Dobře si z dětství pamatuji, jak jsem si hřebíkem propíchla nohu, říká autorka Architektury dobrodružné hry Carolina Sidon

PRAHA — Pracuje v Muzeu Říčany jako mentorka a lektorka a vede workshopy pro učitelky a učitele z mateřských škol. Ukazuje jim, jak mohou s dětmi pracovat se skutečnými nástroji a dát jim tím volnost v tvorbě. Taky je členkou spolku Město přátelské dětem, s nímž do Česka po letech úsilí zavedla koncept Adventure Playground, dobrodružného hřiště, kde mohou děti zažívat skutečnou autonomii a svobodu, protože si je samy staví dle vlastních představ (psali jsme zde). V neposlední řadě je teď také knižní vydavatelkou a autorkou knihy Architektura dobrodružné hry, jež byla oceněna titulem Nejkrásnější česká kniha roku 2025. 

Jak vypadá vaše práce metodičky v muzeu? 

Věnuji se vzdělávání dětí z mateřských škol. Snažím se do běžných státních mateřských školek dostat alternativu k řízeným činnostem, při kterých děti často tvoří výrobky podle šablon – berušky, sluníčka, která končí na nástěnce. Ukazujeme učitelkám a učitelům, jak s dětmi tvořit, aby dostaly prostor pro sebevyjádření, vlastní nápady a aby si mohly se svými výrobky následně hrát, aby nekončily na nástěnce. Jsou to podobné myšlenky jako v adventure playground, ale dostáváme je do školek. Využíváme naši autorskou metodiku Muzea Říčany, která se jmenuje tvořivá hra. 

Jaký je ve školkách o metodiku zájem?

Začali jsme zhruba před deseti lety a to jsme měli dojem, že se vlamujeme do zavřených dveří. Teď už to tak není. Teď když přijedeme do školky, nebo o tom mluvíme na konferenci, tak jsme vítaní otevřenou náručí. To je moc prima. Učitelky to často pojmenovávají jako návrat ke kořenům, vybavují si vzpomínky na vlastní dětství, kdy si vyráběly vlastní hračky a hrály si tvořivě. Vnímají, že se tohle z dnešního dětství, i předškolního vzdělávání, vytrácí. 

Metodika má dobrý ohlas a někdy stačí jen trochu pošťouchnout. Někdy učitelky říkajá, že jim nikdo neřekl, že to v té školce mohou dělat. Je to síla zvyku – dávat výrobky na nástěnku. A rodiče jsou zvyklí, že se prezentuje činnost dětí na nástěnkách. Je prima, že někdy stačí říct, že se to dá dělat i jinak. Učitelky to vítají. Může to i pro ně být osvobozující, když dělají řízené činnosti a každé dítě musí vyrobit sluníčko, může to být velký stres – aby to všichni zvládli, aby se to časově stihlo. U volné tvorby se nic stihnout nemusí, vyrábí děti, které na to mají chuť, dá se pokračovat další den, a učitelky mají víc prostoru věnovat se komunikaci s dětmi a pozorování. Často slýchám, že je pro ně fajn mít možnost s dětmi interagovat i jinak než jen formou řízených činností.

Vzpomenete si na vaši školku? Jak vás ovlivnila? Robert Fulghum napsal, že všechno, co opravdu potřebuje znát, se naučil v mateřské školce

To si teda vůbec nevybavuji. Chodila jsem do školky i školy ve Švédsku, kde jsem vyrůstala a podepsalo se to na mě tak, že mám vzpomínku, jako bych vůbec do školy nechodila. Tady mají lidi vzpomínky na zkoušení u tabule a jak to bylo někdy hrozné, jindy zábavné. To já vůbec neznám. Můj zážitek je, že jsem tam chodila ráda, dělali jsme tam věci, které jsem nevnímala jako učení. To je zásadně jiný pohled na školství, než jak slýchávám tady. 

Představte nám knihu Architektura dobrodružné hry

Je to docela tenoučká kniha. Přebal je vytvořený sítotiskem, který jsem dělala já, jedna barva, a vnitřek je dvoubarevný risotisk v červené a modré. Grafičce Eleně Evstigneevě se podařilo mé barevné fotky převést na soutisk červené a modré, takže to vypadá jako krásná barevná fotka, výtvarně je to velmi vyvedené. 

Knihu jsem dělala z vnitřní potřeby hlavně pro sebe jako hezkou věc. Je to spíš takové výtvarné dílo. Hlavní důvod byla silná potřeba dostat do knihy estetiku dobrodružné hry, kterou jsem poslední dva roky zažívala na hřištích, nadšení a euforii, že se to sem dostalo do Česka a že jsem sledovala, jak se to děje. Zůstal z toho ve mně opravdu silný zážitek a měla jsem potřebu ho převézt do knižní podoby. Mám ráda knihy, vystudovala jsem knižní vazbu, mám ke knihám hodně blízko, takže je to můj způsob vyjádření tohoto zážitku. 

