Brutalistní utopie: Z Barbicanu je ikonické londýnské sídliště

Srpen 27, 2021 | autor: Jan Gerych | Foto: Joas Souza

Ikonický příklad londýnské brutalistní architektury vznikl během poválečné snahy o rekonstrukci města. Přestože prošlo řadou úprav, které z něj vytvořily jedno z nejvyhledávanějších rezidenčních sídel, stále jde o fascinující architektonický areál plný spletitých zákoutí a symboliky.

 

Sídliště Barbican bylo navrženo v 50. letech minulého století mladou firmou architektů Chamberlina, Powella a Bona. Předsevzetí postavit nejvyšší obytnou budovu v Evropě a přijmout model moderního města žijícího na sídlišti vnesly do architektonického plánu prvky pokroku a pevnosti, které jej odlišovaly od existující evropské architektury. Architekti jako nadšenci do moderního stylu zvolili brutalismus coby symbol londýnské obnovy po letech hrůz a světové destrukce. Stavba trvala dvě dekády, otevřena byla oficiálně v roce 1982.

„Na konci války se musela Londýnská Korporace rozhodnout, jak přesně tuto část města přestaví,” vypráví Cathy Ross, ředitelka kolekcí a vzdělávání Muzea Londýna. „Měl to být skutečný symbol toho, jak dokáže Londýn povstat po zničení starého města; byla to vize nové městské čtvrti.” Sídliště Barbican nebylo postaveno jako projekt sociálního bydlení, ale spíše jako způsob zalidnění londýnského City po válce. Rozšířené nedorozumění pravděpodobně pochází z faktu, že se architektům dostalo uznání již dříve, když navrhli nedaleké Golden Lane Estate, zásadní projekt sociálního bydlení na severním okraji města.

 

Vizi futuristického města opřeli Chamberlin, Powell a Bon o moderní městské plánování. „Jedna z velkých věci byla oddělit chodce od aut,” vysvětluje Ross. „Chodci měli tedy chodit po vyvýšených chodnících tak trochu ve vzduchu a auta byla u země.” Stálici a příklad solidní, brutalistní architektury však z Barbicanu dělá právě jeho výrazná architektonická estetika. Dodnes si zanechává silnou, zemitou identitu i na pozadí všeho toho skla a betonu, který je obklopuje. 

 

Ross zmiňuje tento kontrast, když mluví o hromadících se mrakodrapech, kvůli nimž působí Barbican lehce staromódně. „Ty budovy vypadají tak pevné, usedlé, vrostlé do země, spíše než spojené s oblohou jako moderní budovy,” říká. 

 

Zástavba je také přístavem klidu a rozjímání v londýnském uspěchaném centru. „Je to tam hezky zelené, jsou tam takové zahrádky,” říká Ross. „Je tam voda, jezírka – o nichž by se dalo říct, že jsou ve stylu vesnických rybníků – a hodně přírody kolem. Přestože je to obří sídliště a je inspirované budoucností, hodně také rezonuje s minulostí.” Jako plátek historie v obřím a neustále se posouvajícím Londýně obklopuje Barbican fragmenty původních londýnských hradeb, stejně jako starý Cripplegateský kostel svatého Gilese, z něhož zůstala po bombardování sotva skořápka. 

Nekompromisní styl místní zástavby je něco, co Londýňané buď nesnáší nebo milují. Piloty držící obytné věže nad jezírky a zaoblené balkony na ostatních budovách odkazují na silný vliv Corbusiera. Od ostatních brutalistních staveb ve velké Británii se však Barbican liší. Jeho měřítko, utopická vize a spojení s minulostí, jež zmiňuje Ross, mu dávají šarm a hodnotu. 

 

Dnes ve 40 akrovém komplexu žije přes 4000 obyvatel, z nichž mnozí museli zaplatit přes milion liber, aby nemovitost odkoupili do soukromého vlastnictví. Na sídlišti dále najdete Barbicanské umělecké centrum, Muzeum Londýna, Guildhallskou školu hudby a dramatu, dívčí školu City of London a veřejnou knihovnu. To z něj dělá největší polyfunkční uměleckou lokalitu v Evropě. 

 Autor Chlo̩ Vadot, přeloženo z architizer.com

 

Autor: Jan Gerych