Chtěl jsem herce zobrazit jako malé postavičky z počítačové hry, ptačí perspektiva je úplně jiný pohled na divadlo, říká fotograf Michal Zahornacký
- 14. října 2025
- Rozhovor
- autor: Eliška Ard
- Foto: Eliška Ard
Pokud jste si už stihli v brněnských ulicích všimnout vizuálů činohry brněnského Národního divadla pro nadcházející sezónu, možná zaujaly vaši pozornost. Jsou totiž docela jiné než kterékoliv předchozí. Jejich autor, slovenský fotograf Michal Zahornacký, má ve zvyku dívat se na svět po svém. A činí tak i skrze hledáček. Často a rád s fotkou například balancuje na hraně grafiky nebo iluze. Při hledání svého rukopisu objevil několik zajímavých technik a v kombinaci s darem pro vizuální vyprávění se stal vyhledávaným především mezi známými hudebníky. V rozsáhlém rozhovoru jsme se Michala Zahornackého ptali na spolupráci s divadelníky, jeho konceptuální uchopení fotografie nebo nedávnou cestu do Kolumbie, kde prezentoval výsledek i filozofii své práce.
Kdy vznikla tvoje vášeň pro zachycování reality a jak se vyvíjela?
Ta cesta začala v roce 2012, kdy jsem si jen tak koupil foťák na výlety s kámoši a tak. Nějakou náhodou jsem se přihlásil i na weby, kde lidé zveřejňovali fotky, a začal jsem objevovat, co všechno se s fotkou dá dělat. A začal jsem experimentovat. V podstatě to byla náhoda. Od malička jsem měl potřebu něco kreovat, tvořit, hodně jsem kreslil, když jsem byl malý. Potom jsem šel směrem ke sportu, a pak mě focení zase vrátilo k tvoření. Začal jsem zkoušet, co se všechno dá s fotkou dělat, jak se dá využít, abych mohl něco sdělit – to přišlo až časem. Ze začátku to byla v podstatě vášeň vidět věci jinak.
Letošní kampaň pro činohru NdB, kterou jsi fotil, je také velmi jiná – ať už v rámci vizuálního stylu brněnského divadla, nebo v rámci zobrazování divadelních představení celkově. Jak se vyvíjela tato spolupráce?
Hledal jsem možnosti, kde se realizovat. Tím, že vytvářím inscenovanou studiovou portrétní fotografii, jsem se chtěl angažovat v divadle. Tam všechny tyto věci jsou: kostýmy, dramatické světlo, kulisy… Takže představu jsem měl jasnou, proaktivně jsem začal přemýšlet, kde a jak, a oslovil jsem Národní divadlo Brno a HaDivadlo.
Já už jsem měl jasnou představu, co jim chci nabídnout. Už před asi dvěma lety jsem začal fotit sérii z ptačí perspektivy, která je vidět i na těch plakátech. Už tehdy jsem si představil, že by to mohlo fungovat v divadle úplně geniálně. Co bylo ale super – přišel jsem za nimi s vícero nápady a jsem rád, že jsme se nakonec dohodli a oni schválili právě tento. Od začátku jsem cítil důvěru a měl volnou ruku.
Studoval jsem co měli předtím na plakátech, já jsem se chtěl v mých fotografiích soustředit víc na obsah her. V tom jsme se myšlenkově shodli. A tím mým stylem fotografie, který jsem nabídl, dokážu v té fotce ukázat, o čem ta hra je. Nainscenuji situaci, která vyjádří hru celou. Čekal jsem na anotace her, chtěl jsem vědět, o čem to bude, vše jsem si studoval a na základě toho jsem se snažil vytvořit každý jeden plakát. Když se na něj podíváš po představení, tak ti to celé zapadne. Je to ale úplně něco jiného, než v divadle měli doteď.
Zmínil jsi přípravu na focení, co samotný proces focení? Jak to vznikalo?
