Vyprávěním se dá bojovat s ADHD, Muchu jsem donutila 20 minut sedět a poslouchat, říká Dominika Šindelková

BRNO – Vyráží s praporem mluveného slova, chce, aby lidi zapomněli na audiovizuální média a naučili se zase naslouchat. Už hippies věděli, že lidi koukáním na obrazovku blbnou. Dominiku Šindelkovou někteří možná znají jako zpěvačku nejoblíbenější zábavové kapely v Brně StarTracks, my jsme si s ní povídali o její hlavní činnosti storytellingu. Je součástí jediného českého vypravěčského spolku Storytelling CZ, který se věnuje živému vyprávění a lektorování a Dominika jako jediná působí z Brna.    

Co je storytelling? 

Strašně tradiční formát, první umění, co na světě bylo. Není to nic moderního. Storytelling je živé vyprávění, specifická umělecká disciplína, která se asi nejlépe připodobňuje ke stand upu nebo slam poetry. Vypravěč je jediný aktér představení, nepotřebuje žádné rekvizity, nepoužívá žádné projekce nebo kostýmy a vše kouzlí pomocí svého těla a hlasu. Jeho úkolem není rozesmát publikum k slzám nebo popularizovat poezii, ale předat příběh, který může bavit i kouzlit se slovy, ale vždy musí mít nějaké sdělení, poselství. Je to něco, co se děje tady a teď. Dobrý příběh vyžaduje dobrého vypravěče a publikum a tvoří se to společně.

Jak jste se ke storytellingu dostala?

Od šestnácti jsem dělala amatérské Divadlo na cucky v Olomouci, pak jsem studovala divadelní vědu a ke storytellingu jsem se dostala přes známosti, Barboru Voráčovou. Dělala na JAMU rozhlasovou dramaturgii a scenáristiku a odjela na Erasmus do Norska, kde se storytelling vyučuje na univerzitě. Po semestru zasvěceném jen a pouze storytellingu se vrátila s papírem, že je vypravěčka. Téměř každého známého, kdo se ochomýtal kolem divadla, přesvědčila, že storytelling je to nejlepší, co je může potkat. Našla kolem sebe okruh lidí, které to opravdu chytlo. První představení jsme dělali na půdě Divadla na cucky na přelomu roku 2011 a 2012, a tam jsem poznala, že už budu dělat jen toto a na divadlo prdím.

Proč?

Zaprvé žádná herecká superhvězda jsem teda fakt nebyla. A za hlavní jako vypravěč jsem nejen interpret příběhu, jsem jeho autor, dramaturg i režisér. Já jsem vždy chtěla dělat jen takové věci, které mě baví a měla jsem už zkušenost s divadlem, že dostanu roli a hraju to, co mi dají. Dohadovala jsem se s režiséry, chtěla jsem přispět dramaturgicky, ale neměla jsem k tomu prostor. U storytellingu si dělám, co chci dělat – moje témata. I když si beru zpracovaný příběh jako mýtus, folk tale – lidový příběh, vždy ho zpracovávám po svém. Co dostanu, jsou takové kosti, se kterými vypravěčsky pracuji a obaluji je vypravěčským masíčkem, obrazy, dávám tam nová témata, rozžívám postavy a z těch nudných kostí dělám vypravěčskou mňamku.     

Co dělá dobrý zážitek z vyprávění? Zmínila jste dobré publikum?

Ani nemusí být dobré publikum, vypravěč s ním ale musí umět pracovat. Publikum bývá různé. Já vyprávím pro snad veškeré věkové kategorie, mám program pro školky, školy, veřejnost. Na festivalech, kde je smíšené publikum, i když jsou to rodinné festivaly, musíš nakrmit jak děti, tak dospělé, mít pro každého něco. Když vyprávím pro malé děti ve školkách, musí tam být notná míra interakce. Mám vyzkoušené, že storytelling funguje od čtyř let, bývají tam ale i tříleté děti a i když interakce pomáhají, někdy pak už ty děti nejdou zastavit. Takže vyprávím a kolem mě běhají děti, nesmí mi to vadit. Stejně tak, když pokládám otázku, čekám na odpověď, nesmí to být řečnická otázka. Musím umět zpracovat všechny impulzy, které přicházejí a vzít je do hry. 