Když kniha vyšla a měla úspěch v soutěži, uvědomila jsem si, že to je dobrá cesta, jak to téma dostat do širšího povědomí i mezi lidi, kteří třeba na to hřiště s dětmi nepřijdou. Možná že připomene lidem vzpomínky na dětství. Takže vnímám jako přidanou hodnotu, že popularizuje téma jinou cestou.

Kromě vás je kniha spíš pro děti, nebo rodiče?

Pro děti ani ne, i když možná taky. Jsou to především výtvarné počiny a fotky. Textu jsou tam jen tři stránky na začátku. Je to vizuální deník z prvních dvou hřišť, které založil spolek Město přátelské k dětem a na kterých jsem se v Praze podílela. Mohou si to prohlížet i děti, ale cílovka jsou dospělí lidé, kteří mají rádi knihy a fotografie, vizuální jazyk, lidi, co mají rádi design, architekturu a výtvarné počiny. Z knihy nejvíc mluví architektura dobrodružné hry – struktury, tvary, estetika bunkrů.  

Z vašeho spolku jde o druhou publikaci po Metodice dobrodružných hřišť

Vydala jsem to já, ale je fakt, že to spolek částečně zafinancoval. Metodiku (psali jsme zde) vydal spolek za podpory Magistrátu města Prahy. Vyšly vlastně obě zároveň. No, vyšly. Jak je to ten risotisk, dělá mi ho kamarád Kudla Werkstatt po kusech. Je to malonáklad, vytisklo se třistapadesát kusů. Část jsem zaplatila já, část spolek z minigrantu od Fakulty architektury ČVUT. 

Takže máte jeden praktický manuál a k němu ještě umělecký výstup, aby to bylo vyvážené

Nejdřív jsem si říkala, koho tou výtvarnou knihou oslovím. Dělala jsem si to pro sebe, ale hodně lidí, u kterých bych to nečekala, na to reaguje velmi pozitivně a cení to. Mluví k nim ten risotisk, v němž fotky působí zašle, staře, jsou na nich ty bunkry a vyvolává to v nich vzpomínky z vlastního dětství. Je hrozně fajn tohle v lidech probouzet.

Stavila jste si taky bunkry, když jste byla malá?

No jéje, dokonce jsem si zabodla hřebík do nohy, což je takové naše věčné téma dobrodružných hřišť. Jak nemám moc vzpomínek na dětství, tak si velice dobře pamatuji, jak jsme každý víkend trávili u babičky na zahrádce a vedle v lese jsem si stavěla bunkr. Byla jsem takové osamělé dítě, stavěla jsem si ho tam sama a trávila jsem tam hodně času. 

Shodou okolností teď stavím dětem stromový domeček a narazil jsem na českou realitu, kdy mi v hobby marketu odmítli poradit se dřevem, protože nebudou riskovat, že postavím něco, kde by se děti mohly zranit. Přijde mi to jako hezký doklad české povahy, resp. rakouského vlivu na ni, kdy vše musí být v plné výbavě, pünktlich a s razítkem

Měl jste to zatajit, koupit si prkna a udělat to. Ale chápu, že když jdete do výšky, má to být pořádné. Ale u nás na hřištích jdou bunkry taky do výšky, tak je pečlivě kontrolujeme, naštěstí má Adventure playground výjimku, takže nám nic žádný certifikátor schvalovat nemusí.

Když už se vám dobrodružná hřiště podařilo v Česku zavést, co budete dělat dál?

Už se mě na to pár lidí ptalo, určitě chceme v našem spolku podporovat zakládání nových hřišť. Aktuálně máme tři stálá hřiště v Praze, což je ohromný úspěch vzhledem k tomu, že jsme teprve před dvěma lety udělali první dočasné hřiště. Dál stálé hřiště ve Frýdku-Místku, v Písku plánují hřiště příští rok a pak ještě v Českých Budějovicích jako součást hlavního města kultury 2028, pomáháme jim s tím. Dostává se to mimo Prahu. Mým cílem je, aby bylo dobrodružné hřiště v každém městě. To se asi nepovede, ale určitě bych chtěla myšlenku šířit dál. Pak bychom chtěli založit asociaci adventure playground a herních průvodců, abychom to institucionalizovali. Zatím to děláme pod spolkem, ale máme záměr z toho vytvořit instituci, s níž se dá počítat a která by mohla dávat stálou podporu hřištím a průvodcům – vzdělávání, lobbying. Chtěli bychom se tomu věnovat naplno. Zatím to děláme částečně ve volném čase. Hrozně by se nám líbilo, kdybychom se stali partnery pro městské části, když strategicky plánují veřejný prostor, aby nejen zakládali adventure playground, ale aby obecně víc počítali s dětmi a  využívali i další formy podpory hry dětí venku.

Carolina Sidon se narodila ve Stockholmu. Vystudovala uměleckou vysokou školu a pedagogickou fakultu v Plzni. Učí dějiny umění na gymnáziu a v muzeu Říčany pracuje jako metodička Tvořivé hry. Ve spolku Město přátelské k dětem se zaměřuje na popularizaci tématu Adventure Playground a také je spolu koordinátorkou vzniklých dobrodružných hřišť na Praze 6, 7 a 10.