Eero Saarinen: navrhl newyorské letiště, legendární židli i sídlo General Motors

Vyrůstal ve Finsku, odkud jako mladý s rodiči emigroval do Ameriky. Z vlivů severu ale čerpal celý život. Legendární designér a architekt Eero Saarinen za svou bohatou kariéru vytvořil několik známých staveb i kusů nábytku. Mezi nejuznávanější patří terminál letiště JFK, technické zázemí General Motors nebo židle Tulip. Saarinen prolínal funkcionalismus s organickými formami a novými materiály.

Úspěšnou kariéru předpovídala přítomnost známého otce, finského předního architekta Eliela Saarinena, který navrhl například Helsinské nádraží. Také inspirativních spolužáků, konkurentů i přátel v jednom: Rey Kaiser (později Eames), Charlese Eamese i sochařky Florence Schust Knoll.  

Hned prvním samostatným projektem si Saarinen získal pozornost. Do té doby byl známý především jako syn svého otce, mladý architekt si ale dokázal najít osobitý styl a získat uznání už se svou prvotinou. Stavba technického centra General Motors v Michiganu se stala legendou, nejen co do velikosti. Saarinen měl k dispozici 130 hektarů: pět velkých komplexů budov rozmístil kolem 9 hektarového bazénu. Jeho uchopení, rytmus i technická přesnost připomínají tvorbu Ludwiga Miese van der Rohe. Řešení obvodových stěn, pro které použil kovové panely a sklo zasazené do hliníkových rámů, se stalo hojně kopírovaným. 

Saarinen respektoval charakteristické rysy masové kovovýroby automobilů General Motors, na stejných základech stály také jeho kreativní úvahy. Ústřední materiál tvořil samozřejmě kov. Interiéry se hemžily moderními výdobytky a kousky na míru. Nejrozpoznatelnějším je recepční ostrůvek ve tvaru šálku, nebo nábytek z pera Charlese Eamese, za zmínku jistě stojí i zavěšené, točité schodiště podobné tomu z hotelu SAS od Arne Jacobsena. Konkrétně pro tento projekt nechal také na zakázku zhotovit různé sady barevných kachliček od známé umělkyně.

Saarinen jako designér

Se znalostí tohoto projektu lze dobře kontextualizovat i jeho designovou tvorbu. Podobně jako v architektuře se Saarinenův přístup vyznačoval snahou o inovaci a odklon od tradičních forem, ale se zřetelem k zásadám funkcionalismu. Svými návrhy chtěl odrážet ducha doby, být expresivní, futuristický, což se mu značně dařilo. Bývá řazen s hnutím organického modernismu vyznačující se právě používáním moderních materiálů a výrobních technik v kombinaci s organickými formami. Neopomíjel ani lidské potřeby, naopak na ně reagoval skulpturálními formami. 

Stejně jako Eamesovi experimentoval i Saarinen s použitím materiálů, jeho inovativní využití sklolaminátu a plastu pomohlo otevřít nové trajektorie tehdejších možností, které ale ani jemu často nedovolovaly ztvárnit, co si přál. Přes všechny inovativní myšlenkové proudy ale formami stále důsledně následoval funkci, což bylo čitelné zejména z čistých linií a minimalismu. 

Nejzářnějším příkladem jeho designu je bezpochyby věhlasná Tulip kolekce, která hledala odpověď na ideální design stolu a židlí bez přemíry nohou. Židle s područkami i bez područek a stůl, původně pojmenované jako kolekce Pedestal, měli jen jedinou nohu ve středu, která svým tvarem i zasazením připomíná stopku sklenice na víno nebo tulipán. "Podstavce stolů a židlí při typickém uspořádání nábytku vytvářejí ošklivý, matoucí a neuspořádaný svět. Chtěl jsem navrhnout židli, která by představovala jednotný celek. Veškerý významný nábytek minulosti měl vždy celistvou strukturu, od židle krále Tuta až po židli Thomase Chippendalea," komentoval svůj návrh tehdy Saarinen. 

Návrhy a modely uměl Saarinen tvořit sám díky svým znalostem sochařství. Zkoumal použití skulpturálních tvarů, které byly výsledkem logické úvahy. Vzešlých často hned několik možností vyžadovalo správné posouzení, podle Eera záviselo na volbě ryze sochařské. Saarinen měl při výrobním procesu k ruce výzkumný tým Knoll, se kterým řešil problémy vznikající při výrobě na tu dobu technicky ambiciózních židlí. Modely pak Saarinen testoval s přáteli u sebe doma v Bloomfield Hills. Konečná podoba byla tehdy přiřazovaná do kosmické éry designu pro své futuristické křivky a inovativní použití umělých materiálů. Ačkoliv bylo jeho záměrem zhotovit celou židli z jednoho materiálu – sklolaminátu, tehdejší postupy to zatím neumožňovaly. Proto byla podnož vyráběna z aluminia. 

Z celé řady Tulip je to právě židle, která nejlépe zosobňuje organickou formu a celkově tvorbu Saarinena. Jemné zakřivení kalichu tvořeného okvětními lístky je zřetelné z náklonu opěradla (a područek ve verzi křesla). Sedák kopíruje téměř plochou spodní stranu květu, a poté nádherným obloukem přechází ve zdánlivě křehký stonek až k podstavci. Vše naprosto promyšlené a záměrné, připomínající architektonické formy, které Saarinen používal v Gateway Arch a na mezinárodním letišti Washington Dulles.