Chtěla jsem si tvořit a být svobodná: Liběna Rochová představuje životní dílo největší výstavou kariéry

Ikona české módy, oděvní výtvarnice a profesorka, ale také tvůrkyně s hlubokou empatií inspirující dekádami úspěšné cesty podle vlastní trajektorie – Liběna Rochová vystavuje v Moravské galerii velkou retrospektivu s názvem Doteky. Nekompromisní důraz na preciznost – jak je pro návrhářku zvykem – ve spojení s minimalistickou architekturou výstavy z pera dcery Magdalény Rochové se postaral o prezentaci na světové úrovni.

Výstava navíc pracuje hned s několika smysly naráz. I proto se architektka výstavy rozhodla prostory s historickými kvalitami obléknout do blílé a zastřít jejich přesné kontury. Příchozí se ocitají doslova ve svébytném vesmíru, kde se soustředí na jediné. „Vytvořila jsem svět mé maminky, chtěla jsem udělat expozici, kde by modely měly správný podklad, aby ten příběh mohly správně vyprávět. Výstava má být snová, bezčasá, má přenést do světa jiných tvarů, hmot. Vestavěla jsem architekturu, která je v podání a formě trochu jiná. Modely z ní mají vystupovat, mají ji dotvářet a souznít se vším,“ vysvětlila architektka Magdaléna Rochová svůj záměr.

Liběna Rochová se řídila stejnou zásadou, jako při navrhování oděvu – buď to bude dokonalé, nebo vůbec. Jestli výstava opravdu vznikne bylo prý do poslední chvíle otázkou. „Magdaléna udělala naprosto výjimečnou expozici a je to přesně splnění mých představ – abych vyprávěla svůj příběh, abyste byli pohlceni také vůněmi, hudbou… Abyste byli vtaženi do mého příběhu a mé tvůrčí práce. Chtěla jsem nádhernou výstavu, a to se podařilo,“ zhodnotila Liběna Rochová uznale. 

Můžeme sice vyčíslit, že tento unikátní kolektivní počin prezentuje bezmála 130 modelů a nespočet skic i fotografií na osmi stech čtverečních metrech, význam výstavy tkví především v její celistvosti. Liběna zde totiž otevírá nejen svou tvorbu, ale i způsob, jakým o ní přemýšlí, jakým nazírá na okolní svět, na kreativu, zodpovědnost značky a na módní odvětví. Kdo má schopnost empatie, dokáže pomocí vystavených modelů, doprovodných textů a audiovizuálního obsahu nahlédnout i pod povrch toho, co je před ním. A přesně takový byl záměr autorky – pozvat ostatní do svého světa, dělit se o své zkušenosti, dotknout se. Podobně jako se oděv dotýká našich těl.

Expozice se mnohých dotkla už před otevřením. „Když jsme to dovezli a můj dar byl vedle v depozitáři a chodili tam studenti – jsem absolventka textilní průmyslovky v Brně –, tak jsem si uvědomila, že to má krásný další rozměr, že studenti zkoumali ty látky, které si troufám říct nikdy neviděli, protože jsou speciálně vyráběny švýcarskou firmou,“ vyzdvihla Rochová, která je zároveň profesorkou na pražské UMPRUM.

Podle slov ředitele Moravské galerie Jana Presse už Rochová v minulosti dostala několik nabídek, které se nakonec ve skutečnost neproměnily. Až nyní. „Když jsem sledovala počiny galerie a vize pana ředitele, tak mi to připadalo jako něco úžasného. Ráno jsem se probudila, v Praze medituji s výhledem na Vltavu, tak si říkám: co já s těma hadrama budu dělat? Pak jsem volala, jestli mi pan ředitel nedá košem, že bych to věnovala všechno, ale to jsem opravdu netušila, co najdeme. Najednou to bylo 130 modelů a 500 položek. Mě samotnou překvapilo, jak se to ke mně do šatny vešlo,“ popsala Liběna Rochová.

Ikonu české módy a držitelku Czech Grand Design oslovila právě snaha Moravské galerie zachovat oděvní historii a vybudovat muzeum módy. „Zjistili jsme, že v Česku není žádná instituce, která by se zajímala o fashion design, že by ho začala sbírat a dokumentovala tak DNA české módy. Tento krok, proč se módě věnovat, vznikl také z historie, kdy Brno bylo považováno za textilní velmoc,“ zdůvodnil Press.

Brno je pro Rochovou nejen rodným městem, ale i místem, kde tráví rodinný život. Kromě brněnské historie jako metropole textilní výroby má ještě jeden rozměr – část tvorby podle návrhů Liběny Rochové tady i vzniká. A to konkrétně v Salonu č4 pod vedením Filipa Vaculíka. „Spolupracujeme od roku 2018, na základě několika doporučení – například po kolekci pro Zoltána Tótha. Na začátku to bylo určitě i příhodným umístěním a možností osobních návštěv salonu, postupně tady toho začalo vznikat víc a víc. Šili jsme společnou kolekci Liběny Rochové podle děl Petra Kvíčaly nebo kapsulové kolekce,“ vyjmenoval Vaculík.