Já se ještě vrátím k technické stránce. Tento styl fotky se mi hodí na divadlo právě proto, že já jako fotograf chci něco ukázat divákovi, a ta ptačí perspektiva je úplně jiný pohled. Tím, že se díváme shora, ztrácí se horizont. Jakákoliv plocha může působit nekonečně. Když někoho vyfotím shora, můžu tu plochu udělat jakkoliv velkou. Dosud byla v divadle zachycovaná spíš individualita – daný herec, který tě jakoby zve do toho divadla. Mým záměrem bylo herce zobrazit jako malé postavičky z počítačové hry, aby to působilo až na hraně fotografie a grafiky. Stále je to fotografie – fotka je reálná, stíny jsou reálné, tak, jak to bylo. Jediné, s čím jsem manipuloval, je ta čistá plocha kolem, jinak je to fotka. Líbí se mi na tom, že ta čistota fotky neodpoutává pozornost a člověk se soustředí buď na kompozici, nebo na kostýmy, na děj…
A když se vrátíme k tomu procesu – jedna věc je představa, ale realita často může být odlišná… Já osobně bych měla obavu, do jaké míry se bude výsledek mé představě blížit.
Já jsem naopak, jak jsi říkala, že by ses toho bála, já jsem si to extrémně užíval. Já to miluju. Příprava focení trvala určitě víc než dva, tři měsíce. Jak jsem říkal, studoval jsem ty hry, vybíral jsem, který moment ukážu na té fotce, aby vyjadřovala celý děj. Potom jsem vymýšlel, co budou mít herci oblečené – šel jsem do divadelního skladu kostýmů, kde jsme vybírali oblečení pro konkrétního člověka a konkrétní hru. A taky jak to bude ladit, aby všech osm premiér fungovalo spolu jako série. Abych je teoreticky mohl seskupit na jeden velký plakát, takže už dopředu jsem přemýšlel, jakých barevných tónů se budu držet, jaký styl oblečení použiju...
Potom jsem byl vybírat rekvizity, to jsem byl jak v Disneylandu – byl to obrovský sklad, kde bylo všechno možné. Tam se ještě někdy vrátím, to bylo geniální (smích). Povídal jsem asistentce uměleckého šéfa, aby mě tam zavřela na týden s herci a uděláme z toho rovnou knihu. Všechno jsme to testovali, byl jsem si vybrat, z jakého balkonu to budu fotit, aby ta perspektiva seděla, plochu, aby nám pokryla celé pódium. Aby se s tím pak dobře pracovalo.
Od začátku ta spolupráce byla perfektní. Řekl jsem: potřebuji padesát párů bot, černé a hnědé, v podobném stylu. Sehnali. Potřeboval jsem balíky novin na fotku – sehnali všechno, co jsem potřeboval. V podstatě celá příprava byla dlouhá, ale samotné focení trvalo pět minut. Každá ta jedna hra byla tak nachystaná, že už jsem jen řekl herci, kde a jak bude, vyběhl jsem na balkon a cvak cvak, bylo to. Herci jsou zvyklí, že se fotí několik hodin denně, a byli sami překvapení, že: „To už bylo všechno?“ Ještě jednou chci poděkovat celému týmu NdB.
Bez horizontu můžu naskládat těchto panáčků, kolik chci
A odkud se vzala tahle záliba fotit z ptačí perspektivy?
Když jsme byli na dovolené, bydleli jsme blízko pláže s výhledem na ulici, kde lidé přicházeli na tu pláž, a vždycky ráno jsme byli v takovém úhlu, že tam super svítilo to slunko a házelo i pěkný stín. A oni už byli blízko pláže, takže nosili všelijaké nafukovačky a barevné věci, a já si říkám: to vypadá skvěle, to si musím vyfotit. Tak jsem vyfotil jednoho, dva a říkám si: to udělám, poskládám je vedle sebe. Tím, že jsem z té správné perspektivy a mám možnost plochy bez horizontu, tak tam můžu naskládat těchto panáčků, kolik chci. No a tak jsem každé ráno mezi devátou a desátou, aby seděl úhel stínu, nenápadně z okna fotil lidi, kteří šli na pláž. Tam to vzniklo.
Ale to není jediný styl, kterému se věnuješ. Zvládl bys nějak charakterizovat svou tvorbu celkově?
