Chci nadchnout místní, kteří si myslí, že tam mají všechno hnusné, říká Adam Štěch k Festivalu Design Ústí

ÚSTÍ NAD LABEM – Mezi 20. březnem do 6. dubnem přinese Festival Design Ústí slavné i méně známé příběhy z Ústeckého a Karlovarského kraje týkající se designu a užitého umění. Obsáhne od tradice lokálního průmyslu a řemesla, přes designérské přístupy v architektuře, až po práci současných tvůrců, kteří severní Čechy považují za své rodiště. Architekturu výstavy zajišťují Matěj Činčera a Jan Kloss, grafiku vytvořil Přemysl Zajíček a kurátor je teoretik designu Adam Štěch, jehož jsme se při té příležitosti zeptali víc. 

Učíte na ústecké Fakultě umění a designu, z regionu taky pocházíte, zjevně jej znáte. Dům umění Ústí nad Labem vyzdvihuje své město jako průmyslově vyloučené, festival oproti tomu odkazuje na kolébku českého průmyslu a tradičních kreativních dílen a jejich renesanci. K jaké tradici se ohlížíte?

Ohlížím se k různým příběhům ať už z historie nebo současnosti toho regionu, které mají něco společného s historií průmyslu, nebo jeho současnou obnovou v některých kreativních oborech, nebo s řemesly, které se tam odehrávaly, nebo architekturou, která během 20. století vznikala a dnes je možná trošku pod nánosem úprav a zubu času. Nedívám se na to úplně akademickým způsobem, ale spíš osobním pocitovým. Výstava je inspirativní mozaikou různých příběhů od úžasných motocyklů značky Čechie, neboli Böhmerland, které se vyráběly v Krásné Lípě a dnes patří ke sběratelským raritám, po interiéry různých brutalistických staveb třeba v Ústí nad Labem nebo Žatci. Naše výstava není důkladná analýza stavu designu, potažmo průmyslu v regionu, ale vybírá si střípky, fragmenty zajímavých příběhů. 

Chci upozornit hlavně místní, kteří často chodí kolem věcí na ulici, kterých si normálně nevšímají, že mají hodnotu a příběh, a i když je celý region problematický v sociálním, politickém a ekonomickém kontextu, že tam dřív sídlily špičkové firmy. Zdejší sklárny, porcelánky, nebo strojírenské provozy ve své době patřily ke světovým špičkám a podílely se na průmyslové revoluci. Zároveň tam dávám současné věci, aby si lidi uvědomili, že to není zas tak špatné, že v regionu stále kreativita je a že se tam rodí věci, které určitě stojí za pozornost.      

Letos je to druhý ročník? Jak se akce posunula oproti loňsku?

Potažmo první, ten minulý byl spíš nultý. Já jsem v něm sice nefiguroval, na výstavě jsem ale byl. Byla koncipovaná jednodušeji, představila projekty absolventů Fakulty umění a designu. Bylo tam vidět, že si design na škole našel své místo, že se absolventi dostávají do zajímavých pracovních příležitostí a budují si kariéry. 

Letos je hlavní změna právě v koncepci hlavní výstavy, která je šitá na míru regionu. Chtěl jsem ukázat to rozmanité spektrum disciplín, které se designu dotýkají: průmyslový design – motocykly a vysokozdvižné vozíky firmy Desta v Děčíně (nemáme tam úplně vysokozdvižný vozík, ale memorábilie), nebo umělecky orientovaný design, současné konceptuální tendence a další. 

Bude vystaveno 50 exponátů a každý se nějakým způsobem propojuje s regionem. To byl takový můj leitmotiv. Chtěl jsem festival ve druhém ročníku trošku vykopnout a udělat obecnější přehled i pro laickou veřejnost, aby věděla, co je vlastně design. Že to může být motocykl, nebo stroj, ale na druhé straně i váza, svítidlo, nebo taky povrch v architektuře, prvek v interiéru. Rozmanitost je tam důležitá a přišlo mi logické, není to zase nějaká super úžasná myšlenka, propojit to s regionem, abychom ho tím zhodnotili. To je asi největší změna. 

Do budoucna může tato výstava inspirovat další kurátory, kteří to budou dělat po mně, že z ní třeba vyjdou, zaměří se na užší disciplínu. Určitě by byla skvělá výstava o porcelánovém průmyslu ústeckého a karlovarského kraje, to je zcela zásadní téma. Nebo by to klidně mohla být brutalistická architektura. Já jsem z toho vyzobal od každého trochu a je to takový velký balík, který může otevírat cesty do budoucna. 

Kdo je cílový návštěvník?

Já o tom jako kurátor úplně nepřemýšlím, ale výstava by měla být v první řadě pro laiky, ústeckou veřejnost, kterou to třeba zaujme na plakátě ve městě a řekne si „design v Ústí, vždyť tady nic nemáme, tady je všechno hnusný, tak se půjdu podívat, co tady je teda za design”. To je moje snaha u každé výstavy – nadchnout veřejnost, vyvolat v lidech zájem, zvědavost. Doufám, že se nám to v tomto ohledu podaří a nějaká veřejnost přijde. 

Zároveň je to platforma pro studenty a fakultu, kde se mohou sejít mimo školu, podebatovat a dozvědět se něco. Řada těch věcí není známá mezi studenty, ani profesionály. A ty chceme nalákat taky, aby se přijeli podívat z Prahy. Pro ně to je taky přínosné, výstava o designu takového regionu. Měli bychom tím pokrýt hodně rozmanité spektrum návštěvníků.  

Jaká je aktuálně v regionu situace?