Dobrý vypravěč musí umět improvizovat a nesmí se nechat rozházet. Herec má nějakou roli a do ní by mu publikum nemělo vstupovat, jinak ho z ní vyhodí. Vypravěč může z příběhu kdykoli vystoupit a reagovat, že teď jede kolem sanitka, není slyšet, tak si mohou třeba dát meditaci, nebo naopak na ten podnět reagovat. Člověk musí být i pohotový, aby podal dobré vyprávění a musí mít dobrý příběh, na kterém pracoval. Pokud si vezme příběh někoho jiného, který si jen poslechl a nezpracoval si ho, nebude to asi tak dobré. Nebudou tam jeho obrazy.

I když narazíš na cizí příběh, který je dobře zpracovaný, stejně si ho vezmeš a překopeš, určíš si osnovu – body, které tam musí být, aby směřoval k pointě, aby podpořil tvoje téma a pak můžeš improvizovat. Když máš tyhle pevné kosti a uděláš si poctivou vypravěčskou práci, pomůže ti to se uvolnit a dělat si s příběhem, co chceš a potřebuješ. Storytelling je nejen vyprávění, ale i metoda zpracování příběhu, vědomě zpracovaný příběh je daleko lepší, než ten bez přípravy. 

O čem vyprávíte?

Mám ráda školní věci, edukativní rámec, takže třeba básníky, poetismus. Mám oblíbený autorský příběh o Nezvalovi, Čapcích, Komenském. Potom klasiky jako antické mýty a bytostně svoji specializaci mám stvořitelské mýty. Sbírám mýty o stvoření světa z nejrůznějších mytologií a dělám z nich program pro školy a festivaly a občas při otevřeném vypravěčském večeru dám jeden z těchto příběhů lidem na výběr. A hledám další. Pak mě zajímají environmentální témata a jak prostřednictvím příběhu komunikovat klimatickou krizi s dětmi. 

Nejčastěji to funguje propojením mytologického příběhu, v nichž už je většina témat, která chci komunikovat, obsažená. Stačí si vybrat příběh, povyprávět ho a pak pozvolna překlopit do tématu. Příběh klimatické krize začne třeba o věštkyni Kassandře, která dostala dar věštění od boha Apollóna, ale odmítla pak jeho lásku, takže ji za to proklel, že bude sice věštit, ale nikdo jí nebude věřit. Předpověděla pád Troji, řekla, že přitáhnou nesmyslného dřevěného koně, z něhož vyskáče armáda, a všichni se jí smáli. Tu Kassandru přirovnávám ke klimatologům. A pak s žáky debatujeme nad tím, co jsou ty naše trojský koně a čím je krmíme.

Vypravěčství tradičně sloužilo k přenosu lidových moudrostí, pak určitě taky jako zábava…

Úplně první byly asi ty stvořitelské mýty, filozofický náhled na to, proč tu jsme a jak to všechno vzniklo. Vesnice se sešla a šaman, nebo nějaká autorita, vysvětloval a vyprávěl.

Já teda žádná šamanka ani filosofka nejsem.  Ale myslím, že nejsem ani nijak zvlášť hloupá. Jsem hodně chodící vypravěčka. Ráda karikuji a moje mimika je fakt výrazná. Snažím se být vtipná, zároveň se nebojím být trapná, do toho trošku patetická, archetypální a pančelkovská – takový hezký guláš, a zároveň ty příběhy komunikují mě samotnou, moje vlastní témata. Jsou vypravěči, kteří tvrdí, že mají sloužit příběhu. Pak jsou druzí, kteří říkají, že si musíš pro sebe najít v příběhu to důležité a já jsem právě tenhle typ. Vždy tam musí být něco důležitého pro mě. Zrovna to stvoření světa je důležité a souvisí s klimatickou krizí. Když má tento svět končit tak, jak ho známe a prognózy nevypadají dobře, tak je dobré se napojit na začátek a třeba najít nějaké poučení a uklidnění právě v něm.

