Bylo to nutkání, pocházím ze železničářské rodiny, říká Dalibor Itze o vítězném redesignu slovenských drah

BERN, ŠVÝCARSKO – Redesign slovenských drah zpracoval Dalibor Itze jako bakalářku při studiu grafického designu ve Zlíně. Pro magisterské studium si zvolil jiný obor a přešel na digitální design, v současné době je na Erasmu ve Švýcarsku, kde jsme se s ním spojili.

Gratuluji k vítězství v Best In Design na Zlin Design Weeku, co vás k projektu Slovak Railways Redesign inspirovalo?

Bylo to takové nutkání, jsem ze železničářské rodiny. Můj otec jistou dobu pracoval u slovenských drah, takže jsem měl odmala plno informací. Dlouhodobě jsem vnímal problémy designu slovenských drah, které se sem tam děly, a rostlo ve mně přesvědčení, že by to šlo udělat i jinak. A když se přiblížila bakalářka, byla to pro mě jediná volba. Věděl jsem, že je to silné téma, které dokážu utáhnout, bude mě bavit celý rok, a tak jsem si ho zvolil.

Jaká je situace na slovenských drahách, jaké se řeší problémy? U nás nemají České dráhy nejlepší reputaci.

Celkově to nebude o moc lepší než v Česku, ale jako dopravce nejsou tak špatné. Nakupují se nové vozy, kvalita jde celkem nahoru, problém je v infrastruktuře, kterou spravuje jiná firma. Tam se nic neděje. Je jedno, že máte nové nablýskané vlaky, když po starých, rozbitých kolejích nemůžete jezdit rychle, na kvalitě cestování se to projeví. Ale  jde to v podstatě dobrým směrem, jen mám paradoxně pocit, že marketing a komunikace nefungují tak, jak by mohly. 

Zaregistroval jsem nějaké komplikace u rezervačního systému, který očekává, že vše vyřídíte na internetu, přitom ve vlacích internet často není?

V porovnání s Českými drahami je kvalita určitě srovnatelná a neduhy vyvstávají z regulování cen jakožto státního dopravce. Mají tarif a už několik let nad něj nemohou zvýšit ceny, tak hledají jiné cesty jak zvýšit příjmy a zavádí různé poplatky. Před nějakou dobou ohlásili, že při nákupu na pokladně bude lístek o euro dražší než při nákupu v aplikaci. Problém byl, když před dvěma lety vydali vlastní aplikaci, kde máte konto a můžete si koupit lístek. To je tak, když něco děláte za málo peněz. Ta aplikace je už teď celkem v pořádku, ale měla hodně omezené možnosti. Nešlo si najít nástupiště, kam vám vlak přijede nebo se stávalo, že jste si koupil lístek, který nedorazil. Na zastávce jste si koupil lístek a přestože nedorazil, nastoupil jste. Pak jste průvodčímu ukazoval, že vám odešla platba, ale lístek nemáte. Nebo to doteď není kompatibilní s Google Pay. Když projdete platebním procesem a dostanete se k platbě, tak vám Google Pay shodí aplikaci a musíte dělat všechno celé znova. Provozně ta firma funguje celkem dobře, vozový park je v pořádku, ale celá komunikace firma-zákazník je nejslabší.

V redesignu jste se zaměřil na vizuální stránku?

Od začátku jsem měl podmínku, že nechci být jako kominík, který přijde, podívá se vám na komín a řekne: „to je všechno špatně” a začne stavět komín úplně znovu. Řekl jsem si, že ten design a vizuální stránka mají své kvality, ale posledních 15 let se velmi nesystematicky záplatovaly. Nejlíp se to ilustruje na dveřích. Někde mají červené dveře, někde bílé, nebo červenobílé, nebo jsou ve stejném designu jako zbytek vlaku. To taky není v pořádku, slabozrací, zrakově postižení je pak špatně hledají. Navigační systém není dobře vyřešený, když jedete s kolem nebo kočárkem, nemůžete najít svůj oddíl.    

Vyšel jsem z původního designu z roku 2008 navrženého Danielem Blonskim, který měl své kvality. Když ho ale pan Blonski navrhoval, nepočítal s tím, jak se design projeví na nízkopodlažních vozech, dvojpodlažních, na něčem co dráhy nakoupily až později. Design na to nebyl připravený a s novými vozy od Škody nebo Stadleru úplně nefungoval, muselo se to záplatovat. Vzal jsem původní základ a pokusil se ho upgradovat, aby splňoval současné standardy, aby to bylo flexibilnější a dalo se to hodit na jakýkoli vůz v příštích 25 letech a fungovalo to. 

