Do třetí třídy u dětí kreativita strmě padá, může za to hlavně škola, říká Veronika Šancová z Prototýpků

BRNO – V rodině podnikatelky Veroniky a programátora Pavla odmalička vedli děti ke kreativitě. „Mám pedagogické vzdělání, ale od 18 let podnikám. Docela se mi dařilo práci skloubit s dětmi, když byly ještě malé, hodně jsem s nimi tvořila,” začíná náš rozhovor Veronika Šancová. „Jak šly ale do školy, postupně se to vytrácelo. Jednak bylo méně času, ale taky začaly přebírat postupy, které po nich chtěli ve škole. To mě dost mrzelo, takže jsem je začala víc vtahovat do mých aktivit a podnikání,” pokračuje.

Děti bavilo podílet se na práci rodičů, takže se z původně volnočasových aktivit vyvinuly plnohodnotné projekty, jako byl třeba dvouletý vývoj ekologického vánočního stromku. Padlo také rozhodnutí změnit dětem školu. „Tam už byly docela zajímavé komunity pedagogů a rodičů, takže jsem začala ve škole kluků dělat kroužky. Nejdřív jsem vedla dětské startupy, pak se do kroužků zapojil i můj muž s programováním,” vzpomíná Veronika na dobu před deseti lety. „Uvědomila jsem si, že mě to baví daleko víc, než jiné výdělečné aktivity a poté, co jsme doma vyřešili vážnější zdravotní problémy, jsem si nadělila Prototýpky za odměnu. Proměnila jsem zábavu v práci. Teď už jsme pět let formálně neziskový spolek.”  

„Asi rok jsme se potkávali ve třech lidech u manžela v kanceláři, odkud jsem ho musela jednou týdně vyhnat. Teď je nás 12 včetně lektorů a spolupracovníků, kteří se podílejí na koordinaci. Hodně nás ještě nakopla moje sestra, která se během covidu nudila, a tak nám pomohla dopracovat metodiky na takovou úroveň, že jsme mohli začít nabízet i vzdělávání pedagogům. Velký krok pro nás byl, když jsme získali prostor v kreativním hubu Kumst, kde jsme si vytvořili krásný prostor na workshopy. Dodnes jsme ale hlavně parta rodiny a kamarádů,“ shrnuje počátky Prototýpků Veronika Šancová.   

Zaujaly mě dětské startupy, o čem to je?

Každý rok vypisujeme minimálně jeden, ale teď už je o ně takový zájem, že loni byly dva a letos budou čtyři. Nemáme klasické kroužky, protože jednou za týden během jedné a půl hodiny nic moc neuděláte. Pořádáme tedy víkendové půldenní nebo celodenní workshopy, a to se nám osvědčilo.  Děcka jsou uvolněnější a dostanou se do flow. Startupové skupiny se tedy potkávají jednou měsíčně a vyvíjíme reálné věci. Nejsou to žádné hrací záležitosti, ale než se vrhneme na to opravdové tvoření, musíme se naučit spoustu věcí. Musíme zvládnout týmovou spolupráci, vědět co nám jde a co nás baví. Musíme zvládnout nějaké digitální nástroje, umět dělat rukama, učíme se šít, lepit, konstruovat a podobně. 

Jsou to děti od 9 do 13 let, s nimiž vyrábíme různé věci. Máme za sebou škrabadla pro kočky z odpadních trubek, na které se navíjejí koberce. Vyráběli jsme trička, háčkované plyšáky, děti dělají kabelky, různé řemeslné výrobky, větší i menší. Nabízíme je pak v e-shopu, o který se děti taky částečně starají. Postavila jsem ho se synem, když mu bylo osm. Když si u nás něco objednáte, je možné, že vám to zabalí a pošle dítě. Sledujeme statistiky, co se prodává, máme kolegu na sociální sítě, který k tomu s nimi natáčí videa.

Spousta dětí pak má i své individuální postranní projekty. Novinka pro tento školní rok je rozdělení startupů na začátečnické a pokročilé. Dokonce jsme pro pokročilé startupisty sehnali dotaci, takže budou mít workshopy tři roky zcela zdarma. Chceme si vychovat pokročilou skupinu, která bude rozjíždět své vlastní náročnější projekty. Rádi bychom, aby za každým byl vlastní projekt minipodnikání. Děti vydělávají daleko radši než dospěláci, baví je to. Startupy jsou naše vlajková loď. Dáváme si rok na to, abychom dopracovali metodiky pro další volnočasová střediska nebo základky, které by také chtěly startupové skupinky rozjet. To nás teď baví nejvíc.

Jaké jsou vaše metodiky?

