Rodný dům vozíčkářky se promění v chráněné bydlení. Podařilo se nám něco krásného, říká architektka Veronika Jilčíková

Prosinec 09, 2021 | autor: Jan Gerych | Foto: Domov pro mne, z. s.

Díky neziskovce Domov pro mne bude mít Marie Blažková a další čtyři hendikepovaní možnost žít aktivně a podle svého. Jaké byly peripetie projektu a jak se u nás staví bezbariérově, jsme se zeptali architektky.

 

BRNO Je zcela odkázaná na invalidní vozík a pomoc druhých, přesto chce žít aktivně a podle svého. Organizace Domov pro mne jí to umožní a přispět můžete i vy. Rodný dům těžce postižené Marie Blažkové se během dvou let promění v chráněné bydlení. Samostatnou domácnost i potřebnou péči osobních asistentů nabídne celkem pěti klientům. Projekt s rozpočtem 18 milionů podpořila Evropská unie, tři miliony ale musí organizace sehnat vlastními silami.

Brněnská organizace Domov pro mne se věnuje pomoci lidem s hendikepem už 16 let, rekonstrukce starého domu v Brně-Černovicích na chráněné bydlení je pro ni ale historickým počinem. Realizovat ho může díky podpoře Integrovaného regionálního operačního programu (IROP) Evropské unie. „Náklady projektu se rovnají ročnímu rozpočtu celé organizace, jde proto opravdu o velkou věc. Jsme ale rádi, že umožníme nejen Marušce splnit velký sen o samostatném a svobodném životě,“ komentuje Jarmila Vokálová, výkonná ředitelka Domova pro mne.

Úvodní fázi nezbytného papírování má Domov pro mne za sebou. Po úspěšném odkupu domu bude následovat výběr vhodné stavební firmy. V třípatrovém řadovém domě bude nutné udělat opravdu hodně změn. Výsledkem budou tři samostatné domácnosti doplněné o zázemí pro asistenty. Bytové jednotky v prvním a druhém patře nabídnou vždy dvěma klientům soukromý pokoj a sdílenou kuchyň s koupelnou. Pokoj v podkroví, ve kterém si jako malá hrála, má rezervovaný právě iniciátorka nápadu Marie.

Chráněné bydlení je pro osoby s tělesným postižením často jedinou šancí na samostatný život. Kombinuje totiž možnost soukromí a svobody v rozhodování a zajištění finančně dostupné péče. „Odstěhovat se do vlastního bytu je pro dospělé klienty s vysokou potřebou dopomoci většinou nereálné. Jsou tak často odkázáni na péči stárnoucích rodičů nebo odcházejí do ústavních zařízení. V chráněném bydlení jim zajistíme potřebnou péči osobních asistentů ve dne i během noci, o náklady na domácnost se rozdělí,“ vysvětluje Jarmila Vokálová a dodává, že Domov pro mne má s fungováním chráněného bydlení pozitivní zkušenosti. V Brně-Bohunicích provozuje dva bezbariérové byty pro čtyři klienty.

Po chráněném bydlení je dlouhodobě vysoká poptávka, přesto je počet zařízení napříč republikou velmi malý. Například z 28 registrovaných služeb v Jihomoravském kraji jsou pro tělesně postižené určeny pouze tři. „Úraz nebo nemoc obrátí život naruby bez varování. Je proto potřeba vytvořit takové podmínky, aby i lidé s těžkým tělesným postižením mohli žít běžně doma. Jsou to lidé, kteří chtějí žít aktivně, podle svého, ne mít určenou večerku, jídelníček a denní program. Rádi bychom naším projektem na nedostatek podobných služeb upozornili a také ukázali, že lze najít řešení,“ uzavírá Vokálová. S příběhem Marušky i celého projektu se lidé mohou seznámit na webu cihlukcihle, kde také mohou pomoci vybrat poslední chybějící tři miliony korun.

Foto Veronika Jilčíková

 

Architektonická skupina Veroniky Jilčíkové se zaměřuje na drobnější architekturu s lidským přístupem a kontaktem. „Dělám od interiérů, přes bytové domy, po developerské projekty, kde se zabývám urbanismem. V interiérech se to pohybuje od běžných, po luxusní kanceláře, stejně tak v bytové výstavbě je to někdy výzva udělat co nejekonomičtěji celou garsonku, jindy luxusní vilu s neomezeným rozpočtem. Mám extrémně pestré portfolio, takže zakázka pro klienty se specifickými potřebami mi do toho tak zapadla, že jsem to brala skoro automaticky. Když jsem pak ale viděla paní Vokálovou, jak je pro to nadšená a dělá to ráda, tak pro mě ta práce byla radost,” vzpomíná architektka.  