Nevím, jestli jsem úplně s to to analyticky hodnotit, ale máme ve výstavě několik současných designérů. Třeba Lucie Koldová vyrostla v Ústí nad Labem a udělala velkou kariéru. Její diplomovou práci nám zapůjčilo Ústecké muzeum, už je tam ve sbírce. Jsou tam lidi, kteří mají co říct, kteří se dostali do zajímavých pozic a rolí, ale už tam nepůsobí. To je jedna rovina a pak jsou tam firmy, které přežily všechny ty překotné, dramatické historické události, jako je sklářská firma Moser, nebo firma Alb, jež vyrábí ešusy a jídlonosiče. To jsou dlouholeté ikony českého spotřebního průmyslu, kterým se daří a ještě k tomu neustále inovují, přestože je jejich stabilní pozice (i ve světě) neotřesitelná. Jdou dál jako třeba právě Moser s Janem Plecháčem, který teď vyhrál Czech Grand Design. 

Pak jsou tu nové firmy jako Fleysen, která sídlí v karlovarském kraji, vyrábí nábytek a splupracuje s českými designéry jako Filipem Mirbauerem, nebo studiem Vrtiška&Žák a dělají současný design. Jsou tam tedy i takové menší firmy, které se snaží dělat světové věci. 

Ještě bych zmínil startup Posedla, což jsou shodou okolností mí známí cyklisti, kteří rozjeli ve Varnsdorfu, u nás úplně nahoře ve Šluknovském výběžku, startup na 3D tištěná sedla na kolo a mají s tím poměrně velký úspěch. Ten region má celou řadu potenciálů – kreativní, průmyslový a, co jsem ještě nezmínil, turistický. Ten tam máme taky. Některé z těch 50 exponátů jsou intervence do krajiny, které mají přilákat turisty. Jsou to často drobnosti jako nádherná rozhledna Růženka od studia Mjölk, nebo experimentální koncept Luční bar z Krásné Lípy. Je to samoobslužný bar, který tam rozjel náš známý kovář, který nemá s designem nic společného. Má kovárnu, ale rozhodl se, že když tam chodí docela často turisti, dá doprostřed louky dřevěnou boudu s lednicí. Můžete si tam dát limonádu nebo pivo, zaplatíte do kasičky nebo přes terminál kartou a skvěle mu to funguje. 

Takové malé intervence a projekty mohou mít ve výsledku velký dopad. Znám to, jezdím do České Kamenice za rodiči, vyrostl jsem tam a to město se proměnilo v posledních letech spíš k horšímu. Pamatuji si, že když jsem byl malý, bylo to poměrně živé město, v sobotu dopoledne plné chalupářů, kteří tam nakupovali věci v obchůdcích. Dnes to tak zdaleka nevypadá, je to bohužel spíš díra. A takovým městům může pomoct klidně jeden nadšenec, který si tam otevře kavárnu se super kafem, budou se mu tam sjíždět lidi z regionu, nebo i mimo region a vytvoří tam energii, která se může přenést dál. Není to vůbec ztracené a těch míst, které už dnes znají lidi v Praze a jezdí do nich za zážitky, vzniká hodně. 

Celé tohle myšlení je podle mě taky design. Není to sice hmatatelné, ale je to způsob myšlení. Něco nadesignujete, vytvoříte, přitáhne to lidi a obrodí kraj. V tohle věřím a čím dál častěji nacházím, že tuhle vzniklo bistro, tam minigalerie, a to je fajn.

Jak se vám na výstavě pracovalo?

Jsem nadšený. Já na ten region nedám dopustit, i když už přes 15 let žiju v Praze, stále se tam vracím. Mám tam rodiče, mám rád tamní přírodu i tu melancholii vykořenění. Je to drsný a v něčem hrozně poetický kraj, ty ruiny starých vesnic… Pak tam máme České Švýcarsko a Lužické hory, má to strašnou magii. Byl jsem k tomu vedený od malička, můj táta byl textilní inženýr a milovník přírody, takže jsme byli pořád v přírodě, po lesích a pozorovali jsme jeleny. 

Miluju to a byl jsem rád, už když mě před šesti lety z Ústí nad Labem oslovili, abych učil na fakultě. Pro mě to bylo fajn, mám v Ústí kamarády, teď tam jednou týdně jezdím a můžu se s nimi scházet a dát třeba pivko. Byl to pro mě návrat ke kořenům. A když mě loni oslovili, jestli nechci udělat tu výstavu, že „kdo jiný by to měl dělat”, tak jsem řekl, že super, že moc rád. 

Byl to pro mě návrat domů, ale zároveň objevování nových věcí. Dost z toho, co jsem zahrnul do výstavy, jsem znal dlouhodobě, ale k mnohému jsem se dostal až během výzkumu a hledání. A hlavně jsem se na ně jel podívat. Součástí výstavy je i architektura formou designu v architektuře, nechtěl jsem to úplně rozšiřovat o architekturu samostatně. Byl jsem kvůli tomu v Žatci, poprvé v životě v Chebu, v Mostě a mohl jsem je objevovat, takže mi ta výstava dala skutečně hodně. Přijedou se podívat i rodiče, kteří už do Prahy moc nejezdí, tak se opravdu těším.

Adam Štěch se narodil v roce 1986 v Děčíně, vystudoval Dějiny umění na Karlově univerzitě, dnes působí jako redaktor časopisu Dolce Vita, vyučuje na Scholastice a FUD UJEP v Ústí nad Labem. Přispívá do zahraničních magazínů jako je World of Interiors, SightUnseen a Wallpaper, za sebou má již několik knih a desítky výstav u nás i v zahraničí.

Festival Design Ústí proběhne od 20. března do 6. dubna v Domě umění Ústí nad Labem.