
Green

Přepínejte mezi tématy z kanceláře nebo pro zelená řešení.

Eva Eisler v Jurkovičově vile: Zkusila jsem fotit nudu v Brně, ale nebavilo mě to

Moravská galerie v Brně připravila výstavu světoznámé designérky Evy Eisler a sochaře Petera Demka v Jurkovičově vile. Akce s nádechem intervence potrvá do března 2020.

 

Eva Eisler se svobodně se pohybuje mezi nejrůznějšími médii a obory – designem, volným uměním a architekturou. Vyznavačka tvarového minimalismu, kterou proslavil šperk, se nyní díky dramaturgii Moravské galerie ocitá, trošku překvapivě, v Jurkovičově vile. Ikona folklorního dekorativního ornamentu je tak konfrontována s tvorbou současných umělců.

Eisler se spolu se sochařem Peterem Demkem ve společné expozici ispirovali geniem loci vily. „Hlavní sdělení výstavy spočívá ve vyvolání dialogu mezi jasně danou výtvarnou formou architektury a prostorovými sochařskými komponenty, které vznikly na jiných principech. Výstava je dobrou příležitostí, jak poznat metody výtvarné a řemeslné tvorby ornamentální architektury. A postavit tyto dvě formy vedle sebe. Jsem navíc přesvědčen, že Eva ani Petr dosud nevystavovali v perníkové chaloupce,“ uvedl kurátor výstavy Ondřej Chrobák.

Peter Demek (uprostřed) a Eva Eisler při komentované prohlídce expozice v Jurkovičově vile.

Výstava potrvá do 1. března 2020. „Důvodem je velká šíře potenciálního publika. Navazujeme na obrovskou tradici návštěv hradů a zámků – do Jurkovičovy vily 90 procent návštěvníků chodí za tímto typem zážitku. Umění zde proto musí být vystaveno tak, aby v krajním případě vytvářelo kreativní nedorozumění,“ dodal Chrobák.

Eisler konfrontuje Jurkoviče pracemi z uplynulých dvou dekád – kresbami, tisky, objekty ze dřeva a nerezu, které doplňuje sériový design. Demek se prezentuje objekty z kovu a, pro sebe neobvykle, objekty z cementové hmoty, které vznikly pro výstavu a u Jurkoviče se inspirují elementární zdobností.

Mimo komfortní zónu. Peter Demek vytvořil pro výstavu orignální objekty z cementové hmoty. Jemná zdobnost je inspirovaná Jurkovičem.

 

Dalo by se v Jurkovičově vile bydlet?
No ježíšmarjá. Jen bych pár věcí dala pryč.

Významnou část života jste prožila v New Yorku, dnes žijete v rodné Praze. Kde jste doma?
Když přijedu do New Yorku, připadám si, že jsem doma. Je to místo, kde člověk pochopil sám sebe, poznal hodnotný vztahy, přátelství, doujasnil si, co je jeho životní cesta. Když ale přijedu zpátky do Česka, nikdy nebudu znevažovat prostředí, který mi dalo to, co jsem. Narodila jsem se Karlíně, chodila jsem na Lyčkárnu, kterou postavili za Rakouska-Uherska jako vzorovou školu, později se stala matematicko-fyzikální experimentální základkou. Měli jsme krásné dětství, ale i dost přísnou výchovu a vyrůstali za těžkého komunismu, to člověka pro život zocelí. Často slýchám – ona je taková, protože žila 25 let v New Yorku. Ale já tam taková už přijela. Proto jsem taky měla možnost velmi rychle nastoupit na ten jejich rozjetej vlak.

Velmi často jste krom obligátních nálepek designérky a šperkařky uváděna jako architektka. Postavila ale Eva dům?
V oboru jsem nedovzdělaná. Studovala jsem stavební průmyslovku, architekturu jsem studovala před emigrací, věnovala jsem se jí po střední škole v ateliéru architekta Jiřího Lasovského. Pak v SIALu, spolupracovala jsem se svým mužem Johny Eislerem. Architektura je dnes strašně komplexní věda. Já uctívám svobodu, věci dělám sama, než abych musela řešit kompromisy.