To je těžké, asi bych to shrnul tak, že rád fotím lidi. Nefotím krajinky. I když se mi takové fotky líbí, tak se v tom neumím najít. Vždy v mojí fotografii figurují lidé. Po dobu covidu jsem fotil paneláky, kde sice ti lidé nebyli, ale byl to jejich odraz – je to fotografie lidí bez lidí. Byla to architektura, ale figuroval tam člověk, bylo to cítit.
Potom mám ty křivené portréty přes vodu – stále pracuji s lidmi, těžko se mi to definuje. Mám pocit, že na to nemám odpověď, ale jsou to vždy lidé.
Možná se zeptám z jiného úhlu – co za momenty v tobě vzbuzuje touhu je zachytit?
Je to moment něčeho, co mě nadchne, nasere… Kdy byl například covid, lockdown, všechno bylo zavřené, nemůžeš ven, všichni seděli doma, a tak jsem byl prostě nasraný, že nemůžu fotit lidi. Nemohl jsem do ateliéru, mezi lidi. Snažil jsem se odpočívat, ale začal jsem se nudit z toho, že nefotím. Bydleli jsme na sídlišti, kde bylo hodně paneláků na kopci, tak jsem je stále sledoval a říkal jsem si, že jak jsou tam jeden na druhém, to je přesně to, jak se cítím. Ale přece nejdu fotit architekturu. Tak jsem se na to díval dva týdny, pak jsem si řekl: já to zkusím. Vyfotil jsem to, dal dohromady a úplně wow. Tak jsem začal chodit po sídlišti a fotit domy.
Mně to zní, že to celé pojí třeba emoce, kterou to v tobě vyvolává…
Asi ano. V poslední době si toho všímám, že se věnuji i dokumentární fotografii, stále teď nosím foťák s sebou v kapse. A jsem spokojený s některými fotkami a situacemi, co jsem zažil, které bych bez foťáku zachytit nemohl. Skládám si takový dokument, takový everyday life projekt. To stejné, když jsem byl teď v Bogotě v Kolumbii nebo na dovolené, tak jsem měl stále u sebe foťák a fotil jsem – a jsem úplně rád, protože teď, když se na ty fotky podívám, tak tu atmosféru mám zachycenou. Vrátím se emocí nazpět.
Zmínil jsi, že jsi s těmi fotkami z poslední doby spokojený, tak se možná ještě zkusím zeptat, co je pro tebe ta dobrá fotka?
To je těžké – v tom momentě je většina nových fotek dobrá. Potom je otázkou, jestli dobrou zůstane. Jsou fotky, které mám rád i po deseti letech, ale jsou takové, u kterých si povím: ok, tehdy jsem byl nadšený, teď jsem je už možná přerostl. Nové fotky jsou vždycky super, mám z toho extra pocit, miluju fotit. Pro mě to není práce, ale zábava. Snažím se vždy, aby to bylo dobré. I když to nefunguje, tak se snažím udělat vše proto, aby to nakonec bylo dobré, neumím to odfláknout – tak jsem nastavený, že to musím dělat do té doby, než budu spokojený.
Když se podíváme na proces focení, která z jeho částí tě nejvíce pohání fotit dál? Někteří si užívají postprodukci, někdo zase čistě focení – co na tom baví a naplňuje tebe?
To je otázka, nad kterou jsem přemýšlel, není to ani tak dávno. Ještě se asi vrátím k té Kolumbii. V Kolumbii jsem měl výstavu a přednášku na vysoké škole, snažil jsem se studentům povědět o svojí práci a projektech a chtěl jsem jim předat nějakou povzbudivou myšlenku o tom, co vlastně pro mě znamená fotografie a celý ten proces, na který ses ptala.
Přišel jsem na to, že ten proces je pro mě to nejvíc. Když se to vymýšlí a tvoří. Až je to vyfocené, to je třešnička na dortu – wow, super, a taky wow, super, pokud se to líbí ještě někomu jinému. Ale já v momentě tvorby nevnímám čas, nevnímám nic, soustředím všechnu energii a obrazně řečeno se cítím jako dítě, které si hraje – to je nejvíc. To jsem jim chtěl povědět: ať si užívají moment tvoření, ať nepřemýšlí nad tím, jestli to bude někde vystavené – na to ať se vykašlou.