To byl nátěr. Řešil jsem, aby byly viditelné dveře, aby to bylo jednotné. Často se stává, že na nástupišti máte červenobílý vlak do Trnavy a na druhé straně rakouský vlak do Vídně, který je taky červenobílý. Samozřejmě tam máte tabule a další věci, ale potřebujete se rychle zorientovat a to vám může pomoct. Když máte lépe obrandovaný vlak, celkově to komunikaci prospívá. To jsem si vytkl za cíl. 

Podařilo se mi vymyslet jemnou změnu v nátěru. Základ je docela jednoduchý – když jdeme shora, tak je tam aktuálně šedý pás, pod ním jsou okna – červený pás, pod okny bílý pás a dole zase úzký šedý pás na podvozku, který je stále špinavý, proto ta šedá. Když jste to ale chtěli aplikovat na dvoupodlažní vůz, tak se to rozbilo a nevypadalo to dobře. Mě napadlo, že všude jinak slovenská železnice používá oranžovou barvu (přestože vlaky jsou červené, je to dvacet let staré rozhodnutí, kterému nikdo moc nerozumí). Vzal jsem tu oranžovou a přidal další odstín šedé.

Teď tedy máme světlešedou, tmavěšedou, oranžovou a červenou. To je jednoduchý vizuální prvek, se kterým se dá hrát. Oranžovou můžete použít třeba na označení jiného oddílu nebo ji polohovat u vícepodlažních vozů, a vyjde z toho systém, který sjednotí rozdílné vozy. To byl můj záměr – dokázat největší změnu s nejméně penězi. Co nejvíc muziky za málo peněz. Aby to šlo jednoduše aplikovat, aby se nemusely vyhazovat hektolitry barev, protože co bylo červené, bude zelené a musí se to celé znovu předělat. Je to projekt na míru – plug and play.   

To je tedy ten nátěr?

Ano, dál je navigační systém. Tam jsem dlouho viděl problém, že jsou tam ikonky, ale jsou na místech, kde si jich lidi nevšimnou, nebo jsou nejednoznačné, různí se barvy podkladu, někdy jsou ohraničené, jindy vyplněné. To všechno má nějaký smysl, vyplněná–nevyplněná něco znamená. To je aspekt uživatelské zkušenosti. Když se vytvoří systém, který dává smysl, lidi si sice ani nevšimnou, že jim to funguje, ale všem se bude snáze cestovat, každý najde ty své dveře.  

Dobrý příklad je tady ve Švýcarsku, kde mají piktogram kola, který najdete na mnoha dveřích. Piktogram je z obou stran ořezaný, z každého kola kus chybí a vidíte hlavně střed bicyklu, ale díky tomu je to větší, takže když přijede jedenáctivozový vlak, podíváte se a hned vidíte, kam s kolem můžete. To jsou takové detaily, které jsem se do toho pokusil zapracovat, které tam nejsou, ale třeba jednou budou.

Co říkáte na české vlaky s ohledem na vaši práci? 

Byla to pro mě tak trochu inspirace. Z pohledu designu jsou České dráhy téměř evropská špička. Těžko se hodnotí, kdo je nejlepší, ale čistě designově, systém nátěrů, vizuální identita – mám z toho radost. Je to špičkové, vytvořilo to studio Najbrt. V Česku je vizuální kultura na železnici trochu vyšší.

Chtěl jsem vidět, proč to na Slovensku nefunguje tak dobře. Psal jsem Danielovi Blonskému, že na tom pracuji a jestli mi nechce dělat konzultanta. Odepsal mi, párkrát jsme byli na kávě a vysvětlil mi, že to není jen o designu, ale co dalšího se může pokazit a co u nás nevyšlo. Na rozdíl od Slovenských drah dělá studio Najbrt nátěry kontinuálně. Původní design Daniela Blonského byl jednorázová zakázka. Pravděpodobně by to taky dělal kontinuálně, ale neměl možnost. 

Během práce jsem se snažil kontaktovat co nejvíc lidí z oboru a krom jiných se mi podařilo kontaktovat Daniela Hubera z Vídně, ideového tvůrce Railjetu. Před dvaceti roky ho kontaktovali z rakouských železnic, že chtějí jít o třídu výš. Chtěli produkt, standardizovanou věc pro náročné, něco výš než rakouské dráhy. V tom se mi moc líbil moment, kdy už to není jen: jsme České, Slovenské, nebo Rakouské dráhy, ale jsme Railjet – rychlý vlak z bodu A do bodu B. Daniel Huber s týmem vyřešil úplně všechno. Vyřešili produktový design – dohodli se se Siemensem, jak ty vlaky budou vypadat, dohodli se na vizuální identitě, řešili s analytiky, kam první spoje pojedou. Takový přístup se mi líbí, kdy nedělají designéři a analytici každý zvlášť to svoje, ale že spolupracují. 