Mám příběh, co se můžeme naučit od stromů, který dělám pro brněnské imerzivní divadlo DIP. Jmenuje se to Stromocity, je to na motivy knih německého lesníka a propagátora stromů Petera Wohllebena. Převzala jsem příběh pro děti, ale bylo mi to málo, tak jsem si vydupala ostřejší program  pro dospělé na jeho další knihy. Stromy změnily své chování během té doby, co krize trvá a chovají se výrazně jinak, aby přežily. My lidi se ale chováme pořád stejně. Jak je možné, že jsou stromy rychlejší než lidi?

Jak uzpůsobujete vyprávění posluchačům? Vyprávíte dětem, dospělým, evengelickým kazatelům.

Kazatelům ráda vyprávím příběhy stvoření světa. Jsem už ale poučená, že nemůžu začít otázkou, jaký je váš oblíbený příběh o stvoření světa, když vyprávím lidem zakotveným v katolické víře. Nečekala jsem, že bych mohla někoho takovou otázkou pobouřit.  Stalo  se mi to v muzeu Jana Amose Komenského, kde jsem vedla workshop pro pracovníky v kultuře. Před workshopem jsem je chtěla naladit na vyprávění hodinovým představením Na počátku všeho. Stvořitelskými mýty z různých mytologií. Byli tam zrovna průvodci po sakrálních památkách, asi čtyři z patnácti, a měli to hodně dogmaticky. Vyslechli si moje příběhy, zrovna jich jsem se zeptala: “jaký je váš oblíbený příběh o Stvoření světa?”, a odpověděli, že ten je přece jen jeden. Podívali se na představení, mračili se na mě a po vyprávění odešli, protože se mnou jako s heretičkou odmítali absolvovat zbytek workshopu.

Musela jsem to překopat a už začínám jinak. Komunikuji, že ty příběhy nevidím jako návod nebo pravdivá svědectví.  Ale jako doklad o tom, jak barvitá může být lidská představivost, a jak je to v každé části světa jiné. Že mě baví ty obrazy a vnímám to jako příběhy a ne dogmata. Stačí upravit úvod, a už to můžeš vyprávět kdekoli a komukoli. 

K vyprávění si vybírám, co mě baví. Občas přečteš dvě indiánské knížky a všechno je tam nezajímavé, že si nevybereš. Musíš hledat, nebo spojit tři příběhy v jeden, abys byl spokojený.

Rozlišujete témata pro děti a dospělé?

Něco je jen pro děti, ale na festivaly přijdou děti s dospělými, takže jak v českých pohádkách tam musí být i něco pro dospělé. (Někdy mi přijde, že české pohádky jsou už spíš pro dospělé.) Pak jsou univerzální příběhy, kde stačí změnit jazyk dle publika. A pak jsou věci jako indiánský příběh o létajícím penisu, a ty dětem nevyprávím. Vyprávím ho dospělým a jednou jsem ho vyprávěla v sauně. Jak tam byli ti nahatí pánové, byl to docela zážitek, ale asi už to budu vyprávět jen oblečeným lidem. 