Přestavba domu na Štolcově ulici nebyla pro Veroniku Jilčíkovou první práce pro Domov pro mne. Má za sebou úspěšnou úpravu zmíněných panelákových bytů v bezbariérové bydlení a klubovnu organizace v centru města. „Byli jsme tam úspěšní, efektivní a podařilo se to dotáhnout i ekonomicky. Oslovovali jsme české dodavatele, aby dali dobré ceny, bralo se to sponzorsky ze všech stran. Zkušenosti s hendikepovanými a specifickými požadavky jsou k nezaplacení. Rychle jsem to zúročila, už jsem věděla, co potřebujeme, tak mě opět oslovili,” dodává architektka Jilčíková.

„Aby to bylo vůbec realizovatelné, muselo se jít cestou získání dotace a muselo to jít rychle a efektivně. V té době se doufalo, že kdyby se to stihlo v očekávaném termínu, tak by tam s Maruškou mohla bydlet i maminka, splnily by si svůj sen. I v době zaměřování a vymýšlení, u všeho byla Maruščina maminka. To bylo příjemné, když člověk vidí, pro koho to dělá.”

„Dotace nám vyšla s výrazným zpožděním, takže se teď finišuje realizační projektová dokumentace, aby se dalo vyhlásit výběrové řízení na dodavatele stavby. V době, kdy jsme tam chodili, byla Maruščina maminka v podstatě samostatná, ale průběžně se začala výrazně zhoršovat. I díky stavebním návštěvám při zaměřování a konzultacích na místě jí paní Vokálová zařídila pečovatelskou službu, protože viděla, že už by ji potřebovala. Starší lidé si o to ne vždy řeknou a někteří skromní nemají potřebu zatěžovat své okolí svými starostmi. Tak jsem z toho měla dobrý pocit, že jsem do takového projektu zapojená, že jsem viděla, jak to zafungovalo. V tuto chvíli už je ale v nějakém pečovatelském domě.”

Vyjádření úřadů si vyžádalo osobní nasazení jak architektky tak ředitelky Domova pro mne. Třeba odbor územního plánování se tehdy vyjadřoval běžně skoro až po roce. Paní Vokálová také vstoupila do jednání se sousedy. „Každý ale věděl, že jde o dobrou věc, tak se procesy podařilo urychlit a do pár měsíců jsme měli všechno pokupě. Chtěli jsme z toho místa dostat maximum možného. Cílem bylo také nezasáhnout zásadně do statiky domu a aby to mělo hlavu a patu. Dnes je možné všechno, ale hlídali jsme poměr ceny a výkonu, a aby to bylo efektivní,” shrnuje Veronika Jilčíková.

Co je potřeba pro chráněné bydlení z pohledu architekta?

Základ je bezbariérovost. Když jste vstoupili do domu, šli jste nejdřív dolů, pak zase nahoru a pak teprve navazovalo schodiště. Ze všeho nejdřív se musí přizvednout podzemní podlaží, aby zůstala v normě světlá výška a abychom schody a výškovou úroveň nahradili rampou. Další důležitý bod bylo umístění výtahu. Přišlo nám škoda jej dávat do zahradního traktu, kde je nádherný výhled na Brno a nechtěla jsem škodit sousedním objektům. Chtěla jsem, aby byl výtah ekonomický, nehlučel, nebyl zbytečně daleko, aby člověk nemusel projít vždy celým domem, než se k němu dostane. 

Naskytlo se využití vnitřního prostoru, měli jsme šikovného statika, který ověřil, že tam skutečně může být. V ten moment už nebylo moc co řešit. Dům je relativně úzký, nosná zeď je pod úrovni hřebene a hned vedle ní, v místě koupelen je nová výtahová šachta. Pro potřeby hendikepovaných jsem koupelny sloučila s toaletami, prostor je u fasády do zahrady, je s přístupem denního světla a větratelný. Původní koupelny jsme tak mohli využít pro výtahovou šachtu. Výtah se sice otevírá přímo do bytu, ale dnes se dají naprogramovat tak, že se v daném patře nemusí otevřít, pokud si budou obyvatelé přát úplné soukromí.  

Měli jsme nosnou kostru bezbariérového přístupu, sociální pracovníci budou stejně používat schody, protože je to rychlejší. Dělat výtah a takové zásahy jen na dvě patra nedává smysl, bylo bez diskuze, že  využijeme v maximální podobě i podkroví. Zvedlo se to do ulice a udělalo se to taky velkorysé, aby lidé, kteří nevycházejí každodenně ven, tam alespoň viděli. 

Pak už následovala běžná architektonická práce. Skýtá se tam krásný výhled na Brno, tak ať jej mají i z kuchyně a od jídelního stolu. Chtěla jsem tam udělat i něco navíc, tak jsem pro obsluhu, která tam tráví čas, vymyslela vestavbu do půdního prostoru, kterou lze vylézt až na střechu a trochu se tam nadechnout. 

Jsou nějaké další požadavky na bezbariérovost, které si člověk bez omezení hned neuvědomí?