V jednom z rozhovorů (E15) mě zaujala úplně poslední odpověď. Svěřujete se, že byste si chtěla postavit stodolu (a v ní ateliér).
Po tom touží každej, ne? Model mého domu, který se jmenuje Dům pro Venuši, si ostatně můžete prohlédnout na výstavě. Není tvarově domodelovaný, ale vysněný svým umístěním na útesu, protože každý se potřebujeme dívat do prostoru. A toto by bylo nad lomem či jezerem, abych rovnou mohla skočit do vody.

V architektuře vám tedy jde především o kontext.
Ano, ještě nemám svůj dům, protože jsem ještě nenašla TO místo. Musí tam být buď vodopád, nebo voda, nad kterou můžu trůnit.

Vraťme se ale do doby, kdy jste se rozhodla jít vlastním směrem.
Už v době působení v prvním architektonickém studiu jsem si začala dělat svoje vlastní volný umění. Moje matka vystudovala na Akademii výtvarných umění, takže jsem měla tu nejlepší výchovu. Můj otec byl vědec, svými výzkumy směřoval k robotice, přednášel na zahraničních univerzitách, ale začátkem 70. let emigroval, takže jsem nemohla studovat.

Matka malířka, otec vědec, proč tedy stavební průmyslovka?
Když jsem řekla, že chci jít na střední výtvarnou školu, odvětil otec: „Prosím tě, jsi blbá jak poleno, běž vystudovat střední školu, po které budeš moci jít do práce, prostě něco praktickýho“. Takže jsem sice chodila do školy, ale spíš do knihovny vzdělávat se sama. Vždy mě zajímala socha a vlastně cokoli, co je trojrozměrné.

V New Yorku se o vás ale špičkové instituce porvaly...
Když jsem přijela do New Yorku, mezitím jsem měla dvě děti, tak mě začaly oslovovat školy, třeba Parsons School of Design. Když mě pak přetáhli do New York University, šéfka oddělení designu se později vyjádřila, že byli nadšení, že mě získali, protože nepotkala nikoho s tak hlubokým vzděláním. To je opravdu paradox, protože jsem nemohla chodit do školy, ale když člověk studuje něco ze svého vlastního zájmu, dá mu to daleko víc. To teď vidím na svých studentech. Jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Jak vnímáte rozdíl mezi studenty v Česku a zahraničí?
Největší problém českého vysokého školství je ten, že je zadarmo. Lidi si toho neváží, tím pádem mají vždy něco mnohem důležitějšího a do školy chodí ve volným čase. V New Yorku museli draze platit a užili si každou sekundu. Každý si totiž ze školy odnese to, co on sám chce. Studenti se tady podle mě snaží málo, i když si myslí opak. V ateliéru by měli být celý semestr od rána do večera a nevymýšlet věci na poslední chvíli. Život je schodiště, musíme stoupat a nepřekračovat schody. Ten proces učení a vnímání je úžasný. Pomaličku ztrácíme nejistotu a strachy, rosteme. Velmi důležitá je ovšem týmová spolupráce. Vždy říkám studentům, držte při sobě.

Eva Jiřičná v našem dřívějším rozhovoru uvedla, že pokud chce žena udělat kariéru v architektuře, musí se chtě nechtě vzdát rodiny. Vy jste ve svém oboru dosáhla vrcholu. Jak jste to dokázala skloubit s výchovou dvou dětí?
Já to taky nechápu, když si vzpomenu, co jsem všechno zvládla. Nakrmit děti, odvést do školy, ušít si šaty, udělat práci, jít na večírek, pak domů a zase obstarat rodinu. Když je člověk mladý, tak to zvládá. Já jsem neměla to, co mají ženy dnes – muže, který jim pomůže. Manžel architekt je workoholik, podle mě až autista. Pořád musí kreslit baráky. Taky jsem chudáky děti všude tahala. Nakonec nenáviděly umění, galerie, muzea. Jsem ale takový zen buddhista, beru věci okamžik od okamžiku, nad ničím nespekuluju, beru výzvy, jak přicházejí.

Sochař Peter Demek a pro něj typické kovové objekty.

