Designérce Adéle Mitrengové chyběla variabilita. Její kabelka se dá nosit na deset způsobů

PRAHA – Výrobu kabelky ze začátku proklínala, dnes své kabelky značky Ademi často potkává, když jde třeba jen nakoupit. Mladá designérka Adéla Mitrengová má v portfoliu variabilní kabelkový set, který lze nosit na deset způsobů, prestižní stáže v Dánsku nebo spolupráci s automobilkou Škoda. 

Poprvé jsme tvou tvorbu zaznamenala na Malé noci módy, tehdy jsi šila především oděv. Kdy jsi vytvořila svou první kabelku? 
V druháku na výšce při klauzurách jsme dostali zadání vytvořit kožený doplněk. Studovala jsem tehdy oděv, takže to byl spíš takový experiment. Měli jsme to vyzkoušet, ale neměli jsme na to žádnou technoložku, ani správné stroje. Šila jsem to podle youtube, našla jsem si jak pracovat s kůží, protože je to velmi specifická práce. V průběhu práce jsem si říkala, jak to nesnáším, že nikdy nebudu dělat kabelky, jak je to strašný, protože jsem měla celé rozpíchané prsty. (smích)

Co tě tedy přimělo změnit názor?
Dala jsem to na Instagram, vždycky jsem svůj profil používala jako portfolio svých prací. Tahle kabelka měla větší odezvu, což mi napovědělo, že to bude ta cesta. Zároveň mě zaujalo, že kabelka je vlastně taková socha. Nezávisí tolik na tělu, nemusí se mu tolik přizpůsobovat, měla by být praktická, ale nemusí splňovat míry a podobně. Začalo mě bavit, že si s tím můžu hrát odděleně od člověka. Vždycky jsem tíhla k tvarosloví i u oděvu, chtěla jsem, aby držel siluetu. Což s kabelkami jde snáz, protože kůže drží tvar daleko lépe.

Kabelky jsou snazší i na výrobu, stačí jeden střih a už se s ním dá začít. Také dílna byla dostupnější, najít dílnu pro oděv je daleko těžší. Musím objednat větší počty kusů každé velikosti, kabelky můžu udělat klidně tři. Najít střední cestu pro malé tvůrce je tedy daleko snazší pro kabelky než oděv.

Odvětví kabelek je v módě tradičně dost populární a tím i docela nasycené, neodrazovalo tě to, nebo jsi naopak viděla mezery, které chceš zaplnit?
Vlastně mě víc asi limituje pomyšlení na obuv. U kabelky mě baví experimentovat s tvarem, například u kolekce Candy Shop tvar napodoboval roládu se šlehačkou, takže se dají i takové tvary převést do kabelky. Viděla jsem spoustu funky příkladů, třeba vypadaly jako plastový sáček nebo krabička od mléka. Myslím, že hranice vlastně moc neexistují, i když ne každý si asi koupí kabelku ve tvaru mléka.

Co jsi tedy odvětví bez hranic přinesla ty?
Mně vlastně chyběla nějaká variabilita. Hledala jsem kabelku, se kterou můžu jen tak vyrazit do města, a zároveň si z ní udělat elegantní kabelku do divadla. Nechtěla jsem mít pět různých kabelek, proto jsem takovou variabilní kabelku vymyslela – Choices, půlkulatou s přídavnou kapsičkou. Dá se nosit asi desíti způsoby.

Odkud se vezme hned deset způsobů nošení?
Tak určitě za tím bylo hodně zkoumání, inspirace, v tu dobu hodně letěla kabelka od Prady, která měla přídavné doplňky k tašce, ta představa mě začala bavit. Je to takové lego. Zákazník si ji přizpůsobí podle sebe. V případě Prady šlo jen o ozdobu, ale já jsem v tom viděla praktické použití, takže jsem to zkoumala a různě skládala. Zároveň jsem vymýšlela i popruh, aby se dal dát do pasu horizontálně nebo crossbody přes tělo. Když na to vzpomínám, tak musím říct, že to byl fakt oříšek. Myslela jsem, že na to nikdy nepřijdu, ale čím víc jsem si s tím hrála, tím jsem byla blíž. Šlo o to použít druk kolem kterého se kůže může otáčet, najednou mi to všechno secvaklo a všechno to fungovalo, takže mám radost, že jsem tohle vymyslela.