Jako architektce mi přišla výzva udělat kuchyňskou linku, kde dnes bývá základní úložný prostor v širokých zásuvkách. Lidé na vozíku je tam mít nemůžou, protože se tam potřebují právě s vozíkem zasunout. Jsou různé triky, jak tyhle úložné prostory nahradit, třeba v Černovicích jsme to řešili kontejnerky na kolečkách. Jsou mobilní a mohou posloužit i jako odkládací plocha. Potom se řeší různé výsuvné desky, pod které může vozíčkář zajet. Na Štolcově je jedna kuchyň řešena tak, aby si tam mohl hendikepovaný sám uvařit, ta druhá už počítá s asistencí. 

V interiéru je pro hendikepované důležitá taky obsluha vypínačů a zásuvek, mají úplně jiné potřeby. Při návrhu pro služby typu chráněného bydlení se řešily kamerové systémy, aby byl člověk ve vizuálním kontaktu. Nejde o nějaké špehování, mohou si to vypnout a zapnout. Mohou si hlavně zavolat a názorně ukázat, co se jim stalo a požádat o pomoc. S tím jsem se nikdy nesetkala. Pro běžného uživatele jsou kamery v interiéru spíš nepřijatelné, tady jsou naopak velkým pomocníkem. 

Týká se to taky dispozičního uspořádání od koupelny po kuchyň. Taky je potřeba brát na zřetel povahy materiálů, protože je rozdíl, když do zdi drcnete loktem nebo vozíkem. Je proto nutné v případě některých komunikačních koridorů volit takové způsoby ošetření, aby to bylo pěkné i v nějakém časovém horizontu. Při řešení bezbariérovosti je důležitá i výška parapetů u oken. Všude jsem snížila parapety, máme jiný úhel pohledu, když stojíme nebo sedíme na vozíku.   

Jak je to v současnosti u nás s bezbariérovostí?

Denně se setkávám s problémem u rodinných domků. Jsem zastánkyně alespoň bezbariérových přízemí. Nejenže nikdo neovlivníme, co bude za 20 let, a že ještě můžeme být rádi za bezbariérový přístup. I běžné zranění při sportu nebo operace vás může úplně odříznout. Teď jsem se stavaři narazila, že správně podle české legislativy by měl domek stát na 15 centimetrovém schodku.

Když jsme dělali developerské projekty, tak je máme na rovině. Člověk si to musí obhájit a vyřešit odvodnění a jsou tam některé věci, které musíte dotáhnout. Pokud bych ale do puntíku měla splnit českou legislativu, tak bezbariérovost možná není. Přece si tam nebudete dělat rampu, na které uklouznete, když bude mrznout. Uděláte si tam schodek. Ale moje babička, která má 96, by tu bezbariérovost potřebovala a rampa není řešení. Je potřeba to dělat tak, aby to dávalo smysl.

Je pro vás práce pro hendikepované něčím výjimečná, nebo jde jen o jednu ze zakázek?

Když běháte po úřadech a děláte jen tu projekční činnost, to papírování, tak i když se s klienty potkáte, řeknete si jen, jestli „dobrý". Tady, když se to medializovalo a byli jsme tam pohromadě, jsem si uvědomila, že se nám podařilo něco krásného. Už si přeji, až budeme  chodit na stavbu a budeme kontrolovat, jestli nám to dělají dobře. 

 

Příběh Marie Blažkové a jejího rodného domu najdete na cihlukcihle.cz, kde také můžete podpořit jeho dostavbu na chráněné bydlení, aby mohl být opět jejím domovem.

 

O Domově pro mne

Domov pro mne, z. s. je nestátní nezisková organizace, jejímž posláním je pomáhat lidem se zdravotním postižením žít běžným způsobem života.
Od roku 2004 pomáhají dětem i dospělým se zdravotním postižením překonávat každodenní překážky běžného života, aby mohli žít kvalitní život a začlenit se do společnosti. V současnosti jsou jedním z největších poskytovatelů sociální služby osobní asistence v Brně. Dále provozují sociální službu chráněné bydlení určenou osobám s těžkým tělesným postižením. Vedle toho realizují za vydatné pomoci dobrovolníků zážitkové pobyty pro děti a dospělé s postižením a také příměstské tábory pro děti a mládež. Nově pořádají zájmové kroužky pro děti a mladé do 26 let. Dlouhodobým cílem je podpora rozvoje komunitních služeb, které umožní lidem i s těžkým handicapem žít aktivně ve své vlastní domácnosti v blízkosti rodiny a přátel.

Autor: Jan Gerych

Nastavení ukládaní cookies

Používáme cookies k personalizaci obsahu a reklam, k umožnění funkcionalit sociálních sítí a k analýze provozu webových stránek. Informace o provozu a užívání webových stránek Vámi jsou sdíleny s našimi sociálními sítěmi, reklamními a analytickými partnery, kteří je mohou kombinovat s dalšími informacemi, které jste jim poskytli nebo které o Vás sesbírali při užívání jejich služeb.

Vlastní

Vlastní nastavení cookies