Divočinu u nás najdete spíš uprostřed města než v lese na Šumavě, říká ke konferenci Terény Václav Suchan
- 13. října 2023
- Aktuality
- Rozhovor
- autor: Jan Gerych
- Foto: Václav Suchan

PRAHA – Poslední ročník studia a poslední příležitost upravit pohled veřejnosti na městskou divočinu, vágní terény, místa nikoho a všech, která si žila svým životem, dokud je někdo nevymýtí, nezastaví a nevyužije. Spolu se spolužáky Berenikou Pilařovou a Davidem Šmídem uspěli v akademické soutěži a 20. října pořádají konferenci Forum o krajině: Vágní terény.
Co studujete?
Studujeme poměrně nový obor na Fakultě architektury ČVUT – krajinářskou architekturu. Každého z nás baví něco jiného, někdo se zaměřuje spíš na urbánní prostředí, jiný na extravilán, vždy směrem ke krajinářské architektuře.
Proč se na konferenci věnujete právě tomuto tématu?
Toto téma nás dlouhodobě baví a zajímá, ale především jde v Praze o velmi aktuální otázku. Nastává totiž bod zlomu, jedinečná chvíle ve vývoji města a unikátní příležitost, protože město do současné doby naakumulovalo velké množství brownfieldů a vágních terénů, které nyní začíná masivně transformovat a zastavovat. Tak jsme si řekli, že je ten pravý čas toto téma otevřít a pobavit se o něm.
Od vás jako studentů architektury bych očekával, že váš zájem o vágní terény pramení ze záměru je využít a zastavět?
Částečně ano, spíš se ale ptáme, jak s nimi pracovat, jestli vůbec. Rozhodně si nemyslíme, že je ve všech případech správné jejich zastavění nebo masivní transformace. Spíše naopak, často je největší kvalitou jejich současný divoký stav, ve kterém se nachází, kdy zde dochází k přirozené sukcesi. Velký příklad vidíme v Berlíně, kde se velká území vágních terénů sice transformovala do veřejných parků, ale k této přeměně došlo velmi citlivě, a tak jsou tyto plochy nadále ponechané původní náletové vegetaci a probíhá tam jen extenzivní údržba, čímž v místě přetrvává charakteristická atmosféra a silný genius loci. Spolu s tím se rovněž zachovává útočiště pro mnohé živočichy a rostliny, protože vágní terény jsou velmi biodiverzitní, mnohdy více než třeba okolní krajina za městem.
Dodal bych, že je to zajímavý prostor i pro děti.
To taky, je to mnohem dobrodružnější prostor než třeba klasický park.
Jak se budete městské divočině na konferenci věnovat a jaký mohou mít taková neudržovaná místa význam pro město? V Brně se revitalizuje náplavka Svratky, která ji má zpřírodnit a otevřít veřejnosti, začala ovšem totální likvidací toho ekosystému, což nedává moc smysl.
Tématu se budeme věnovat přímo v terénu – první částí programu je procházka na pomezí Vršovic a Strašnic, kde přetrasováním železniční dráhy na Benešov vznikl rozlehlý volný prostor uprostřed města – dnes vágní terén, a v současnosti se zde plánuje vybudování Drážní promenády. Takový liniový park, který zachovává prvky z industriální železniční éry a respektuje právě i městskou divočinu.
Odpoledne pak proběhnou v CAMPu (Centru architektury a městského plánování) přednášky, kde vystoupí lidé z různých profesí, a představí tak rozličné úhly pohledu na městskou divočinu. Nebudou tam tedy hovořit jen krajináři, architekti a urbanisté, ale promluví například i botanik Jiřího Sádlo, nebo umělec Epos 257, který se tématu věnuje dlouhodobě, a který se zabývá i dalším důležitým tématem spojeným s městskou divočinou – bezdomovectvím. Nemohu zde vyjmenovat všechny, ale večer zakončí panelová diskuze, kde se budeme snažit všechny tyto přístupy a pohledy různých profesí konfrontovat, pokoušet se o tom diskutovat a třeba i najít nějaké, byť jen dílčí, řešení.
Já mám městské džungle hrozně rád, člověk se v mžiku dostane do místa, kde si připadá jako někde daleko za městem nebo úplně v jiném prostředí. Většinou tam nikoho moc nepotkáte, jsou to místa s velkým klidem. Souvisí to s tím, že z těchto území lidé mnohdy mívají obavy a nechodí tam, protože je to na ně moc divoké, nepřehledné a možná se tam necítí bezpečně. Najdete tam ale silnou atmosféru, jakou jinde ve městě nezažijete a už vůbec ne v širším centru, kde tato místa bývají.