Chtěla jsem si tvořit a být svobodná

Asi nejvýznamnější postava českého oděvního designu inspiruje ostatní nejen výsledky své práce, ale i přístupem. Překážkou jí nebyl ani minulý režim, nezalekla se ani tlaků trhu. Tvorbou ji naviguje intuice, která ji naučila říkat ne. Rochová odmítla několik nabídek mít obchod, je hlasitou kritičkou trendů a konzumerismu. V 90. letech se jako první jela prezentovat do zahraničí, absolvovala několik světových veletrhů a týdnů módy v Paříži a New Yorku. „Móda je nadsázka a hra. Nemám obchod, protože jsem jej nikdy nechtěla. Chtěla jsem si tvořit a být svobodná. Vždy jsem se vnímala víc jako kreatér, a ne obchodník s oděvem, nechtěla jsem být otrokem trendů. Proto mohla být identita značky pro kurátory těžká k vyzdvihnutí,“ předestřela designérka oděvu.

S výstavou Rochové kromě její dcery pomáhali i externí kurátoři a přední osobnosti české módní scény Jan Králíček a Andrea Běhounková. „Liběna hlasitě promlouvá do módní krajiny, ale její značka nemá ucelený rámec typu obchod na Pařížské. Museli jsme celý ten maison (módní dům – pozn. red.) definovat, vytáhnout signifikantní prvky a dát je do souvislostí, bylo náročné pracovat v abstraktní formě a přenést je do prostoru,“ vzpomněl Králíček.

Přestože jsou Doteky retrospektivní výstavou, při výběru modelů se kurátoři rozhodli je neseskupovat chronologicky, což ještě více podtrhne nadčasovost, s jakou Rochová tvoří. „Doporučuji si přečíst i časovou osu, která doplní spoustu důležitých momentů. Po pečlivém zvážení jsme se rozhodli oprostit Liběninu tvorbu o make-up, vlasový styling, doplňky a boty, přestože jsou nedílnou součástí. Pokusili jsme se skrz modely ukázat unikátní moment – jak dokázala nahlížet na tvorbu naprosto moderním způsobem, který my objevujeme až poslední dekádu. Často nepoznáte rozdíl nejen co se týče řemesla, ale i výběru látek, a to i z dob, kdy tvořila s omezeními za železnou oponou,“ podotkla Běhounková.

Oděv jako socha v pohybu

Styl tvorby Liběny Rochové bývá označován různě, ona se sama vnímá na pomezí oděvu a umění. Součástí výstavy jsou kromě hotových děl i její denní zápisky a skicy, které podtrhují způsob, jakým tvoří. Najdete zde zakázkovou i experimentální tvorbu, modely navržené pro Lucii Bílou nebo inspirované tvorbou umělců, také kolekci Pocta sklu, která do oděvu zapojuje pro Česko signifikantní médium a ukazuje, jak lze při designu oděvu pracovat s prolnutím hranic. Rochová často používá spojení, že oděv je socha v pohybu.

A právě v pohybu i v konkrétních kulisách můžete tvorbu Rochové sledovat v části věnované audiovizuální instalaci Jakuba Jahna, který návrhářku s kamerou následuje na každém kroku už od roku 2012. „Mohl jsem ukázat sochu, jak žije, v jakých kulisách. Magdaléna vymyslela prostorový koncept pláten, která jsou propustná a vytváří prostor, kde můžete chodit mezi plátny a ocitáte se uprostřed přehlídky. Máme tam tedy sochu v pohybu, zároveň tam i Liběna mluví – je tam pět momentů, které jsou za mě úplně klíčové,“ shrnul Jahn.

Jeden ze sedmi sálů výstavy vyzdvihuje ještě další důležitý rozměr – ten citlivý. S kolekcí Doteky se Rochová podílela na pomoc nadaci Debra, která pomáhá lidem s tzv. nemocí motýlích křídel. Nevyléčitelné onemocnění kůže významně stěžuje pacientům každodenní život, i tak všední záležitosti jako oblékání působí překážky. A právě v této souvislosti nabírá pojmenování kolekce i celé výstavy Doteky dalšího významu.

Rozsáhlá, z řemeslného, výtvarného i vizuálního hlediska významná expozice bude v Uměleckoprůmyslovém muzeu do konce srpna 2027.

369536963697370137123698371336993700371437253702372437033711372337263727370637163707370837093710372137223715371737183719372037053704