Už jsme se bavili o dvou tvých kolekcích, každá je docela jiná, jak bys souhrnně popsala značku Ademi? Jaké jsou její stěžejní body?
Lokálnost na prvním místě, všechno šijeme v Česku. Pak kvalitní materiály, udržitelnost, důraz na to nejlepší zpracování. Kůži vždy využívám do posledního kousku, proto jsem navrhla i klíčenky a podtácky, všechny tyto přídavné doplňky. A zároveň určitě variabilita, někdy i hravost a originalita, především v těch specifičtějších kolekcích. 

Kolekce Ademi jsou často hodně rozdílné, ale zároveň sdílí jeden charakteristický rukopis, tak by mě zajímalo, co všechno tě vlastně inspiruje?
Fakt úplně všechno, lidi v tramvaji, omítka na domu, světlo, jaká je barevná paleta, tvary věcí, které se nespojují s oděvem. Hodně se inspiruji i v uměleckých dílech, obrazech, dějinách umění. Tam je velká základna, odkud čerpám. Samozřejme ten proces samotný. Našla jsem si tu svou vlnku, která je takový můj symbol a objevuje se na více věcech. Proto mě baví ji propojovat s klasickými tvary, kterým to dodá úplně jiný vzhled. 

Třeba kolekce, kterou teď chystám, se zase inspiruje sportovními dresy a baseballem. Byli jsme v New Yorku a najednou na mě dýchlo, jak lidé v hezkých dresech hráli baseball v parku. Hodně mě zajímá to téma samotné, jak ho převést do designu – sport i tahle hra, mě inspiruje opravdu všechno.

Všemi produkty se prolíná tvoje charakteristická vlnka a organické linie. Kde se vzaly?
Neumím se spokojit s tím dát tašce rovný popruh, to přece udělá každý. Chtěla jsem si hrát s jednoduchostí, funkčností i dekorativou, ale zase ne přehnaně. Vyplynulo to nějakými kresbami, kdy jsem si hrála s papírem, aby to tvořilo 3D vlnku, asi to neumím úplně popsat, prostě skicami v mojí hlavě. (smích)

Tvoje rozpoznatelná vlnka doplula i do kolaborace se Škoda auto s Cosmopolitanem, viděli jsme ji zase ale v jiném kontextu. Můžeš popsat tuhle úvahu a celý ten projekt?
Jasné zadání bylo vytvořit cestovní tašku, o které půjde říct víc, než jen: je to cestovní taška. Zároveň Škoda zrovna představovala Enyaq v zelené barvě, takže ta byla také daná. No a k tomu jsme vybírali neutrální barvu, aby to bylo nositelnější, takže béžová. Já jsem tam zase vložila tu variabilitu. Uvnitř tašky bylo pouzdro, který jde nosit samostatně jako psaníčko nebo používat jako organizér uvnitř, k tašce byla i klíčenka na klíč od auta, kterou se taška může ozdobit. 

Dále jsem do designu vložila svou typickou vlnku, aby bylo poznat, že je to Ademi. Byla to docela výzva, protože rozměrově byla největší taškou, kterou jsem vytvořila, zároveň jsem ji modelovala v papírové formě, oříšek byl také vychytat velikost. Ale zase jsem inklinovala k tomu, aby taška držela tvar a byla to nějaká konstrukční záležitost.

Co dalšího pro tebe byla výzva, když se na to podíváme v kontextu vlastní značky, odvětví, byznysu i výroby? Co zatím pro tebe z tohohle spektra bylo nejtěžší?
Asi komunikace s dílnou a umět odhadnout počty, cenotvorba i přehled ve financích. Vlastně to mít nějak všechno propočítané, aby se to vyplatilo. Také hledání dílny a vypracovávání modelu.