Pokud se podíváš na život fotografa, focení tvoří malé procento. Musíš fungovat na sociálních sítích, musíš se prezentovat, psát maily…
Když jsi skládal přednášku o své tvorbě, jaké bylo ohlédnout se a podívat se na ni třeba i očima někoho zvenčí?
Předělával jsem to asi patnáctkrát… Snažil jsem se to napsat tak, aby, když to někdo poslouchá poprvé, jej to zaujalo. Aby to od začátku bylo o kreativitě. Představil jsem tři moje projekty – Close, Kartoon a Curves, takové největší, co jsem dělal. Šlo o to ukázat, jak se dá emoce, kterou jsem měl, přetavit do něčeho kreativního, navíc různým způsobem. Jsou to úplně tři rozdílné projekty, ale zase je to o člověku a vyjádření nějaké emoce. Ukazoval jsem jim výsledné fotky, ale i zákulisí. A to bylo vlastně to – pohled na studenty, jak to sledují s otevřenými ústy… A co mě překvapilo a zároveň potěšilo, bylo, že měli strašně moc otázek, ještě hodinu jsme si povídali.
Byl jsem tam i na jiných přednáškách od jiných fotografů a vždy se to publikum hodně ptalo, na což nejsem ze Slovenska ani z Čech zvyklý. Jako by se lidé báli ptát nebo si mysleli, že se budou ptát hloupě. A tam se ptali na úplně cokoliv a bylo to super.
A který projekt jsi tam jel vystavovat?
Měl jsem tam projekt Kartoon. Je to vizuální projekt, který si hraje s divákovou percepcí a má vytvořit optickou iluzi použitím lidského těla a kartonu. To si vlastně i oni vybrali. Předtím jsem to nevystavoval a teď to jelo rovnou na tak velkou výstavu – bylo to úžasné. Celý ten výlet.
V souvislosti s tímto projektem mě napadá otázka: máš raději černobílou, nebo barevnou fotku?
Mám období. (smích) Někdy mě nadchne, že jdu dělat barevné věci. Podle mě to ale i záleží, co fotím. Ty křivené portréty, co dělám přes vodu – tam mi strašně sedí černobílá, ale začal jsem barevnými. Začátek byl až skoro pastelový, teď je to čistě černobílé. Kartoon se barevně ani nedá fotit a streetové fotky fotím barevně – to si zas neumím představit černobíle. Mám rád oboje.
Byl to vlastně nějaký můj protest proti dokonalosti
Jak poslouchám o tvé tvorbě, přijde mi, že hodně pracuješ v ucelených rámcích, projektech a sériích… Přemýšlíš o své tvorbě takto od začátku, nebo ty soubory vyvstávají postupně?
To záleží. Například, když se vrátím k projektu Close, k těm panelákům… Nenapadlo mě, že budu fotit sérii. Byla to jen pocitová fotka, kterou jsem v hlavě vizualizoval – že takhle se cítím a tohle vyfotím… Až když jsem to vyfotil, tak jsem si řekl: tohle jdu dělat, to je bomba. Ale někdy už dopředu přemýšlím nad projektem, protože nedokážu obsáhnout v jedné fotce tu myšlenku, potřebuju to rozvít do vícero fotografií. Pokaždé se mi to líbí, když to není jen jedna fotka. Častokrát může být jedna fotka jen náhoda, když je to ucelené, tak víš, že to má nějakou hodnotu.
Tvé fotky jsou hodně originální i technikou, můžeš přiblížit, jak vznikají nápady jako iluze pomocí kartonu a podobně?
Snažím se hledat nějaký můj rukopis. Samozřejmě sleduji fotografie světových autorů a vidím, jak se to dá posouvat. Originální je asi silné slovo, ale snažím se přemýšlet nad tou technikou a formou tak, aby to přineslo něco nového. A hodněkrát se mi stane, že objevím, že už to někdo udělal – třeba už v roce 1954. Ale snažím se hledat nové techniky a způsoby svícení, chci tomu dát něco svého. Nebude to nic ve stylu: zavolám si hezkou dívku do ateliéru a vyfotím pěkný portrét a wow, je to pěkný portrét, protože je pěkná ta dívka… Takových fotek jsou miliony.