U škol čekám na konkrétní poptávku, nebo si něco vyberu, třeba teď chystám Staré pověsti české, ty snad půjdou na dračku. Občas si vyberu téma, které čekám, že bude dobré, třeba básníci poetismu – Nezval, to vyprávím často. Je to moje nejstarší věc pro školy, vyprávěla jsem to snad stokrát. A je v tom taky nostalgie, protože jsme to dělali ve velké skupině vypravěčů u zrodu našeho sdružení.  Když jsem ale například s Matějem Záhoříkem z Polárky připravila Halase, byli jsme překvapení, že to nikdo nechtěl. Udělali jsme to pro kunštátskou školu, kousek od hřbitova, kde je Halas pohřben, odvyprávěli jsme to třikrát, a pak už si to nikde neobjednali. Halas už asi nikoho nepálí. Jmenovalo se to Halas, co tě nepálí. Asi se už Halas neučí a nečte. Nezval se ale drží pořád, ten tam bude navždy. 

Pořádáte workshopy?

Když jsme s workshopy začali, pracovali jsme s pedagogy. Získali jsme grant na pět workshopů na pedagogických školách. Strašně jsme toužili, aby se storytelling vyučoval na pajdácích. Je to mocný pedagogický nástroj. Nejvíc si pamatuješ ty učitele, kteří byli dobří vypravěči, aspoň v dějepisech a češtinách. Pomocí příběhu napojíš děti na emoce, a potom si tu dobu daleko líp představí a líp se jim o ní studuje.

Dnešní trend je spíš k videu a VR

Já vyrážím s praporem mluveného slova a chci, aby lidi zapomněli na audiovizuální média a naučili se naslouchat. Má to své benefity. Storytelling se dá třeba velmi dobře využívat v terapii. Není to něco, čím bych se zabývala, ale právě Barbora Valentová Voráčová aktivně nevypráví, ale poslední roky spojuje storytelling s terapií. Když zpracuješ příběh svého traumatu, může ti to pomoct. 

Vyprávěním a nasloucháním můžeš bojovat proti ADHD, když jsem donutila poslouchat Muchu, která má ADHD, považuji za úspěch, že vydržela 20 minut sedět a poslouchat. Zvládla teda jeden příběh ze tří a pak byla fascinovaná, že to ostatní bavilo. Je to pro ně těžké a jsem zvyklá ze školek, že je takových dětí spousta. Občas mám ADHD dítě, které poslouchá, ale potřebuje u toho válet sudy. Proč ne. Když takovému dítěti dáš ale videa, která bude pořád měnit a měnit a nedočká se pointy, tak mu nepomůžeš. Dobře vystavěný příběh vyplavuje endorfiny, dopamin. 

Jsou studie, které tvrdí, že pohádky na Netflixu jsou vystavěny tak bombasticky a skvěle, že dítě všechny ty hormony dostane na tácu bez práce a sebesrandovnější rodič už bude vždy jen nudař ve srovnání s takovou pohádkou. Tomu bychom ty děti měli vystavovat co nejmíň. Ať nejsme v mezičase mezi obrazovkami nudní, musíme namáhat jejich i naši představivost. Víc spolu mluvit a víc si vyprávět.

Vyprávění prospívá i vztahům – jeden vypráví, druhý naslouchá, něco mezi nimi vzniká?

Mám radost, když se mi lidi na vypravěčské večery vrací. Tam se vztah navázal. Vypravěč vidí příběh shora a já mám celoživotní dar, že celý můj zábavný, trochu zpackaný, podivný a bizarně zašmodrchaný život vidím taky shora. Místo toho, abych se v něm utápěla, umím si z něho udělat srandu a vytěžit ho v příbězích. Hodně v nich tedy sdílím a dávám ze sebe. Tím taky vzniká pouto. Když dáváš ze sebe, dostáváš pozornost a navážeš vztah. 

Každý vypravěč to tak mít nemusí. Někdo udělá báječný příběh a nedozvíš se o něm nic. Víš jen, jak vypadá. Nedozvíš se kolik měl podělaných vztahů, jestli ho partner podváděl, jestli má maniodepresivního otce, tři děti a šedesát čtyři morčat. Já nemám problém to komunikovat, protože  je to součást mého života, která formuje moji osobnost, již otiskuji do příběhu.

