Co takhle udělat něco pro lidi, aby měli kam chodit, říká o údolí Pod Lipami František Hadáček

MILEVSKO — Před třemi lety rodina Hadáčkova úspěšně zkolaudovala projekt revitalizace údolní nivy Pytláckého potoka. Slavné chvíli předcházelo přes deset let úsilí, kdy postupně vykupovali pozemky, aby mohli nechat odstranit nevhodné dřeviny a porosty a vybudovat pět nádrží, deset neprůtočných tůní a jednu průtočnou. Vysadili 48 stromů a 45 keřů a podle lip na horním konci dnes nese údolí jméno Pod Lipami. Soutěž Adapterra Awards je uvádí jako příklad hodný následování.

Jaký máte k údolí Pod Lipami vztah?

Jsme dlouhodobě v Milevsku, manželka pochází přímo z Milevksa, já z nedaleka, takže jsme se tam často procházeli. V roce 2011 jsme se na kopci na procházce sešli celá rodina, kochali jsme se, a syn Tomáš dostal nápad, že bychom tam mohli vybudovat nějaký rybník.

Řekl jsem mu, že se asi zbláznil, protože nám tam nepatřil ani metr čtvereční. Syn vystudoval vodní stavby na ČVUT, takže je mu voda blízká, a vždy když s rodinou přijeli, přesvědčoval a přesvědčoval. Takže jsme od toho roku začali skutečně skupovat pozemky. 

Zabralo nám to kolem tří let, v roce 2016 syn vypracoval projektovou dokumentaci a požádali jsme o územní rozhodnutí. To trvalo docela dlouho, protože tam máme sousedku, která se asi bála, že na tom zbohatneme, a všemožně nám to blokovala. Stavební úřad v Milevsku nám ale vždy vyšel se vším vstříc, mám s ním jen ty nejlepší zkušenosti, takže díky nim se věci vyřídily sice v delším čase, ale ku prospěchu projektu.

Dnes je Pod Lipami pět nádrží a jedenáct tůní, chtěli jste navázat na místní rybníkářskou tradici?

Původní záměr byl jiný. Říkali jsme si, že by bylo dobře udělat něco, co po nás zůstane. Máme s manželkou dva syny, oba jsou pryč v Praze, jsme tu sami a chtěli jsme se o něco starat. Až budeme v důchodu, ať máme co dělat. Když jste tam dřív přišel a seděl na kopci nad tím údolím, viděl jste asi kilometr vzdušnou čarou staré sídliště se dvěma mateřskými školkami, viděl jste tam velké písecké předměstí s paneláky. Říkali jsme si, co takhle udělat něco pro ty lidi, aby měli kam chodit. A ono se to povedlo, mateřské školky tam chodí na procházky, seběhnou z kopce a jsou tam, a ze sídliště tam chodí taky hodně lidí.  

Ryby nebyly cíl, z pohledu podmínek dotace ani nesmíte mít intenzivní chov, to jsme nechtěli. Navíc to nejsou pořádné rybníky, mají všechny dohromady 8000 m2. Jsou to malé rybníčky, které bereme jako takové perličky v přírodě, a v průběhu léta ještě ke všemu vysychají. Nemají přítok a vegetace během léta spotřebuje jakoukoli srážku, pokud to není přívalový déšť, všechno to vypije. Nádrže hladinou významně kolísají, takže bychom tam ani moc ryb mít nemohli. Nějaké tam jsou, dotace to podmiňovala, jak paní Burianová říkala, kde nejsou ryby, tam to zaroste vším možným a nežije to. Ryby jsou tam českého původu – kapr, bělice, lín, okoun, candát, štika, žádné dovezené druhy.     

Dotace byla vypsaná na zadržování vody v krajině a s klidným svědomím můžu říct, že to naplňujeme na 100 %. Skutečně, voda nateče, my ji všechnu zadržíme, 6 600 kubíků vody tam zůstane, odpaří se v místě a vrátí se do koloběhu. Umožní kachnám vyvést mladé, mohou tam žít obojživelníci. Dokážou se přizpůsobit snižování hladiny. 

5. nádrž se vám nevešla do rozpočtu, ale nedokázali jste se bez ní obejít?

Je to ve skutečnosti nádrž č. 1, která je v řadě nejdál od silnice. Když stojíte na její hrázi, můžete se vydat nahoru do kopce, kde je velká kolonie zahrádek a kousek dál i první mateřská školka. Výše dotace se odvíjí od nákladů obvyklých opatření (NOO), které definují cenu vybudování vodní nádrže vztaženo na metr čtvereční vodní plochy. 