Nějaký čas jsi žila i v Dánsku. Jak velkou roli ve tvé tvorbě hrála stáž a tahle zkušenost?
První byla ve Stine Goya, kde hodně pracují s potisky a jsou odvážnější i co do tvarů, barev a celé té palety, takže jsem promítla estetiku, kterou jsem tam prohlubovala. Zároveň také jak předat správně technické listy dodavateli na dálku. Tím, že nešiji sama, musím změny komunikovat na dálku a ne hned, musí se nějak smysluplně shrnout. 

V Cecilie Bahnsen to bylo hodně manuální, tam jsem si zase hrála s 3D aplikacemi v látce, což přineslo určitou dekorativnost, řemeslo. Kdybych měla vzpomenout jednu věc, bylo krásné vidět, jak nám Cecile přinesla kytici, kterou jsme ve velkém formátu měli překreslit a pak ji tvarovat na oděv, na tu figurínu. Takže i fakt, že se to nemusí všechno kreslit, ale hrát si s tvarem už hotových věcí. 

Na tvou paletu barev jsem se vlastně taky chtěla zeptat, podle čeho je volíš a jak s ní pracuješ? V kolekcích jsou totiž zastoupeny klasické i odvážnější odstíny, zároveň to na mě taky působí jako tvůj charakteristický rys.
Ze začátku jsem barvy měla hodně postavené jako signifikantní pro značku, byly to vždy tlumené pastelové odstíny. Ale čím dál více jsem i já odvážnější, také vznikající konkurencí, je potřeba se nějakou barvou či prvkem odlišit. Víc přizpůsobit tématu kolekce. Emotional reflection byla inspirovaná vodou, objevovaly se tam barvy, které odráží hladina, nebo třeba písek. Pak se taky stává, že si najdu oblíbenou barvu a chci ji zakomponovat do inspirace, je to určitě vedeno intuicí. 

Pohybuješ se uvnitř toho odvětví, jak vlastně vnímáš možnosti a situaci mladých designérů?
Designérů začíná být víc a víc, značek také. Přijde mi jako velká škoda, že se nemůžeme nechat moc nikde zaměstnat, takže jediná možnost, jak se uživit v tom oboru, je založit si značku. Tím vzniká strašně velká konkurence. Navíc nevím, jestli je česká klientela připravená za tu práci zaplatit, sama mám ještě další zaměstnání. Zároveň se bojím navýšit ceny, aby moje produkty byly stále dostupné, protože nechci tvořit jen pro specifickou klientelu. Například v Dánsku značky a módní domy zaměstnávají třeba tři designéry, naproti tomu tady značky krachují – Kara, Pietro Filipi. 

Jako designérka, jaké další značky ráda oblékáš a na čí kousky se těšíš?
Já mám takovou svatou trojici: Anna Tran, Tereza Rozalie Kladošová a Natálie Nepovim. Dokonce jsem přemýšlela, zda nějakou neoslovím a nevymyslíme společný produkt, byť se může zdát, že jsme konkurentky. 

Už jsi naťukla novou kolekci, co dalšího Ademi ještě čeká?
Kromě sportovní kolekce chystám ještě parfém, protože jsem si říkala, že aspoň jednou za rok chci vydat nějakou specifickou vůni. Tentokrát jsem se i více realizovala na jejím flakonu. Pak chystám nové barvy kabelek na léto. Trošku si ještě pohraju s tvary, které už mám, něčím je ozvláštním a přidám nové barvy. 

Adéla Mitrengová
Před více než čtyřmi lety založila vlastní značku Ademi, pod kterou tvoří především designové kabelky z kůže. Za svou kolekci Candy Shop získala loni ocenění Czech Design Weeku. Kabelky lze zakoupit přes e-shop ademistudio, v pražském studiu Kvartýr a brzy snad i trvale v Brně. Celé portfolio najdete také na instagramovém profilu Ademi.