Koho vypravěčství učíte? Nedávno se mluvilo o tom, že vyprávění příběhů je nejlepší dovednost a úžasné firmy jsou prý ochotné nabírat zaměstnance jen na jejím základě. Učíte marketingové top manažery?   

Mohla bych mít asi hodně peněz, ale dělat to nebudu, jedině by ten top manažer musel nabízet produkt, se kterým souzním. Nedokážu to, neučím tam, kde jsou velké peníze a nedostanu se díky tomu do marketingové agentury. Leda by nabízela ekologické věci a humanismus. Jestli o něčem víte, řekněte mi. Jsem samoživitelka a vyprávím za honoráře i dobrovolné vstupné, takže by se hodilo..

Hodně si mě zvou knihovny pro pracovníky v kultuře, kteří dělají programy pro děti a školy. Tam často chodí i učitelé. Nově jsem začala sama organizovat workshopy pro veřejnost, ale opět tam hodně chodí učitelé, nebo průvodci. Léta spolupracuji s Národním památkovým ústavem. Na workshopech pro veřejnost mě moc baví profesní a osobnostní skladba. Teď jsem tam měla humanitárce, který chtěl komunikovat příběhy lidí na útěku, biouhlíře, který chce zlepšit svět pomocí svého produktu – to ano, souzním, pomůžu i s businesem, ředitele  z YMCA  a hodně učitelek z mateřských školek a spisovatelku a žurnalistku. Nebo lidi, co dělají komunitní projekty, jsou hybatelé komunity a chtějí lidi spojovat například permakulturní apoštolka, která chce pomocí příběhů publikovat svoje téma. 

Mám k přihlášce na workshop dotazník a zatím se nestalo, že by se hlásil někdo z vysokého marketingu. Asi je to i tím, jak se prezentuji. Jednomu marketingovému známému jsem udělala dopolední konzultaci, a pak jsem se cítila naprd. Utvrdilo mě to v tom, že to dělat nebudu.

Kde vyprávíte?

Jsem nomád, byla jsem leckde. Školy, knihovny, festivaly, sousedské slavnosti, sauny, dětské oslavy, Kravmaga tábory, lesní školky… Až mi došlo, že nedělám pořádně nic v Brně, našla jsem si svůj stálý prostor, kde mohu dělat pravidelný program. Od září působím v Divadle Mikro-teatro na Josefské 1. Mám tam zázemí pro workshopy – víkendové vypravěčské dílny jednou za tři měsíce. A každý první čtvrtek v měsíci mám vypravěčský večer. Jednou za čas je už od 16.30 vyprávění pro děti. Pokaždé je od 19.00 vyprávění pro dospělé, které aktuálně probíhá uvnitř, ale má to být ideálně vypravěčský oheň. Pokud počasí dovolí, tak od března se přesuneme na dvorek, a bude to u plápolajícího ohně. Když bude hnusně, tak až od dubna.

U ohně vyprávění pořádně rozkvete! Je to návrat ke kořenům, oheň je úžasné médium, které drnká na archetypální struny v nás. V Praze vypravěčské ohně děláme už tři roky a lidi se tam naučili chodit v hojném počtu. V Mikro-teatro mi na první vyprávění u ohně v říjnu přišel jeden člověk, na další devět a na další už dvacet. Když přijde třicet, budu nadšená a bude to stačit. A padesát už se stejně nevleze…

Jakou pozici má storytelling ve světě?

Ve světě má storytelling velkou tradici, v Norsku a severských zemích je to svébytná umělecká disciplína. Lidé se rozhodují, jestli půjdou večer na tanec, balet, operetu, činohru nebo storytelling. Jsou tam vypravěčské kavárny a je zvykem, že si učitelé zvou vypravěče do škol. Dělají nějaké těžší téma, které se hůř vysvětluje, tak si vytáhnou seznam vypravěčů a vidí, že toto téma má zpracovaný Björnson. Zavolají mu a Björnson za dvacet minut naláká děti, nebo dá celohodinový program a vysvětlí to komplet.