Vaše šperky si mimo jiné pořídila patrně nejslavnější z architektek, Zaha Hadid. Znaly jste se?
Byly jsme přítelkyně. Zaha byla v soukromí srdečná, velice rodinná, dávající a velkorysá. Svět ji nicméně znal jako monstrózní a manipulativní osobu. Těch pár žen v architektuře, které něčeho dosáhly, se ale nějak muselo dostat přes všechny ty muže. Norman Foster ode mě take koupil pár věcí, Philip Stark, Billie Tsien, Richard Meier a další.

Dominantou aktuální výstavy v Jurkovičově vile je váš Stůl pro otce a syna. Spíše než o stůl jde patrně o objekt.
Stůl-Nestůl znázorňuje aroganci a moc mužů, kteří vládnou světu. Byl navržen tak, aby mohl stát nebo ležet. Když byl stůl původně v obvyklé nepřevrhnuté pozici, byl jeho součástí i malý stolek pro syna, kterého přivedli jednou za měsíc, aby mu tatínek ukázal, jak bude jednoho dne fungovat. To se mi nelíbilo, tak jsem ho převrhla. Pozice stolu ležícího na boku vyzývá muže k pokoře a empatii.

Co znázorňují printy v téže místnosti?
To jsou takové momentky, co jsem vytáhla z programu, který náhodně generuje uskupení definovaných tvarů – konkrétně vystaveného stolu. Program v každý okamžik mění jeho tvar, vybrala jsem několik printscreenů. Každá nanosekunda v našem životě totiž mění naši budoucnost. Je to nekonečno kompozice našeho života. Svými rozhodnutími měníme osobní vztahy a vztahy ve společnosti.

Jak přistupujete k tvorbě prostoru, ve vašem případě zejména výstavních expozic?
Dávné civilizace utvořily učení prostorového rozložení jako vasta či feng-šuej. Každý objekt a detail v prostoru má svoji energii a hmotu. Ne tu skutečnou, ale tu vyjadřovací, a je třeba vycítit rozložení sil v prostoru. Člověk to cítí tak nějak intuitivně – takže s předměty šoupu tak dlouho, dokud to tam není. Když architektonicky řeším výstavy, tak mě mrzí to, že na tom člověk dlouho pracuje a pak ta výstava trvá měsíc nebo tři, rozebere se a je fuč. Zbyde pár fotografií. Dostatečně ale ukojím svoji architektonickou potřebu v prostorovém řešení.

Architektonický charakter mají také obrazy s půdorysnými útvary. Oč jde?
V rámci mikulovského letního sympozia v roce 2013 jsem se zabývala neradostným osudem údajně krasné a vzdělané Perchty z Rožmberka. Její manžel Jan Lichtenštejn měl mnoho nepěkných rysů, takže prosila svého otce, aby ji vzal z Mikulova zpátky do Čech. Oldřich II. Rožmberk přislíbil Janovi dceřino věno, ale s jeho vyplácením často otálel a to vyvolávalo konflikty s Janovou rodinou, která si na Perchtě vylévala zlost. Když Jan v roce 1473 umíral, na smrtelném loži prý svou manželku proklel. Podle pověstí se Perchta po své smrti začala zjevovat jako Bílá paní. Vyjmula jsem z půdorysu zámku komnaty v kterých pobývala a vytvořila z nich černé kompozice a nazvala je Pro Perchtu.

Součástí expozice je i sériový design. Kde začíná a končí hranice volné tvorby a designu?
Vše, co člověk vytváří, zasazuje do nějakého kontextu. Když mě oslovila německá firma Mono, která zásadně pracuje s německými designéry, a chtěla se zviditelnit na americkém trhu, rozhodli se oslovit tamního designéra. Agentka jim hned řekla, že ví o designérce, která zná jejich materiál – nerez/ocel. Sešli jsme se, líbilo se jim to, dali mi absolutně volné zadání. Specializují se na věci na stůl, ne nutně ty, co se musí nosit zpět do kuchyně a do myčky. Navrhla jsem jim, že pokud chtějí prorazit, měli by se podívat novým směrem žití a bytí – tedy na loftové a industriální bydlení. Já miluji dlouhé stoly, kterých jsem taky řadu vyrobila. Ta lineárnost vyzývá spoustu lidí sednout si k jednomu stolu. Mým slovem je „togetherness“. Představila jsem jim model z papíru, který byl narýhovaný a vypouklý. Šéf firmy říká: „No jo, to funguje z papíru, ale nebude to fungovat z oceli.“ Tak jsem odvětila: „Musíte mi důvěřovat, já ten materiál znám“.