Nádrž 1 nemá velkou plochu, ale má strašně dlouhou hráz, protože je v nejširší údolní nivě. Spočítali jsme si, že bude hráz drahá jako prase a podle NOO nám na ni nedají ani 50 %. Stáli jsme tam a řešili, co budeme dělat a manželka říká: „ta tam být ale musí, protože tudy sem mají lidi přijít. To je první rybník, který uvidí a který je naláká.” Měla pravdu, tak se nám významně zvýšil náš podíl vlastních zdrojů. Ale udělali jsme to a jsme rádi.

Co jste přeměnou vyvolali?

Zpřístupnili jsme údolí všem a postupně doplnili vybavení, která vyvolala užívání – nainstalovali jsme suchý záchod, máme tam dva odpadkové koše, veřejné ohniště a zpevněnou plochu na parkování u silnice. Údolí začalo žít i proto, že to tam v celé údolní nivě, která je dlouhá 600 metrů, dvakrát ročně sekáme V průběhu roku také děláme mulčovačem každých 14 dnů cestu tam a zpátky, včetně hrází, takže je to krásně průchozí a lidi a pejskaři si to oblíbili na procházky. 

V létě se chodí lidé do prvního a druhého rybníku koupat. Od podzimu do března tam chodí tři-čtyři party otužilců. Každá nádrž má kamenné schodiště, takže víte, co máte pod nohama. Oni ani nechodí úplně do hloubky, jen si sednou na schody, potopí se po krk a jsou spokojení. Teď jsme měli zimy bez sněhu, takže když to zamrzlo, lidi tam bruslili na krásně ledové ploše. Letos jsme tam jednou napočítali 20 zaparkovaných aut. Všechny nádrže byly zaplněné, jen ve trojce mají otužilci vysekanou díru v ledu, tak tam ne. 

Kolik máte práce s údržbou?

Upravovala se celá údolní niva a dnes se celá seká. Po velice příjemných poradách s Agenturou ochrany přírody a krajiny v Českých Budějovicích jsme souhlasili, že to údolí budeme dvakrát ročně sekat – na přelomu května a června a září a října provádíme seče křoviňákem. V agentuře říkali, že když to budeme dělat, příroda se nám odvděčí tím, že zmizí kopřivy a bodláky, nic jiného tam do té doby nerostlo, a že se vrátí luční květena. Paní Burianová, která na to dohlížela, měla naprostou pravdu – vloni, předloni vykvetly blatouchy, zvonečky, sasanky, kohoutky, kopretiny, lomikámen, zkrátka nádhera. A nesmím zapomenout na vzácný kosatec sibiřský, který je u tůně 11.

Údržba nás zaměstnává docela hodně, ale jsme v důchodu, tak to nepočítáme. Jen dvojí sekání nivy zabere asi patnáct dnů od rána do večera. Pak se to ještě šest dnů ve dvou-třech lidech hrabe, sváží a kompostuje. Kdyby se to tam nechalo, tak by z lučního kvítí zase nic nebylo. Manželka vyváží každých 14 dní koše, poctivě to ale předtím roztřídí na recyklaci. Každoročně děláme v únoru lehkou údržbu stromů, aby to trošku vypadalo. Mulčování není zas taková práce, jedete si na čtyřkolce a táhnete za sebou mulčovač, to je všechno, ale taky to zabere dost času.

Máte zpětnou vazbu od lidí, ví, že je to vaše dílo?

Lidi, kteří tam chodí, se s námi dávají do řeči a chválí, že Milevsko konečně něco dělá (směje se). Nedávno jsem měl ale pěkný zážitek při nákupu, kdy za mnou přišel neznámý pán a pochválil mi rybníčky. Děkoval jsem mu a on dodal, že nám nechal napsat poděkování do Milevských novin. My je neodebíráme, tak nám je poslal a ohromně nás tam vychválil. To nás potěšilo a jsme pyšní.

Jak vaše rozhodnutí hodnotíte s odstupem?

Zpětně vidím, že bláznivý nápad našeho syna byl úžasný a udělal bych to znova. Neříkám, že bychom tu měli šířit nějakou osvětu, ale to údolí si to zasloužilo. I lidi. Bereme jako poděkování, že se přestaly objevovat odpadky, jakmile jsme rozmístili odpadkové koše. Jeden kamarád architekt mi k tomu řekl, že prostředí vychovává a měl pravdu. Pěkné prostředí nedovolí normálním lidem chovat se jako pitomci. Naše údolí je toho důkazem. 

V dotačních podmínkách není, že se o to máme starat a sekat to. Máme to tam udržet alespoň po dobu 10 let. To by bylo ale málo, protože by rybníky zarostly orobincem a dalším. Tu údržbu a další věci, které tam děláme navíc, pohání vděčné ohlasy lidí, kteří tam chodí. A jsme rádi, že po nás něco zůstane.  

Green Face 

Tento a další úspěšné případy adaptačních opatření proti klimatické změně najdete na AdapterraAwards.cz