Ještě tam byl takový detail, který jsem si nikdy neuvědomil, ale platí pro každý design. Zeptal jsem se ho, jaké metriky používali, aby zjistili, jestli je to dobré, nebo ne. Mluvil o něčem a pak zmínil ještě drobnost, že chtěli, aby pracovníci, strojvůdci a výhybkáři byli hrdí na to, že pracují u ÖBB. Tvrdil, že se jim to podařilo a že železničáři tu firmu milují a rádi tam pracují. Změnili vnímání značky. To bych si přál i u slovenských drah, aby se na to lidé po aplikaci toho designu podívali a řekli si, že jsou hrdí, že pro ně pracují, nebo že s nimi cestují.

Máte na sobě mikinu s logem loňského ročníku Zlin Design Weeku, jak jste se rozhodl zúčastnit se soutěže?

Byla to automatická volba. Neměl jsem co ztratit a byl jsem zvědavý, jestli se ten projekt chytí. Nešlo ani tak o tu cenu, jako o feedback. Je to hodně funkční projekt, Zlin Design Week je velmi orientovaný nejen na pěkný design, ale především na řešení problému. Říkal jsem si, že pokud to mám někam přihlásit, tak sem. Přihlásil jsem to taky na Národní Cenu za dizajn na Slovensku, a tam jsem nepostoupil ani do druhého kola.   

Pokračujete magisterským programem?

Ano, na stejném místě, ale s odlišným oborem. Začal jsem s grafickým designem a teď mám digitální design. Není to tak velký rozdíl, orientuje se to víc na data a digitální prezentace, ale i přístup je trochu jiný. Na fakultě máme 14 ateliérů a všichni se známe. Potkáváme se na chodbě. Z digitálního designu jsem je taky všechny znal, chodil jsem natajno na jejich semináře si sednout do rohu, že se něco dozvím. Měl jsem pocit, že mě to bude víc naplňovat, tak jsem tam přešel.

Jak jde studium ve Švýcarsku?

Tady se věnuji pořád mému oboru. Jsem v Bernu, kde je škola víc orientovaná na výzkum. Ačkoli bych nešel na školu nikam jinam než do Zlína, kde se mi ohromně líbí, jak je to prakticky orientované, tak jsem si řekl, že by mohlo být na semestr dobré si vyzkoušet i ten akademický přístup. Že mám výzkumnou otázku, půjdu něco vyzkoumat a přijít na něco, udělám papír, něco se naučím a vezu si to zpět do Zlína. A třeba to aplikuji na magisterskou práci. V tom je to tu jiné. Taky se snažím nasávat, co dělají Švýcaři jinak, proč ta země vypadá tak, jak vypadá.  

Přišel jste na něco?

Když si odmyslíme peníze, oni mají reálně peníze na všechno, tak je tu vše vymyšlené. Jdete po chodníku a je detailně vyměřený, všechno pasuje, někdo se nad tím musel zamyslet. Nenajdete místo, které by nebylo domyšlené. Je to fajn. Bavil jsem se s jedním z porotců Zlin Design Weeku, který byl ve Švýcarsku a zmiňoval švýcarské stážisty, kteří byli překvapení z toho, že v Česku, na Slovensku není všechno dokonalé. Bylo to pro ně exotické. 

Taky jsem si ale všiml, že mají všude okenice. Když se podíváte i na švýcarské vesnice, kde mají tři čtyři nové činžáky, tak všude mají okenice. A vypadá to úžasně. Až budu mít někdy dům, pořídím si okenice. 

Jaké máte plány po škole, kam se vydáte za kariérou?

Ještě sám nevím, nejsem rozhodnutý. Jsem podruhé v zahraničí na Erasmu, ale když se vrácím domů, mám vždy pocit, že bych nikde jinde být nechtěl. Někde poblíž hranic by to ale možná šlo, třeba Vídeň by nemusela být špatná a není daleko. 

Jak naložíte s výhrou 1500 Eur?

Asi si ji dám na důchod.     

Dalibor Itze se narodil v roku 2002 v Bratislavě, vystudoval Grafický Design na UTB ve Zlíně, kde taky pokračuje studium na Digitálním Designu, pracuje jak Design Lead v software startupu Revolware a jeho práce se už objevili i na Národní ceně za Dizajn na Slovensku.

Zlin Design Week