Uvěřil?
Namítal, že budou muset vybudovat hydraulický lis za 35 tisíc Eur a že neví, jestli mají riskovat. Tak mu říkám: „Tak se mnou pojeď zítra lyžovat.“ – „Lyžovat? V New Yorku?“ Tak jsme jeli 2,5 hodiny na bezva místo a po cestě zpátky mi řekl, ať přijdu večer, že podepíšeme smlouvu.

Jak vypadal váš tvůrčí proces ve vile?
S Petrem Demkem jsme tu poprvé byli na jaře, byla tu zima a šedivo, zahrada byla pod sněhem. Snažila jsem si zapamatovat atmosféru domu – miluji staré anglické domy, obecně Charlese Rennie Mackintoshe – a člověk vnímá, že se Jurkovič nenechal inspirovat jenom folklórní architekturou, ale určitě to má i duchovní nádstavbu. Dům je strukturovaný svojí dispozicí inspirovanou anglickým způsobem života, kdy se scházela celá rodina, a nemusí se žít jen v malých místnůstkách. Je tu určitá velkorysost.

V sousedství Jurkovičovy vily stojí řadový dům s fasádou, která v tomto kontextu působí úděsně. Přišli jsme o estetické cítění, nebo rovnou příčetnost?
Smysl pro proporce, barvy a řád věcí byl dříve přirozený, měl kontinuitu, byl v krvi lidí. Když jedete například do severní Itálie, kde jsou nádherně seskupené vesničky, mají tloušťku, výšku zdí a sklon střech z určitého důvodu. Platí zde pravidlo forma následuje funkci. Nevím, kde se to kdy přerušilo, kde se vytratil smysl pro řád a vzájemný respekt, ale dnes to není jen problém Česka. My jsme ztratili kontinuitu a začali jsme se nenávidět – dříve tady bylo více národnostních skupin, které se vzájemně motivovaly, zakládaly spolky a podobně. A najednou jsme se tady po válce ocitli sami, nastoupilo nekulturní velení a najednou si nevíme rady. Nemáme názor, co je dobře nebo špatně, co je hezký a ošklivý. Když vidím, jak se nenávratně ničí prostředí a krajina, je mi moc líto našich potomků. Fasádu sousedního domu stačí naštěstí jen přetřít.

Jak se vám líbí v Brně?
Brno je krásné, urbanismus na kterém je postaven střed města je velkorysý, státní úřady sídlí v majestátných budovách, je zde spousta zeleně a klid. Jistě, chybí velká řeka, ale řada kopců vytváří zajímavou kompozici. Jsem ráda, že jsem přijala pozvání do vily, Moravská Galerie má skvělý tým, je to nová, zajímavá zkušenost, za kterou děkuji.

Přece jen, není v Brně trochu nuda?
Začala jsem si fotit na Instagram sérii „nuda v Brně“, ale po třech fotkách mě to přestalo bavit… Zjistila jsem, že tam nuda není.

 

 

Eva Eisler

  • designérka, volná umělkyně, architektka
  • narozena 1952 v Praze
  • studovala Průmyslovou školu stavební v Praze
  • pracovala v libereckém ateliéru SIAL
  • po emigraci do USA v roce 1983 byla vyloučena z architektury na VŠUP
  • čtvrt století žila v New Yorku
  • její tvorba je zastoupena v řadě soukromých a institucionálních sbírek (Brooklyn Museum of Art, Renwick Gallery of the National Museum of American Art, Museum of Art and Design, Helen Drutt Gallery...)
  • od roku 2007 vede spolu s Peterem Demkem ateliér K.O.V. – Koncept – Objekt – Význam na pražské UMPRUM
  • žije v Praze

Autor: Jiří Hloušek

Šéfredaktor blogu archSPACE je textařem, fotografem a obdivovatelem dobré architektury.