Snažím se rozbít tu krásu. Proto vzniklo Curves. Tehdy, v roce 2019, jsem byl strašně otrávený z portrétních fotografií, co vznikaly. Všichni měli co nejdokonalejší modelky, pěknou tvář, co nejsymetričtější rysy, pěkný úsměv, všechno musí být tip top, a úplně mi to lezlo na nervy. Předhánějí se v kráse modelek – a ta fotka je kde? O co tady jde? A v té době jsem se zajímal o Picassa, jak on začal malovat své portréty, a říkal jsem si: já to chci taky nějak rozbít. Byl to vlastně nějaký můj protest proti dokonalosti, hledal jsem způsob, jak to narušit.
Dlouho jsem přemýšlel, zda použít vzorované sklo, a potom mě napadlo, že voda by mohla být ten způsob. Když jsi v bazéně, tak vidíš, že člověk vypadá trošku fluidně. Potom bylo zajímavé hledat cestu, jak to udělat, aby to fungovalo. To byl dlouhý proces, než jsem přišel na to, jak to dovést do té podoby jako teď. Byl tam problém, kde tu vodu mít, nechal jsem si vyrobit akvárium na míru, zkoušel jsem to i s reálným člověkem, ale to moc nefungovalo. Člověk působením gravitace působí jinak, hůř se taky manipuluje se světlem. Tak jsem si řekl, že prvně udělám ten „dokonalý portrét“, vytisknu jej, a pak až to budu křivit pod hladinou. Tam to celé začalo… Vytvořil jsem proces, který jsem nikde neviděl, a to jsem si to i hledal.
Největší sranda je, že ta voda je nepředvídatelná a já nedokážu udělat dvě fotky stejně, protože ty vlny se vždy hýbou jinak. Milimetr, kdy je hladina výš nebo níž, roztahuje tělo jinak. Je to focení o náhodě, vyfotím opravdu hodně fotek. Křivím to rukama, hýbu s vodou, kapu na hladinu, potom vyberu tu, se kterou nejvíc rezonuji.
Mluvíš o tom, že si často hledáš různé techniky dalších fotografů, jak se díváš na tvorbu v době, v jaké se nacházíme, kdy můžeš na pár kliknutí vidět spoustu inspirace od ostatních, ale také vlastně zjistit, že někdo na druhé straně planety dělá něco hodně podobně?
Nehodnotím to nijak negativně. Nesleduji to kvůli inspiraci, ale spíš kvůli přehledu. Sleduju svoje oblíbené autory a jak to posouvají, vysloveně se snažím nejít jejich směrem, ale rád sleduji vizuální věci, rád sleduji i malbu – to nemusí být ani fotka. Taky se mi stalo, že jsem přemýšlel nad něčím a pak jsem našel, že už to někdo dělal, a je to vlastně tak dobré, že už to ani nechci zkoušet. Ale to mi nevadí. Všeobecně to beru tak, že je fajn to vidět, dokáže tě to posouvat, když vidíš, co všechno se dá vymyslet. Dává to prostor na hlubší přemýšlení.
Co dalšího tě čeká v nejbližší době? Třeba nějaká další výstava?
Výstava už ne, tento rok byly čtyři, takže si říkám, že to docela stačí… (smích) Chci se vrátit k projektu Curves a chtěl bych na tom zamakat, hledám nové techniky, jak to posunout dále, abych mohl vytvořit knihu. Tento projekt fotím od roku 2019, už několik let. Teď jsem z toho nadšený, takže se budu věnovat tomu.
Michal Zahornacký je slovenský vizuální umělec a fotograf. Ve fotografii se zajímá především o techniky a objevování šíře jejich možností, focení bere také jako prostor ke sdělení a kreativnímu vyjádření emocí. Zároveň do snímků rád zasahuje, ať už při jejich tvorbě nebo později, pokaždé ale bez použití digitálních technologií. Zahornackého fotografie byly k vidění na výstavách po celém světě i na několika mezinárodních soutěžích. Spolupracuje také s mnoha hudebníky a umělci nebo s kulturními institucemi.