Kdo si prošel podnikáním, je zvyklý si organizovat věci a je to pro něj přirozený proces. Kdo ale sedí ve škole, konzumuje hodiny a plní úkoly, funguje trochu jinak. Nejdřív musíme děti naučit, aby si ty věci plánovaly samy. Musí si umět rozkrokovat větší celky a nenechat se tím převálcovat. To je třeba dovednost, kterou děti v 10 letech už kompletně ztratily. Spoléhají na to, co jim nalinkujete. Pro realizaci jakéhokoli společného projektu a vlastně i budoucnost světa je to dost nepříjemná záležitost. 

Hodně se soustředíme na rozvoj divergentního myšlení a kreativity jako takové. Divergentní myšlení nám umožňuje na jeden problém vymyslet více variant řešení. Bez jeho vyšší úrovně není kreativita. Děláme s dětmi donekonečna různá drobná cvičení, která je rozvíjí – storytellingové, rolové hry, vymýšlení nesmyslů, zábavné aktivity na pět minut. Některé jsou na kreslení, psaní nebo pohyb a jsou součástí každé akce. Mají ten efekt, že děti postupně pustí hlavu, zvýší se jim úroveň divergentního myšlení a  dokážou používat kreativitu. Předškoláci jsou ohromně kreativní, ale pak to jde sešupem dolů a kolem 10 let jsou děti kreativní jen asi na 30 %. Pracovat potom třeba s puberťáky, kteří už nejsou kreativní skoro vůbec, je dost těžké. 

Učíme se koukat kolem sebe, pojmenovávat problémy, co nefunguje a nacházet řešení. Učíme se kombinovat fyzické a digitální tvoření. Máme spousty dětí závislých na technologiích, ale ze zkušenosti víme, že když se jim ukážou smysluplné způsoby, jak je využívat, změní k nim celkově postoj. Učíme je grafické programy, pracovat s tabulkami, číst grafy, zaznamenávat si věci v různých podobách – vizuálně, textově, jsou to takové podpůrné věci.

Trvá nám průměrně půl roku, než si děti nachystáme, aby se s nimi dobře pracovalo. Neumí moc týmově spolupracovat, protože se k tomu ve škole nedostanou. Tady potřebujeme, aby to šlo hladce, aby všichni věděli co od sebe očekávat, byli respektující, a aby to fungovalo. To neznamená, že bychom po cestě nic netvořili, ale k tomu opravdovému projektu se dostáváme třeba až v lednu. 

Děti kolem 10. roku přichází o velkou část kreativity? Čím to je?   

Je na to několik teorií, ale samozřejmě je to školou. Je to tím, jaké se k nim dostávají úkoly a aktivity. Ve škole dostávají ty konvergentní úkoly, které směřují k jedné správné odpovědi. Na příklad 4 + 5 je jen jedna správná odpověď, a ta se velmi dobře hodnotí. Oproti tomu divergentní úkoly se hodnotí špatně a vlastně by se ani hodnotit neměly. Učitelé přitom cítí povinnost hodnotit, přestože ji reálně nemají. Proto se divergentních úkolů dává málo a pokud jsou, bývají zatížené právě tím hodnocením. A nepomáhá ani přechod od známek na slovní hodnocení.

Příklad divergentního úkolu je, když vám dám prázdný papír, ať nakreslíte cokoli. Pokud už ale budete vědět, že oceňuji, když pokreslíte celý papír, tak už vás to bude limitovat. Nebo máte chuť nakreslit něco abstraktního, ale víte, že se budu ptát, co to představuje. Děti by měly zažívat především tvoření podle sebe a pro sebe. To se ale ve škole těžko dělá. Mohlo by se to dít doma, ale tam se to taky neděje málo. Často k tomu ani nemají doma prostředí, materiál a pomůcky. Rodiče nakoupí výtvarný kufřík v první třídě a přesunou tvoření do školy, aby nebyl doma binec.   

Děti nám běžně říkají, že doma mají jen papíry z tiskárny a školní pouzdro. Nemají k dispozici šicí potřeby, lepení, kartony, nemohou si věci někde rozdělat, musí je hned sklidit. To kreativitě obecně neprospívá. Faktorů je ale víc. Je to taky přespříliš organizovaný volný čas. Kromě školy mají děti organizovaný i volný čas. Přitom když člověk naučí dítě háčkovat, tak pak holčičky háčkují třeba rok v kuse. Je v tom kreativita, práce i překonávání, to je nesmírně důležitá fáze.

Nejhůř se nám pracuje s holčičkami, které chodí tři roky do výtvarky. Tam se učí jednotlivé techniky, většinou mají dost přesné zadání a nedokážou vypustit něco, co není krásné. Jsou zvyklé, že ostatní oceňují jejich obrázek, protože je krásný. To ale není kreativita, ale řemeslné tvoření. Řemeslné a volné tvoření jsou dvě různé věci. Proto raději místo pojmu kreativita používám podnikavost. Je sice významově zatížené tím podnikáním, ale lépe to vyjadřuje, o co nám jde. Spíš něco podniknout než něco krásného vytvořit.          