Severské země mají velice živou mytologii. Každý ví, kdo je Thor, Loki. My máme Radegasta za místního biersona, Vesna je ženský spolek a kapela a Perun má možná nějakou nadávku, ale naše mytologické příběhy se pořádně ani nedochovaly, nezůstaly živé.

Ve Velké Británii je velká storytellingová škola Emmerson College, kam se můžete za desítky tisíc přihlásit. Bára Valentová Voráčová si domluvila stáž ve storytellingovém centru v Edinburghu, potom co přijela nadšená z Norska. Jako spolek Storytelling CZ máme zkušenosti s lektory z nejrůznějších koutů světa, protože se dál vzděláváme. Prvotní balíček máme od Báry, ale každý rok si zveme nějakého zahraničního lektora, strávíme s ním týden na kouzelném místě v českém středohoří s maringotkami v lesích a učíme se pořád nové věci. Měli jsme Italy, Řekyni, hodně Brity z Emmerson College, Izraelce, loni jsme měli skvělou Irskou vypravěčku, letos zase budeme mít Angličana. Ještě jsme neměli nikoho z Ameriky, tam je to hodně divadelní. Jsou tam vyloženě vypravěčské skupiny, které dělají představení ve více vypravěčích.  V USA oživilo vypravěčství hnutí hippies. Už tehdy se ukázalo, že lidi blbnou tím, že čumí na bednu, takže je potřeba znova víc naslouchat.    

Jaký bude váš nejbližší vypravěčský čtvrtek?

Obvykle vyprávím já, nebo přizvu do tandemu některého z pražských kolegů, snažím se, aby byl každý večer zvláštní. 6. února přijede vyprávět moje mama. Před pár lety jsem jí dala vypravěčský workshop k narozeninám, začala jsem ji učit, absolvovala ještě dva workshopy se zahraničními lektory a je rekreační vypravěčkou. Bude to takový mezigenerační večer, tak lidi můžou vzít taky své mamy nebo dcery.  6. února V 19:00, další je 6. března. A pak každý první čtvrtek v měsíci až do smrti.  A kdyby někdo neměl peníze na kulturu, ať stejně přijde, vstupné je dobrovolné. Jsem ráda, když za něj pořídím pár nákupů, ale když někdo nemá, nemusí se stydět přijít naslouchat. Může přinést kilo brambor, nebo jestli chytí nějaké akce, tak máslo. A vůbec nejlepší by byl nějaký zajímavý příběh. Hrozně toužím po tom rozvyprávět publikum.

Dominika Šindelková se narodila v Olomouci v roce 1987. Vystudovala Divadelní vědu a Germanistiku na UPOL a magisterský stupeň ji poslal do Brna na MUNI. Jeden semestr strávila na UNI Wien. V divadelním prostředí se pohybovala jako herečka a produkční v Divadle na cucky a Divadle Konvikt v Olomouci.

V dětství chodila do nenáviděných výtvarných kroužků, zatímco vždy raději zpívala a mluvila. Od patnácti má vždy nějakou kapelu. Letos se začala učit techniku zpěvu. A do deseti let chce ovládnout noty. Od roku 2011 se věnuje storytellingu, který ji pohltil a naplnil. Produkčně má na starosti projekt Storytelling školám na Moravě a ve Slezsku, vede workshopy Poutavého čtení pro seniory předčítající ve školkách, workshopy vyprávění v knihovnách a institucích a aktivně vypráví po celé ČR. Hrdá je na svůj boj proti nadbytečnému automobilismu, a tak po celé ČR jezdí hromadnou dopravou. Má 3 dcery a hypotéku. Až děti povyrostou, chce cestovat na zahraniční vypravěčské festivaly. Letos dostala pozvání do Gruzie. 

Storytelling CZ