Jaké je u nás očekávání směrem k městské džungli? Přetrvává rakousko-uherská tendence uklidit a kultivovat vše divoké? Dívají se na věc někde jinak? A co vy jako odborníci?
Ano, myslím, že to určitě i touto starosvětskou konzervativní tendencí bude, ale snad se to už pomalu otáčí, když vidíme příklady na západě, jak se s takovými prostory dá pracovat. Velká inspirace je pro nás už zmiňované Německo, částečně díky podobnému historickému vývoji a industriální minulosti, geografické blízkosti a také díky podobně husté železniční síti. Podél drah se totiž vágních terénů nachází snad nejvíce.V podobné situaci jako my se nachází mnoho měst v bývalém východním bloku, kde se budovala velká sídliště s rozlehlými izolačními pruhy zeleně, což je další velká skupina míst, která se časem proměnila ve vágní terény, a kterým se zatím nikdo moc nevěnoval, ani si jich nevšímal.
Vnímáme to tady ale často stále tak, že musíme všechno uklidit, určit všemu funkci a zaškatulkovat to. Tento pohled ale můžeme trochu otočit, což ušetří spoustu sil i městskému managementu. Místo abychom celá tato území vymýtili, a pak tam sázeli sazeničky za hodně peněz, můžeme je pouze trochu prosekat, zpřehlednit, vést jimi pár cest, doplnit drobný mobiliář a nic víc s tím už dál nedělat.
Co se týče odborného pohledu, troufám si tvrdit, že mezi krajináři panuje poměrně sjednocený diskurz. Nesetkal jsem se s názorem, že bychom „to měli všechno vysekat a zastavět,“ nebo raději vytvořit střižené kultivované parky. Spíš s tím opravdu jen lehce pracovat, neničit to.
Máte ve své blízkosti nějaké takové místo, které stojí za to?
Moc rád mám Nákladové nádraží Žižkov, kde se už ale odpočítávají poslední měsíce, protože zde rychlým tempem pokračuje výstavba. Kromě toho mě fascinuje velké území na pomezí Vršovic, Bohdalce a Michle, kde bývala obrovská železniční seřadiště. Část z nich dál funguje, ale část je divoce zarostlá. To území je pořád obklopené funkčními tratěmi, železnice je tam stále přítomná, ale i přesto to jsou místa, kde je v ruchu a divokosti schován naprostý klid. Zároveň je to pořád dost blízko centra, což poskytuje hodně silný zážitek, kdy se během chvíle dostanete do úplně jiného prostředí.
Několikrát jste zmínil návaznost vágních terénů na železniční síť.
Nejen v Praze to rozhodně platí a je to logické. Kromě míst obklopujících samotné tratě a drážní areály vágní terény často vznikají na místech původní průmyslové výroby, která byla na železnice napojená.. Dále je také velké množství vágních terénů navázané na řeky.
Naše železniční síť je jedna z nejstarších a nejhustších, takže se dá říct, že je u nás vágních terénů nadprůměrně?
Troufám si říct, že ano. Naše města totiž ve srovnání například se západní Evropou stále skýtají velké množství prázdných, neurčitých ploch, které právě těmi vágními terény většinou bývají. Myslím si, že je to teď unikátní moment, který se už nebude opakovat. Za těch 150–200 let od počátku industrializace se nám tu ty terény postupně hromadily, a nyní jich máme vývojově maximum. Teď už o ně budeme spíš jen přicházet.
Veškerá volná příroda u nás už je kulturní, člověkem vytvořená krajina, ale paradoxně tu máme díky železnici množství zdivočelé přírody?
Přesně. Pro mě je to hezká ukázka toho, jak si příroda bere místa zpátky, připomínka toho, že nic není trvalé. Opravdovou divočinu u nás nemáme a mnohdy ji najdete spíše uprostřed města než v lese na Šumavě.
Václav Suchan se narodil 1997 v Praze. Aktuálně dokončuje magisterské studium krajinářské architektury na Fakultě architektury ČVUT, semestr strávil na École nationale supérieure d'architecture et paysage (ENSAP) v Bordeaux (FR). Kromě krajinářské architektury se dlouhodobě věnuje kulturní produkci, nyní jako produkční v Galerii Jaroslava Fragnera.