Co vaše děti?

Máme teď už tři puberťáky (14, 16, 19) a jsou extrémně aktivní. Někdy si s mužem říkáme, že jsme to přehnali, že řešíme úplně jiné situace než naši kamarádi. Zažili jsme, že měly děti v měsíci 32 nadstandardních akcí – výletů, různých projektů a nevím čeho ještě. Tím jsme často převálcovaní. Naše nejmladší chodí do svobodné školy a dělá si už tři roky svoje projekty. Natáčí a stříhá videa na zakázku, funguje úplně nějak jinak než ostatní. Neumí vyjmenovat některé biologické taxonomie, ale jinak toho umí spoustu. Je náročné to ustát, protože já jsem třeba studovala ráda a tady to jde úplně jinou praktickou cestou. Je ale pěkné to sledovat.

Prostřední je teď na stavárně, i po alternativních školách funguje úplně v pohodě a docela ho to baví. Je ale sportovně zaměřený, takže má deset tréninků týdně plus zápasy. Nejstarší právě odmaturovala a jde na matematické inženýrství a do toho vzpírá. Všechny ještě jezdí s turistickým oddílem Vlčata, nejstarší už funguje jako vedoucí a i u nás v Prototýpkách vede příměstský tábor. Máme to takové nestandardní, rozlítané, a protože i já s manželem jsme takoví, tak se nám společné jídlo podaří jednou za dva měsíce. Děti se nám ale v životě neztratí. 

Co říkáte na novelu zákona o práci dětí od 14 let?

Jsem pro. Nevidím velký rozdíl mezi 14letým a 15letým člověkem. Otazník vidím v tom, jak budou poučeni rodiče. Náš syn už ve 14 letech profesionálně stříhá videa, v Prototýpkách máme dnes 23letého kolegu, který nám spravuje web a systémy a spolupracujeme s ním od 13. Už tehdy programoval na úrovni programátorů ve firmě u mého muže. Měli jsme dohodu s jeho tátou, abychom ho mohli odměňovat, což není v pořádku, ale to dítě by mělo dostat zaplaceno. A prostě odrostlo cvičným projektům, takže chce dělat logicky ty reálné. 

Spíš se bavme o důvěryhodných zaměstnavatelích a aby rodiče dokázali prohlédnout, kdyby někdo chtěl takové děti zneužívat. Ale to je obecný problém, aby děti někdo nepřetěžoval a taky spravedlivě odměňoval. Vloni jsem měla velice znepokojivou schůzku se dvěma dámami, které se přišly zeptat na naši zkušenost s dětskou prací. Byl to spolek a vypadali, že dělají něco podobného jako my, ale nakonec mi došlo, že jim šlo o využívání dětské práce, za kterou chtěli platit 20 korun za hodinu. To mi přišlo nemravné, tak jsem se s nimi rozloučila. 

Děti ale pracovat chtějí a je důležité, aby se naučily práci dokončovat a docházet někam pravidelně. Důležité je, aby se jim tam taky někdo věnoval. S tím naším programátorem jsme strávili hodně času, naváděli jsme ho, rozvrhovali mu čas, aby se z toho nezbláznil. Na mladého musíte mít jiné nároky než na dospělého – s dodržováním termínů a podobně. Je třeba průvodcovský přístup, vlídnost a vědomí, že teenager funguje jinak než dospělý.

Blíží se školní rok, co chystáte?

Máme v nabídce zajímavé nové akce – speciální cyklus na LEGO. Zatím jsme na něj dělali jen jednorázové workshopy, ale teď jsme postavili hned dva cykly. Pracujeme se sadami LEGO Spike, to jsou robotické sady, kde se děti učí programovat a algoritmizovat. Dále máme Digitýpky, kde se učí pracovat s digitálními nástroji a pak Kreativní rakety, kde děti tvoří vesměs rukama. A čtyři startupy – dva základní pro nové děti a dva pro pokročilé. Už to máme z poloviny zaplněné a po příměšťácích víme ze zkušenosti, že se to zaplní. 

Veronika Šancová se narodila v Brně v roce 1979, vystudovala sociální pedagogiku a občanský sektor na FHS UK. Přes 20 let podniká v oblasti IT, ecommerce a působí ve vzdělávacích projektech zaměřených na digitální transformaci a systémové změny ve vzdělávání. Je aktivní v rodičovských iniciativách a založila Unii rodičů. Je nositelkou evropské certifikace EntreCompEdu Teacher Pioneer a v rámci projektu IKAP v JMK II působila jako metodička studií pro koordinátory podnikavosti na základních a středních školách. V roce 2014 založila spolek Prototýpci, kde působí jako metodička a lektorka kreativity, podnikavosti a digitálních kompetencí.

Prototýpci